ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.5265.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5265/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, Orlí 27), proti žalovaným 1) F. F., a 2) M. F., zastoupeným JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Sadová 2237, o zaplacení 38.057,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 10/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2008, č. j. 15 Co 143/2007-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2008, č. j. 15 Co 143/2007-39, kterým byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 12. února 2007, č. j. 9 C 10/2007-24, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II, bod 12. zákona č. 7/2009), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Současně však musí rozhodnutí splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Dovolací námitka, že odvolací soud pochybil (tj. rozhodl v rozporu s hmotným právem), jestliže poměřoval vztah založený smlouvou o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., není opodstatněná. Nejvyšší soud se touto otázkou zabýval již ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007, a dospěl k závěru, že vyhláška č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, coby speciální předpis - na rozdíl od podmínek vrácení stabilizačního příspěvku, stabilizační půjčky, případně bezúročné půjčky na složení členského podílu na družstevní byt zaměstnancem uvedených v §34 odst. 10 vyhlášky - neupravuje podmínky vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu komplexně. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho §3 odst. 1, coby obecného předpisu není tudíž v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v daném případě. Protože odvolací soud posoudil věc v intencích zmíněného právního názoru, nelze mu vytýkat, že otázku aplikovatelnosti §3 odst. 1 obč. zák. na daný případ posoudil v rozporu s hmotným právem.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje žalobkyně dále námitkou, že odvolací soud nesprávně dovodil, že v řízení zjištěné skutečnosti (tj. její postup a specifičnost situace) umožňují uzavřít, že výkon práva na vrácení příspěvku je v rozporu s dobrými mravy. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že „jednání, které se děje v souladu a na základě právního předpisu, v jeho mezích a stanoveným způsobem, nemůže být v rozporu s dobrými mravy“. Řešení dovoláním zpochybněné právní otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, pak podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 62/97, nebo rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, a ze dne 16. 12, 2009, sp. zn. 33 Cdo 2768/2008). V nich bylo shodně dovozeno, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Použití §3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998, a ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 479/5 nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, ročník 1998, pod č. 14).
Odvolací soud se uvedenými zásadami při svém rozhodování řídil a nerozhodl v rozporu s hmotným právem ani z hlediska vlastní aplikace §3 odst. 1 obč. zák.
Lze uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a závěry, na nichž založil své rozhodnutí, jej nemohou činit zásadně právně významným. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu