ECLI:CZ:NS:2010:33.CDO.707.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 707/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Mgr. I. N., zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Milíčova 12, proti žalovanému F. P., zastoupenému JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 10, o 1,250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 109/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2008, č. j. 42 Co 448/2008-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. srpna 2008, č. j. 42 Co 448/2008-97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. února 2008, č. j. 61 C 109/2006-69, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. března 2008, č. j. 61 C 109/2006-73, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1,250.000,- Kč s 3 % úrokem ročně za dobu od 5. 10. 2004 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), a dovolacím soudem nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nesplňuje kritérium zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolací přezkum otevřen pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1). Použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, a dovolací soud musí při úvahách o přípustnosti takového dovolání vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Žalobkyně přisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam k řešení otázky přiměřenosti sankčního opatření promítající se do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. Odvolacímu soudu vytýká, že stejně jako soud prvního stupně při posuzování této otázky nepřihlédl k tomu, že dohodu o smluvní pokutě koncipovala právní zástupkyně žalovaného a že smluvní strany při sjednání výše smluvní pokuty braly v úvahu hodnotu převáděné nemovitosti (3,000.000,- Kč), a nikoli výši kupní ceny (250.000,- Kč), kterou jí měl žalovaný zaplatit. Těmito námitkami ovšem uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud vyšel z jí tvrzených skutečností, musel by dojít k právnímu závěru, že ujednání o smluvní pokutě je platným právním úkonem, který se nepříčí dobrým mravům (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.).
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že řešení otázky, zda ujednání o smluvní pokutě je absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.), nemá zásadní právní význam. Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže je v něm řešena právní otázka, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda právní úkon je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního případu a má význam právě a jen pro projednávanou věc; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť úvaha, zda jde o právní úkon contra bonos mores, je v každém jednotlivém případě podložena zcela konkrétními zjištěními. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy okolnosti, za nichž účastníci sjednali smluvní pokutu, jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc dovolací soud podal opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, uveřejněné v Souboru pod C 479/5, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, uveřejněné v Souboru pod C 2112/27, a ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, uveřejněné v časopisu Právní rozhledy 6/2003, str. 305) a odvolací soud se od této judikatury neodchýlil.
Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. dubna 2010
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu