ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.1442.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 1442/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovolání obviněného P. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 5 To 234/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 213/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. 91 T 213/2008, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zák. č. 40/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že v době od 11. 8. 2008 nejméně do zahájení trestního stíhání k datu 3. 10. 2008 v B., v rodinném domku na ulici T., jehož je spolumajitelem rovným dílem se svou bývalou přítelkyní P. M., vyměnil opakovaně zámek vstupních dveří a přes opakované písemné i ústní výzvy k umožnění vstupu do nemovitosti nevydal poškozené P. M. klíče od domu ani jí jinak neumožnil do domu vstup.
Za uvedené jednání byl obviněný P. N. odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců a podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný P. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 5 To 234/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný P. N. odsouzen podle §249a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců a podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 5 To 234/2009, podal následně obviněný P. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný ve svém dovolání namítá pouze vadu spočívající v nesprávném právním posouzení, nerozporuje skutková zjištění učiněná soudy prvního i druhého stupně. Dle jeho názoru však učiněná skutková zjištění nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. Předmětnou skutkovou podstatu je třeba vykládat ve světle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, podle kterého za oprávněnou osobu podle §249a odst. 2 tr. zák. lze považovat předně vlastníka domu, bytu nebo nebytového prostoru, ale pouze za podmínky, že je zároveň jeho uživatelem. Dovolatel připomněl, že součástí skutkových zjištění v projednávané věci je to, že poškozená P. M. dům nikdy neobývala, neboť bydlela u svých rodičů, proto nemohlo být do jejího práva zasáhnuto tak, aby to vyvolalo trestněprávní následek ve smyslu ustanovení §249a tr. zák. Obviněný se proto domnívá, že předmětný skutek není trestným činem a má čistě občanskoprávní rozměr, tj. že ve věci nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §249a odst. 2 tr. zák. a že společenská nebezpečnost činu v daném případě nedosahuje trestním zákonem požadované intenzity, tj. stupně vyššího než nepatrného ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Z výše uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soudu České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. dovoláním napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a současně sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že obviněného předmětné obžaloby zprostí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil s tím, že toto považuje za zjevně neopodstatněné především proto, že domem ve smyslu ustanovení §249a trestního zákona se rozumí nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu mezi něž náleží i přilehlá oplocená zahrada. Obviněný svým jednáním bránil své bývalé přítelkyni P. M. nejen v návštěvě budovy domu, ale i zahrady, kterou chtěla užívat a obdělávat. Společenskou nebezpečnost jednání obviněného je proto třeba spatřovat zejména v tom, že cíleně a svévolně zneužíval svého spoluvlastnického práva k nemovitosti s cílem znemožnit uplatnění a realizaci tohoto práva druhému (ideálnímu) spoluvlastníku. Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Dle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., proto bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud poté stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Obviněný podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud České republiky je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyšší soud České republiky připomíná, že námitky uváděné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení a jsou zcela identické s námitkami obsaženými v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly (srov. č. l. 661 - 673 a 721 - 725 spisu). Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. B., svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. N.
K námitce obviněného, že učiněná skutková zjištění nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. s tím, že předmětný skutek není trestným činem a má čistě občanskoprávní rozměr, Nejvyšší soud České republiky uvádí, že soudy prvního i druhého stupně se touto námitkou zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že jednáním obviněného byla naplněna jak objektivní, tak i subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť v průběhu trestního řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný bránil (v místě a čase podrobně specifikovaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně) oprávněné osobě (tj. poškozené P. M.) v užívání domu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je vyšší než nepatrný (§2 odst. 3 tr. zák.) vzhledem k délce jeho páchání a k tomu, že obviněný zámek od vstupních dveří domu vyměnil opakovaně.
Podle ustanovení §249a tr. zák. se trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dopustí ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, tj. zejména oprávnění je užívat a disponovat s nimi. Tímto ustanovením je chráněn dům nebo byt jiného vůči protiprávnímu obsazení nebo užívání jen tehdy, když nejde o zásah do domovní svobody, tedy jedná se o dům nebo byt oprávněnou osobou opuštěný, neobývaný, nevyužívaný k bydlení, rozestavěný, apod. Obsazení znamená vyloučení možnosti užívání uvedených objektů vlastníkem nebo oprávněným uživatelem. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, postačí však úmysl eventuální.
Pod pojmem dům má zákon na mysli nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, jako jsou půda, sklep, dvůr, přilehlá ohrazená zahrada, a to včetně objektů, které se zde nacházejí (např. dřevník).
V projednávané věci vyšlo v průběhu dokazování najevo, že obviněný P. N. bránil poškozené P. M. (ideální spoluvlastnici příslušné nemovitosti) nejen v návštěvě budovy domu, která byla v té době v rekonstrukci, ale také jí zamezil přístup přes dům na zahradu, kterou chtěla užívat a obdělávat. Bylo prokázáno, že poškozená dala několikrát svým chováním (písemnými a telefonickými žádostmi o klíče, výměnou zámku) najevo, že má zájem dům užívat a nemíní rezignovat na svá vlastnická práva. Poškozená v předmětné době bydlela v domě svých rodičů, neboť dům, který vlastnila spolu s obviněným, byl právě v rekonstrukci, proto tam neměla ani žádné osobní věci, ale snažila se starat o zahradu.
K odkazu obviněného na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, podle kterého za oprávněnou osobu podle §249a odst. 2 tr. zák. lze považovat předně vlastníka domu, bytu nebo nebytového prostoru, ale pouze za podmínky, že je zároveň jeho uživatelem, Nejvyšší soud České republiky ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvádí, že citovaný nález Ústavního soudu České republiky není možno aplikovat na předmětnou trestní věc, neboť v případě projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by obviněný byl majoritním vlastníkem nemovitosti, naopak dům byl v ideálním spoluvlastnictví obviněného a poškozené, když oba měli oprávněný zájem o faktickou realizaci svého práva s tímto majetkem disponovat a mít z něj užitky materiální i nemateriální povahy. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, obviněná sice z důvodu rekonstrukce dům neužívala, ale snažila se starat o zahradu, kterou je v širším kontextu také nutno považovat za dům.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je tedy nutno učinit závěr, že obviněný P. N. svým jednáním cíleně a svévolně zneužíval svého spoluvlastnického práva k dané nemovitosti s cílem znemožnit uplatnění a realizaci tohoto práva druhému ideálnímu spoluvlastníku (poškozené), čímž jak po stránce objektivní, tak i po stránce subjektivní naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle ustanovení §249a odst. 2 tr. zák., což správně vyplývá i ze skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2010
Předseda senátu
JUDr. J. P.