ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.243.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 243/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. dubna 2010 o dovolání obviněného D. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 5 To 278/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 95/2006 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Davida Štěrby odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 2 T 95/2006, odsouzen pro pokračující trestný čin úvěrového podvodu podle ustanovení §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a pokračující trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zák., jichž se dopustil tím, že
1. dne 24. 9. 2004 v P., v pobočce společnosti Česká spořitelna, a. s., podal žádost o poskytnutí kontokorentního úvěru, ve které uvedl, že v roce 2003 měl celkový obrat ve výši 38 266 124,- Kč a že nemá vůči finančnímu úřadu ani vůči zdravotním pojišťovnám neuhrazené splatné závazky, což doložil přiznáním k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, které údajně podal dne 1. 4. 2004 u Finančního úřadu Brno IV, a potvrzením, které mělo být dne 13. 9. 2004 pod č. j. 483/04/1835/642 vydáno Finančním úřadem Brno IV, ačkoli věděl, že tyto údaje nejsou pravdivé a že předložené listiny nejsou pravé, neboť v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, které dne 31. 3. 2004 podal u Finančního úřadu Brno IV, uvedl, že měl zdanitelné příjmy pouze ve výši 23 549 752,- Kč, přičemž uvedené potvrzení nebylo správcem daně vydáno a měl daňové nedoplatky, a dále měl vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR splatné závazky ve výši 126 645,- Kč, na základě čehož s ním byla dne 24. 9. 2004 uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, ačkoli si byl vědom toho, že vzhledem ke svým neuhrazeným dluhům nebude schopen řádně a včas vrátit úvěr ve výši 500 000,- Kč, který téhož dne celý inkasoval, čímž společnosti Česká spořitelna, a. s., způsobil škodu ve výši 500 000,- Kč.
2. dne 5. 11. 2004 v P., v pobočce společnosti Česká spořitelna, a. s., podal žádost o poskytnutí investičního úvěru, se kterou předložil přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, které údajně podal dne 1. 4. 2004 u Finančního úřadu Brno IV a podle kterého měl mít zdanitelné příjmy z podnikání ve výši 38 266 124,- Kč, a dále předložil potvrzení, které mělo být dne 13. 9. 2004 pod č. j. 483/04/1835/642 vydáno Finančním úřadem Brno IV, a podle kterého neměl žádné daňové nedoplatky, ačkoli věděl, že listiny nejsou pravé a jejich obsah není pravdivý, neboť v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2003, které dne 31. 3. 2004 podal u Finančního úřadu Brno IV, uvedl, že měl zdanitelné příjmy pouze ve výši 23 549 752,- Kč, uvedené potvrzení nebylo správcem daně vydáno a měl daňové nedoplatky, a dále záměrně nepravdivě uvedl, že účelem úvěru je nákup technologie Octanorm, přestože věděl, že tyto věci podle podmínek smlouvy o úvěru nenakoupí a peníze použije na jiné potřeby, na základě čehož s ním byla dne 5. 11. 2004 uzavřena smlouva o úvěru, ačkoli si byl vědom toho, že vzhledem ke svým neuhrazeným dluhům nebude schopen řádně a včas vrátit úvěr ve výši 2 500 000,- Kč, který následně dne 5. 11. 2004 a 8. 11. 2004 celý inkasoval, čímž společnosti Česká spořitelna, a. s., způsobil škodu ve výši 2 500 000,- Kč.
Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 88 T 42/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody, kdy bylo obviněnému uloženo, aby uhradil poškozené České spořitelně, a. s. se sídlem O., P. částku 2 920 000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný D. Š. odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně, který je usnesením ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 5 To 278/2009, podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný D. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný pak své dovolání směřoval jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný uvedl, že soudy dovodily na základě provedeného dokazování skutkový stav, který po právní stránce nesprávně posoudily jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. b) tr. zák. Důkazní řízení vedené před soudem 1. stupně nebylo podle dovolatele takového rozsahu, aby bylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, a proto je nutno považovat učiněná skutková zjištění za nesprávná. V důsledku tohoto pochybení pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Obviněný dále zdůraznil, že od počátku trestního řízení popíral, že by se dopustil trestných činů kladených mu za vinu, a na svoji obranu navrhoval důkazy. Řadu těchto důkazů ale soud v řízení podle obviněného neprovedl, ačkoliv tyto důkazy mají vysokou vypovídací hodnotu svědčící o jeho nevině. Jedná se především o neprovedený výslech svědkyně N. O., nyní Š., jednatelky společnosti Havránek, s. r. o., jenž měla vypovídat k tomu, zda zná osobu obviněného a zda vystavila fakturu za společnost Havránek s. r. o. na systém Oktanor na obviněného. Úvěr byl poskytnut právě na tento systém a byl zajištěn zástavním právem k systému Oktanor. V rámci přípravného řízení tato svědkyně podávala vysvětlení a uvedla, že obviněného nezná, přičemž Ing. D., zaměstnanec úvěrující banky, uvedl, že byl přítomen tomu, kdy paní O. společně s obviněným zmíněný systém Oktanor ve firmě Havránek s. r. o. kontrolovali. Navíc byl uvedený úkon proveden bez přítomnosti obhájce obviněného.
Dále obviněný zdůraznil, že považuje svědecké výpovědi Mgr. P. a paní Š. za nevěrohodné. Mgr. P. tvrdil, že obviněného nezná, což se ukázalo jako nepravdivé poté, co mu obviněný před orgánem Policie zavolal na mobilní telefon. Poté svědek změnil výpověď s tím, že obviněného zná a že obviněnému domlouval poskytnutí úvěru přes třetí osobu, jejíž jméno údajně nezná. Svědkyně Š. pak vypovídala tak, aby nepřitížila sama sobě. Proto lze mít důvodné pochybnosti o pravdivosti a úplnosti její výpovědi.
Nalézací soud nevyhověl návrhu obviněného na provedení grafologického posudku na podpis nacházející se na zfalšovaných daňových přiznáních, o kterých obviněný nevěděl a jež nikdy před podpisem úvěrové smlouvy neviděl. Uvedená daňová přiznání byla obviněnému předložena až Ing. D. Ing. D. pak obviněný předložil pravé podklady, které byly připraveny pro žádost o úvěr.
Soud se dále podle obviněného vůbec nevypořádal se skutečností, že jeho majetkové a hospodářské poměry jako podnikatele v době žádosti o úvěr byly takové, že neměl důvod předkládat nepravé listiny. Soud rovněž podle obviněného neprovedl výslech svědka Ing. Š., bývalého ředitele pobočky České spořitelny v P., který prováděl před poskytnutím úvěru u obviněného ve firmě šetření za účelem zjištění stavu firmy.
Navíc nelze podle obviněného pominout, že v inkriminované době byly v P. spáchány další obdobné skutky šetřené jako úvěrové podvody, a že v těchto věcech figurují v zásadě stejné osoby, jako v případě obviněného. Výpovědi svědků nelze považovat za zcela objektivní a odpovídající skutečnosti, protože tito svědci v ostatních zmíněných kauzách figurují jako podezřelí. Přesto soud tyto výpovědi hodnotil jako věrohodné a objektivní.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 5 To 278/2009, i rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 2 T 95/2006, a následně rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby a zastaví trestní řízení vedené proti jeho osobě.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s tím, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto postavený dovolací důvod vymezuje rámec, podle kterého je možné úspěšně podat dovolání, jestliže zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom je třeba zásadně vycházet ze skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení, neboť dovolací soud není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost spadající do nalézacího řízení.
V rámci obviněným uplatněného dovolacího důvodu, ale ani jiných taxativně vymezených dovolacích důvodů, není podle státní zástupkyně možné hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování nebo se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. S odkazem na tento dovolací důvod je možné vytýkat pouze vady právní. Námitky, které se týkají skutkových zjištění, tedy hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování, apod. povahu právně relevantních námitek nemají.
Zásah do skutkového zjištění je podle státní zástupkyně možné připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. K tomu však v posuzované trestní věci nedošlo.
Obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkového zjištění a uplatněným námitkám proto nelze přiznat povahu právně relevantních námitek. Obviněný totiž zpochybňuje jakýkoliv podíl viny na vzniklém následku, brojí především proti tomu, že soudy vycházely z údajně zaujatých výpovědí a proti tomu, že ve věci nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Takto pojaté dovolací námitky však nejsou podle státního zástupce primárně založeny na soudem prvého a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, ale na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obviněný domáhá. Obviněný dovolání neopřel o námitky právní, ale o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.
Na základě obou soudních rozhodnutí je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními soudů, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci, není dán žádný rozpor. Soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. V podrobnostech je možné odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Pokud jde o průběh samotného dokazování je třeba konstatovat, že ve věci nedošlo k výskytu tzv. opomenutých důkazů, neboť pokud soudy nějaké z obviněným navrhovaných důkazů neprovedly, v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, proč tak postupovaly. Není totiž povinností soudů, aby akceptovaly jakékoliv důkazní návrhy obviněných, neboť je možné provádět pouze důkazy, které mají vztah k dokazované skutečnosti a jsou sto ověřit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost, nikoli důkazy nadbytečné.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 5 To 278/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí však dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité ( určitá ) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Z obsahu dovolání obviněného podle Nejvyššího soudu vyplývá, že soudy především nesprávně zjistily skutkový stav, který pak nesprávně právně hodnotily. Proto je v posuzované věci zřejmé, že obviněný v podaném dovolání uplatnil pouze námitky směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy. Jeho výhrady se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se dopustil skutku, jímž byl uznán vinným. Konkrétně obviněný napadá postup soudů v tom, že své závěry o vině opřely o výpovědi svědka Mgr. P. a svědkyně Š., které pokládá za nevěrohodné s tím, že ve svých námitkách rozvádí důvody nevěrohodnosti těchto výpovědí. Dále obviněný poukazuje na to, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, a to zejména výslech svědkyně O., nyní Š. a výslech svědka Ing. Š. Následně podle obviněného soudy správně nezohlednily jeho hospodářskou situaci a fakt, že v inkriminované době byly v Prostějově spáchány další obdobné skutky, v nichž figurují jako podezřelí obviněným označení nedůvěryhodní svědci.
Lze tudíž uzavřít, že obviněný v dovolání uplatnil svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný ale ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů s tím, že soudy k návrhu obviněného nevyslechly 2 svědky a neopatřily grafologické posudky. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely zejména z usvědčující výpovědi svědka M. D. a listinných důkazů podrobně popsaných v rozsudku nalézacího soudu na č. l. 642 spisu. Nalézací soud pak hodnotil i výpovědi svědků P., K. i svědkyně Š.
Pokud pak jde o to, že soud nevyslechl svědkyni O., z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že tato byla v době řízení neznámého pobytu, který se nepodařilo vypátrat s tím, že jmenovaná byla jednatelkou společnosti Havránek s. r. o. Výpověď této svědkyně pak byla nahrazena listinnými důkazy týkajícími se společnosti Havránek s. r. o. a soud tak mohl i bez její výpovědi spolehlivě rozhodnout. Pokud jde o výslech svědka Š., býv. ředitele pobočky úvěrující banky v P., nalézací soud k jeho výslechu nepřistoupil, neboť zaměstnanec pobočky úvěrující banky svědek D. poskytl soudu vyčerpávajícím způsobem všechny potřebné informace. Jako nadbytečné pak nalézací soud zamítl i návrhy na zpracování grafologických posudků, neboť již provedeným dokazováním bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný musel znát obsah listin, na nichž měl být jeho podpis zkoumán. Odvolací soud pak na postupu nalézacího soudu neshledal pochybení a jeho rozhodnutí potvrdil.
Je tedy zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů. Lze proto uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Rovněž se pak nejedná ani o případ, v němž by došlo k porušení postulátů spravedlivého procesu díky tzv. opomenutým důkazům, které by byly soudy bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuty, zcela opomenuty či nezohledněny, ať již pozitivně či negativně, při ustálení jejich skutkového závěru.
Pokud obviněný směřoval podané dovolání i do výroku o trestu, nutno podotknout, že ohledně této části výroku soudu prvního stupně potvrzeného usnesením odvolacího soudu obviněný v textu dovolání nevznesl jedinou konkrétní námitku. Proto nebylo možno se ani stran výroku o trestu dovoláním obviněného zabývat.
Obviněný se tedy svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí tento, ale ani jiné dovolací důvody obsahově nenaplňují.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tento odkazuje na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c