ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.246.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 246/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného Z. E. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 11 To 61/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 22/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. E. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Z. E. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 4 T 22/2009, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil tím, že nejméně od listopadu 2007 do března 2008 v J. u P. v okrese P. – z., v P., ale i na jiných místech, ve spolupráci s dalšími osobami z N. k. a P. r. za účelem nedovoleného dovozu kokainu z P. r. do N. k., najal občany České republiky F. H., A. H. a J. R., kterým za tím účelem zajistil a následně spolu s instrukcemi k dalšímu postupu předal letenky z A. do L., prostřednictvím další osoby je nechal osobním vozidlem dopravit dne 26. 1. 2008 z P. do A., aby následujícího dne odtud odletěli do L. v P. r., kde jim osoba vystupující pod jménem P. na konci jejich pobytu předala kokain, zařazený do seznamu I podle Jednoté úmluvy o omamných látkách, který je přílohou č. 1 k zákonu č. 167/1998 Sb. v platném znění, o celkové váze 3,035 kg, který měli za odměnu ve výši 5 000,- USD v upravených dárkových předmětech dopravit do A. a zde ho předat další osobě, ale dne 11. 3. 2008 byli při kontrole na letišti J. Ch. v C. před odletem do A. zatčeni a cestu neuskutečnili, přičemž během cesty pro kokain byl s kurýry v telefonickém kontaktu a přes nejméně dalšího člena skupiny vystupujícího pod jménem I. K. řešil vzniklé problémy.
Za to byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti uvedenému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Vrchní soud v Praze, který je usnesením ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 11 To 61/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 11 To 61/2009, napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu svého mimořádného opravného prostředku obviněný konkrétně namítl, že právní věta výroku o vině neodpovídá větě skutkové. Odvolací soud tento nedostatek neodstranil a došlo tak k tomu, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky trestného činu. Též nelze podle obviněného přehlédnout, že skutková věta rozsudku nekoresponduje s výrokem usnesení o zahájení trestního stíhání, a tudíž nebyla zachována totožnost a jednota skutku, jenž jsou podle obviněného hmotně právní instituty, byť jsou obsaženy v procesním předpisu. Následně odvolatel opětovně zdůraznil, že jednání popsané ve skutkové větě nemá jako skutek všechny formální znaky trestného činu, protože jednání obviněného bylo cíleným obchodem s drahými kameny a nikoliv s omamnými látkami. Obviněný byl tudíž pouze živým nástrojem mylně informovaným o podstatě nelegálního obchodu, který nevěděl, že předmětem obchodu jsou omamné látky. Zejména pak nelze obviněnému přisuzovat jakoukoliv vědomost o množství drogy, jenž mělo být kurýry dopraveno, neboť obviněný nemůže nést odpovědnost za jednání druhých osob, které mohly mimo sféru jeho vlivu dopravovat cokoli zakázaného, a to v jakémkoli množství. Kromě toho ve vztahu k množství nebyl v řízení proveden jediný důkaz. Proto má obviněný zato, že nenaplnil a ani nemohl naplnit po subjektivní stránce kvalifikovanou skutkovou podstatu ve znaku „ve větším rozsahu“.
Dovolatel rovněž zpochybnil, že zjištěným skutkem byl dostatečně naplněn znak „organizované skupiny působící ve více státech“. To proto, že naplnění tohoto znaku bylo soudem odůvodněno toliko dvěma telefonickými hovory, zachycenými pomocí odposlechů telekomunikačního provozu. Z hlediska pojmových znaků pak nebyla zjištěna účast obviněného na dělení úkolů v rámci takové organizované skupiny. Kurýři navíc tvrdí, že je někdo požádal o službu, popř. setrvávají na tom, že byli na dovolené a s drogou, která u nich byla nalezena, nemají nic společného. I kdyby se ve skutečnosti opravdu jednalo o kurýry, tito by v rámci organizované skupiny nemohli být považováni za více než jednu osobu dohromady, protože nebyla prokázána žádná speciální úloha jednoho z nich. Dále podle obviněného nelze odhlédnout ani od toho, že kurýři byli s kokainem zadrženi v Peru, kde je možno kokain zakoupit na ulici bez jakéhokoliv napojení na organizovanou skupinu, a to i v takovém množství, protože z hlediska tamních poměrů se i uvedené množství považuje za malé. Jestliže pak obviněný byl v telefonickém kontaktu s českými občany zadrženými v P. s omamnou látkou při pokusu o její vývoz a tyto občany zároveň finančně podporoval, není tento skutkový závěr soudu podle obviněného dostatečným proto, aby byl právně kvalifikován jako organizovaná skupina.
V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48 z roku 2006, podle něhož až opakované neoprávněné obstarání drogy pachatelem od téže blíže neidentifikované osoby na území cizího státu a její následné rozdávání na území ČR v úzké součinnosti s dalšími dvěma pachateli, na které byli napojeni další distributoři, odůvodňuje závěr o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Taktéž nebyl podle obviněného dostatečně důkazně podložen závěr o tom, že cílem kurýrů bylo N. či Česká republika, a to proto, že k dokonání tohoto trestného činu nedošlo, když kokain byl zabaven již v L. Z tohoto důvodu pak nemohlo dojít ani k trestně právnímu následku. Zcela pak podle obviněného chybí důkaz svědčící o tom, že mělo být spolupracováno s dalšími osobami v P. a v N. Organizovaná skupina by se podle obviněného vyznačovala tím, že by na základě přímých důkazů byla popsána nějaká konkrétní úloha údajných dalších osob, tato jejich úloha by musela být orgány činnými v trestním řízení skutečně podrobně rozepsána a muselo by být zřejmé, kdo a jak jednal. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.
Obviněný následně zpochybnil svoje zavinění ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty, a to ke znaku většího rozsahu a ke znaku organizované skupiny. Znak většího rozsahu pak podle obviněného nebyl v žádném případě zaviněn z vědomé nedbalosti. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 280/2005, podle něhož je třeba závěr o naplnění znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve větším rozsahu podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. opřít především o množství takové látky, s níž pachatel nakládal, a to s ohledem na kvalitu a druh této látky. Současně je třeba zohlednit i další okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a to zejména dobu, po kterou pachatel s těmito látkami nakládal, počet osob, jimž je opatřil, prodal, nebo pro ně přechovával, atd.
Pokud pak jde o znak organizované skupiny, ten je podle obviněného třeba zavinit ve formě přímého úmyslu, protože pachatel musí a musel vědět, že jde o takovou skupinu. Takový úmysl však ve skutkových zjištěních ohledně obviněného absentuje. V této souvislosti dovolatel odkázal na trestní kodex Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. 5. přepracované vydání. Praha, C. H. Beck 2003, str. 1068 - 1069.
Obviněný vzhledem k výše uvedenému zdůraznil, že skutková zjištění jsou ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám bez jediného důkazu. Mezi důkazními prostředky a učiněnými skutkovými zjištěními jsou proto podle obviněného zásadní rozpory, které zpochybňují právní závěr soudů o tom, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, jak v základní, tak i v kvalifikované podobě. Navíc soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §88 tr. zák. ve vztahu k materiálnímu znaku.
K uloženému trestu obviněný namítl, že soudy vůbec neuvážily okolnost, že žádný následek jednáním obviněného nenastal. To se však nepromítlo do trestu, neboť tento neodpovídá zásadám pro ukládání trestů podle ustanovení §33 tr. zák. a je v rozporu rovněž i s ustanovením o účelu trestu ve smyslu §23 odst. 1 tr. zák.
V závěru svého podání obviněný konstatoval, že by na jeho případ měl být aplikován nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., neboť jeho právní úprava je pro něho výhodnější, jak z hlediska právní kvalifikace, tak i z hlediska právní úpravy negativního skutkového omylu podle ustanovení §18 tohoto zákoníku, v němž obviněný jednal.
Následně obviněný zdůraznil, že soudy pochybily, když ve zjištěném skutku shledaly všechny formální znaky i materiální znak trestného činu podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. Tím došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku. Stejně je pak třeba na situaci nahlížet i z hlediska právní úpravy nového trestního zákoníku, konkrétně jeho ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c). Navíc nebylo podle názoru obviněného zohledněno ani ustanovení §8, §23, §33, §34 písm. g) a ustanovení §88 starého trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Proto i v tomto směru došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
S ohledem na všechny shora uváděné skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 11 To 61/2009, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. 4 T 22/2009, a následně přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a poznamenal, že dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek nelze chápat jako nějaký třetí stupeň řízení před obecnými soudy či opakovanou možnost odvolání. Jestliže byl řádně proveden přezkum v rámci odvolacího řízení, není Nejvyšší soud jako soud dovolací povinen opakovaně přezkoumávat již dříve uplatněné námitky obviněného, které se v dovolání opakují pouze proto, že dovolatel není spokojen s výsledkem řízení o odvolání.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů jsou irelevantní ty námitky obviněného, jež směřují proti správnosti skutkových zjištění. Pokud se v dovolání naznačuje, že by ve věci mělo jít o extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a jejich vyjádřením ve skutkových závěrech soudu a potažmo i v jejich hmotně právním posouzení, pak lze podle státního zástupce konstatovat, že taková vada dokazování v této trestní věci zjištěna nebyla, jak ostatně konstatoval i soud druhého stupně. Podobně bez významu je i polemika s některými konkrétními vyjádřeními odvolacího soudu v odůvodnění napadeného usnesení, neboť dovolání pouze proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Akceptovat nelze ani námitku obviněného v tom smyslu, že neměl žádnou vědomost o množství přepravované drogy, jestliže pro zásilku kokainu, s níž byli kurýři při odletu z P. zadrženi, posílal tři osoby. Proto musel alespoň rámcově předpokládat relativně značné množství přepravované drogy z hlediska zákonných znaků nepochybně odpovídající nejen pojmu „většího rozsahu“ ve smyslu odst. 2 písm. a) §187 tr. zák., ale i znaku „značného rozsahu“ ve smyslu odst. 2 písm. c) §283 nového trestního zákoníku.
Pokud v této souvislosti dovolatel namítá, že by pro něho bylo příznivější užití nyní platné právní úpravy oproti dříve platnému trestnímu zákonu, není možno podle státního zástupce s tímto názorem souhlasit. Jednak soud druhého stupně rozhodoval dne 9. 11. 2009, čili před nabytím účinnosti trestního zákoníku, takže jej aplikovat nemohl. Právnímu názoru dovolatele však nelze přisvědčit ani z věcného hlediska. Jak již bylo poznamenáno, znak „většího rozsahu“ uvedený jako alternativa kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. je v nyní platné právní úpravě nahrazen znakem „značného rozsahu“ v ustanovení o zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přičemž obě tato ustanovení jsou co do stanovené trestní sazby rovnocenná. Naopak znak „organizovaná skupina působící ve více státech“ je nyní beze změny přejat do ustanovení §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jež pachateli hrozí přísnější trestní sazbou deset až osmnáct let odnětí svobody, oproti dřívějšímu ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák., v němž je uvedena sazba deset až patnáct let odnětí svobody. Nová právní úprava je tedy pro obviněného méně příznivá. Pro aplikaci ustanovení §18 trestního zákoníku o skutkovém omylu, o němž se dovolatel rovněž zmiňuje, pak nebyly zjištěny žádné okolnosti, jenž by nasvědčovaly tomu, že obviněný v rámci skutkového děje jednal v omylu.
Podle státního zástupce lze uzavřít, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Dále státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 11 To 61/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Podstatu dovolání obviněného Z. E. tvoří v zásadě dvě právní námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně se jedná o to, že množství kurýry převážené drogy nebylo pokryto zaviněním obviněného. Za další právně relevantní námitku obviněného je pak třeba považovat jeho tvrzení, že se v posuzovaném případě nejednalo o organizovanou skupinu působící ve více státech. Ale i pokud by se o takovou skupinu jednalo, nezvyšovala by tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby společenskou nebezpečnost trestného činu podstatným způsobem. Navíc tato skutková okolnost nebyla pokryta zaviněním obviněného. Obě tyto námitky je však podle Nejvyššího soudu třeba považovat za zcela zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo ve větším rozsahu.
Podle ustanovení §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb. odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.
Podle ustanovení §6 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Podle ustanovení §6 písm. b) tr. zák. č. 140/1961 Sb. k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
Podle ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Trestný čin podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. je obecně spáchán ve větším rozsahu, je-li stupeň nebezpečí z činu uvedeného v odst. 1 značně vysoký zejména tehdy, vyrobí-li, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje nebo jinak jinému opatří anebo přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek ji obsahující, prekursor nebo jed v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí. Z hlediska zavinění postačí ve vztahu k tomuto kvalifikačnímu znaku podmiňujícímu použití vyšší trestní sazby nedbalost.
Kvalifikační znak „prodej a přechovávání omamných a psychotropních látek ve větším rozsahu“ ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák., tak vyjadřuje kvantitativní i kvalitativní stránku prodeje, přechovávání, zprostředkování, atd. takových látek ve svém celku i míru ohrožení života a zdraví jejích uživatelů. Z hlediska naplnění této okolnosti je proto zásadní množství a druh účinných látek i četnost osob, jejichž potřebu mohou potenciálně uspokojit. Musí jít o množství, které značně přesahuje jednotlivou denní spotřební dávku a zároveň je tak velké, že je potenciálně způsobilé ohrozit na zdraví nebo přímo na životě větší počet osob. Vedle toho může mít význam též finanční vyjádření hodnoty prodávané nebo přechovávané látky, způsob provedení činu, kvalita takové látky, délka jejího přechovávání či prodeje a počet osob, jimž byla skutečně prodána nebo pro jejichž použití byla určena.
Za určité výkladové vodítko je pak možno považovat i pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 2/2006, jenž u kokainu považuje za „větší rozsah“ asi 100 dávek po 50 mg. (Pokud tedy vrchní soud ve svém rozhodnutí k naplnění tohoto zákonného znaku označuje za určující množství 0,25 g kokainu, jde o údaj nesprávný, neboť takovéto množství kokainu je rozhodující pro naplnění zákonného znaku „množství větší než malé“). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1354/2003 sice není pokyn obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně pro soudy závazný, ale je v jejich rozhodovací praxi akceptován. To proto, že vychází z mezinárodních zkušeností a z poznatků lékařské vědy o tom, jaká množství omamných a psychotropních látek jsou již způsobilá výrazně ohrozit zdraví nebo život člověka.
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Přitom se nevyžaduje, aby byl pachatel za člena této skupiny výslovně přijat nebo k ní výslovně přistoupil. Úplně postačí, když se pachatel do skupiny fakticky včlení a aktivně se na její činnosti podílí. Nevyžaduje se ani, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti. Pachatel pak musí vědět, že jde o takovou organizovanou skupinu.
O organizovanou skupinu působící ve více státech jde tehdy, pokud tato působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky.
Z odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných ve věci podle Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněný E. měl v souvislosti se zamýšleným převozem kokainu z P. do E. pro třetí osobu mezi všemi zjištěnými zúčastněnými osobami v zásadě vůdčí postavení. To proto, že zjednal k převozu kontrabandu z P. kurýry, a to F. H., A. H. a J. R., kterým podle svědectví pracovnic cestovní kanceláře zajistil letenky, přepravu na letiště do A. svědkem T. a peníze na pobyt v P. s tím, že jim tam další finanční prostředky dokonce zasílal. Po dobu pobytu kurýrů v P. od konce ledna až do března pak obviněný telefonicky komunikoval s jistým I. K., jenž byl v kritickou dobu v J. A. také přítomen. Na návrat kurýrů do E. pak obviněný E. alias K. čekal v A., kam ho doprovázel svědek Š. alias R. D. Když se kurýři zpět do E. nevrátili, protože byli v L. zadrženi, kontaktoval obviněného bratr jednoho z kurýrů J. H.
K těmto skutkovým zjištěním soudy dospěly na základě hodnocení následujících důkazů, především svědeckých výpovědí svědka T., Š. a J. H., pracovnic cestovní kanceláře, svědka E., a dále záznamů o odposlechu telefonických hovorů uskutečněných mezi obviněným a údajným I. K. i ze zprávy Peněžního expresního servisu v Praze, přes něhož docházelo k převodu peněz z České republiky do P.
Z výpovědi svědka Š. pak vyplynulo, že mu obviněný k jeho dotazu přiznal, že ve věci jde o kokain. V A. pak tento svědek čekal s obviněným dva dny na přílet nějakého Čecha z L., který však nedorazil. J. H. vypověděl, že ho bratr informoval o tom, že má společně s dalšími osobami převést nějaký kufřík do H. a že za to dostane 250 tis. Kč od člověka, co mu platil letenku. Zároveň dostal J. H. kontakt na obviněného pro případ, že by se bratrovi něco stalo. Od svědka T. soud zjistil, že kromě toho, že odvezl na žádost obviněného kurýry na letiště do A., kontaktoval ho v půlce března obviněný s tím, že potřebuje právní zastoupení. Svědek T. odvedl obviněného ke svému známému JUDr. K., kterému obviněný řekl, že se jedná o nějaký problém s převozem narkotik, do kterého se jeho lidé zapletli. Plnou moc ale advokátovi nepodepsal obviněný, který měl právní služby pouze financovat, ale J. H., bratr jednoho z kurýrů. S těmito výpověďmi zcela koresponduje telefonický hovor obviněného a I. K., v němž obviněný informuje K., že to bude řešit advokát a udělá to tak, aby oni dva v tom nebyli zapleteni, že se to musí vyžehlit. Dále uvedl, že se musí poslat peníze klukům, protože oni se jinak „poserou“ a všechno řeknou.
Z důkazů citovaných v soudních rozhodnutích vyplývá, že obviněný spolupracoval s I. K. již v září a říjnu roku 2007, kdy mu posílal peníze do N. a do P. V inkriminované době pobytu kurýrů v P. pak obviněný udržoval telefonický kontakt s osobou I. K., jenž byl rovněž v P. přítomen. Kurýři do P. odletěli z N. dne 27. 1. 2008 a téhož dne v 21.04 hod. obviněný telefonuje s K., který se ho ptá, kdy dorazí, a obviněný odpovídá, že snad kolem páté, ať tam jde a počká na ně, přičemž K. obviněného nabádal, aby obviněný takto do telefonu nemluvil. Z odposlechů telekomunikačního provozu z března 2008 realizovaného mezi obviněným a I. K. z P. pak vyplývá, že K. vyzýval obviněného, aby se dostavil do A., což obviněný za doprovodu svědka Š. skutečně 10. 3. 2008 učinil.
Pokud pak obviněný tvrdil, že se mělo jednat o obchod s drahými kameny, jeho obhajoba byla vyvrácena. Z důkazů vyplynulo, že obviněný zajišťoval letenky do L. již v listopadu 2007, ale s obchodníkem s drahými kameny svědkem E. se seznámil až na vánočním koncertě v přítomnosti svědka T. Nabídka na obchod s drahými kameny pak byla obviněnému doručena na e-mail syna přítelkyně obviněného až poté a navíc se mělo jednat o obchod ve Š. a nikoliv v P.
Na základě shora uvedených poznatků učinily soudy skutkový závěr o tom, že obviněný si byl velmi dobře vědom, že shání kurýry pro pašování kokainu z P., kde se v té době zdržoval jeho komplic I. K., s nímž obviněný po dobu pobytu kurýrů v P. čile telefonicky komunikoval.
Pokud pak obviněný v dovolání namítá, že není dáno jeho zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znaku „ve větším rozsahu“, a to ani z nedbalosti, není jeho námitka důvodná.
Je tomu tak proto, že množství označované jako větší rozsah omamné a psychotropní látky se pohybuje orientačně u kokainu okolo 5 g, což představuje 100 průměrných dávek této drogy. Je tudíž zjevné, že 5 g drogy představující hranici množství většího rozsahu u sebe jedna osoba ukryje poměrně snadno. Pokud obviněný zjednal pro převoz kontrabandu z P. hned tři osoby, musel být podle Nejvyššího soudu zcela srozuměn s tím, že tyto osoby dohromady zcela jistě povezou více než 5 g kokainu, což je množství minimálně naplňující kvalifikační znak ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. Pokud bylo u kurýrů v L. zadrženo dohromady přes 3 kg kokainu, jednalo se o množství 600krát převyšující tuto minimální kvalifikační hranici většího rozsahu, resp. množství. Ze skutečnosti, že obviněný do L. poslal tři osoby, jejichž cestu a pobyt uhradil, je zjevné, že tak nečinil proto, aby si kurýři udělali exotický výlet, ale aby pro něho splnili určitý úkol, a to převést kontraband v množství, který by samotný jedinec převážel obtížně, což mělo obviněnému a jeho komplici K., který převoz kontrabandu organizačně zajišťoval v J. A., zajisté uhradit vynaložené náklady a poskytnout určitý zisk. Proto pokud vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 14 u zavinění obviněného tohoto těžšího následku v podobě většího rozsahu nedovoleného nakládání s kokainem ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dovozuje minimálně vědomou nedbalost, tedy že obviněný věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení a ohrožení nezpůsobí, zastává Nejvyšší soud názor, že u obviněného bylo možné k tomuto těžšímu následku dovodit zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Je tomu právě s ohledem na výše zmíněné skutkové okolnosti, které dovolují vyslovit tento závěr, jelikož obviněný nejenom, že věděl o možnosti porušení či ohrožení zákonem chráněného zájmu, ale pro případ, že je způsobí, s tím byl nepochybně i srozuměn.
Pokud pak obviněný ve svém dovolání namítal, že se nemohlo jednat o organizovanou skupinu působící ve více státech a ani pokud by tomu tak bylo, nebyl by uvedený kvalifikační znak podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák. pokryt zaviněním obviněného ve formě úmyslu a ani by podstatně nezvyšoval stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil.
Z důkazů provedených v hlavním líčení je totiž naprosto zřejmé, že obviněný v inkriminované době spolupracoval po telefonu s osobou I. K., jenž se v té době nacházel v J. A. Obviněný v České republice bezpochyby zorganizoval kurýry a jejich dopravu do P., kde na ně měl čekat I. K. Po nějaké době pobytu v P. byly kurýrům do zavazadel předány dárkové předměty obsahující kokain, které jim donesla domorodá žena disponující lístkem s česky psaným vysvětlením pro kurýry. V té době I. K. a obviněný telefonicky komunikovali v tom smyslu, že je třeba, aby se obviněný dostavil do A. Podle zjištění nalézacího soudu obviněný čekal na návrat kurýrů v telefonické součinnosti s I. K. v A.
Lze tak podle Nejvyššího soudu mít zato, že v P. vše zařizoval I. K., který zjevně musel disponovat kontakty na tamní producenty kokainu, a v České republice a potažmo v N. vše potřebné organizačně zajišťoval obviněný. Obviněný pak zjednal kurýry, řidiče kurýrů i svůj doprovod do A. v osobě svědka Š. Kurýrům pak obviněný slíbil velkou finanční odměnu ve výši 250 000,- Kč, jak vyplývá z výpovědi svědka J. H. I kurýrům tak muselo být zjevné, že nejedou do P. na dovolenou, ale za splněním určitého, zjevně pochybného úkolu. Tuto skutečnost pak dokumentuje i telefonická komunikace obviněného s I. K. poté, co byli kurýři v L. zadrženi, kdy obviněný hovoří o tom, že se musí poslat peníze klukům, protože oni se jinak „poserou“ a všechno řeknou. To pak podle Nejvyššího soudu svědčí o tom, že nejen obviněný, ale i kurýři museli být zjevně informováni o pravé podstatě obchodu.
Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pak lze podle Nejvyššího soudu zcela důvodně kvalifikovat jako organizovanou skupinu působící ve více státech, protože mezi obviněným, I. K. a kurýry fungovala dělba činností, které obviněný v součinnosti s K. plánoval a koordinoval. Pokud obviněný osobně zjednal kurýry a ty pak poslal do P. pro kokain, lze konstatovat, že obviněný osobně v součinnosti s K. organizovanou skupinu zjednáním dalších minimálně tří lidí dotvořil a její činnost řídil. I mezinárodní prvek jako kvalifikační znak zde za daných skutkových okolností podle Nejvyššího soudu hrál významnou roli a zvyšoval stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podstatným způsobem ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. ( srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1481/09 ).
Nelze tedy podle Nejvyššího soudu jinak než konstatovat, že obviněný dobře věděl, že se podílí na činnosti organizované skupiny působící ve více státech, a na její činnosti se zjevně vzhledem ke svému postavení v ní podílet chtěl. Proto je ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby dáno ze strany obviněného zavinění ve formě úmyslu, a to dokonce přímého ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Lze se proto ztotožnit se závěrem vrchního soudu, pokud na str. 14 svého rozhodnutí uvedl, že obviněný jednal ve vědomé a chtěné spolupráci s dalšími osobami, a to nikoli nahodile, s cílem zprostředkovat dovoz předmětné dodávky kokainu za účelem jeho další distribuce.
Pokud pak obviněný ve svém dovolání argumentoval rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 1 To 55/2005, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48 z roku 2006, s tím, že podle názoru dovolatele teprve až opakované neoprávněné obstarání drogy pachatelem od téže blíže neidentifikované osoby na území cizího státu a její následné rozdávání na území ČR v úzké součinnosti s dalšími dvěma pachateli, na které byli napojeni další distributoři, odůvodňuje závěr o spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., nebyla podle Nejvyššího soudu jeho argumentace přiléhavá. To proto, že samo uvedené rozhodnutí sice popisuje obviněným uvedené jednání jako obecně kvalifikovatelné podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zák., nicméně ve svém textu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1411/2004 jednoznačně konstatuje, že není nutné, aby organizovaná skupina měla trvalejší charakter a vyvíjela svou činnost opakovaně či soustavně. Uvedený znak může být totiž naplněn i jednorázovým působením organizované skupiny ve více státech.
Obviněný ve svém dovolání rovněž namítl, že mu byl uložen trest odporující ustanovením §23, §33 a §34 písm. g) tr. zák. a své námitky podřadil pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto uplatněnou dovolací námitkou směřující proti výroku o trestu se nemohl Nejvyšší soud zabývat, protože z hlediska dovolacích důvodů je možné napadat výrok o trestu na základě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze námitkami obsahově spočívajícími v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pokud pak obviněný uvedl, že mu byl uložen trest neodpovídající kritériím uvedeným v ustanoveních §23, §33 a §34 písm. g) tr. zák., obsahově nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto v tomto směru obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Ve stejném duchu je pak třeba pohlížet na námitky obviněného směřující do hodnocení důkazů a požadující změnu skutkových zjištění v tom směru, že obviněný neměl vědomost o tom, že jde o převoz kokainu, včetně námitky, že v trestní věci obviněného nebyla zachována totožnost skutku. Tyto námitky jsou zcela procesního charakteru a nezakládají dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v katalogu dovolacích důvodů podle ustanovení §265b tr. ř. Proto se těmito námitkami nemohl Nejvyšší soud zabývat.
Jestliže pak obviněný argumentuje tím, že je třeba na jeho případ aplikovat již nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb.), ani s touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil. Dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vyhlášeno dne 9. 11. 2009, tedy ještě za účinnosti trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb.). Nový trestní zákoník nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2010. Na případ obviněného proto není možné aplikovat ustanovení nového trestního zákoníku. To by přicházelo do úvahy jedině tehdy, že by došlo ke zrušení napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na základě rozhodnutí vydaného v řízení o mimořádném opravném prostředku a právní úprava nového trestního zákoníku by byla pro obviněného příznivější, než právní úprava předchozího trestního zákona. (Srov. ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb.)
Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , tak podle něj lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by však měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze na základě odvolání obviněného podle ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí i předchozí řízení přezkoumal a teprve poté odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřicházelo v úvahu. Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy mohl být (a byl) uplatněn toliko v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného byl dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však, jak bylo shora uvedeno, nebyl dovolatelem obsahově naplněn opodstatněnými námitkami.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Toto rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř. ).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c