ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.376.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 376/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. května 2010 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 13 To 333/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 32/2008, takto:
Podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 6 T 32/2008, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 3. 11. 2007 v době od 15, 15 hodin do 15, 30 hodin v obci H. na fotbalovém hřišti při fotbalovém utkání mezi týmy S. H. a D. H. B. jako trenér domácího týmu v době, kdy byla přerušena hra, úmyslně kopl do pravého kolene čárového rozhodčího V. V., bytem Č., R. T. a způsobil mu tak lehké zranění spočívající v otoku, krevním výronu a nitrokloubním výpotku pravého kolenního kloubu s pracovní neschopností od 5. 11. 2007 do 30. 11. 2007.
Proti uvedenému rozhodnutí, které je ve věci v pořadí již druhým rozhodnutím nalézacího soudu, podal obviněný odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 13 To 333/2009, podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože právní kvalifikace skutku není v souladu s ustanoveními hmotného práva.
V textu mimořádného opravného prostředku obviněný zpochybnil především to, že zjištěný následek je z právního hlediska ublížením na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. Poškozený byl sice ošetřen lékařem a byl v pracovní neschopnosti, ale ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví a pracovní neschopnost sama o sobě neodráží povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Proto pracovní neschopnost není při posuzování kritériem jediným ani rozhodujícím. Soud v projednávaném případě vyšel pouze z toho, že poškozený byl 3 týdny v pracovní neschopnosti, ale vůbec se nezabýval tím, jaké poškozený vykonává zaměstnání, jak byl omezen v obvyklém způsobu života a po jak dlouhou dobu, ačkoliv jsou tyto informace zásadní pro posouzení, zda se jedná po formální stránce o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Dále nelze podle obviněného přehlédnout ani tu skutečnost, že poškozený bez problémů po té, co ho obviněný údajně kopl, dokončil činnost čárového rozhodčího a domával zápas, přičemž si nikdo nevšiml, že by byl zraněn či kulhal. Pokud znalec ve znaleckém posudku uvádí, že obviněný způsobil ublížení na zdraví, je tento závěr znalce závěrem právním, který však přísluší učinit soudu a nikoliv znalci.
Aby se jednalo o trestný čin, musí skutek též splňovat materiální podmínku trestnosti a vykazovat tedy vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Soud se však naplněním materiální podmínky trestného činu náležitě nezabýval a ani její splnění neodůvodnil. Je proto třeba vzít v úvahu, že k danému skutku došlo při fotbalovém utkání za situace, kdy došlo k incidentu mezi dvěma protihráči. Dále je pak třeba zohlednit osobu obviněného, na něhož se hledí, jako by nebyl odsouzen, a je kladně hodnocen svým zaměstnavatelem. Proto je obviněný přesvědčen o tom, že v projednávaném případě nebyla naplněna materiální podmínka trestnosti.
Z výše uvedených důvodů se pak podle obviněného nemůže jednat o trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. a mohlo by se jednat maximálně o přestupek proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
V další argumentaci obviněný zpochybnil, že bylo řádně prokázáno, že se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin a že tento skutek spáchal obviněný. Odsuzující rozsudek je totiž založen pouze na svědectví poškozeného V., svědka A. H. a lékařských zprávách. Svědek H. přitom popsal údajné nakopnutí úplně jinak než poškozený V. Navíc hlavní rozhodčí svědek Š. nic neviděl a poškozený mu takto závažný incident nenahlásil. Proto nebylo podle obviněného prokázáno, že se skutek vůbec stal. Soud pak podle obviněného při svém rozhodování vůbec nepřihlédl k ostatním výpovědím, které podporovaly obhajobu obviněného. Pokud pak soud prováděl dokazování fotodokumentací a náčrtky z místa události, následně tyto důkazy nezohlednil. Soud pak zamítl další obviněným navrhované důkazy o tom, že k nakopnutí poškozeného, jak sám popisuje, vůbec nemohlo dojít. Tyto důkazy obviněný navrhl na základě rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno. Okresní soud pak kromě znaleckého posudku žádné nové důkazy neprovedl a konstatoval, že dokazování je dostatečné, a to přesto, že odvolací soud nařídil provést i další důkazy. Z toho jasně vyplývá, že u obviněného nebylo respektováno právo na obhajobu a v řízení byly provedeny pouze důkazy svědčící proti němu. Navíc soud nikde neuvádí podstatnou okolnost, kterou je pohnutka poškozeného V. k podání trestního oznámení na obviněného. Stalo se tak podle obviněného proto, protože syn poškozeného zcela bez důvodu a po přerušení hry krvavě zranil protihráče v obličeji.
Pokud pak jde o znalecký posudek přibraného znalce MUDr. T., vyplývá z něj, že obvyklým převládacím mechanismem tohoto typu zranění je mechanismus nepřímý, tj. násilné páčení neboli prošlápnutí kolene do strany. Z důkazů předložených obviněným, které nebyly soudy vzaty v potaz, zcela jasně vyplývá, že obviněný se vůči poškozenému nacházel v takovém postavení, které vylučuje možnost nakopnutí poškozeného obviněným. To chtěl obviněný dokázat vyšetřovacím pokusem, ale nebylo mu vyhověno. Znalec T. pak u hlavního líčení uvedl ještě tři další způsoby, jak mohlo dojít ke zranění poškozeného. Proto nebylo podle obviněného možné dospět k závěru, že to byl právě obviněný, kdo poškozenému způsobil uvedená zranění.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 13 To 333/2009 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 32/2008 a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a poznamenal, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž obviněný fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění.
Skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je pak podle státního zástupce dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a to v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 13 To 333/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dále je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl obviněný odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 247/2009.
Podstatu dovolání obviněného M. K. tvoří v zásadě dvě právní námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně se jedná o to, že následek jednání obviněného v podobě zranění poškozeného není ublížením na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a že jednání obviněného nemá potřebný stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost, který by byl vyšší než nepatrný, a tudíž není naplněna materiální stránka trestného činu.
Trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., pro který byl obviněný stíhán, spáchá ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k jeho náležité činnosti. Trestní zákon ani jiný právní předpis nestanoví, co se rozumí pojmem ublížení na zdraví, proto je nezbytné na takový stav usuzovat podle individuálních okolností každého konkrétního případu s tím, že východiskem je kvalitativní a kvantitativní odchylka od stavu, který je považován za zdraví (viz stanovisko pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Zdraví je stav organismu, který je podmíněn v biologickém slova smyslu dokonalou stavbou lidského těla a jeho jednotlivých orgánů, jakož i jejich harmonickou funkcí. Porušením zdraví je pak takový stav, který je charakterizován poruchou dokonalé stavby těla, jeho jednotlivých orgánů nebo jejich harmonické funkce. Jde o stav z lékařského hlediska velmi rozmanitý, vyznačující se různou závažností podle toho, co je jeho příčinou a jaká je možnost nápravy. Rovněž následky porušení zdraví mohou být různé. Buď dojde k úplné nápravě (tedy ke stavu definovanému jako zdraví), nebo zůstane trvalá porucha tvaru nebo funkce orgánu různého stupně.
Nikoli každou poruchu zdraví je však možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. nelze považovat např. přechodné bolesti nebo nevolnost, oděrky, nepatrné ranky, menší otoky, modřiny, hučení v uších apod. Za ublížení na zdraví lze pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Skutečný charakter poranění je proto nutno zkoumat nejen na podkladě délky léčení či pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo a jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Při posuzování újmy na zdraví je třeba zvažovat i to, jaké potíže měl poškozený a zejména zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu a znaleckému posudku (srov. rozhodnutí pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Ublížením na zdraví bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami, nespavostí, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko, apod. Patří sem také případy, kdy nemoc, kterou poškozený již měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo.
Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní schopnost, a to v tom smyslu, že vyřadí postiženého na určitou dobu z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě nemusí však vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost a délka léčení jsou důležitými kritérii při posuzování pojmu ublížení na zdraví, nelze je však považovat za kritéria jediná. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam i další skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, dále okolnost, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zejména zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu.
Minimální doba, po kterou musí porucha zdraví trvat, aby bylo možno ji považovat za ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., není jednoznačně stanovena. Musí však jít o takovou poruchu zdraví, která znesnadňuje postiženému obvyklý způsob denního života nebo výkon obvyklé činnosti, anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života postiženého, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe i při zvažování všech dalších kritérií přesto vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popřípadě pracovní neschopnost musí trvat nejméně 7 dní. Za ublížení na zdraví se tedy pokládá porucha zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti po dobu okolo 7 dnů (srov. rozhodnutí pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Naopak újma na zdraví nedosahující intenzity ublížení na zdraví, tj. jde-li o poruchu zdraví trvající zpravidla méně než 7 dní, může být přestupkem proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
Zde je podle Nejvyššího soudu nutno podotknout, že doba pracovní neschopnosti je v plné kompetenci ošetřujícího lékaře a není sama o sobě rozhodná pro posouzení charakteru úrazu, neboť při vystavování pracovní neschopnosti musí být přihlíženo k charakteru zaměstnání i k subjektivním steskům pacienta. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, přičemž však závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tedy o tom, že v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, nebo naopak, že k ublížení na zdraví vůbec nedošlo a tedy se o trestný čin nejedná, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a to po zhodnocení všech shora uvedených kritérií, včetně jednoznačného objasnění doby léčení či pracovní neschopnosti u poškozeného. Přitom se zásadně nelze mechanicky omezit jen na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy zdraví, neboť posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální. Nelze tedy opomenout, případně upřednostnit některé ze shora popsaných kritérií stanovených naukou a praxí pro pojem ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele není možno vycházet pouze z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jaké nebezpečí pro napadenou osobu z útoku hrozilo a zejména jaké konkrétní následky spojené s omezením obvyklého způsobu života u poškozeného nastaly a jak dlouho trvaly.
V konkrétní projednávané věci z obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. T.m vyplývá, že poškozený utrpěl pohmoždění pravého kolene s otokem, krevním výronem a nitrokloubním výpotkem v kolenním kloubu bez zlomenin. Jednalo se tedy o poranění měkkých tkání kolene. Poškozenému bylo punkcí odsáto z kloubní štěrbiny kolenního kloubu 20 ml krevního výronu a byla mu přiložena pevná ortéza s nařízením klidového režimu tak, aby postižené koleno nebylo nezatěžováno. Následně byla provedena opakovaná punkce kolene s odsátím 15 ml krevního výronu, nadále byla přiložena pevná ortéza s nařízením nezatěžovat koleno. Dne 16. 11. 2007 byla poškozenému ortéza sejmuta s tím, že náplň kolenního kloubu se již neopakovala, ale poškozenému byl doporučen týdenní šetřící režim, kolenní návlek a poškozený byl předán do péče praktické lékařky, která poškozenému ukončila pracovní neschopnost ke dni 30. 11. 2007. Mechanismus zranění, který uvedl poškozený, podle znalce dobře objasňuje vznik předmětného poranění. Poranění bylo provázeno bolestivostí a omezením pohyblivosti postiženého kolene po dobu necelých tří týdnů. Poškozený vyhledal lékaře až dne 5. 11. 2007, tedy dva dny po úrazu, což lze ze soudně lékařského hlediska připustit, protože nedošlo k takovému poškození vazivového aparátu, který by ihned po vzniku poranění znemožňoval chůzi. Bolestivost v takovýchto případech narůstá postupně, a to v důsledku narůstání otoku a krevního výronu v kloubní štěrbině, což pacienta nutí vyhledat lékařskou pomoc až s časovým odstupem. Poškozený pak byl v důsledku předmětného poranění omezen v běžném způsobu života po dobu necelých tří týdnů, a to do dne 26. 11. 2007, kdy bylo konstatováno zhojení poranění. Omezení poškozeného spočívalo zejména v bolestivosti a omezené pohyblivosti pravého kolene, v klidovém režimu a fixaci prvého kolenního kloubu pevnou ortézou. U takových zranění, jako měl poškozený, se obecně doba léčení pochybuje kolem 3 týdnů.
Jak je patrné z výše uvedeného, v posuzovaném případě trvala pracovní neschopnost poškozeného po dobu delší než sedm dnů, která je v soudní praxi považována za určitou hranici pro závěr o tom, že došlo k ublížení na zdraví. I když sama o sobě by tato okolnost ještě nic neznamenala, nutno v konkrétním případě zohlednit zejména to, že poškozenému byla dvakrát provedena punkce krevního výronu z kolene s tím, že tento stav byl doprovázen bolestivostí a omezením hybnosti kolenního kloubu. Poškozenému byla více něž 11 dnů fixována noha pevnou ortézou s tím, že týden poté musel ještě poškozený nosit kolenní návlek a dodržovat šetřící režim. Takové poškození zdraví, kdy poškozený nemohl zcela jistě normálně chodit minimálně 11 dnů, je pak nutno charakterizovat jako újmu na zdraví poškozeného takové intenzity a rozsahu, která s ohledem na všechna shora uvedená kritéria odůvodňuje posouzení jednání obviněného jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a odlišuje ho od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích č. 200/1990 Sb.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, jímž byl uznán vinným, tedy zda jeho čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v posuzovaném případě podle názoru Nejvyššího soudu dosáhl stupně odpovídajícího nejméně dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, a tedy zcela odpovídá běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Pokud jde o námitky obviněného směřující do hodnocení důkazů a požadující změnu skutkových zjištění v tom směru, že obviněný poškozeného vůbec nezranil, jsou tyto námitky zcela procesního charakteru a nezakládají dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v katalogu dovolacích důvodů podle ustanovení §265b tr. ř. Proto se těmito námitkami nemohl Nejvyšší soud zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěného skutku ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a řádně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §221 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c