ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.5.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 5/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. února 2010 o dovolání obviněného Z. A. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 12 To 36/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 8/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. A. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 7 T 8/2008, byl obviněný Z. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb.. ve znění účinném do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zák.“, kterého se měl dopustit tím, že „ v přesně nezjištěné době od července 2006 do začátku září 2006 při pomoci P. H. s prodejem rodinného domu, ul. J., N. P., a pozemků, k.ú. N. P., které byly ve vlastnictví T. H., a P. H., předložil P. H., které měla být dle vzájemné dohody vyplacena kupní cena z prodeje nemovitosti, bez jejího vědomí 5 kusů směnek jednotlivě vystavených na částku 500.000,- Kč a datovaných dnem 6. 3. 2003, 20. 5. 2003, 25. 9. 2003, 10. 10. 2003 a 16. 12. 2003, dále se jmenovanou formou exekutorského zápisu sepsal dne 31. 8. 2006 dohodu o uznání dluhu se souhlasem k vykonatelnosti závazku, ačkoliv vůči němu neměla žádné závazky, kdy při realizovaném prodeji nemovitosti uvedl do kupní smlouvy, jako číslo účtu prodávajícího, na který měla být převedena část kupní ceny ve výši 2,001.737,26 Kč, číslo účtu, který si dne 17. 7. 2006 založil u e-Banky, a. s., a jehož byl jediným disponentem, přičemž uvedenou finanční hotovost P. H. nepředal tak, jak byli dohodnuti, ale získané prostředky si ponechal pro svoji vlastní potřebu, čímž P. H. způsobil škodu ve výši 1,936.737,26 Kč “. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále bylo obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozené P. H., bytem L. Z., N. P., škodu ve výši 1,936.737,26 Kč, a dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali obviněný a státní zástupkyně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 12 To 36/2009, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kteréhož se měl dopustit tím, že „ v době zhruba od června 2006 do září 2006 se dohodl s poškozenou P. H., že pro ni zrealizuje prodej rodinného domu, ul. J., N. P., a pozemků, k.ú. N. P., které byly ve vlastnictví manželů T. H., a poškozené P. H., a které na základě dohody obou manželů ze dne 4. 9. 2006 o majetkovém vyrovnání pro účely rozvodového řízení si ponechala poškozená P. H. a finanční plnění z prodeje těchto nemovitostí podle dohody uzavřené s manželem T. H. náleželo výlučně poškozené, což obviněný věděl a s poškozenou dohodl, že finanční prostředky z prodeje nemovitosti budou předány poškozené, ačkoli od počátku měl v úmyslu tyto finanční prostředky si ponechat pro vlastní potřebu, což poškozené zatajil, současně zneužil její důvěry, nezkušenosti a osobní tíživé situace a nepravdivě ji informoval o nutnosti podepsat různé listiny z důvodu dosud trvajícího manželství, takto se záměrem vytvořit si předpoklady pro převod kupní ceny z prodeje nemovitostí do své výlučné dispozice a zastřít jeho neoprávněnost,
- poškozené k podpisu předložil celkem pět kusů směnek vystavených na částku 500.000,- Kč, datovaných dny 6. 3. 2003, 20. 5. 2003, 25. 9. 2003, 10. 10. 2003 a 16. 12. 2003,
- poté dne 31. 8. 2006 s poškozenou sepsal formou exekutorského zápisu dohodu o uznání dluhu ve výši 2.500.000,- Kč se souhlasem vykonatelnosti závazku, to vše ačkoli poškozená vůči obviněnému žádné závazky neměla,
- následně do kupní smlouvy o prodeji nemovitostí uvedl jako čísla účtu, na který má být převedena kupní cena, číslo účtu, který si sám založil dne 17. 7. 2006 u e-Banky, a.s. a byl jeho jediným disponentem,
- poté již připravenou smlouvu o prodeji nemovitosti předložil k podpisu majitelům nemovitosti, poškozené P. H. a T. H., kteří ji dne 4. 9. 2006 podepsali, stejně tak i návrh na zahájení řízení o vkladu práva do katastru nemovitosti, který byl na katastrální úřad podán dne 6. 9. 2006
a když dne 14. 9. 2006 na účet obviněného byla připsána částka 2.001.737,26 Kč jako úhrada kupní ceny za prodej nemovitosti poškozené, tentýž den obviněný částku 2.000.000,- Kč ze svého účtu vyzvedl v hotovosti, finanční prostředky z prodeje nemovitosti v rozporu s dohodou poškozené nepředal, a to ani přes opakované výzvy poškozené, a finanční prostředky si ponechal pro vlastní potřebu, a tímto jednáním poškozené P. H. způsobil škodu ve výši 2.001.737,26 Kč “ .
Za uvedený trestný čin byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále bylo obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo omezení spočívající v tom, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozené P. H., škodu ve výši 1,916.737,26 Kč, a dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zopakoval argumenty uplatněné již v odvolání a uvedl, že soudy skutkové okolnosti případu vykládaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo a došly tak k nesprávným skutkovým závěrům. Namítl též, že soudy zcela chybně zhodnotily právní postavení zúčastněných osob a hmotněprávní otázky podstatné pro rozhodnutí ve věci jsou tak zcela opomenuty. Dle obviněného nebyly v celé šíři provedeny jím navrhované důkazy (mimo jiné výslech advokáta poškozené), jimiž mělo být prokázáno, že obviněný byl věřitelem T. H., k jehož dluhům z titulu společného jmění manželů byla jeho manželka P. H. v postavení solidárního dlužníka, kdy závazky pana H. mohly být zcela jednoznačně vymáhány proti poškozené stejně jako proti panu H. Obviněný se tedy nemohl na úkor poškozené P. H. obohatit, neboť skutkem, v němž je spatřován trestný čin, došlo jen ke splacení dluhu poškozené. Obviněný popírá, že by se dopustil jednání, jímž by poškozenou P. H. (případně jejího manžela T. H.) uvedl v omyl a poukazuje zejména na to, že nebyla vyvrácena existence dluhů T. H. za jeho osobou, nebylo vyvráceno, že tyto dluhy jsou součástí společného jmění manželů H., nebylo prokázáno, že by existoval jiný zpeněžitelný majetek patřící do uvedeného společného jmění manželů, než předmětná nemovitost a nebylo ani prokázáno, že by na poškozenou byl z jeho strany v souvislosti s podpisem příslušných dokumentů činěn nějaký nátlak. Dále uvedl, že nebyla soudem vyvrácena jeho obhajoba o existenci dohody mezi obviněným a poškozenou ohledně způsobu nakládání s kupní cenou za předmětnou nemovitost s tím, že tato bude převedena do jeho dispozice za účelem splacení dluhu. Namítl, že pokud se měl obohatit tím, že poškozenou uvedl v omyl, je nezbytné i posouzení, zda se vůbec tímto jednáním obohatil, resp. obviněný namítl, že nebyl naplněn znak obohacení ke škodě cizího majetku, neboť se jednalo o splacení dluhu, tedy vrácení jeho vlastních finančních prostředků.
Obviněný z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že převážná část námitek obviněným zvolenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť zmíněné výhrady směřují buď do oblasti revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Státní zástupce shledal relevantní toliko námitku, že jednání obviněného nemůže být posouzeno jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., neboť chybí základní znak „obohacení ke škodě cizího majetku“. Uvedenou námitku však vyhodnotil jako neopodstatněnou s tím, že odvolací soud se s touto námitkou již dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 12 To 36/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť se jedná o rozsudek vydaný ve druhém stupni, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. A. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Skutková východiska námitek obviněného se od těchto stabilizovaných skutkových zjištěních zásadně odlišují. Výhrady obviněného ve skutečnosti z převážné části směřují nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti skutku jako takovému. Jelikož je dovolací soud v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nelze z tohoto důvodu brát zřetel na námitky obviněného, jimiž vytýká soudu vadná skutková zjištění (otázka dohody mezi obviněným a poškozenou, existence dluhu poškozené a jejího manžela vůči obviněnému a povaha tohoto dluhu s ohledem na společné jmění manželů poškozené a jejího manžela, okolnosti, za kterých poškozená podepisovala předmětné listiny), a implicitně tedy i neúplné důkazní řízení (neprovedení důkazů na podporu obviněným tvrzených skutečností, především pak výslech právního zástupce poškozené) a nesprávné hodnocení důkazů (především výpověď svědkyně M. D.). Namítá-li tedy obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., činí způsobem neregulérním, neboť na místo námitek zakotvených ve stabilizovaných skutkových zjištěních vyjádřených v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, prosazuje vlastní skutkovou verzi událostí a vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému šetření a následnému dokazování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy v této části obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že ve zmíněném směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění, a tedy i neúplnosti důkazního řízení a nesprávného hodnocení důkazů, přičemž nabízel vlastní skutkovou verzi událostí, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě Vrchní soud v Praze coby soud odvolací poté, co výslechem svědkyně M. D. (sestry poškozené a současně družky obviněného) napravil procesní vadu, jíž se při výslechu této svědkyně dopustil nalézací soud, který jí v rozporu s ustanovením §158 odst. 5 tr. ř. předestíral skutečnosti, které uvedla do záznamu o podaném vysvětlení a konstatoval obsah tohoto záznamu (jakoby šlo o důkaz), což bylo v rozporu s trestní řádem, a ve svém rozhodnutí o vině odstranil vady z rozsudku soudu prvního stupně spočívající v neúplném popisu skutkového děje (zejména nedostatečně srozumitelném vyjádření podvodného úmyslu obviněného a majetkové dispozice osoby jednající v omylu) a v závěru o výši způsobené škody. V této části vyhověl oběma odvolatelům. Ve výroku trestu, jež obviněnému odvolací soud daným rozsudkem uložil, nedošlo fakticky k žádné změně. Odvolací soud tak vycházel ze skutkových zjištění učiněným soudem prvního stupně, kterážto doplnil a odstranil procesní vadu, jíž se soud prvního stupně dopustil. Nicméně lze konstatovat, že se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Hradci Králové, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy a soudy svůj postup (především pak odvolací soud s ohledem na napravenou procesní vadu) vysvětlily logickým, přehledným a náležitě zdůvodněným způsobem, při němž nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obviněný se s tímto hodnocením důkazů neztotožňuje a že nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem a podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zasahoval do skutkových zjištění soudů obou stupňů.
Povinností Nejvyššího soudu je zabývat se právním posouzením skutku za předpokladu, že obviněný uplatnil právní námitky. Za námitku právního charakteru je nutno považovat námitku obviněného, že skutek popsaný ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu nevykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a to konkrétně znak obohacení sebe ke škodě cizího majetku.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek .
Zákon v §89 odst. 11 tr. zák. stanoví, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,00 Kč .
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz jejich doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění, vyplývá, že se obviněný s poškozenou dohodl, že pro ni zrealizuje prodej nemovitostí, které si na základě dohody obou manželů ze dne 4. 9. 2006 o majetkovém vyrovnání pro účely rozvodového řízení ponechala poškozená a finanční plnění z prodeje těchto nemovitostí podle dohody uzavřené s manželem T. H. náleželo výlučně poškozené, neboť si z těchto prostředků potřebovala zajistit bydlení pro sebe a své děti, které po rozvodu zůstaly v její péči, nicméně obviněný od počátku měl v úmyslu si tyto finanční prostředky ponechat pro vlastní potřebu, což poškozené zatajil, současně zneužil její důvěry, nezkušenosti a osobní tíživé situace a nepravdivě ji informoval o nutnosti podepsat různé listiny z důvodu dosud trvajícího manželství.
Obviněný uplatnil v dovolání v podstatě totožné argumenty jako v odvolání. Nejvyšší soud se přiklání k závěru státního zástupce, že odvolací soud se s nimi naprosto přesvědčivě vypořádal ve svém rozhodnutí, neboť na stranách 7 až 10 velmi podrobně rozebírá, jaká tvrzení považuje za prokázaná. Nejvyšší soud na odůvodnění odvolacího soudu neshledává žádné nedostatky a zcela se ztotožňuje s jeho závěrem, že poškozená prokazatelně nejen chtěla, ale nesporně i potřebovala řešit svou bytovou situaci, neboť v prodávané nemovitosti bydlela, a po rozvodu potřebovala zajistit bydlení nejen sobě, ale i svým dětem, což jí umožňovala přímá dispozice s kupní cenou z prodeje vlastní nemovitosti. Soud měl za prokázané, že finanční prostředky získané z prodeje nemovitosti poškozená nezamýšlela užít na pokrytí dluhů z podnikatelské činnosti svého manžela, se kterou ona sama neměla žádnou přímou spojitost. Z dohody o majetkovém vyrovnání mezi poškozenou a jejím manželem, stejně jako z kupní smlouvy vyplývá, že po úhradě úvěru zbývající část kupní ceny ve výši 2,001.737,26 Kč bude vyplacena na účet prodávajícího, tedy poškozené. „ Plněno z kupní smlouvy mělo být po právu poškozené a následná dispozice s finančními prostředky měla být odvislá výlučně od její svobodné vůle “. Obviněný však v rozporu s kupní smlouvou poškozenou z nakládání s finančními prostředky získanými z prodeje nemovitosti naprosto vyloučil, neboť byly zaslány na bankovní účet obviněného, odkud nebyly převedeny na bankovní účet poškozené, což, jak správně dovodily soudy obou stupňů, svědčí o nepoctivém záměru obviněného. V daném případě je totiž zcela irelevantní, zda existoval dluh mezi obviněným a manželem poškozené, či přímo mezi obviněným a poškozenou, jelikož pokud obviněný prodával dům poškozené, byl povinen získané finanční prostředky poškozené poskytnout, v žádném případě je nemohl použít pro svou vlastní potřebu, či na úhradu ať již existujících, či neexistujících dluhů manžela, resp. bývalého manžela poškozené. Obviněný tak naplnil znak „obohacení“ a zjištěný skutek byl soudem prvního stupně oprávněně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a