ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1050.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1050/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 3 To 10/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 36/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. D. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2009, sp. zn. 43 T 36/2007, uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za který mu soud uložil podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obviněný M. D. a v jeho neprospěch státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 3 To 10/2010, jímž k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. a učinil nové rozhodnutí podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud uznal obviněného M. D. vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), jehož se obviněný dopustil v podstatě tím, že jako jednatel společnosti Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., (nyní SKALÁR Praha, s. r. o. „v likvidaci“), v úmyslu neoprávněně vylákat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na podkladě celkem čtyř ve výroku o vině označených fiktivních faktur vystavených společností YAPA, s. r. o., na odběratele Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., na celkovou fakturovanou částku 49.603.942,80 Kč, z toho činila daň z přidané hodnoty částku 8.944.973,30 Kč, zpracoval přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc duben 1997 za společnost Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., datované dnem 22. 5. 1997, které Finančnímu úřadu pro Prahu 1 předložil dne 23. 5. 1997, a na jehož základě tento finanční úřad vydal platební výměr dne 16. 10. 1997 a po odpočtu daňové povinnosti vyplatil společnosti Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., nadměrný odpočet v celkové výši 8.537.394,- Kč, když poté, co bylo zjištěno, že předmětné faktury byly vystaveny na základě fiktivní smlouvy o koupi stavebního materiálu uzavřené dne 28. 3. 1997 mezi statutárním zástupcem společnosti YAPA, s. r. o., P. K., jako prodávajícím a M. D. zastupujícím společnost Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., jako kupujícím a že celý obchod je fiktivní, byl Finančním úřadem pro Prahu 1 vystaven dne 22. 10. 1998 platební výměr ke zpětné úhradě nadměrného odpočtu ve výši 8.944.973,30 Kč, což společnost Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., dosud neučinila, došlo však k prodeji a likvidaci této společnosti, čímž M. D. způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 1 škodu ve výši 8.944.973,30 Kč. Za to ho soud odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon soud podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Současně vrchní soud zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného M. D.
Obviněný M. D. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2010, sp. zn. 3 To 10/2010, dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce a opřel je o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V úvodu svého dovolání obviněný vytkl soudům obou stupňů, že jejich rozhodnutí obsahují „extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními závěry“. V konkrétním případě existovala totiž skupina svědků, kteří potvrzovali obhajobu obviněného, že předmětný stavební materiál skutečně existoval. Naproti tomu soudy za základ svého rozhodnutí považovaly druhou skupinu důkazů, podle níž fakturované zboží nemohlo být nikdy nakoupeno v souladu se zajištěnými smlouvami a dovodily tak fiktivnost mj. i daňových podkladů. Podle názoru obviněného M. D. však „ustálená judikatura“ považuje takové případy extrémního nesouladu právních závěrů se skupinou důkazů svědčících ve prospěch obhajoby za porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 94/2008 (ze dne 13. 2. 2008). Pouhé podezření ze spáchání trestného činu, jež mohly soudy z provedeného dokazování vyvodit, však podle přesvědčení obviněného nemohlo být s ohledem na zásadu in dubio pro reo dostatečným podkladem o jeho vině. Dovolatel současně zdůraznil, že pokud by se soudy přiklonily v duchu uvedené zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného ke skutkové verzi, že zboží existovalo, musely by se dále zabývat i úmyslem obviněného zkrátit daň, k čemuž citoval usnesení Nejvyššího soudu „č. 946/2008“. V této souvislosti dovolatel konstatoval, že soudy obou stupňů se subjektivní stránkou dostatečně nezabývaly a vyslovil se tak, že úmyslné zavinění v této věci ani prokázáno nebylo. Závěrem své dovolací argumentace obviněný vytkl odvolacímu soudu, že dospěl sám k některým skutkovým zjištěním, aniž by ta měla oporu v provedeném dokazování. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek vrchního soudu a věc vrátil městskému soudu (aniž by však obviněný navrhl zrušení rozsudku soudu prvního stupně) k novému projednání a rozhodnutí anebo aby Nejvyšší soud sám po zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který však extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry neshledal. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. D. v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. D. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, a nemůže být kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K jeho naplnění dochází tam, kdy soudy v rozhodnutí nesprávně aplikovaly hmotné právo na jimi zjištěný skutkový stav. Jedná se totiž o mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti pravomocnému rozhodnutí, nelze jím tudíž vytýkat stejnou šíři vad, jako v odvolání.
Podmínky pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu však podání obviněného v zásadě nesplňovalo. Jeho námitky, které sice formálně vytýkají právní vady, jsou totiž založeny na jiné verzi skutkového stavu, než která byla podkladem pro rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nesporným faktem, na který dovolatel upozornil, je existence dvou skupin důkazů ohledně toho, zda stavební materiál v hodnotě téměř 50 milionů Kč byl společností, kterou zastupoval obviněný skutečně nakoupen a uskladněn v objektu společnosti ČETRANS, a. s., nebo nikoli a tudíž, zda veškeré faktury dokladující obchodní transakci a nárok na výplatu nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty byly fiktivní. Podstatou dovolacích námitek je způsob, jakým především soud prvního stupně a v souladu s ním i soud odvolací hodnotily tyto proti sobě stojící důkazy, přičemž se obviněný domáhá toho, aby byla zvolena pro něho příznivější varianta, tj. že stavební materiál byl skutečně nakoupen a společnosti Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o., tak vznikl nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Nejvyšší soud však v souladu se zákonným zněním důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl akceptovat argumenty, jimiž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybňoval správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházejícího řízení. Mimo rámec dovolacích námitek jsou totiž výtky směřující proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy, a Nejvyšší soud k nim proto nemohl přihlédnout.
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud považoval za vhodné se jen stručně vyjádřit k těmto nepřípustným skutkovým námitkám obviněného. Dovolatel M. D. opakovaně poukázal na tzv. extrémní nesoulad (rozpor) mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, jenž podle jeho názoru vedl k nesprávnému právnímu posouzení v dané trestní věci. Nejvyšší soud nejprve předesílá, že extrémní nesoulad představuje termín, který používá Ústavní soud při posuzování ústavních stížností, naopak ustálená soudní praxe Nejvyššího soudu námitku existence extrémního nesouladu nepovažuje za žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1440/2004, ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 910/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1255/2009, ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1561/2008-I., aj.). Takto pojatá námitka nesouladu mezi skutkovými zjištěními, jež byly podle dovolatele vyvozeny z vadného způsobu hodnocení důkazů, které je upraveno normami trestního práva procesního, neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (blíže srov. souhrnný výklad k tomuto dovolacímu důvodu uvedený ve zprávě publikované pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr.).
S postojem Nejvyššího soudu k této otázce se Ústavní soud ztotožnil např. ve svém usnesení ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, ale rovněž zaujal i opačný názor (např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Pokud však Ústavní soud akceptoval výtku zjevného rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jednalo se vždy o případy, kde podstatné skutkové okolnosti neměly vůbec žádnou vazbu na provedené důkazy, např. soud opřel výrok o vině o důkaz, který vyhodnotil evidentně v rozporu s jeho obsahem, některé stěžejní důkazy zcela pominul apod. Taková situace, kdyby skutkový stav neměl oporu v důkazním řízení, však v posuzované věci nenastala. Důkazy provedené ve veřejném zasedání v návaznosti na dokazování učiněné soudem prvního stupně byly hodnoceny vrchním soudem logickým a vyčerpávajícím způsobem zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Z trestního spisu je patrné, že ve věci vypovídaly dvě skupiny svědků, z nichž jedna svědčila ve prospěch obviněného a výpovědi druhé skupiny svědků se s obhajobou naopak diametrálně rozcházely. Městský i vrchní soud uvěřil druhé skupině svědků, ale v žádném případě soudy nižších stupňů neignorovaly svědectví osob, které potvrzovaly verzi obhajoby o zboží, jež mělo být údajně skladováno v prostorách společnosti ČETRANS, a. s., jak namítl dovolatel. Soudy obou stupňů se podrobně zabývaly i výpověďmi této skupiny svědků (Městský soud v Praze na str. 14 a násl. svého rozsudku a Vrchní soud v Praze na str. 10 a násl. rozsudku), přičemž shodně dospěly k závěru, že se nejednalo o věrohodné svědky. Svůj postoj soudy racionálně vysvětlily, uvedly, které konkrétní okolnosti tvrzené těmito svědky (zejména A. B., PaedDr. P. P., M. K., Mgr. R. P., V. M.), byly objektivně vyvráceny dalšími důkazy provedenými v trestním řízení. Např. zcela zásadní skutečností byl fakt, že zboží v takovém objemu, jako byl fakturován, skladové prostory fyzicky nemohly vůbec pojmout. Pokud pak někteří svědci tvrdili, že materiál měl být uložen i na venkovních plochách, tento účelový argument byl v rozporu s nezaujatými výpověďmi pracovníků skladu, podle nichž venkovní plochy sloužily k parkování vozidel a ani se nepronajímaly. Obdobně se pak soudy ve svých rozhodnutích, na něž s ohledem na stručnost dovolací soud odkazuje, zcela v souladu s obecnými základy logiky vypořádaly i s dalšími tvrzeními, jež podle dovolatele soudy nevzaly v potaz. Ve stručnosti by bylo možno shrnout, že pracovníci skladu a další zaměstnanci společnosti ČETRANS, a. s., vypovídali k možnostem skladových prostor pojmout určité množství materiálu a o způsobu, jak je postupováno při skladování a vyvážení zboží ze skladu, přičemž právě tyto objektivní údaje zcela jednoznačně vylučovaly pravdivost tvrzení obhajoby a výrazně zpochybňovaly věrohodnost svědků vypovídajících ve prospěch obviněného. Nejvyšší soud tak neshledal v dovolání namítaný extrémní rozpor zjištění soudů s obsahem provedených důkazů, když naopak závěry vrchního soudu provedenému dokazování zcela odpovídají, a nejedná se tak o případ projednávaný v dovolacím řízení pod sp. zn. 3 Tdo 94/2008, na který obviněný M. D. odkázal.
Citovaným rozhodnutím dovolacího soudu argumentoval obviněný také k námitce nedodržení zásady in dubio pro reo, když tvrdil, že pouhé podezření nestačí k závěru o vině. Podle zjištění Nejvyššího soudu, jak již bylo naznačeno shora, však v trestní věci obviněného M. D. bylo naplnění skutkové podstaty zločinu podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku náležitě prokázáno celou řadou důkazů, jež samostatně, ale zejména ve svém souhrnu poskytovaly dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině obviněného. Vyvstane-li v trestním řízení určitá okolnost zpochybňující třeba i vinu obviněného, neznamená to automaticky, že by nemohlo dojít k jeho odsouzení. Pokud totiž má soud k dispozici další důkazy, jež na trestní odpovědnost obviněného nepochybně poukazují, je dán řádný podklad pro vyslovení viny. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Již výše dovolací soud uvedl, že soudy důvodně neuvěřily jedné skupině svědků a ze svědectví druhé skupiny naopak vycházely, když těmto výpovědím korespondovaly i další zejména listinné důkazy (faktury, daňové přiznání, odborné vyjádření znalce) a konečně i objektivní fakta (materiál se do skladu nemohl vejít a při realizaci pěti nebo šesti jízd nákladního vozidla daného typu by nemohl být kompletně ze skladu odvezen).
Za tohoto stavu věci je možné jen připomenout, že dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v zásadě jen polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež podle jeho názoru neodpovídají důkazům, a zpochybnil rozsah provedeného dokazování i způsob, jakým soudy hodnotily důkazy. V této souvislosti však Nejvyšší soud připomíná, že deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů je v dovolacím řízení zásadně vyloučen, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a nesprávnost skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uvedena.
Jedinou právní námitku vznesl obviněný M. D. ve vztahu k subjektivní stránce zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, avšak Nejvyšší soud ji shledal neopodstatněnou.
Přestože i úvodem této části dovolání obviněný konstatoval, že při akceptaci existence zboží, by se soudy měly zabývat úmyslem obviněného „zkrátit daň“ (správně však „vylákat výhodu na dani“), tzn. že i v souvislosti se subjektivní stránkou činu setrval na tom, že zboží existovalo, tak Nejvyšší soud připustil určitou míru hmotně právní povahy této námitky. Shledal ji však neopodstatněnou. Byť lze konstatovat, že výslovně ani jeden ze soudů rozhodujících v této věci necitoval příslušná ustanovení vymezující úmysl přímý a nepřímý (srov. §4 písm. a), b) tr. zák., resp. §15 odst. 1, 2 trestního zákoníku) a výslovně tak v odůvodnění svých rozhodnutí neurčil formu zavinění, lze konstatovat, že v posuzované trestní věci existence úmyslu u obviněného jasně vyplývá již z popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku, částečně i z jeho odůvodnění. Odvolací soud na str. 14 svého rozsudku poznamenává, že i kdyby uvěřil verzi obviněného o jeho nedůsledné kontrole kupovaného materiálu, byl by již dán minimálně úmysl nepřímý. Dále vrchní soud rozvádí podrobnosti, jak obviněný vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, k čemuž dovolací soud dodává, že z podstaty věci je při „vylákání výhody“ nedbalostní forma jednání zcela jasně vyloučena. Soud prvního stupně potom v odůvodnění svého rozsudku (str. 14 a 18) popisuje okolnosti, z nichž dovodil fiktivnost faktur a neexistenci stavebního materiálu, a jejich vliv na možnost oprávněně žádat o vrácení nadměrného daňového odpočtu. Z kontextu skutečností, k nimž soudy dospěly, a především zmiňovaný způsob protiprávního jednání spočívající ve vylákání daňové výhody, nevyvolávají pochybnosti o tom, že obviněný M. D. jednal promyšleně a se záměrem, aby mu byl státem prostřednictvím příslušného Finančního úřadu pro Prahu 1 neoprávněně vyplacen nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. O tom svědčí i následná urgence výplaty uplatňované částky ze strany obviněného jakožto jednatele společnosti Interkoncerts, Czech Republic, s. r. o. Jménem této společnosti obviněný poté, co jí jako daňovému subjektu finanční úřad nevrátil nadměrný odpočet, uplatnil reklamaci proti postupu úřadu, jíž se domáhal okamžitého zaplacení nejen nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 8.537.394,- Kč, ale také úroku ve výši 140% diskontní úrokové sazby stanovené Českou národní bankou (viz č. l. 138). Vše tedy nasvědčuje spíše přímému úmyslu obviněného získat neoprávněnou finanční výhodu na základě nepravdivých daňových podkladů. Jestliže tedy Vrchní soud v Praze připustil existenci úmyslu nepřímého, v žádném případě nelze v této jeho úvaze spatřovat vadu porušující zásadu „in dubio pro reo“, jak se snažil dovolatel naznačit.
Pokud obviněný v souvislosti se svou námitkou nedostatku subjektivní stránky, resp. jejího neprokázání, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008, jednalo se o odkaz na posuzovanou věc zcela nepřiléhavý. Dovolací soud se v citované věci zabýval otázkou, zda se výdaje obviněného za nakoupené zboží mohly odrazit v jeho daňové povinnosti. Podkladem pro rozhodování zde však byla mj. skutková okolnost, že zboží, jež měl obviněný nakoupit, opravdu existovalo. Oproti tomu obviněný M. D. předstíral nákup neexistujícího stavebního materiálu. Posuzované trestní věci mají tudíž zcela odlišný skutkový základ – a to existenci či neexistenci nákupu zboží, jehož se týkala daňová povinnost a citované usnesení Nejvyššího soudu tak nebylo možné na danou věc aplikovat. Ostatně citace tohoto rozhodnutí v dovolání byla uvozena slovy: „…za předpokladu akceptace toho, že zboží existovalo, by se jak soud prvého stupně, tak odvolací soud musely nutně zabývat úmyslem odsouzeného zkrátit daň…“. Evidentně tak na dotčené rozhodnutí obviněný M. D. odkazoval ovlivněn vlastní verzí skutkového stavu věci – stavební materiál byl nakoupen, kterou však oba soudy ve věci rozhodující důvodně odmítly.
Na podkladě všech popsaných skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný M. D. v převážné části svého dovolání nevytýkal nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a tyto jeho skutkové námitky tak neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud bylo možné akceptovat tu část jeho podání, v níž obviněný brojil proti hmotně právnímu posouzení skutku – subjektivní stránce, posoudil ji Nejvyšší soud jako nedůvodnou. Podané dovolání proto Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á