ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.1482.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 1482/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2010 o dovolání, které podal obviněný L. W. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 3 To 333/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 29/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 30 T 29/2008, byl obviněný L. W. uznán vinným v bodě I. výroku o vině prvním a v bodech III., IV. téhož výroku o vině druhým trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (bod II. výroku o vině). Za uvedenou trestnou činnost mu soud podle §255 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. soud dále obviněnému uložil omezení spočívající v povinnosti nahradit podle svých sil škodu, již svým trestným jednáním způsobil. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody, a to tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozené společnosti B.-P., s. r. o., se sídlem R., T., škodu ve výši 892.138,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný L. W. odvolání, které Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně usnesením ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 3 To 333/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný dovoláním ze dne 8. 10. 2009 podaným prostřednictvím obhájce Mgr. et Mgr. T. S., jež bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 9. 12. 2009. Podání se opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Mimořádný opravný prostředek směřoval dovolatel proti výrokům o vině, o trestu i o náhradě škody. Poté, co poukázal na to, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky právního charakteru, uplatnil své konkrétní výhrady k jednotlivým bodům výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. U skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině podle přesvědčení obviněného zcela absentovala subjektivní stránka, a rovněž nemohl být naplněn znak škody. Na podporu svých tvrzení připomněl část své obhajoby uplatněné v předcházejícím řízení, že záměnu předmětu fakturované dodávky (místo skutečně dodaného přenosného počítače fakturovány samolepky) provedl „na příkaz svých podřízených“, (zjevně se obviněný spletl, měl na mysli nadřízené osoby), přičemž k pořízení tohoto počítače měl předcházející souhlas nadřízených, aby nemusel pro pracovní účely využívat svůj vlastní. Vzhledem k tomu, že při odchodu ze společnosti B.-P., s. r. o., odkoupil předmětný notebook za nákupní cenu 46 291,- Kč, vyslovil názor, že nemohlo dojít ke vzniku škody na majetku uvedené společnosti.
U bodu II. výroku o vině obviněný namítl nesprávné právní posouzení úmyslu, vzniku škody a existence povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek. Hájil se tím, že výběr dodavatele samolepicích štítků nebyl v jeho kompetenci, ale měla jej provést Ing. L. K. v kooperaci se statutárním orgánem společnosti B.-P., s. r. o. Dovolatel dále poměrně složitě vysvětloval své přesvědčení o tom, z jakých důvodů se soudy obou stupňů přiklonily k nesprávné verzi o počtu, resp. systému dodávání a fakturování, tedy, že částka 99,96 Kč uváděná na jednotlivých fakturách znamená cenu jednoho kusu samolepky. Tvrdil, že se jednalo o cenu za 1 kus archu, který obsahoval více samolepicích štítků. K závěru soudů nižších stupňů, že objednával samolepky na desítky let dopředu, uvedl, že se tak dělo v důsledku změn jejich parametrů. Zpochybnil rovněž způsob proplácení došlých faktur v rámci fungování poškozené společnosti. Podle tzv. „vnitřního systému K2“ musely být faktury podepsány Ing. L. K., jinak by je oprávněné osoby neproplatily. Pokud se soudy domnívaly, že obviněný zneužil rodinné atmosféry v poškozené společnosti B.-P., s. r. o., jednalo se podle jeho názoru o „quasiargumentaci“. Znak porušení povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek obviněný podle svých vyjádření nenaplnil z toho důvodu, že svým jednáním neporušil žádné zákonné ustanovení ani smluvní ujednání. Jeho pracovní zařazení nezahrnovalo povinnost nakládat se svěřeným majetkem ani o něj pečovat. Podle názoru dovolatele tak nemohl být v dané věci naplněn další zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podle §255 tr. zák., neboť soudy se vůbec nezabývaly tím, zda obviněný měl povinnost a současně byl oprávněn pečovat o určitý majetek svého zaměstnavatele a zda mohl nakládat se svěřenými hodnotami. Vyslovil současně své přesvědčení, že nebyl v takovém pracovním postavení, jaké měl pro trestní odpovědnost pachatele na mysli Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 15 Tdo 1316/2006. Úmyslné zavinění nemohlo být naplněno podle obviněného ve formě přímé ani nepřímé a co se týče výše škody vyčíslené u tohoto bodu výroku o vině na částku 792 178,- Kč, dovodil na podkladě svých předešlých argumentů, že nemohlo vůbec dojít k jejímu vzniku. V další části svého dovolání se obviněný ohradil proti tomu, že soudy zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování a rovněž ty, které požadovala poškozená společnost.
Ke skutkům popsaným pod body III. a IV. výroku o vině, kvalifikovaným jako trestný čin podvodu, obviněný namítl, že u prvního z nich došlo pouze k omylu v uvedení čísla bankovního účtu, přičemž jím vybrané peníze byly poškozené společnosti po odhalení této neúmyslné záměny vráceny. Další skutek nemohl rovněž vykazovat znaky uvedeného trestného činu, neboť podle jeho názoru výsledky provedeného dokazování jednoznačně prokazují (konkrétně příjemka č. TU/2005/1133), že společnost obdržela fakturované zboží. Oba uvedené skutky tak podle obviněného nevykazovaly znak škody ani úmyslné zavinění, a proto neměly být posouzeny jako trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Závěrem svého dovolání obviněný L. W. navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle §265o tr. ř. odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí, a dále aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, aniž by však specifikoval další postup ve věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], na místě, kde lze podání učinit, a bylo podáno včas ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Tento důvod tak nemohou naplnit námitky vytýkající nesprávné skutkové zjištění nebo vadný způsob hodnocení provedených důkazů a rozsah dokazování. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nelze uplatnit ve stejné šíři jako odvolání. Proces dokazování je soustředěn především do řízení před soudem prvního stupně, přičemž jeho skutkové závěry je možné korigovat ještě v odvolacím řízení, neboť soud druhého stupně má možnost provádět důkazy (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Nejvyšší soud není oprávněn v řízení o dovolání bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, neboť nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám provádět či opakovat důkazy, jak vyplývá z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Dovolací soud tak nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění, kterých se v podstatě dovolatel domáhá. Otázky související s prováděním či hodnocením důkazů jsou upraveny v trestním právu procesním (zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl.), přičemž důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávně hmotně právní posouzení. Dovolací soud je tak v podstatě vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů a v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak může výlučně přezkoumávat postup ve věci rozhodujících soudů při aplikace norem hmotného práva.
Trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl dovolatel uznán vinným jednak pod bodem I. výroku o vině, jednak pod body III. a IV. výroku o vině, spáchal obviněný L. W. jako zaměstnanec společnosti B.-P., s. r. o., na pozici referenta pro informační a komunikační systémy – správce sítě a pracovníka obchodního oddělení pro zásobování s drobnými díly s krátkou dobou dodání, ve stručnosti tím, že:
I. v květnu 2004 vyhotovil fiktivní fakturu na částku 46.291,- Kč, vystavenou údajně firmou M. K. – N., za dodávku 778 ks samolepek A. F. S., ačkoli věděl, že ve skutečnosti se jedná o dodávku notebooku pro jeho vlastní potřebu, falešnou fakturu zavedl do informačního systému společnosti, nechal ji proplatit a notebook si ponechal, čímž způsobil společnosti B.-P., s. r. o., škodu ve výši 46.291,- Kč,
III. v květnu 2005 vložil do informačního systému poškozené společnosti fiktivní fakturu, vystavenou údajně firmou M. K. – N. na částku 99.960,- Kč, kde jako účet dodavatele uvedl číslo svého soukromého bankovního účtu, na nějž také byla uvedená částka složena, a peníze pak použil pro vlastní potřebu,
IV. v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 20. 7. 2005 vytvořil falešnou fakturu, vystavenou údajně firmou M. K. – N., za fiktivní dodávku 1000 kusů samolepek za celkovou cenu 99.960,- Kč, kterou zavedl do účetního systému společnosti B.-P., s. r. o., jako jiný druh zboží a vyvolal tak dojem, že zboží bylo skutečně dodáno, pročež společnost B.-P., s. r. o., bezdůvodně fakturu uhradila ve prospěch firmy M. K. – N., čímž způsobil poškozené společnosti B.-P., s. r. o., škodu ve výši 99.960,- Kč.
Znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dovolatel naplnil jednáním uvedeným pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jež spočívalo v podstatě v tom, že
od 27. 5. 2004 do 30. 3. 2005 jako zaměstnanec poškozené společnosti oprávněný nakupovat zásoby materiálu pro výrobu, na úkor majetku společnosti B.-P., s. r. o., v rozporu s povinností opatrovat majetek zaměstnavatele a dbát o jeho nejúčelnější využití uloženou mu pracovní smlouvou ze dne 30. 10. 2000, Pracovním řádem a §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a §74 písm. g) téhož zákona, celkem v devíti případech nakupoval samolepky K. „B.-P.“ a. 55 x 8 za nepřiměřeně nadhodnocené kupní ceny od dodavatele M. K. – N., ačkoli věděl, že je lze získat za podstatně nižší cenu, čímž způsobil společnosti B.-P., s. r. o., celkovou škodu ve výši 792.178,- Kč.
Nejvyšší soud se zabýval dovolacími námitkami postupně, tak jak je dovolatel uvedl k jednotlivým bodům výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a zjistil, že pokud některé z nich mohou naplnit uplatněný dovolací důvod, nejsou opodstatněné.
Je třeba na tomto místě zdůraznit, že naprostá většina konkrétních výhrad, jimiž obviněný argumentoval ve svém dovolání ve vztahu ke všem trestným činům, jimiž byl uznán vinným, neodpovídala hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stručně citovaný výklad tohoto důvodu dovolání odpovídá dosavadní praxi Nejvyššího soudu, jak je vyjádřena např. pod č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. tr., a v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, aj. Podle citované judikatury Nejvyšší soud zásadně v dovolacím řízení nepřezkoumává zákonnost a úplnost provedeného dokazování a neposuzuje správnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. S dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení se ztotožnil i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikované pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně ani námitky proti neúplnému dokazování není možno subsumovat pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže soudy nižších stupňů zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování, závisí pouze na úvaze příslušného soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, což ostatně vyplývá i z čl. 82 Ústavy České republiky (publikovaná pod č. 1/1993 Sb.), kde je zakotven princip nezávislosti soudů. Z tohoto principu je zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, uveřejněný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu, je však povinen o takovém návrhu rozhodnout, a pokud mu nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09).
V posuzované věci dovolatel sice tvrdí, že jeho návrhům na doplnění dokazování nebylo vyhověno, obsah trestního spisu však tomuto tvrzení odporuje. Pokud např. obhájce obviněného navrhoval vyslechnout svědkyni Ing. M. A., soud mu vyhověl, a svědkyně byla vyslechnuta dne 28. 4. 2009 (č. l. 2900 trestního spisu). Zejména je však třeba zdůraznit, že obviněný sám své právo navrhovat důkazy v průběhu soudního řízení nijak výrazně neuplatňoval. Ze spisu je patrno, že na opakované dotazy soudu prvního stupně ohledně případných návrhů na doplnění dotazování dovolatel i jeho obhájce zůstali nečinní (viz protokol o hlavním líčení, č. l. 2902, č. l. 2898 nebo č. l. 2857). Pokud tak obviněný učinil až v řízení před odvolacím soudem, lze konstatovat, že odvolací soud náležitě odůvodnil své zamítavé stanovisko k návrhům na doplnění dokazování v tomto stadiu řízení (viz str. 10 usnesení krajského soudu).
K prvnímu trestnému činu podvodu dovolatel popřel, že by spáchal trestný čin podvodu, popsanému pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti sice formálně namítl absenci subjektivní stránky, avšak svými konkrétními argumenty obviněný v podstatě vytvořil jinou skutkovou verzi, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů. Na jedné straně připustil, že předmět dodávky neodpovídal skutečnosti, když se jednalo o notebook a nikoli samolepky „A. F. S.“ uváděné na předmětné faktuře, avšak k tomuto došlo na pokyn jeho nadřízených. Obviněný trval na své obhajobě z řízení před soudem prvního a druhého stupně, že koupi notebooku měl schválenou příslušnými pracovníky, kteří ho později v podstatě instruovali, ať si nákup přenosného počítače zařídí např. vystavením faktury na jiné zboží, neboť odběr notebooku nakonec schválen nebude.
S totožnou námitkou se vypořádaly již v předcházejících stadiích trestního řízení jak okresní, tak krajský soud, na jejichž rozhodnutí (viz str. 6-7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3-4 usnesení odvolacího soudu) dovolací soud na tomto místě s ohledem na stručnost odkazuje. Je možné pouze připomenout, že v době uvedeného protiprávního jednání byla nadřízenou obviněného v oblasti technického zásobování L. K., jež však jeho obhajobu nepotvrdila (srov. její výpověď u hlavního líčení, č. l. 2867). Dále se k nákupu notebooku vyjádřila také nástupkyně L. K., svědkyně Mgr. B. D. Ta se výslovně ptala obviněného, zda mu nečiní potíže používat v práci svůj soukromý notebook, na což údajně odvětil, že mu tento vyhovuje, neboť je rychlejší (viz č. l. 243), tedy sám tento přístroj před svědkyní vydával za svůj majetek, ačkoli byl pořízen z prostředků poškozené společnosti. Dovolací soud tak neshledal ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů žádné nesrovnalosti s provedenými důkazy, a s jejich skutkovými závěry, jež ani Nejvyšší soud není oprávněn měnit, se naprosto ztotožnil. Zjištěným skutkovým okolnostem, z nichž soudy vycházely, pak zcela koresponduje přímý úmysl vlastního obohacení obviněného uvedením v omyl svého zaměstnavatele ohledně předmětu dodávaného zboží.
Dále se obviněný ohradil proti naplnění znaku škody, jež podle jeho přesvědčení společnosti B.-P., s. r. o., v důsledku jeho jednání pod bodem I. uvedeného výroku vůbec nevznikla. Částku 46.291,- Kč poškozené společnosti uhradil a notebook si tak od ní odkoupil.
Jak vyplývá z odůvodnění odsuzujícího rozsudku okresního soudu, dovolatel již před vynesením rozsudku škodu způsobenou svým jednáním pod bodem I. výroku o vině uvedeného rozhodnutí v plné výši poškozené společnosti uhradil. V závěrečné řeči založené na č. l. 2905 a násl. obviněný uvedl, že částku 46.291,- Kč zaplatil po ukončení jeho pracovního poměru (ten skončil poté, co zaměstnavatel zjistil závažná pochybení dovolatele v jeho výkonu pracovní náplně) a předmětný notebook zůstal v jeho dispozici.
K otázce vzniku škody je nutné zdůraznit, že tento následek je vázán na okamžik dokonání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., jenž nastane obohacením pachatele nebo jiného. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se na později pachatelem uhrazenou peněžní částku, kterou tento původně na poškozeném vylákal, hledí jako na náhradu škody či její části (srov. č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). V tomto smyslu bylo nutno posoudit také otázku existence škody v případě neoprávněného nákupu notebooku obviněným L. W. Již uhrazením částky 46.291,- Kč z prostředků společnosti B.-P., s. r. o., ve prospěch firmy M. K. – N. došlo k naplnění zákonného znaku vzniku škody v důsledku podvodného jednání obviněného spočívajícího ve vyhotovení fiktivní faktury na ve skutečnosti neodebrané samolepky A. F. S. Jestliže dovolatel až poté, co dokonal trestný čin podvodu, uvedený finanční obnos poškozené společnosti uhradil, nemůže jej tato okolnost zbavit trestní odpovědnosti, nanejvýše může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody. Soudy tak správně posoudily u skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu zákonné podmínky trestní odpovědnosti podle §250 odst. 1 tr. zák., včetně otázky vzniku škody.
Dovolatel brojil dále proti právnímu posouzení skutku popsanému pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zásadním právním argumentem byla námitka proti existenci znaku skutkové podstaty spočívajícího v „porušení povinnosti opatrovat či spravovat svěřený majetek“. Podle doslovného tvrzení obviněného „neporušil žádné zákonné ustanovení ani smluvní ujednání, které by vyplývalo z uzavřené pracovní smlouvy, jejích dodatků nebo z pracovního řádu obchodní společnosti B.-P., s. r. o.,“. V důsledku toho pak podle jeho názoru nemohl jednat s úmyslným zaviněním a ani nemohl způsobit žádnou škodu.
Nejvyšší soud se v rozsahu dovolacích námitek zabýval jednotlivými zákonnými znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Nezjistil však žádné pochybení v právním hodnocení soudů obou stupňů, všechny okolnosti charakterizující znaky skutkové podstaty podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., včetně zákonné a smluvní povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek, byly dány.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou škodu tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Citované ustanovení směřuje k ochraně cizích majetkových práv (tj. majetkových práv jiného nežli pachatele) a také k ochraně vztahu důvěry. Podstatou tohoto trestného činu je úmyslné jednání, v jehož důsledku vznikne na cizím majetku škoda, přičemž se nevyžaduje, aby se pachatel obohatil nebo získal jinou výhodu.
Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Tu mají osoby, které jsou povinny obstarávat záležitosti jiných osob, je-li v tom zahrnuta i povinnost pečovat o jejich majetek nebo nakládání s ním. Poměr osoby k cizímu majetku je založen na jejím právním vztahu vůči jiné fyzické osobě (rodič, poručník, opatrovník dítěte aj.) nebo právnické osobě (obchodní společnosti, družstvu aj.), resp. státu (státní organizaci či organizační složce státu). Společným jmenovatelem všech uvedených vztahů je, že určité osobě je svěřena správa či opatrování určité části majetku jiné osoby, a to na základě různých zákonných nebo smluvních ustanovení. Povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. tedy nemusí být výslovně nazvána či označena jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, může být formulována též jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek pak spočívá v tom, že osoba jedná (aktivně či opomenutím) v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. V praxi mohou být způsoby porušení povinnosti velmi různorodé, může se jednat např. o dispozice s cizím majetkem v podobě uzavírání nevýhodných obchodů či jiných smluv na úkor opatrovaného či spravovaného majetku nebo o případ neoprávněného nebo nehospodárného nakládání se svěřeným majetkem.
Podle soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, porušil obviněný L. W. jak smluvně převzatou tak i zákonem uloženou povinnost opatrovat cizí majetek. Konkrétně okresní soud ve výroku o vině odkázal na pracovní smlouvu ze dne 30. 10. 2000, Pracovní řád poškozené společnosti a ustanovení §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 65/1965 Sb.“). Nejvyšší soud předesílá, že zákon nevylučuje kumulaci porušení jak zákonné tak smluvní povinnosti opatrovat či spravovat svěřený majetek. Nebylo proto na závadu uvedení obou alternativ.
Pokud jde o povinnost opatrovat cizí majetek uloženou dovolateli citovanými ustanoveními v době činu platného zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, jenž byl s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., Nejvyšší soud k tomuto nemá v podstatě žádné výhrady. Byť ustanovení §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb. zahrnul okresní soud do výroku o vině nadbytečně, neboť se vztahuje jen na vedoucí zaměstnance, jímž dovolatel nebyl, v odůvodnění svého rozsudku soud již správně poukázal na ustanovení §73 odst. 1 písm d) zákona č. 65/1965 Sb. (místo zákona č. 65/1965 Sb. soud zjevně omylem na str. 11 uvedl tr. zák.). Podle citovaného ustanovení jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Soud prvního stupně na straně 11 rozsudku obecně poukázal na „judikaturu z poslední doby“, z níž dovodil možnost naplnění dotčeného formálního znaku právě i citovaným ustanovením zákoníku práce v tehdy platném znění, přičemž stručně citoval úvahy vyjádřené v rozhodnutí č. 25/2008 Sb. rozh. tr. Poměrně podrobně se otázkou výkladu obecné povinnosti zaměstnance ve smyslu citovaného judikátu zabýval v napadeném rozhodnutí (str. 8-9) soud druhého stupně. Dovolací soud pouze dodává, že v citovaném judikátu bylo publikováno usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jehož zásadním obsahem bylo právě určení charakteru tzv. základních povinností zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců, jak byly definovány v tehdy platném zákoníku práce v jeho §§73 a 74, a „povinnosti uložené podle zákona“ vymezené v základní skutkové podstatě trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud přitom vyložil, že povinnosti uložené zaměstnancům (případně vedoucím zaměstnancům) podle §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb. lze považovat za povinnosti obecné a při zkoumání konkrétní trestní odpovědnosti je nutné vždy přihlédnout k faktickému postavení zaměstnance, jak ostatně citoval i dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku. Teprve za situace, kdy pachatel (zaměstnanec) skutečně v rámci své pracovní náplně má povinnost a současně je oprávněn pečovat o určitý majetek zaměstnavatele a nakládat se svěřenými hodnotami, bude se jednat o konkrétní povinnost, jejíž porušení zakládá znak „porušení povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek“ trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 25/2008 Sb. rozh. tr.).
Zaměstnancem společnosti B.-P., s. r. o., se obviněný L. W. stal na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2000 (č. l. 15). Tento dokument zakládající pracovní poměr obviněného k poškozené společnosti obsahoval mj. i odkaz na její vnitřní předpisy. Pracovní řád založený na č. l. 26 a násl. ve svém článku 13 bod 1. písmeno j) ukládal zaměstnancům společnosti „ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a dbát o jeho nejúčelnější využití…“. Jak vypověděla svědkyně L. K. (viz protokol na č. l. 529 a násl.), dovolatel pracoval zpočátku jako správce počítačové sítě a od 1. 4. 2003 byla jeho pracovní náplň rozšířena o nákup drobného materiálu pro výrobu. Tomu odpovídalo výrazné navýšení jeho mzdy od 1. 4. 2003 (srov. Dodatek k pracovní smlouvě na č. l. 21). Drobný materiál pro výrobu tedy zajišťoval od dubna 2003, při plnění těchto úkolů měl konkrétní povinnosti při nakládání s majetkem společnosti B.-P., s. r. o., když prakticky rozhodoval o množství, druhu a ceně zboží dodávaného obchodní společnosti, resp. fakticky zčásti realizoval podmínky pro fungování výroby. V tomto rozsahu tedy byl obviněný jednak povinen a na druhé straně i oprávněn hospodařit s majetkem společnosti, v níž byl zaměstnancem.
Přestože správně v souladu s interními předpisy společnosti měla jednotlivé objednávky schvalovat nadřízená obviněného L. K. (později Mgr. B. D.), tento kontrolní mechanismus nebyl podle výpovědí příslušných pracovníků dodržován (srov. výpověď Mgr. B. D. na č. l. 2854 a L. K. na č. l. 2870), čehož v podstatě dovolatel zneužil. Nedostatky ve fungování uvnitř podniku nemohou však zbavit obviněného L. W. jeho trestní odpovědnosti za nákup mnohonásobně nadhodnocených samolepek a vznik škodlivého následku. Lze podotknout, že dovolatel měl na starosti i výběr nového dodavatele samolepicích štítků, kdy jediným významným kriteriem měla být právě nižší pořizovací cena za jednu samolepku. Předtím, než díky obviněnému začala společnost B.-P., s. r. o., odebírat samolepicí štítky od firmy M. K. – N., byla jejím dodavatelem společnost A., s. r. o., (v současnosti přejmenovaná na A., s. r. o.), jejíž prodejní cena činila 2,10 Kč bez DPH za jeden kus. Při ceně 84,- Kč bez DPH za jednotku, již fakturoval nový dodavatel firma M. K.-N., však zcela jednoznačně nelze o jakékoli úspoře uvažovat. Objednávky štítků byly v kompetenci dovolatele již od roku 2003, musel mít tedy přehled o cenových relacích, za něž je ještě pro zaměstnavatele přijatelné samolepky odebírat. Byl to právě obviněný, kdo změnou dodavatele samolepicích štítků porušil svou povinnost řádného hospodaření se svěřenými prostředky, neboť on objednával evidentně předražené výrobky a navíc v množství, které nemohlo být poškozenou společností – odběratelem spotřebováno. Postupoval tak v rozporu se základní povinností zaměstnance vůči té části majetku, ohledně níž byl oprávněn činit tyto dispozice. Pokud další zaměstnanci obviněnému v podstatě umožnili protiprávní jednání, učinili tak v podstatě díky jím zneužitého vlastního postavení ve společnosti. Zbytečně vysokým výdajům z prostředků společnosti měl správně zamezit a nikoli se naopak zapříčinit o to, že tento materiál byl dodáván firmou M. K. – N. za nadstandardně vysokou cenu. V tomto směru nemá tedy Nejvyšší soud nejmenší pochybnost o tom, že obecná povinnost zaměstnance řádně hospodařit se svěřenými prostředky a ochraňovat majetek zaměstnavatele, získala v pracovní náplni obviněného (provedl výběr dodavatele zboží, rozhodoval o množství objednávaných kusů a jejich ceně) konkrétní naplnění ve smyslu znaku „zákonem uložená povinnost opatřovat majetek jiného“ podle §255 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o druhou alternativu povinností, které předpokládá citované ustanovení trestního zákona, dovolatel bližší výhrady k jejímu naplnění neměl, snad jen vyjádřil přesvědčení, že z popisu skutku nevyplývá žádná smluvní povinnost, kterou by obviněný měl porušit. Nejvyšší soud na základě obsahu trestního spisu připomíná, že povinnost provádět pracovní činnost v oblasti zásobování pro výrobní oddělení se obviněný zavázal podpisem listiny „Popis pracovní funkce“ dne 3. 1. 2005 založené na č. l. 401 trestního spisu. Následně dne 1. 2. 2005 podepsal „Dodatek č. 5 k pracovní smlouvě“, v němž je mu výslovně svěřena kromě funkce správce sítě také funkce v oblasti hospodaření se zásobami (v Dodatku tato funkce pod zkratkou „MW“, tj. Materialwirtschaft). Jak bylo zdůrazněno, pro trestní odpovědnost zaměstnance nemusí popis jeho pracovní pozice zahrnovat explicitně povinnost opatrovat či spravovat majetek zaměstnavatele, ale postačí, že jde o faktické zacházení s majetkem, na němž byla způsobena škoda. V posuzované trestní věci je tak zcela jednoznačné, že obviněnému k zákonné povinnosti zaměstnance opatrovat majetek zaměstnavatele ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. paralelně od počátku roku 2005 přibyla také povinnost smluvně převzatá, což soud prvního stupně správně vyjádřil v popisu skutku i právní větě výroku o vině, byť nekonkretizoval časovou následnost, jak to nyní učinil soud dovolací. Právní námitce týkající se neexistence znaku povinnosti opatrovat cizí majetek na straně obviněného tak nebylo možné přisvědčit a v této části posoudil Nejvyšší soud dovolání jako neopodstatněné.
Obviněný věnoval poměrně rozsáhlou pasáž ve svém dovolání polemice s odůvodněním rozhodnutí soudů obou nižších stupňů ohledně určení množství a způsobu balení samolepicích štítků a vyslovil zásadní nesouhlas s jejich konstatováním, že objednával 1 kus samolepicího štítku za podstatně nadhodnocenou cenu 84,- Kč bez DPH a v nadbytečném množství. Dovolatel namítl, že se měnily parametry samolepek a cena 84,- Kč byla za jeden arch se samolepkami, nikoli za jeden kus. Těmito argumenty obviněný překročil rámec dovolacího důvodu, neboť ve skutečnosti napadl skutkový stav vyplývající z řízení před soudem prvního a druhého stupně, jež jsou na rozdíl od soudu dovolacího určeny k tomu, aby před nimi byly prováděny důkazy. Nejvyšší soud není oprávněn jejich skutková zjištění zpochybňovat, je jimi vázán, pouze nad rámec dovolání je možné stručně uvést důvody, pro které uvedené námitky nemohou obstát.
V žádném případě nelze akceptovat jakoukoli změnu parametrů samolepek, jež společnost používala pro značení trezorů. Všechny štítky objednané obviněným byly typu „K. B. P. a. 55 x 8“ (viz popis skutku pod bodem II. 1.-9. výroku o vině rozsudku okresního soudu) a ostatní zaměstnanci o pozměnění parametrů samolepek během doby, co měl zásobování drobným matriálem na starosti obviněný, nevěděli (srov. např. výpověď Ing. M. P. u hlavního líčení, č. l. 2872). K otázce, zda se u ceny za kus jednalo o jednu samolepku či arch obsahující více samolepek, se již obsáhle vyjadřovaly soudy obou stupňů. Jejich jednoznačnému skutkovému závěru, že obviněný objednával a poškozená společnost platila cenu 84,- Kč bez DPH za 1 kus samolepky „K. B. P. a. 55 x 8“, korespondují zejména svědecké výpovědi osob zaměstnaných ve společnosti B.-P., s. r. o. Např. již zmíněný svědek Ing. M. P. (č. l. 2871 a násl.), Mgr. B. D. (č. l. 2856) nebo zástupce vedoucí logistiky Ing. M. S. (č. l. 2888) nepochybovali o tom, že předmětem nákupu byly kusy samolepicích štítků.
Obviněný napadl nepřímo i způsob výpočtu výše škody. Zmatečně zmínil částky blížící se sedmi milionům Kč za „nevyskladněné samolepky“, uhrazeno však podle něj ve skutečnosti bylo společností B.-P., s. r. o., pouze 626.877,- Kč. Jeden arch měl nést 40 štítků a při ceně 99,96 Kč s DPH za jednu samolepku by nakonec poškozená společnost měla hradit přes 35 milionů Kč, což se nestalo. K těmto číslům dovolatel však dospěl na podkladě vlastního tvrzení, že dodávány byly archy. Navíc je evidentní, že tuto verzi postupně během trestního řízení upravoval (před soudem prvního stupně se na jednom archu podle něj nacházelo 100 kusů samolepicích štítků, viz jeho výpověď u hlavního líčení, č. l. 2847, zatímco v dovolání již údajně šlo pouze o 40 kusů samolepek na jednom archu). Z obsahu trestního spisu tak jednoznačně vyplývá, že obhajoba obviněného, kterou částečně zopakoval v rámci svých dovolacích argumentů, nemá podklad v provedeném dokazování.
Okresní soud uvedl pod bodem II. 1. – 9. výroku o vině konkrétní částky, jež poškozená společnost za nadhodnocené samolepky uhradila. Jednalo se o částky 99.960,- Kč, 79.968,- Kč, 99.960,- Kč, 39.984,- Kč, 99.960,- Kč, 99.960,- Kč, 99.960,- Kč, 99.960,- Kč a 99.960,- Kč, tedy celkem 819.672 Kč. Od této sumy soud prvního stupně správně odečetl náklady, jež by za dodané zboží (dohromady 11 800 samolepek totožného typu) společnost B.-P., s. r. o., zaplatila svému dosavadnímu dodavateli společnosti A., s. r. o. Až do počátku trestné činnosti obviněného dodávala uvedená společnost předmětný sortiment v ceně 2,33 Kč s DPH za jednu samolepku a za 11 800 kusů by tedy poškozená společnost vynaložila celkem 27.494,- Kč. Odečtením této sumy, tj. nákladů na pořízení odpovídajícího množství zboží v ceně hrazené dosavadnímu dodavateli, od ceny zaplacené firmě M. K. – N., tak soud dospěl ke konečné výši škody způsobené poškozené společnosti B.-P., s. r. o., a určil ji částkou 792.178,- Kč. K takovému postupu nemá Nejvyšší soud žádné výhrady a plně se s ním ztotožnil.
Jedinou připomínku, jež však nemá jakýkoli vliv na posouzení viny obviněného, má dovolací soud k údaji v popisu skutku pod bodem II. 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Je zde uvedeno, že poškozená společnost odebrala 4000 samolepicích štítků za cenu 99,96 Kč za kus, což neodpovídá textu příslušné faktury. Jak zjistil Nejvyšší soud, jednotková cena podle tohoto účetního dokladu byla správně 8,40 Kč bez DPH (viz č. l. 956). Při určení výše škody však soud přihlížel pouze k celkové fakturované částce za dodané samolepky 39.984,- Kč, která je již v souladu se zmíněnou fakturou. Proto se tato pravděpodobně písařská chyba nijak nedotkla právního posouzení skutku, zejména stanovení výše škodlivého následku, a nebylo tudíž nutné z tohoto důvodu rušit dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Závěrem je možné k uvedenému trestnému činu poukázat na to, že o nekalých praktikách obviněného, na nichž participoval svědek M. K., svědčí i do jisté míry neprůhledný způsob fakturace. Ta v běžných obchodních vztazích bývá jasná v tom smyslu, že není pochyb o tom, kolik a za jakou jednotku má být placeno. Faktura tak obecně zahrnuje údaj celkově dodaného množství přesně definovaného zboží za uvedenou jednotkovou cenu. Pokud obviněný společně se svědkem M. K. prosazují, že se cena vztahovala k jednomu kusu archu a nikoli samolepky, jak se ostatním svědkům (a také Nejvyššímu soudu) ze způsobu vyplnění faktury jeví, nabízí se otázka, zda dovolatelem nastíněný dvojí možný výklad jejího obsahu nemá za účel zastřít neoprávněné platby, nadhodnocení zboží apod.
Ke skutkům popsaným v bodech III. a IV. výroku o vině rozsudku okresního soudu, jež byly posouzeny jako jeden trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dovolatel předložil výhradně skutkové námitky, jimiž se Nejvyšší soud v dovolání není oprávněn zabývat. U skutku pod bodem III. uvedeného výroku nemohlo být podle obviněného shledáno zavinění, neboť na příslušné faktuře pouze omylem zaměnil číslo účtu společnosti B.-P., s. r. o., s číslem vlastního běžného účtu. Shodně se hájil před soudy nižších stupňů, jež se s jeho námitkami náležitě vypořádaly (srov. str. 10 odsuzujícího rozsudku a str. 9 in fine usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k jejich logickým a vyčerpávajícím úvahám, jež vyvracejí obhajobu obviněného, nemá výhrady, a to zvláště za situace, kdy obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní výtky, na které by mohl dovolací soud jakkoli reagovat. Pokud obviněný svou beztrestnost dovozoval ze skutečnosti, že na jeho osobní účet převedenou částku 99.960,- Kč poškozené společnosti vrátil, je možné v podstatě odkázat na rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr. (podobně jako u navrácení částky 46.291,- Kč za notebook v případě prvního trestného činu podvodu v dané věci). Rovněž v tomto případě obviněný nejprve dokonal trestný čin a teprve po jeho odhalení vrátil poškozenému finanční částku, o kterou se k jeho škodě činem obohatil. Vrácení peněz je tak nutné považovat za náhradu způsobené škody, která byla dostatečně zohledněna v rámci ukládání trestu obviněnému.
Ohledně bodu IV. výroku o vině rozsudku okresního soudu, předložil obviněný ve svém dovolání opětovně verzi, která je odlišná od skutkových okolností zjištěných soudy nižších stupňů. Podle názoru obviněného nemohl škodlivý následek společnosti B.-P., s. r. o., vzniknout, protože zaplatila za zboží, které jí bylo reálně dodáno. Na podporu svého tvrzení odkázal na listinný důkaz - příjemku. Její kopie se nachází na č. l. 524 trestního spisu a je z ní patrno, že byla vystavena obviněným L. W. Ze spisu dále vyplývá, jak správně upozornil okresní soud, že číslo faktury, jež měla být předložena firmou M. K. – N., je v účetnictví dodavatele přiřazeno k obchodní transakci se společností W. P., s. r. o., (srov. porovnání faktur zanesených v účetnictví společnosti M. K. – N. a B.-P., s. r. o., na č. l. 891). V kontextu uvedených zjištění má dovolací soud za vyvrácenou tu eventualitu, že by zboží bylo skutečně předáno poškozené společnosti. Dovolatel vystavil fiktivní příjemku jakož i fakturu, na jejímž podkladě bylo společnosti M. K. – N. neoprávněně vyplaceno 99.960,- Kč. Předmětná příjemka tak nepotvrzuje příjem zboží ale promyšlenost podvodného jednání, neboť jejím vystavením se obviněný snažil formálně vyrovnat úhradu s přijatým zbožím. Soudy ve věci rozhodující tak nepochybily, pokud zjištěný skutek kvalifikovaný jako jeden z útoků trestného činu podvodu, a dovolání je v této části podáno z jiného než zákonného důvodu.
Nejvyšší soud tak rozhodl o námitkách, které by za splnění dalších podmínek mohly naplnit uplatněný dovolací důvod, tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího.
Pokud dovolatel učinil ve svém mimořádném opravném prostředku podnět, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu napadených rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud pro jeho vyhovění neshledal důvody, a to s ohledem na výsledek řízení o dovolání obviněného. O odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, rozhoduje předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením i bez návrhu. Byl-li takový návrh některou ze stran učiněn a dovolací soud mu nevyhoví, jako se stalo v této věci, negativní rozhodnutí o tomto nevydává.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová