ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.700.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 700/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. září 2010 o dovoláních, která podali obvinění Ing. A. B. a Z. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. A. B. a Z. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T 11/2002, byl obviněný Ing. A. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění dalších předpisů, (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil společně s dalším obviněným M. K. (bod A. I. výroku o vině). V bodě A. II. téhož výroku o vině byli obvinění Ing. A. B. a Z. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák. Za uvedenou trestnou činnost soud uložil obviněnému Ing. A. B. podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Obviněnému Z. P. soud uložil podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Oběma obviněným soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci v oblasti podnikání, koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání sedmi roků. Dále soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného M. K. v bodech A. I. a A. III. výroku o vině a v bodě B téhož výroku zprostil tohoto obviněného části obžaloby Krajského státního zástupce v Ostravě.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T 11/2002, podali odvolání všichni obvinění a rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, který jej směřoval proti zprošťujícímu výroku, tedy v neprospěch obviněného M. K. O všech podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 2 To 25/2009, tak, že z podnětu odvolání obviněného Z. P. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného, a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu nově uložil za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 3. 2007, č. j. 4 T 39/2007-54, souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák., přičemž současně podle posledně citovaného ustanovení vrchní soud zrušil výrok o trestu vyslovený trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 3. 2007, č. j. 4 T 39/2007-54, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu soud zařadil obviněného Z. P. podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tomuto obviněnému odvolací soud dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, v oblasti podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti roků. Odvolání obviněných Ing. A. B., M. K. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. podali obvinění Ing. A. B. a Z. P. dovolání a to prostřednictvím svých obhájců Mgr. Miroslava Burgeta, resp. Mgr. Karla Viktora. Oba svůj mimořádný prostředek podali v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu, přičemž obviněný Ing. A. B. opřel své dovolání o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný Z. P. ve svém podání uplatnil důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), e), g), h) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný Ing. A. B. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil nejprve námitky vztahující se ke skutku pod bodem A. I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako dokonaný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Vyjádřil přesvědčení, že u něj nebyla naplněna jak subjektivní, tak objektivní stránka daného trestného činu. Soudu prvního stupně vytkl, že neprokázal existenci úmyslu obviněného již v době uzavírání závazkového vztahu mezi společnostmi Weber reklama s.r.o. a TRANS JKC, s. r. o., nezaplatit za dodané zboží (naftu). Tvrdil, že úhrada nebyla provedena výlučně v důsledku platební neschopnosti dalšího odběratele motorové nafty, kterým byl spoluobviněný M. K. Dovolatel kladl důraz na prokázání úmyslného zavinění mj. i odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 575/01. Z provedeného dokazování podle názoru obviněného vyplynulo, že na jeho straně, resp. na straně společnosti Weber reklama, s. r. o., jejímž jménem jednal, nedošlo ani ke vzniku jakéhokoli majetkového prospěchu. Uvedl dále, že dodatečně po skončení řízení před soudy nižších stupňů byly zjištěny další důkazy zpochybňující naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, jež konkretizoval ve svém návrhu na povolení obnovy řízení v dané věci a na jeho obsah odkázal. Ohledně skutku popsanému pod bodem A. II. výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu, obviněný Ing. A. B. zpochybnil především soulad skutkových zjištění soudu s obsahem provedených důkazů. Poukázal přitom na obsah plné moci, v níž poškozený Ing. K. J. nespecifikoval jakékoli omezení ohledně výše ceny, za kterou měl obviněný předmětné nemovitosti prodat, a nevznesl rovněž žádné požadavky na osobu kupce. Výpověď poškozeného označil obviněný Ing. A. B. za nevěrohodnou a soudu prvního stupně vytkl, že z tvrzení tohoto svědka vycházel, zatímco ostatní důkazy zcela pominul. Co se týče důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jeho rámci dovolatel namítl nepřiměřenost trestu, a to s ohledem na délku trestního řízení, k níž podle jeho přesvědčení soudy nepřihlédly, ač tak učinit měly. Připomněl, že trestní stíhání proti němu bylo zahájeno před více jak deseti roky, ačkoli se nejedná o nijak složitou věc, která by odůvodňovala tak dlouhé soudní řízení. V této souvislosti citoval nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, podle něhož je opomenutí zohlednit délku řízení při ukládání trestu porušením práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Konečně dovolací důvod uvedený pod písmenem l) odst. 1 §265b tr. ř. uplatnil dovolatel výslovně v jeho první alternativě, domníval se, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že soud si počínal procesně nesprávně, když konal veřejné zasedání, aniž byla u něho zachována lhůta k jeho přípravě. Za pochybení obviněný Ing. A. B. považoval také to, že odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, aniž provedl důkaz výslechem znalce, jenž zpracoval na žádost obviněného nový znalecký posudek ohledně podpisů poškozeného na některých listinách. Soud tak učinil přesto, že na první termín veřejného zasedání znalce předvolal, poté, co znalec omluvil svou neúčast na dalším veřejném zasedání však soud již od provedení výslechu znalce upustil a rozhodl ve věci. Z toho obviněný dovodil, že „nebyly vyčerpány všechny důkazy odvolacím soudem zamýšlené a určené ve veřejném zasedání“. Závěrem svého dovolání obviněný Ing. A. B. navrhl, aby odvolací soud (pravděpodobně myslel dovolací soud) zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně i usnesení (správně rozsudek) soudu druhého stupně a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. S odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. navrhl odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný Z. P. předložil Nejvyššímu soudu dvě dovolání, první došlo soudu prvního stupně dne 31. 12. 2009 a druhé, které rovněž zpracoval jeho obhájce Mgr. Karel Viktora, zaslal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci dne 27. 5. 2010. Učinil tak poté, co mu na pokyn Nejvyššího soudu bylo řádně doručeno rozhodnutí soudu druhého stupně. Obsah jeho druhého podání je téměř identický s prvním dovoláním, pouze v jeho závěru je navíc deklarován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle jeho tvrzení je tento důvod naplněn proto, že nová právní úprava (zřejmě má na mysli zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010) je pro něj příznivější a měl mu být uložen trest „pod zákonnou trestní sazbou“. Nesprávné právní posouzení skutku, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., měl podle názoru obviněného původ v nedostatečném skutkovém zjištění soudů obou stupňů. Své závěry totiž opřely o výpovědi svědka Ing. K. J., jehož věrohodnost dovolatel zpochybnil. Tvrdil také, že soudy neměly dostatek důkazů ke spolehlivému závěru o jeho vině a nahrazovaly pravomoc civilních soudů především ve vztahu k posouzení obsahu plné moci ze dne 4. 9. 1997. Zdůraznil rovněž, že poškozený Ing. K. J. zmocnil spoluobviněného Ing. A. B. (nikoli tedy Z. P.) k prodeji předmětných nemovitostí a to bez jakýchkoli omezení. Dovolatel Z. P. zastupoval stranu kupující, s poškozeným nejednal a nemohl se proto dopustit pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., jak rozhodly soudy. K dalšímu z uplatněných dovolacích důvodů a to důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný Z. P. namítl, že ačkoli dal souhlas s konáním některých hlavních líčení v jeho nepřítomnosti, v konkrétních případech se tak stalo bez dodržení zákonné pětidenní lhůty k přípravě. Byl tedy přesvědčen, že hlavní líčení se konalo v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti, jak předpokládá deklarovaný důvod dovolání. Dále tento obviněný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., k jehož naplnění mělo dojít tím, že trestní stíhání vedené proti jeho osobě nebylo zastaveno s použitím ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Soudům obou stupňů přitom vytkl porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zdůraznil přitom, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno v roce 2000 a trvalo devět roků, ačkoli se jednalo o jeden skutek. Odmítl proto argument soudů, že důvodem tak dlouhé délky řízení byla skutková a právní složitost věci. Svůj názor ohledně nepřípustnosti trestního stíhání opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, a usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, jakož i o nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/05. Závěrem svého dovolání obviněný Z. P. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit ohledně jeho osoby rozsudky soudů obou stupňů a zastavit trestní stíhání dovolatele z důvodu jeho nepřípustnosti, případně navrhl, aby dovolací soud zrušil (neuvedl však které rozhodnutí) a přikázal soudu (nekonkretizoval soud) k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, jež nelze jinak odstranit, a dále aby rozhodl, že obviněný Z. P. se nebere do vazby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Úvodem třeba zmínit, že státní zástupce se vyjadřoval i k dovolání třetího obviněného M. K., které však nebylo Nejvyššímu soudu předloženo k projednání, neboť tomuto obviněnému se dosud nepodařilo doručit opis rozsudku odvolacího soudu. Co se týká dovolání obviněných Ing. A. B. a Z. P., navrhl je státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovolací námitky považoval částečně za obsahově neodpovídající deklarovaným důvodům a zčásti za zjevně nedůvodné.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná, a to z hlediska obviněného Ing. A. B. podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., a ohledně obviněného Z. P. podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest. Obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Pokud jednotlivá dovolání obviněných Ing. A. B. a Z. P. alespoň částečně obsahovala námitky, jež bylo možné podřadit některému z deklarovaných dovolacích důvodů, posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (bod A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu) se měl obviněný Ing. A. B. dopustit v podstatě tím, že v září až říjnu 1998 v P. a jinde společně se spoluobviněným M. K. po vzájemné dohodě vylákali od společnosti TRANS JKC, s. r. o., motorovou naftu v hodnotě 23.090.400,- Kč tak, že Ing. A. B. jako jednatel společnosti Weber reklama, s. r. o., odebral od TRANS JKC, s. r. o., na celkem 19 faktur naftu, kterou následně v rámci fiktivního obchodního vztahu údajně založeného kupní smlouvou ze dne 3. 9. 1998 převedl na M. K., jenž ji prodal koncovým odběratelům, převážně společnosti MJM group, a. s., přičemž obvinění od počátku věděli, že TRANS JKC, s. r. o., za odebranou naftu nebude zaplaceno, vzájemný obchodní vztah pouze předstírali, motorovou naftu dodávali nejméně společnosti MJM group, a. s., za výrazně nižší než nákupní cenu, a v souvislosti s odběry zboží, fiktivními doklady, a to kupní smlouvou, kterou údajně M. K. dne 14. 9. 1998 uzavřel se společností H+N, s. r. o., jejíž zástupce Z. B. měl na jejím základě převzít jako zálohu na dodávku motorové nafty 12.000.000,- Kč, a smlouvou o půjčce, již údajně dne 6. 10. 1998 uzavřel M. K. s I. N., který na jejím základě měl převzít částku 8.200.000,- Kč, a v souvislosti s dalšími materiály předstírali druhotnou platební neschopnost společnosti Weber reklama, s. r. o., a M. K., pročež nebyly uhrazeny faktury společnosti TRANS JKC, s. r. o., (až na první fakturu, která byla částečně uhrazena ve výši 850.000,- Kč), čímž této obchodní společnosti byla způsobena škoda ve výši nejméně 22.240.000,- Kč.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem A. II. měli obvinění Ing. A. B. a Z. P. spáchat společně pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 tr. zák., který spočíval ve stručnosti v tom, že dne 11. 12. 1997 v R. n. K. podali u zdejšího katastrálního úřadu návrh na zahájení řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí, a to Ing. A. B. jako zplnomocněný zástupce prodávajícího Ing. K. J. a Z. P. jako jednatel společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., za stranu kupující. Chtěli tak ve svůj prospěch dosáhnout realizace kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1997, kterou Ing. A. B. na základě plné moci jako zástupce Ing. K. J. prodal kupujícímu KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., zastoupenému jednatelem Z. P. za kupní cenu 2.000.000,- Kč ve výroku o vině specifikované nemovitosti, čímž jednali v rozporu s dispozicemi Ing. K. J., který předmětné nemovitosti chtěl prodat minimálně za částku ve výši několika desítek milionů Kč, a takto jednali i přesto, že věděli, že tržní cena prodávaných nemovitostí je výrazně vyšší než sjednaná kupní cena, avšak jejich společný záměr se nezdařil, když příslušný katastrální úřad jejich návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí zamítl, přičemž v případě dokonání činu by Ing. K. J. způsobili škodu ve výši nejméně 8.900.000,- Kč, což je minimální cena nemovitostí v té době, neboť neměli v úmyslu zaplatit ani sjednanou kupní cenu, když fiktivním příjmovým pokladním dokladem ze dne 10. 12. 1997, podle něhož údajný syn poškozeného L. J. měl převzít od Ing. A. B. jako zálohu na koupi nemovitosti 2.000.000,- Kč, směnkou ze dne 13. 1. 1998, podle níž měl Ing. K. J. do 13. 2. 1998 zaplatit společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., částku 2.100.000,- Kč, a dalšími souvisejícími doklady v rozporu se skutečností předstírali, že k úhradě kupní ceny již došlo.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který ve svém dovolání uplatnil pouze obviněný Ing. A. B., Nejvyšší soud připomíná, že ho lze uplatnit ve dvou alternativách. První z nich, již dovolatel citoval, dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného Ing. A. B. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání tohoto obviněného, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Výhrada o konání veřejného zasedání v odvolacím řízení bez dodržení minimální zákonné lhůty k přípravě není však dovolacím důvodem podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který ani obviněný Ing. A. B. neuplatnil. Nedodržení ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněnému v dané věci totiž neovlivnilo jeho přítomnost u veřejného zasedání, neboť se k němu dostavil i se svým obhájcem a v jeho průběhu uplatňoval veškerá svá obhajovací práva. Nešlo tak o případ, na který dopadá citovaný důvod dovolání podle písm. d) §265b odst. 1, neboť ten míří na situace, kdy je veřejné zasedání (nebo hlavní líčení) konání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli jeho přítomnost měla být zajištěna. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1058/2002, publikované pod č. T 528 ve Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha, 2003. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007, publikované pod č. T 996 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 36, ročník 2007, vydávaného tímtéž nakladatelstvím.) Za této situace mohl dovolatel úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. S ohledem na nedůvodnost námitek podřazených pod důvody dovolání uvedené pod písmeny g) a h) citovaného ustanovení (viz níže), nemohl dovolatel uspět ani s případnou druhou alternativou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Oběma dovolateli uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto zjištěný skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které směřují proti jeho právnímu posouzení učiněném soudy nižších stupňů. V dovolání tak lze v podstatě namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo že je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. že nemůže být posouzen podle žádného ustanovení trestního zákona. Není však možné napadat konkrétní skutková zjištění soudů, k nimž dospěly po provedeném dokazování včetně jeho rozsahu. Především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily, ani jak postupovaly při dokazování. Proto nebylo možné akceptovat většinu dovolacích argumentů, které obvinění Ing. A. B. a Z. P. ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili, a které převážně založili na zpochybnění procesu hodnocení svědeckých výpovědí a znaleckých posudků.
Ke skutku popsanému pod bodem A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu obviněný Ing. A. B. tvrdil, že svůj závěr o vině soudy dovodily z nesprávně zjištěného skutkového stavu, a že mu nebyl prokázán podvodný úmysl existující již při uzavírání smlouvy se společností TRANS JKC, s. r. o. Předložil dovolacímu soudu vlastní verzi průběhu skutku, podle níž jím zastupovaná společnost Weber reklama, s. r. o., byla naopak poškozena jednáním spoluobviněného M. K., který nesplnil svůj smluvní závazek uhradit kupní cenu za odebrané zboží. Odkázal přitom na důkazy, jež označil ve svém návrhu na povolení obnovy řízení v této trestní věci, jehož opis připojil k dovolání. K tomu Nejvyšší soud připomíná zákonné vymezení dovolacích důvodů v §265b tr. ř., mezi které nepatří možnost uplatnit nové skutečnosti a důkazy. Na takové případy dopadá právě další z mimořádných opravných prostředků - obnova řízení, jejíž podmínky vymezuje ustanovení §278 tr. ř. K této části námitek tak Nejvyšší soud vůbec nepřihlížel.
Jak již bylo konstatováno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán výsledky důkazního řízení provedeného před soudy nižších stupňů a skutkovými závěry vzešlými z provedeného dokazování. V posuzované trestní věci přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné pochybení ve způsobu, jakým především soud prvního stupně hodnotil jednotlivé ve věci provedené důkazy, byl respektován jejich obsah a přijaté závěry logicky zapadají do širšího rámce ostatních ve věci učiněných zjištění. Na rozdíl od obviněného i Nejvyšší soud v podstatě souhlasí se soudem odvolacím, resp. soudem prvního stupně, který označil obhajobu obviněného a upravené verze výpovědí klíčových svědků I. N. a Z. B. ohledně převzetí milionových částek za nevěrohodné. Takovéto posouzení totiž bylo učiněno po důkladném a pečlivém uvážení a stejným způsobem bylo i zdůvodněno. Výrazným rysem provázejícím většinu svědeckých výpovědí týkajících se předmětného skutku je jejich diametrální změna, resp. deformace v průběhu hlavního líčení, vyznívající výrazně ve prospěch obviněných Ing. A. B. a M. K. Krajský soud uvěřil prvotním verzím výpovědí těchto klíčových svědků učiněných v přípravném řízení, a to zejména I. N. a zástupce společnosti H+N, s. r. o., Z. B., což také důsledně zdůvodnil (srov. str. 166 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Nezpochybnitelným skutkovým zjištěním krajského soudu se stal kromě jiného i závěr, že k předání milionových peněžních částek těmto dvěma svědkům nedošlo a jediným logickým a do kontextu všech souvisejících okolností zapadajícím důvodem pro předstírání jejich předání bylo vytvoření fiktivní platební neschopnosti M. K., resp. společnosti Weber reklama, s. r. o., kterou zastupoval obviněný Ing. A. B.
Žádné pochybnosti nepojal Nejvyšší soud ani ohledně závěru soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky u obviněného Ing. A. B., který od počátku svůj podvodný úmysl popřel a odmítl spojitost se vznikem fiktivní platební neschopností spoluobviněného M. K. Dovolatel tak v této části v podstatě setrval na své obhajobě z předcházejících stadií trestního řízení, ačkoli soudy obou stupňů se v odůvodnění napadených rozsudků pečlivě zabývaly vědomostí obviněného o tom, že spoluobviněným odebraná nafta nebude společnosti Weber reklama, s. r. o., zaplacena a peníze budou použity jinak. Existenci společné dohody o průběhu obchodu mezi oběma obviněnými založené na jejich záměru neuhradit kupní cenu za odebranou naftu a naložit s nimi jiným způsobem, dovodil soud prvního stupně především poté, co vyhodnotil otázku, zda došlo k předání částky převyšující 20 000 milionů Kč svědkům I. N. (půjčka 8 200 000,- Kč) a Z. B. (půjčka 12 000 000 Kč). Za účelem objasnění této skutkové okolnosti prováděl soud prvního stupně velice podrobné dokazování, doplnil jej o další z obhajoby obviněných vyplynuvších důkazů, přičemž své úvahy velice podrobně vysvětlil na str. 166 a násl. rozsudku. Nejvyšší soud tak nad rámec dovolacího přezkumu podotýká, že v této činnosti soudu prvního stupně neshledal jakékoli pochybení či dokonce nesprávnost, která by mohla zvrátit závěr o tom, že obvinění Ing. A. B. a M. K. jednali po vzájemné dohodě uskutečnit odběry nafty v co největším objemu s tím, že peníze, které obdrží od svého odběratele, použijí jiným způsobem než k úhradě kupní ceny. Zcela v souladu s obsahem jednotlivých důkazů i zásadami hodnocení důkazů se i odvolací soud vypořádal s totožnou námitkou obviněného Ing. A. B. ohledně okamžiku vzniku platební neschopnosti spoluobviněného M. K., přičemž rovněž poměrně podrobně připomněl zásadní důkazy, na nichž založil svůj závěr totožný s úvahami soudu prvního stupně (srov. str. 31 a násl. rozsudku odvolacího soudu.) V této souvislosti Nejvyšší soud jen připomíná výpověď svědka I. N. z počátku trestního řízení (později zásadním způsobem změnil svou výpověď a soudy ji považovaly za nevěrohodnou), jejíž obsah se diametrálně odlišoval od tvrzení obviněného Ing. A. B. Tento svědek, podobně jako svědek Z. B., v počáteční fázi vyšetřování opakovaně uvedl, že žádné peníze od M. K. nepřevzal. V rámci své první výpovědi přitom naprosto přesvědčivě vysvětlil, že z důvodu potřeby získat nějaké peníze se v rozporu se skutečností rozhodl vyhovět žádosti obviněných, a svým podpisem za odměnu 10.000,- Kč v přítomnosti obviněných Ing. A. B. a M. K. stvrdil, že si půjčil 8.200.000,- Kč (viz výpověď ze dne 30. 3. 1999, č. l. 318 a násl.). Veškeré ostatní okolnosti, jež se podařilo po pečlivém důkazním řízení objasnit, pak ve svém souhrnu svědčí o správném závěru soudů ohledně otázky existence dohody jmenovaných obviněných o průběhu obchodních transakcí s motorovou naftou a především jejich účelu – získání značných finančních částek na úkor poškozené společnosti TRANS JKC, s. r. o., a proto jiný druh zavinění než úmysl realizovat dohodnutý způsob opatření zisku oběma obviněnými ani nepřicházel v úvahu. Potud nelze soudům ve věci rozhodujícím nic vytknout.
Nesprávnost právního posouzení skutku pod bodem A. II. dotčeného výroku o vině spatřoval obviněný Ing. A. B. v tom, že zjištěný skutek není trestným činem, což by bylo možné považovat za námitku nesprávného hmotně právního posouzení skutku, avšak obviněný ji založil výhradně na svém nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudů. Uvedl, že právní závěry soudů nemají oporu v provedených důkazech, resp. že soud prvního stupně pominul ostatní důkazy kromě výpovědí svědka Ing. K. J., které tak zcela v rozporu se zásadami trestního řízení upřednostnil. S výtkou obviněného však Nejvyšší soud nemohl souhlasit, zejména soud prvního stupně podrobně na téměř 150 stranách svého rozsudku zopakoval zásadní výsledky dokazování, citoval přitom všechny důkazy, tj. i ty, které vyznívaly ve prospěch obviněných. Rozhodně tak uvedená trestní věc nesnese srovnání např. s věcí, v níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 441/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 48, sv. 17, kde se soud o některých důkazech či návrzích na jejich provedení ve svém rozhodnutí vůbec nezmínil. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svůj hodnotící postup při posuzování věrohodnosti jednotlivých důkazů přesvědčivým způsobem zdůvodnil. Zcela jasně soud logickými a rozumnými úvahami vysvětlil, co jej vedlo k důvěře ve svědectví Ing. K. J. ohledně podpisů na směnce a uznání dluhu, jakož i okolností předání zálohy 2.100.000,- Kč jeho neexistujícímu synovi, proč tedy považoval obhajobu obviněných za vyvrácenou právě díky výpovědím toho svědka, ale i hodnocením všech okolností, týkajících se jednotlivých setkání a úkonů mezi obviněnými a poškozeným Ing. K. J. (srov. rozsudek soudu prvního stupně, str. 177 – 183). Nejvyšší soud pak může pouze zcela správné a logické úvahy soudů nižších stupňů doplnit v tom, že podobně jako tomu bylo u dokazování vztahujícího se ke skutku pod bodem A. I. výroku o vině rozsudku krajského soudu, také ohledně tohoto skutku je patrná snaha obhajoby průběžně upravovat vylíčení průběhu událostí v závislosti na aktuálním vývoji trestního řízení. Obviněný Ing. A. B. např. po letech trestního stíhání předložil zcela nové skutečnosti, když je objektivně vysoce nepravděpodobné, aby poté, co byl jako obviněný seznámen se skutkem jemu kladeným za vinu a především s jeho právní kvalifikací, kdy byl ohrožen poměrně vysokou trestní sazbou, neuplatnil vše, čímž by vyvrátil podezření ze spáchání tak závažného činu, a aby tak učinil prakticky před skončením řízení u soudu prvního stupně bez toho, aniž by existovaly závažné okolnosti, pro které by nemohl svou obhajobu uplatnit dříve. Jak již správně připomněl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním, soudy učinily jednoznačný skutkový závěr, který se opírá o výsledky provedených důkazů, že obviněný Ing. A. B. jednal při prodeji předmětných nemovitostí nad rámec plné moci udělené mu poškozeným a všemi úkony, jež činil on sám, nebo jeho spolupachatel Z. P., měli právě zastřít soudy konstatovaný úmysl obohatit se na úkor poškozeného tím, že jej uvedou v omyl. V průběhu poměrně podrobného dokazování totiž nebylo zjištěno nic, co by mohlo objasnit důvod, pro který by se poškozený rozhodl prodat své nemovitosti za zcela neodpovídající částku, když jednak před udělením plné moci obviněnému Ing. A. B., ale i poté, co mohl odhalit zneužití své osoby obviněnými, projevoval vůli prodat je za cenu více jak třicetinásobnou. Potud proto nelze soudům vytknout žádné pochybení. Zbývá dodat, že v rámci obhajoby obvinění mj. odkazovali na neexistující dokumenty, což jen vedlo k prodlužování délky trestního řízení, protože především soud prvního stupně vyvinul maximální snahu opatřit originály takových listin, aby mohl dospět k jasnému závěru, že neexistují.
Výslovně proti nedostatkům ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů brojil obviněný Z. P., který svou obhajobu založil na zpochybnění věrohodnosti svědka – poškozeného Ing. K. J. Současně se ohradil rovněž proti nedostatečnému rozsahu dokazování a konečně vytkl soudům, že samy hodnotily obsah a charakter plné moci ze dne 4. 9. 1997, ačkoli to příslušelo civilním soudům. Podstatou dovolatelových námitek tak byly výtky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jež však uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, a v podrobnostech lze odkázat na to, co již bylo uvedeno výše k námitkám obviněného Ing. A. B. Co se týká právního hodnocení listinného důkazu, jedná se o právo soudu posoudit samostatně předběžnou otázku týkající se viny obviněného ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Předběžnou otázkou přitom může být i otázka z jiného právního odvětví nežli trestního a podmínka, aby se týkala viny obviněného je splněna vždy, když její posouzení je nutné pro závěr, zda skutek je či není trestným činem. Takovou předběžnou otázku soud musí vyhodnotit samostatně i tehdy, bylo-li již o otázce pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem (kromě otázky osobního stavu ve smyslu §9 odst. 2 tr. ř.). Navíc z dovolací námitky obviněného Z. P. nelze zjistit, jaké konkrétní nesprávnosti vytýkal ve vztahu k listinnému důkazu – plné moci ze dne 4. 9. 1997 založené na č. l. 233 ve svazku 11 trestního spisu, jejíž obsah je soudem interpretován na str. 151 rozsudku soudu prvního stupně. Pokud tento obviněný namítal, že on sám se nijak nepodílel na podvodném jednání vůči poškozenému, neboť ten udělil plnou moc k prodeji nemovitostí právě jen spoluobviněnému Ing. A. B., jedná se o tvrzení, které odporuje skutkovým zjištěním. Soudy totiž na podkladě dokazování hodnotily skutek týkající se poškozeného Ing. K. J. jako spáchaný oběma obviněnými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Tomuto zjištění odpovídá i popis všech rozhodných skutečností ve výroku o vině pod bodem A. II. rozsudku soudu prvního stupně. Oba obvinění na základě své předchozí dohody uzavřeli smlouvu o převodu nemovitostí ve vlastnictví Ing. K. J. za výrazně podhodnocenou částku (obviněný Ing. A. B. jako zmocněnec vlastníka, tedy prodávající a obviněný Z. P. za obchodní společnost jako kupující), přičemž oba podepsali i návrh na povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch nového nabyvatele na příslušný katastrální úřad. Pro právní kvalifikaci skutku i trestní odpovědnost dovolatele Z. P. tak není vůbec rozhodující, komu poškozený udělil plnou moc k prodeji nemovitostí, neboť tato okolnost nemá význam pro naplnění znaků trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. Spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. dopadalo na situace, kdy společně jednaly nejméně dvě osoby a byly vedeny společným úmyslem spáchat trestný čin. Při společném jednání tak nemusel každý ze spolupachatelů sám naplnit všechny znaky trestného činu, ale až souhrn jednotlivých jednání naplnil znaky konkrétní skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona (srov. např. č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) S ohledem na soudy zjištěnou skutečnou vůli poškozeného, která neodpovídala obsahu kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, předložené obviněnými Katastrálnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou v prosinci roku 1997 společně s návrhem na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí, je proto zcela zřejmá společná vůle obou obviněných spáchat trestný čin podvodu, k jehož dokonání nedošlo jen díky odmítnutí tohoto úřadu provést vklad ve prospěch společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., jejímiž společníky i jednateli byli v rozhodné době obvinění Ing. A. B. i Z. P.
Oba dovolatelé se v této části námitek zásadně odchylovali od skutkové verze, k níž soudy na základě svého hodnocení důkazů dospěly a jak je vyjádřena v popisu skutku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji doplněna v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolacím důvodem nemohou být skutkové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, a proč např. nevyhověly návrhům na doplnění dokazování. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaných s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Ani námitky obou obviněných podřazené pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nemohl akceptovat. S odkazem na předmětný dovolací důvod lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr ., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, nelze výrok o trestu napadat z toho důvodu, že uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený a že neodpovídá hlediskům stanoveným v §§23 odst. 1, 31 a 33 tr. zák. Nelze vyloučit, aby prostřednictvím jiného dovolacího důvodu, §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly cestou dovolání namítány vady nesprávného hmotně právního posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu (§§35 odst. 1, 2 a 37a tr. zák., viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) O takový případ se však ani u jednoho z obviněných v této trestní věci nejednalo.
Obviněný Ing. A. B. se domníval, že trest jemu uložený nebyl adekvátní délce trestního řízení, k čemuž soud nepřihlédl, ačkoli tak učinit měl, a obviněný Z. P. stroze konstatoval, že s ohledem na novou právní úpravu účinnou od 1. 1. 2010, jež je pro něj výhodnější, mu měl být uložen trest pod zákonnou trestní sazbu. Ke druhé jmenované námitce Nejvyšší soud může zdůraznit, že podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), obviněnému Z. P. trest být ukládán nemohl, neboť v době rozhodování odvolacího soudu (červen 2009) tento právní předpis ještě nenabyl účinnosti. Stalo se tak až od 1. 1. 2010. Ustanovení o časové působnosti trestního zákona, zakotvené v §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 trestního zákoníku, tak nemohlo být v daném případě použito s ohledem na okamžik, kdy bylo rozhodováno o řádných opravných prostředcích. Vrchní soud v Olomouci proto postupoval správně, pokud oběma obviněným ukládal trest podle příslušných ustanovení trestního zákona č. 140/1061 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy podle zákona účinného v době spáchání skutku i v době rozhodování o vině a trestu. K budoucí, v rozhodné době neúčinné nové právní úpravě trestního práva hmotného tak ani nemohl přihlížet. Na předmětnou trestní věc nedopadá ani přechodné ustanovení §419 trestního zákoníku, podle něhož se nevykoná trest, případně jeho nevykonaný zbytek, pokud byl uložen přede dnem nabytí účinnosti trestního zákoníku (tj. do 31. 12. 2009) za trestný čin, který podle nové právní úpravy není trestným činem. Obviněný Z. P. byl odsouzen za pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §250 odst. 1, 4 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. 29 T 11/2002, a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jímž byl shledán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 4 T 39/2007. Obě zmíněné skutkové podstaty byly z trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 převzaty trestním zákoníkem, který je upravuje pod jiným paragrafovým označením (podvod v §209 a zpronevěra v §206), přičemž i nadále je trestnost pokusu trestného činu odvislá od trestní sazby dokonaného trestného činu (srov. §21 odst. 2 trestního zákoníku). Snížení trestu uloženého obviněnému Z. P. v návaznosti na novou právní úpravu, resp. její přechodné ustanovení, jehož chtěl zřejmě obviněný dosáhnout, tedy nepřipadalo vůbec v úvahu. Za situace, kdy tento dovolatel ve svém podání nijak blíže nekonkretizoval důvod, pro který by použití trestního zákoníku mělo být pro něho příznivější, resp. z jakého důvodu by nová právní úprava mohla být v jeho věci aplikována, nemohl Nejvyšší soud uplatnit více argumentů pro odmítnutí takto stručně formulované námitky podřazené obviněným Z. P. pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Stejnému dovolacímu důvodu podřadil obviněný Ing. A. B. svoje výtky, jimiž zpochybnil výši jemu uloženého trestu s ohledem na dobu trvání trestního řízení. Domníval se, že soudy při určení výměry trestu nerespektovaly ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přitom odkázal na čtyři rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Nepřiměřená délka trestního stíhání ani delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, nebyly podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. zákonnými hledisky pro ukládání trestu (srov. §§31 až 34 tr. zák.) a podle rozhodovací praxe i judikatury Nejvyššího soudu tak nemohly splňovat podmínky zákonného vymezení důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. Mohou být podkladem pro uložení mírnějšího druhu trestu či nižší výměry trestu a nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. (K tomu srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008, publikované pod č. T 1094, sešit 46, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.) Protože se může otázka výše a druhu trestu dotknout v některých případech i ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, vyjádří se Nejvyšší soud k dodržení garantovaných pravidel v dané věci ve stručnosti i nad rámec dovolání.
Obecně lze k problematice porušení práva obviněného na projednání věci bez zbytečných průtahů uvést, že toto právo je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a již zmiňovaném čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), který mj. obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále „Soud“), je nutné zdůraznit, že tento Soud v žádném ze svých rozhodnutí neurčil jakousi „obecně platnou dobu“, která by mohla znamenat porušení Úmluvou stanoveného práva na spravedlivý proces. Z jednotlivých rozhodnutí, v nichž byla z podnětu stěžovatele Soudem přezkoumávána i otázka přiměřenosti délky trestního řízení, vyplynula hlediska, jež mají pro výrok Soudu o této otázce zásadní význam. Jsou jimi zejména složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Relevantní judikatura Soudu je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
V souladu s nazíráním Soudu na řešení otázky související s porušením práva na přiměřenou délku řízení postupuje zásadně i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Dále se Ústavní soud opakovaně vyjádřil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07), že rozlišuje dvě skupiny případů týkajících se ochrany práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jednak půjde o řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě nebylo ukončeno (Ústavní soud v takových případech může zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele - viz např. nález ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 7/03), a dále se jedná o situace, kdy stěžovatel namítá porušení svého práva v rámci řízení, jež v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. V těchto případech Ústavní soud přistoupí výjimečně ke kasaci napadeného rozhodnutí jen za předpokladu, že průtahy v řízení vedly k porušení i jiných ústavních principů. Třeba upozornit, že ústavní stížností se však Ústavní soud nebude vůbec meritorně zabývat tehdy, nevyčerpal-li stěžoval všechny dostupné prostředky ochrany jeho práv, včetně ochrany podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jak pro rozhodování Soudu tak Ústavního soudu při posuzování otázky respektování práva na projednání věci v přiměřené lhůtě jsou zásadním hlediskem vždy konkrétní okolnosti jednotlivého případu, proto není možné stanovit obecně jakoukoli dobu trestního řízení, která by odpovídala principům spravedlivého procesu.
Obvinění Ing. A. B. a Z. P. byli trestnímu stíhání vystaveni po dobu téměř deseti roků, kterou lze považovat právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu, i podle názoru Nejvyššího soudu za překročení přiměřené lhůty ve smyslu výkladu tohoto institutu judikaturou Soudu i Ústavního soudu. Otázkou však bylo, zda vůbec a pokud ano, tak jakým způsobem, soudy zohlednily určitý stupeň porušení ústavně garantovaných práv obviněných, aby jejich věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, soudy obou stupňů vzaly tuto skutečnost v potaz a náležitým způsobem ji promítly do svých úvah při ukládání trestů odnětí svobody oběma obviněným. Zejména krajský soud se podrobně zabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro ukládání trestů obviněným s výjimkou obviněného Z. P., jehož trest korigoval soud odvolací, a to na str. 197 poslední odstavec až 201 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Nutno podotknout, že již v rámci posuzování viny ve prospěch obviněných aplikoval pozdější znění trestního zákona (ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb.), které příznivěji pro obviněné vymezilo hranice jednotlivých kategorií škod. Z vyjádření krajského soudu, s nímž se ztotožnil i dovolací soud, je patrné, že nadměrné délky řízení si byl vědom, výslovně tuto skutečnost konstatoval a to i z pohledu možné nápravy formou zastavení trestního stíhání. Soud prvního stupně ve shodě s obsahem trestního spisu zjistil, že průtahy v řízení nelze klást za vinu jednoznačně orgánům činným v trestním řízení, neboť vyplývají především z mimořádné složitosti věci a konání společného řízení ohledně tří skutků proti třem obviněným. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na podíl obviněných, kteří absencemi na některých úkonech v trestním řízení přispěli k prodloužení trestního řízení, což obviněný Ing. A. B. označil za strategii obviněných – viz poslední věta na str. 198 rozsudku krajského soudu. Nelze rovněž přehlédnout, že samotné hlavní líčení trvalo 45 jednacích dní apod. Vzhledem k tomu a také k vysoké typové nebezpečnosti protiprávního jednání bylo podle soudu prvního stupně na místě uložit obviněným nepodmíněné tresty odnětí svobody. Při stanovení konkrétní výměry trestu odnětí svobody pak soud zvlášť přihlédl ke značné délce řízení, bez této okolnosti by každému z obviněných uložil trest citelnější (srov. str. 200 in fine rozsudku).
Uvedená hlediska však důsledně nerespektoval krajský soud při ukládání trestu obviněnému Z. P., což napravil vrchní soud jako soud druhého stupně. U tohoto obviněného v odvolacím řízení shledal jednak podmínky pro uložení souhrnného trestu, a nepřiměřenou délku trestního řízení zohlednil výrazněji v jeho prospěch. Ačkoli tedy Vrchní soud v Olomouci ukládal obviněnému Z. P. trest souhrnný, zmírnil výměru původně samostatně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody z pěti roků a šesti měsíců na pět let. Uložil tak obviněnému trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené v §250 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud se v podstatě ztotožnil se všemi úvahami soudů nižších stupňů, které vyjádřily ve svých rozhodnutích k otázce ukládání trestů obviněným – dovolatelům s přihlédnutím k nepřiměřené délce trestního řízení v dané věci, která zejména u obviněného Ing. A. B. nemůže být přičítána k tíži výhradně orgánům činným v trestním řízení. Byť se na jedné straně jeví předmět trestního stíhání ohledně všech skutků jako nepříliš složitý, nelze pominout poměrně široký rozsah i charakter jednotlivých důkazů ve věci prováděných a to i v řízení před soudem, který musel reagovat na obhajovací verze, které si vyžádaly obstarání a provedení nových důkazů. Nejvyšší soud neshledal ve věci delší časový úsek, po který by orgány činné v trestním řízení neprováděly žádné úkony, a je možné konstatovat s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejícím s projednávanou věcí, že zásadní vliv na délku řízení měla právě snaha orgánů činných v trestním řízení důkladně objasnit skutečnosti významné pro rozhodnutí. Ke skončení věci ve výrazně kratší době tak podle názoru Nejvyššího soudu ani nemohlo dojít. Předmětem trestního stíhání bylo poměrně sofistikované jednání obviněných, stručně popsané jak pod bodem A. I. tak A. II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. V prvním případě postupnými kroky realizoval obviněný Ing. A. B. se spoluobviněným M. K. jejich zločinný záměr, ke ztížení jeho odhalení jednak vytvořili mezičlánek mezi koncovým odběratelem MJM group, s. r. o., a Ing. A. B., jímž byl M. K., a dále předstírali, že M. K. předal Z. B. a I. N. celkem 20 milionů Kč, což údajně mělo za následek platební neschopnost jak M. K. tak obviněného Ing. A. B., resp. obchodní společnosti, již zastupoval. Ve druhém případě pak obvinění Ing. A. B. a Z. P. měli připravenou transakci, na jejímž konci měla společnost KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., jejímiž jedinými společníky a jednateli byli obvinění, získat do svého majetku nemovitosti v hodnotě nejméně 8.900.000,- Kč za deklarovanou kupní cenu 2 miliony Kč. Ani tuto podhodnocenou kupní cenu však neměl poškozený Ing. K. J. obdržet, a to v důsledku vzájemného zápočtu s fiktivní pohledávkou společnosti KORREKT KAPITAL MANAGEMENT, s. r. o., která podle verze obviněných (resp. za ni jednajícího Z. P.) měla být předána neexistujícímu synovi poškozeného jako záloha na koupi nemovitosti ve výši 2 miliony Kč. V obou skutcích je společným rysem jednání zastírání podvodného úmyslu navenek právními úkony běžnými v obchodním právu, a proto odhalení a zadokumentování trestných činů, jakož i důkazní řízení vyžadovalo větší úsilí, než je tomu ve věcech jednodušších. Kromě shora uvedených objektivních důvodů je možné připomenout i neustálé změny a nové okolnosti uváděné obviněnými a některými svědky, na jejichž potvrzení nebo vyvrácení se pak musel soud zaměřit. Soud se např. pokoušel dohledat některé listinné důkazy, jež podle vyjádření obviněných měly prokazovat jejich nevinu, až dospěl ke zjištění, že originály určitých listin ani získat nelze, protože nikdy neexistovaly. Konečně k rychlému projednání věci nepřispěly ani obtíže s doručováním, a to zejména obviněnému M. K. (Tento obviněný si rovněž podal dovolání, avšak o něm nemohlo být rozhodováno ve společném dovolacím řízení, neboť se mu dosud nepodařilo doručit rozhodnutí soudu druhého stupně.)
Lze shrnout, že kompenzace, kterou soudy obviněným poskytly uložením trestů odnětí svobody v jeho spodní polovině, resp. ohledně obviněného Z. P. na samé spodní hranici trestní sazby, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným způsobem zohlednila delší dobu trvající trestní řízení při současném respektování kritérií rozhodných pro naplnění účelu trestu podle tehdy platné právní úpravy. (Srov. případy, kdy Ústavní soud považoval snížení trestu, a to k dolní hranici trestní sazby, za dostatečnou kompenzaci, např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 858/09, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 701/06, aj.). Pro úplnost upozorňuje Nejvyšší soud na možnost obviněných domáhat se finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění dalších zákonů (zejména jeho §31a), jak již bylo uvedeno shora v souvislosti s výkladem rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Přestože otázka nepřiměřené délky trestního řízení byla v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněna pouze obviněným Ing. A. B., Nejvyšší soud se výše vyjádřil i k promítnutí průtahů v řízení do trestu ukládaného obviněnému Z. P., neboť ten totožnou námitku subsumoval pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a výklad k problematice porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě se tak vztahoval i k jeho dovolání.
Za důvod dovolání uvedený pod písmenem e) odst. 1 §265b tr. ř. lze považovat situace, kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§11 odst. 1, 4 tr. ř. a §11a tr. ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou pro jeho naplnění tedy je, že se musí jednat o nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech podle §11 odst. 1 tr. ř. nebo §11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
Obviněný Z. P. založil své tvrzení o nepřípustnosti trestního stíhání své osoby na důvodu uvedeném v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Primárním cílem předmětného důvodu pro zastavení trestního stíhání je zamezit novému trestnímu stíhání téže osoby pro tentýž skutek, pro který již byla stíhána v jiném státě. V ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je tak vyjádřena zásada „ne bis in idem“, jež v dané věci porušena nebyla, a nikoli satisfakce nepřiměřené délky trestního řízení. Nejvyšší soud prezentoval svůj názor na otázku, zda důvodem pro zastavení trestního stíhání s odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. může být per analogiam skutečnost, že průtahy v řízení způsobily zásah do práva obviněného garantovaného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, odmítnutím návrhu na zařazení rozhodnutí, jimiž takovým způsobem došlo k zastavení trestního stíhání, do sbírky soudních rozhodnutí. Pokud jde o opačné názory na možnost zastavení trestního stíhání jako kompenzaci za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které jsou vyjádřeny v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, (na něž odkázal i sám obviněný), a ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, je nutné zdůraznit, že se skutkově jednalo o ojedinělé případy, kdy např. orgány přípravného řízení nebyl po dobu více jak šesti roků učiněn v trestní věci jakýkoli úkon a soud učinil rozhodnutí o zastavení trestního stíhání již ve stadiu předběžného projednání obžaloby (věc vedená pod sp. zn. 7 Tz 316/2001). Možnost aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. jako prostředku kompenzace neodůvodněných průtahů v řízení tak v citované věci byla Nejvyšším soudem akceptována ve zcela rozdílné procesní situaci, kdy soud fakticky vůbec nekonal řízení. Ve věci obviněných Ing. A. B. a Z. P. však bylo konáno hlavní líčení a to vcelku v přiměřených lhůtách, soud prvního stupně rozhodl ve věci samé a proběhlo i řádné odvolací řízení. Procesní situace ve srovnávaných trestních věcech jsou tak naprosto odlišné a zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti, kterého se domáhal obviněný Z. P., tak vůbec nepřicházelo v úvahu. Jen pro připomenutí Nejvyšší soud dodává, že v dalším citovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání připuštěno rovněž za zcela výjimečných podmínek, kdy sice probíhalo řízení před soudy, avšak ty ve věci neučinily žádný úkon po dobu téměř osmi roků. V těchto věcech se tak mohlo „právo státu na stíhání pachatele trestného činu dostat do extrémního rozporu s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveném v čl. 6 Úmluvy“ a Nejvyšší soud v řízení o mimořádném opravném prostředku (obě citovaná rozhodnutí byla vydána v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněných) akceptoval ojedinělý případ kompenzace porušení práva na spravedlivý proces zastavením trestního stíhání soudy nižších stupňů. Rovněž i Ústavní soud ve svém obviněnými často citovaném nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, označil zastavení trestního stíhání za krajní prostředek nápravy porušení ústavního požadavku proporcionality mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem.
Nejvyšší soud ve svém již citovaném usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo178/2002, velice podrobně a zejména přehledně vysvětlil úvahy týkající se vztahu mezi zjištěným porušením ústavně garantovaných práv (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy) a zastavením trestního stíhání, které odpovídají i trestní věci vedené proti obviněnému Z. P. Nejvyšší soud pouze zdůrazňuje, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v §11 odst. 1 tr. ř. vymezeny taxativně a toto ustanovení tak představuje kogentní úpravu. Znamená však zákonem předpokládaný průlom do zásady oficiality a legality včetně důvodu uvedenému v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Zde obsažený odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je však nezbytné jasně vykládat tak, že důvod pro zastavení trestního stíhání musí být v takové mezinárodní smlouvě jednoznačně stanoven. Takovou možnost však Úmluva ani ve svém článku 6 nedává a dovolací argument obviněného Z. P. tak nebylo možné akceptovat. Již v předcházející části odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud vysvětlil, proč se ztotožnil s názorem soudů nižších stupňů, které v daném případě neshledaly podmínky pro zastavení trestního stíhání.
Pouze pro doplnění předcházejících úvah je možné připomenout přístup Ústavního soudu obecně prezentovaný v jeho rozhodnutích týkajících se předmětné otázky, podle něhož porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezakládá samo o sobě nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (např. nález sp. zn. II. ÚS 7/03 publikovaný pod č. 100, svazek 34, Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu). Na druhé straně delší dobu trvající řízení v dané věci bylo třeba kompenzovat i u obviněného Z. P., což se odrazilo ve výroku o trestu rozsudku vrchního soudu, jímž mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné trestní sazby vymezené v §250 odst. 4 tr. zák. Jestliže obviněný zdůraznil, že jeho trestní stíhání trvalo devět roků, přestože z jeho hlediska se jednalo o jeden skutek, a že není jeho vinou, pokud byla jeho věc projednávána společně s dvěma skutky ostatních spoluobviněných, výslovně těmito okolnostmi se zabýval odvolací soud a na jejich základě zmírnil trest uložený obviněnému Z. P. soudem prvního stupně i při ukládání trestu souhrnného (srov. str. 50 a násl. rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud proto neshledal opodstatněným obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265bn odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který rovněž uplatnil jen obviněný Z. P., je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Námitka dovolatele vytýkající nezákonnost konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti s poukazem na nedodržení zákonné lhůty pěti dní k přípravě obviněného na hlavní líčení obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak není důvodná.
Ze spisového materiálu je patrné, že první hlavní líčení v předmětné trestní věci se uskutečnilo dne 14. 5. 2003, obviněný Z. P. se tohoto hlavního líčení osobně zúčastnil, přičemž byl o jeho konání vyrozuměn dne 11. 3. 2003 (doručenka na č. l. 4719 verte trestního spisu). Při pokračování hlavního líčení dne 15. 5. 2003 dovolatel výslovně před soudem prohlásil, že případných dalších hlavních líčení se bude osobně účastnit jen tehdy, pokud budou prováděny důkazy týkající se jeho obvinění. Pro ostatní případy požádal, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (srov. č. l. 4748 trestního spisu). S ohledem na zachování pětidenní lhůty k přípravě prvního hlavního líčení, kterého se obviněný Z. P. i osobně zúčastnil, nelze pochybovat o tom, že by byla jeho práva jakkoli porušena. Soudní praxe přitom vychází z toho, že pětidenní lhůtu pro doručení předvolání resp. vyrozumění o hlavním líčení není třeba dodržovat při odročeném hlavním líčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, publikované pod č. T 847, sešit 21, Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck, 2006). V rámci své stručné argumentace odůvodňující porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení však dovolatel neuvedl žádný konkrétní případ, kdy k takové vadě řízení podle jeho přesvědčení mělo dojít, a Nejvyšší soud tak ani neměl potřebný podklad pro případnou důkladnější přezkumnou činnost. Navíc obviněný se v průběhu řízení před soudem prvního stupně ale ani v odvolacím řízení nedomáhal případného opakování některých důkazů a nedal jakkoli najevo, že by se cítil zkrácen na svých obhajovacích právech v souvislosti se svou osobní neúčastí některých hlavních líčení. I s ohledem na obecnou žádost obviněného o projednání věci v jeho nepřítomnosti, pokud se ho důkazní řízení nebude přímo dotýkat, nemohla jeho „paušální námitka“ obstát.
Soud prvního stupně tedy v projednávané trestní věci provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině obviněného Ing. A. B. pod body A. I. a A. II. výroku o vině rozsudku krajského soudu a také závěr o vině obviněného Z. P. pod bodem A. II. tamtéž, přičemž v odůvodnění podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 tr. ř.). Pokud existovaly rozpory mezi výpověďmi některých svědků, náležitě se s nimi vypořádal, stejně jako odvolací soud s námitkami odvolatelů a odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů tak společně poskytují dostatečné i logické vysvětlení, proč soudy neuvěřily obhajobě obou obviněných. Rozsudky soudu prvního a druhého stupně tak nejsou zatíženy hmotně právní vadou, oběma dovolatelům byly uloženy tresty přípustného druhu a ve výměře v rámci dané zákonné trestní sazby s výslovným zmírněním z důvodu neúměrné délky řízení. Nejvyšší soud dále neshledal nedostatky v respektování ustanovení o přítomnosti obviněných v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání ani v dodržení důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Nejvyšší soud proto dovolání obviněných Ing. A. B. a Z. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová