ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1094.2009.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. května 2010 dovolání, která podali obvinění V. J. , a F. Š. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 154/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 2 T 154/2005, zrušují , a to ohledně obviněného V. J. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 6 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 2 T 154/2005, byli obvinění V. J. a F. Š. uznáni vinnými, že
obviněný V. J.
dne 20. 4. 1997 v P., K., v prvním patře rodinného domu provedl montáž vyhrazeného plynového zařízení ohřívače vody Vaillant bez osvědčení o odborné způsobilosti k montážím a opravám plynového zařízení, vydaném Institutem technické inspekce P., tedy v rozporu s ust. §3 a §7 vyhl. ČUBH č. 21/79 Sb., o podmínkách bezpečnosti plynových zařízení, montáž ohřívače provedl, aniž by bezpečnost provozu jako kompletu, tedy včetně odkouření, doložil zprávou o výchozí revizi, což ukládá §6 odst. 1 vyhl. ČUBP č. 85/1978 Sb., o revizích a kontrolách plynárenských zařízení, čímž vyvolal stav, který byl od instalace ohřívače labilní a v důsledku nestability systému došlo dne 9. 2. 2004 k vrácení spalin do koupelny, což způsobilo prudkou otravu oxidem uhelnatým a následné úmrtí poškozeného P. J.,
obviněný F. Š.
dne 20. 4. 1997 v P., K., v bytě v prvním patře rodinného domku převzal bez jakýchkoliv dokladů plynový ohřívač vody značky Vaillant od obžalovaného V. J., v průběhu sedmi let nezajistil periodické revize a kontroly plynového spotřebiče, včetně odtahu spalin dle §1, §3 odst. 1 písm. h) a §6 odst. 1 písm. b) vyhl. MV č. 111/1981 Sb., o čištění komínů a rovněž nezajistil pravidelný periodický servis spotřebiče včetně odtahu spalin, s výjimkou servisní prohlídky dne 11. 11. 2003 a v určených lhůtách v návodu o údržbě a obsluze, tedy jako vlastník připojeného odběrného plynového zařízení jej neudržoval ve stavu, který odpovídá příslušným technickým normám a neudržoval toto odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví, či majetku osob (§23 odst. 6 zákona č. 222/1994 Sb.), §63/2b) zákona č. 458/2000 Sb., byt pronajal a dne 9. 2. 2004 došlo k vrácení spalin do koupelny, což způsobilo prudkou otravu oxidem uhelnatým a následné úmrtí poškozeného P. J.
Takto zjištěný příslušný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval u každého z obviněných jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., za který je odsoudil:
obviněného V. J. podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let,
obviněného F.Š. podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v jejich neprospěch státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen u obou obviněných toliko ve výroku o trestu.
Dále odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, č. j. 2 T 154/2005-338, obviněné odsoudil:
obviněného V. J. podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let,
obviněného F. Š. podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (do výroků o vině a trestu) podali obvinění V. J. a F. Š. prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V dovolání obviněný V. J. připomněl, na podkladě jakých skutečností bylo v soudním řízení rozhodnuto, že se dopustil trestného činu, jímž byl uznán vinným, v čem soudy shledaly u jeho osoby vědomou nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. a jaké právní normy měl svým jednáním porušit. Namítl, že Městský soud v Praze nesprávně aplikoval ustanovení §3 a §7 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce a Českého báňského úřadu č. 21/1979 Sb. a ustanovení §1 a §6 vyhlášky Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb. Naproti tomu chybně neaplikoval vyhlášku Ministerstva vnitra ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, čímž došel k nesprávnému právnímu závěru o porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání, a tím k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, které spočívá v závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný vytkl, že skutkovou podstatu tohoto trestného činu nenaplnil, když žádnou důležitou povinnost, jež by vyplývala z jeho povolání neporušil, neboť takovouto povinnost neměl.
Podle §7 vyhlášky č. 21/1979 Sb. je organizace oprávněná k montážím nebo opravám zařízení povinna zajistit zkoušku zařízení po dokončení montáže nebo rekonstrukce v rozsahu stanoveném příslušnými předpisy a projektovou dokumentací. Toto ustanovení obviněný označil za obecné a odkazující na příslušné, tj. zvláštní předpisy, jež rozsah povinnosti zajistit zkoušku zařízení po dokončení montáže stanovují konkrétně. Citované ustanovení proto nelze aplikovat přímo, ale pouze v návaznosti na speciální právní předpisy, na které, aniž by je vyjmenovávalo, odkazuje. Z povahy věci vyplývá, že příslušnými speciálními předpisy jsou výše zmíněná vyhláška Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení a vyhláška Ministerstva vnitra ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, které stanovují ony „důležité povinnosti“ ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák.
Dále obviněný poukázal na znění §1 odst. 1 vyhlášky č. 85/1978 Sb., které stanoví, že vyhláška se vztahuje na organizace, které vyrábějí, montují, provozují, opravují, udržují plynová zařízení nebo provádějí jejich revize. Za tato zařízení se podle §1 odst. 2 vyhlášky považují mimo jiné zařízení pro spotřebu plynu spalováním, tj. plynové kotle a karmy. Podle §1 odst. 3 vyhlášky se však za zařízení uvedená v odstavci 2 (tedy zařízení, na která se vyhláška vztahuje) nepovažují taková zařízení, která jsou v osobním užívání uživatelů bytů a místností nesloužících k bydlení. „Uživatelem bytu“ byl podle ustanovení §152 a násl. obč. zák., platného a účinného ke dni 1. 1. 1979, občan, jemuž byl byt některou tehdejší socialistickou organizací, spravující bytový majetek, přenechán do osobního užívání. Právo užívání bytu vzniklo tím, že mezi občanem a socialistickou organizací byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Institut práva osobního užívání bytu byl ode dne 1. 1. 1992 zák. č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem nájmu upraveným v §685 a násl. obč. zák., a proto pojem „uživatel bytu“ znamená po této novelizaci „nájemce bytu“. Jelikož předmětný byt byl spoluobviněným F. Š. pronajat nájemní smlouvou D. D. a poškozenému P. J., kteří byli jeho nájemci, tak se vyhláška nevztahuje na karmu, jež se v tomto bytě nachází.
S ohledem na výše popsaný výklad obviněný dovodil, že zařízení v užívání nájemce bytu jsou z věcné působnosti vyhlášky vyloučeny a subjekty, jež zařízení v užívání těchto osob montují, nejsou povinny se jí řídit, tj. nejsou povinny mimo jiné zajistit před uvedením zařízení (plynového kotle) do provozu jeho výchozí revizi a vyhotovení zprávy o revizi. Tato povinnost tudíž plně dopadá na vlastníka bytu, příp. jeho uživatele (nájemce), ve kterém je příslušné zařízení montováno a namontováno, a to na základě znění §1 vyhlášky č. 111/1981 Sb. Podle §3 odst. 2 písm. b) této vyhlášky odpovídá uživatel bytu za bezpečný provoz spotřebiče, když je povinen plnit povinnost uloženou v §3 odst. 1 písm. h) vyhlášky, tj. požádat kominický podnik o zkoušení komínů před připojením jakéhokoliv spotřebiče paliv ke komínu. Podle §4 odst. 5 vyhlášky vydává kominický podnik o výsledku zkoušení komínů potvrzení, a to vlastníku, příp. uživateli (nájemci) bytu. Obviněný zdůraznil, že z výše citovaných ustanovení zmíněné právní normy vyplývá, že odpovědnost za provedení zkoušky komínu před připojením plynového spotřebiče má vlastník bytu, příp. jeho nájemce, nikoliv osoba provádějící montáž. Nemohl proto žádnou důležitou povinnost ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. porušit, protože ji neměl a ani nemůže nést jakoukoliv odpovědnost za to, že třetí osoba porušila povinnost, kterou měla výlučně uloženou.
V dovolání obviněný vytkl, že Městský soud v Praze rezignoval na jakýkoliv vlastní výklad a argumentaci ohledně citovaných vyhlášek a spokojil se pouze s povšechným konstatováním porušení ustanovení §3 a §7 vyhlášky č. 21/1979 Sb. a §6 odst. 1 vyhlášky č. 85/1978 Sb., přičemž převzal tvrzení znalců, kterým však posuzování právních otázek nepřísluší, aniž by se zabýval jejich skutečným obsahem, významem a vztahem mezi nimi. Současně odmítl závěr odvolacího soudu, že montáží karmy umožnil její používání, ačkoliv nebyly splněny bezpečnostní normy. Zdůraznil, že nebyl odpovědný za jejich dodržování a nemohl tak porušit žádnou důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce. Naopak, v souladu s výše citovanými vyhláškami upozornil spoluobviněného F. Š. na skutečnost, že není oprávněn připojit předmětnou karmu na odkouření a že si toto musí nechat provést odbornou firmou. Pokud tak jmenovaný neučinil a karmu si připojil sám, nemůže mu být tato skutečnost přičítána k tíži. Další jednání spoluobviněného, který byl vlastníkem bytu i předmětné karmy, a jedině on rozhodoval o dalším postupu při její montáži, nemohl žádným způsobem ovlivnit. Obviněný upozornil, že jestliže by teoreticky měl povinnost výchozí revizi zajistit, mohl by tak učinit pouze na základě žádosti vlastníka předmětné karmy, nikoliv proti jeho vůli. Protože však předmětnou karmu do provozu neuvedl ani nebyl spoluobviněným o další spolupůsobení při jejím připojování na odkouření a uvádění do provozu požádán, nemůže být na jeho straně naplněna ani subjektivní stránka předmětného trestného činu, tj. zavinění z vědomé nedbalosti. Dodal, že z důvodů nezapojení karmy na odkouření nemohl vědět, že zájem chráněný zákonem může porušit a bez přiměřených důvodů spoléhat, že jej nezpůsobí.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Dodatečným podáním vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný F. Š. shrnul v mimořádném opravném prostředku dosavadní průběh soudního řízení. Uvedl, že odvolací soud pochybil, když nesprávně aplikoval ustanovení §1 vyhlášky č. 85/1978 Sb. Citovaná vyhláška v §1 odst. 1 uvádí, že se vztahuje na organizace, které vyrábějí, montují, provozují, opravují, udržují plynová zařízení nebo provádějí jejich revizi. Za tato zařízení se podle §1 odst. 2 vyhlášky považují mimo jiné zařízení pro spotřebu plynu spalováním (plynové kotle, karmy). Podle §1 odst. 3 vyhlášky se však za zařízení uvedená v odstavci 2 vyhlášky nepovažují taková zařízení, která jsou v osobním užívání uživatelů bytů a místností nesloužících k bydlení. S účinností ode dne 1. 1. 1992 byl zák. č. 509/1991 Sb. institut osobního užívání bytu (a termín uživatel) nahrazen institutem nájmu (a novým termínem nájemce) podle §685 obč. zák. V návaznosti na to obviněný konstatoval, že předmětný byt pronajal na základě smlouvy ze dne 8. 11. 2002 nájemcům D. D. a poškozenému P. J., a proto se citovaná vyhláška na karmu, jež se nachází v tomto bytě, nevztahuje.
Dále obviněný poznamenal, že za závažné pochybení považuje skutečnost, kterou znalec Ing. Jaroslav Beránek vyzdvihl ve znaleckém posudku a opakovaně uvedl i při výpovědích před obvodním soudem. Šlo o fakt, že okamžitě po nešťastné události ze dne 9. 2. 2004, kdy došlo k úmrtí poškozeného P. J., nebyla ihned prověřena a přezkoumána karma za účelem zjištění nebo vyvrácení její případné poruchy či selhání. Tuto skutečnost znalec označil za závažnou, neboť bez uvedeného šetření v naznačeném směru nelze vyloučit možnost, že právě závada karmy byla příčinou smrti poškozeného. Obviněný vyslovil přesvědčení, že takovouto nečinností příslušných orgánů došlo k zásadnímu pochybení, v jehož důsledku došlo k jeho trestnímu stíhání a tím k nesprávnému právnímu posouzení skutku. S tímto faktem se však ani jeden ze soudů nevypořádal.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008, vydaný ve věci Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 154/2005, a aby byla tomuto soudu vrácena věc k novému projednání a rozhodnutí. Dodatečným podáním vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podaným mimořádným opravným prostředkům se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul dosavadní soudní řízení ve věci i obsah jednotlivými obviněnými uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce v podrobnostech připomněl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat pouze vady právní. V dovolacím řízení Nejvyšší soud vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního nebo druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Dovolací soud není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupce uvedl, že v podáních obviněných je naplněn důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který své mimořádné opravné prostředky opřeli.
Dále státní zástupce konstatoval, jak je trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. vymezen v zákoně, jaké náležitosti musí být splněny pro použití vyšší trestní sazby (§88 odst. 1 tr. zák.), a jak je vymezeno nedbalostní zavinění v §5 písm. a) tr. zák. Současně podtrhl, že v odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů označily, a to v souladu s provedenými důkazy, za jedinou příčinu tragické nehody nikoli poruchu spalinové pojistky karmy, nýbrž špatné odkouření plynového spotřebiče, navíc v kombinaci s nepříznivými povětrnostními vlivy.
Ve vztahu k výroku o vině u obviněného V. J., jehož dovolání státní zástupce shledal důvodným, uvedl, že příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tj. i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Vývoj příčinné souvislosti musí být zaviněním zahrnut alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jestliže při následku uvedeném v §224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (např. jednání obviněného a další osoby), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na to státní zástupce vyslovil názor, že v případě obviněného V. J. spočívají napadená rozhodnutí jednak na nesprávném právním posouzení skutku, neboť mezi jeho jednáním, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, není dána příčinná souvislost se vzniklým následkem v podobě smrti poškozeného v důsledku otravy oxidem uhelnatým v důsledku špatného odkouření koupelnové karmy, a dále také spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jímž je v tomto konkrétním případě obsah právních povinností uvedených v ustanovení vyhlášky č. 85/1978 Sb., aplikovaných v jeho věci. Pokud instaloval karmu, aniž by ji připojil k (nevyhovujícímu) odkouření, neporušil žádnou takovou zákonnou povinnost, jež by mu ukládala daný spotřebič instalovat jako komplet, čímž by vyvolal takový stav, který by byl v příčinné souvislosti s později vzniklým následkem v podobě usmrcení poškozeného P. J. v důsledku otravy oxidem uhelnatým.
Na druhé straně státní zástupce shledal dovolání obviněného F. Š., které pouze zčásti naplňuje uplatněný dovolací důvod, zjevně neopodstatněným. Upozornil, že jako vlastník bytu a jeho pronajímatel, stejně jako vlastník předmětného plynového zařízení, měl ty zákonné povinnosti, jež jsou zmíněny v odsuzujícím rozhodnutí, které vědomě nesplnil, a v důsledku jejich porušení a nesplnění je dán bezprostřední příčinný vztah mezi jeho zaviněným jednáním (opomenutím) a vznikem škodlivého následku.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl:
- podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve vztahu k obviněnému V. J. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, č. j. 2 T 154/2005-338,
- podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 věc obviněného V. J. v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout,
- podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného F. Š. jako zjevně neopodstatněné,
- podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí o dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných V. J. a F. Š. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného F. Š., když s poukazem na znalecký posudek Ing. Jaroslava Beránka vytýká, že po nešťastné události dne 9. 2. 2004, kdy došlo k úmrtí poškozeného P. J., nebyla ihned prověřena a přezkoumána předmětná karma za účelem zjištění nebo vyvrácení její případné poruchy či selhání. Touto výhradou totiž zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění včetně hodnocení provedených důkazů. V této spojitosti Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že jako nedůvodnou shledal námitku obviněných, že příčinou úmrtí poškozeného mohla být závada na spalinové pojistce karmy, neboť problémy s návratem spalin do koupelny byly za určitých, jako v daném případě povětrnostních podmínek, již předtím, jak bylo prokázáno výpověďmi svědků L. D. a D. D. Rovněž konstatoval: „Výpovědi těchto svědků jsou v souladu se závěry znalců Prágera a Ing. Beránka o nestabilitě systému a vadném odkouření, který za nepříznivých povětrnostních podmínek selhával a umožňoval návrat spalin, ačkoli karma fungovala, což by se nestalo, kdyby byla porouchána spalinová pojistka. Tento závěr odpovídá i tomu, že servisní prohlídka karmy provedená technikem odborné firmy GASTHERM, spol. s r. o., P. dne 11. 11. 2003 nezjistila na karmě žádné závady, spalinová pojistka byla v pořádku. Bezzávadovost karmy byla shledána též při servisní prohlídce v roce 2006.“ Současně odvolací soud zdůraznil: „Nebylo přitom zjištěno, že by byla po předmětné nehodě prováděna oprava karmy a její spalinové pojistky. Příčinou tragické nehody tedy evidentně nebyla porucha spalinové pojistky karmy, ale špatné odkouření v kombinaci s nepříznivými povětrnostními vlivy“ (vše na str. 9 rozhodnutí soudu druhého stupně).
Obviněný V. J. uplatňuje v dovolání námitky, které jím deklarovaný důvod dovolání obsahově naplňují. V podrobnostech vytýká, že právní předpisy, které byly soudy aplikovány, na jeho jednání nedopadají, a že naopak měl být použit jiný právní předpis, přičemž ve zmíněných nedostatcích spatřuje ve svém jednání absenci zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, včetně nedbalostního zavinění. Jelikož Nejvyšší soud neshledal v případě tohoto obviněného některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §5 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Objektem trestného činu podle §224 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Jde o trestný čin poruchový (je předpokládána těžká újma na zdraví nebo smrt), a proto pouhé ohrožení zdraví jiného z nedbalosti, byť by těžká újma na zdraví nebo smrt hrozila, není tímto trestným činem.
Za porušení důležité povinnosti lze považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).
Lze připomenout, že příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněné osoby na trestním zákonem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších právních předpisů, byly vydány podzákonné předpisy. Český úřad bezpečnosti práce vydal vyhlášku č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, ve znění pozdějších právních předpisů. Dále Český úřad bezpečnosti práce a Český báňský úřad vydaly vyhlášku č. 21/1979 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, kterou se určují vyhrazená plynová zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti.
Z ustanovení §1 vyhlášky č. 21/1979 Sb., v tehdy účinném znění, vyplývá, že vyhláška je závazná pro organizace, na které se vztahuje působnost orgánů státního odborného dozoru nad bezpečností práce, pro organizace, které provádějí činnost podléhající dozoru orgánů státní báňské správy a pro právnické a fyzické osoby, které vykonávají podnikatelskou činnost podle zvláštních předpisů (dále jen „organizace“) (např. zákon č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů a zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání).
Podle tzv. skutkové věty, jak je konkrétně popsána v pravomocném výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a podrobněji rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zřejmé, že obviněný V. J. provedl montáž plynového zařízení – ohřívače vody zn. Vaillant bez osvědčení o odborné způsobilosti k montážím a opravám, vydaným Institutem technické inspekce Praha, tj. v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 vyhlášky č. 21/1979 Sb., v tehdy účinném znění, které zakotvovalo, že organizace mohou montovat, opravovat zařízení, provádět na něm dodavatelským způsobem revize a zkoušky a plnit tlakové nádoby na plyny jen na základě oprávnění . Podle §3 odst. 2 téže vyhlášky platilo, že oprávnění vydává inspektorát bezpečnosti práce, popřípadě obvodní báňský úřad, v jehož obvodu má organizace sídlo popřípadě trvalý pobyt, a to na základě písemné žádosti organizace .
Současně však z popisu skutku nevyplývá příčinná souvislost mezi jednáním (ve smyslu trestního práva) obviněného V. J. a následkem (porušením zájmu chráněného trestním zákonem) včetně účinku – smrtí poškozeného P. J. v koupelně, k němuž došlo otravou oxidem uhelnatým, a to v důsledku nevyhovujícího odkouření zmíněného ohřívače vody. Pokud obviněný instaloval předmětný plynový spotřebič způsobem, že ho vůbec nepřipojil k odkouření (v daném případě vadnému), což je zřejmé ze zjištění na str. 10 rozsudku soudu prvního stupně, které následně realizoval někdo jiný, tak neporušil žádnou povinnost – namontovat spotřebič jako komplet, která by byla stanovena závaznou právní normou, jak oprávněně argumentuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 85/1978 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále v tomto odstavci jen „vyhláška“), zakotvuje, že vyhláška se vztahuje na organizace, které vyrábějí, montují, provozují, opravují, udržují plynová zařízení (dále jen „zařízení“) nebo provádějí jejich revize .
Podle §1 odst. 2 písm. g) vyhlášky platí, že za zařízení se pro účely této vyhlášky považují zařízení podléhající státnímu odbornému dozoru nad bezpečností práce, vykonávanému Českým úřadem bezpečnosti práce a Inspektoráty bezpečnosti práce, a to zařízení pro spotřebu plynů spalováním (tj. i plynové ohřívače vody).
Z ustanovení §1 odst. 3 vyhlášky vyplývá, že za zařízení uvedená v odstavci 2 se nepovažují zařízení, která jsou v osobním užívání uživatelů bytů a místností nesloužících k bydlení .
Podle Nejvyššího soudu je potřebné souhlasit s názorem obviněného V.J., že vyhláška č. 85/1978 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, se na předmětný plynový spotřebič nevztahovala, neboť ve smyslu ustanovení §1 odst. 3 této vyhlášky se jednalo o zařízení v osobním užívání uživatele bytu.
S poukazem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného V. J. důvodným, neboť ze skutkových zjištění a příslušných právních předpisů nelze učinit závěr, že spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 67 To 153/2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 2 T 154/2005, a to ohledně tohoto obviněného. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení příslušných částí obou soudních rozhodnutí se trestní věc ohledně obviněného V. J. dostala do procesního stadia řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6. Úkolem tohoto soudu bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o obžalobě, jež byla na jmenovaného podána, zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu, zda doplní dokazování, přičemž provedení důkazů mohou navrhnout i strany řízení. Zároveň lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena toliko z důvodu dovolání obviněného, nemůže s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Toto rozhodnutí o dovolání obviněného V. J. bylo ve smyslu znění §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
V dovolání obviněný F. Š. rovněž vytýká, a to kromě irelevantní námitky, jak byla připomenuta na str. 7 a 8 tohoto usnesení, že v soudním řízení bylo chybně aplikováno ohledně jeho jednání ustanovení §1 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 85/1978 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, v čemž spatřuje, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Tato výhrada obsahově uplatněný dovolací důvod naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Ustanovení §1 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 85/1978 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, bylo citováno výše. I v případě obviněného F. Š. je nutno konstatovat, že se tato právní norma na daný plynový spotřebič – ohřívač vody zn. Vaillant nevztahovala, neboť se jednalo o zařízení v osobním užívání uživatele bytu (§1 odst. 3 vyhlášky), což je oprávněně tvrzeno obviněným v dovolání. Tato okolnost však není podstatná.
Obviněnému jsou v tzv. skutkové větě pravomocného výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 kladeny za vinu jiné, a to podstatné skutečnosti, že „…v průběhu sedmi let nezajistil periodické revize a kontroly plynového spotřebiče, včetně odtahu spalin dle §1, §3 odst. 1 písm. h) a §6 odst. 1 písm. b) vyhl. MV č. 111/1981 Sb., o čištění komínů a rovněž nezajistil pravidelný periodický servis spotřebiče včetně odtahu spalin, s výjimkou servisní prohlídky dne 11. 11. 2003 a v určených lhůtách v návodu o údržbě a obsluze, tedy jako vlastník připojeného odběrného plynového zařízení jej neudržoval ve stavu, který odpovídá příslušným technickým normám a neudržoval toto odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví, či majetku osob…“ .
Z ustanovení §1 vyhlášky Ministerstva vnitra ČSR č. 111/1981 Sb., o čištění komínů, jež byla vydána podle §30 odst. 3 zákona č. 18/1958 Sb., o požární ochraně, vyplývá, že tato vyhláška se vztahuje na vlastníky, správce a uživatele budov a jiných objektů včetně rekreačních (dále jen „správce objektu“), na uživatele spotřebičů paliv a na organizace zajišťující kominické práce (dále jen „kominický podnik“) . V této souvislosti je nutno předně zdůraznit, že obviněný F. Š., a to jako správce objektu ve smyslu citovaného ustanovení, nesplnil svou povinnost zakotvenou v §3 odst. 1 písm. h) této vyhlášky požádat kominický podnik o zkoušení komínů před připojením jakéhokoliv spotřebiče paliv ke komínu – v daném případě ohřívače vody zn. Vaillant. V důsledku jednání obviněného nebylo ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) předmětné vyhlášky prováděno čištění daného komínu včetně kontroly jeho stavu. Jelikož obviněný pronajal byt D. D. a P. J. dne 8. 11. 2002, jak sám v dovolání tvrdí, přičemž tato skutečnost je zřejmá i z podnájemní smlouvy (č. l. 78 a násl. tr. spisu), byl do této doby i uživatelem zmíněného plynového spotřebiče.
Nejvyšší soud připomíná, že jediná servisní prohlídka realizovaná dne 11. 11. 2003 se netýkala odkouření. Odvolací soud na str. 8 rozsudku oprávněně zdůraznil: „Není přitom pochyb o tom, že při pravidelných revizních prohlídkách komínu by byl závadový stav odkouření zjištěn a mohl být odstraněn dříve, než došlo k tragickému následku.“
Podle dovolacího soudu ze skutkových zjištění plyne, že právě neplnění uvedených povinností obviněným F. Š. bylo v příčinné souvislosti se vzniklým škodlivým následkem. Ohledně odběrného místa rovněž nedodržel povinnosti stanovené v §23 odst. 6 zákona č. 222/1994 Sb. a v §63 odst. 2 písm. c) zákona č. 454/2000 Sb., v tehdy účinném znění. Obvodní soud pro Prahu 6 proto nepochybil, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť jinému z nedbalosti způsobil smrt tím, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení. S tímto právním posouzením se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Městský soud v Praze. V soudním řízení byla v jednání obviněného oprávněně shledána vědomá nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. Obviněný věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Ve svém jednání nedodržel vyšší míru povinné opatrnosti, jež vyplývala z příslušných právních předpisů a návodu k obsluze daného plynového spotřebiče. Rovněž nedodržel míru opatrnosti, kterou měl a byl schopen jako vlastník nemovitosti v konkrétním případě vynaložit.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného F. Š. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k