ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1104.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1104/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2010 dovolání, které podal obviněný Ing. R. K. , stíhaný v řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2002, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, byl obviněný Ing. R. K. uznán vinným, že
jako jednatel obchodní firmy C. C., s. r. o., IČ: , v úmyslu získání většího množství akcií společnosti T. O. pro své další obchodní aktivity, využil důvěry zástupců obchodní firmy F., a. s., IČ: , Ing. L. T. a JUDr. K. H., vyplývající z předchozích vzájemných obchodních transakcí i skutečnosti, že se při těchto obchodní firma F., a. s., dostala do závazkového postavení k obchodní firmě C. C., s. r. o., a dne 7. 6. 1996, ve F. – M., pod záminkou potřeby označených akcií pro účetní operace v obchodní firmě C. C., s. r. o., a nepravdivým příslibem jejich zpětného převodu na obchodní firmu F., a. s., prostřednictvím obchodní firmy K., s. r. o., IČ: , v termínu do 17. 6. 1996, na podkladě účelově právně koncipované písemnosti, označené jako „Kupní smlouva“, obsahově deklarující vůli zástupců obchodní firmy F., a. s., tyto akcie prodat, datované dnem 28. 5. 1996, vylákal od obchodní firmy F., a. s, 55.000 kusů akcií společnosti T. O., ISIN , v celkové hodnotě 74.635.000,- Kč, které, po technickém převodu těchto akcií S. cenných papírů ve prospěch akciového účtu obchodní firmy C. C., s. r. o., dne 17. 6. 1996 převedl na firmu K., s. r. o., avšak s vědomím a cílem jejich dalšího využití k jiným obchodním aktivitám v rozporu s původním příslibem obchodní firmě F., a. s., čímž obchodní firmě F., a. s., způsobil škodu ve výši 74.635.000,- Kč.
Takto popsaný skutek soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře tři miliony Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních firmách na dobu pěti roků. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák., ve vztahu k osobě obviněného Ing. R. K., zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 9 T 126/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla obchodní firma F., a. s., IČ:, sídlem F. – M., S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podali odvolání obhájce obviněného JUDr. T. S., státní zástupce a poškozená společnost F., a. s.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené společnosti F., a. s., byl podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a náhradě škody.
II. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině nově rozhodnuto tak, že obviněný Ing. R. K. byl za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a sbíhající se dva trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, č. j. 9 T 126/2005-3233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře tři miliony Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok a šest měsíců.
Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech, na dobu pěti let.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 1. 2006, č. j. 9 T 126/2005-3233, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2006, sp. zn. 5 To 256/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo, aby na náhradě škody zaplatil obchodní společnosti F., a. s., IČ: , se sídlem F. – M., S., částku ve výši 47.835.000,- Kč.
III. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obhájce obviněného Ing. R. K., JUDr. T. S., zamítnuto.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl ve všech výrocích obviněný Ing. R. K. (dále též i „dovolatel“) prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. obsáhlým dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Podle jeho názoru došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i veřejném zasedání a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že v rozsudcích soudů prvního i druhého stupně je extrémní rozpor mezi skutkovými a právními závěry.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný shledal v tom, že soudy obou stupňů vedly řízení proti uprchlému a jednaly v jeho nepřítomnosti, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady. Připomněl, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2008 o tom, že trestní stíhání bude nadále vedeno proti uprchlému, přičemž z rozhodnutí je patrno, že byla hodnocena aktuální situace dovolatele. V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že již v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě bylo vůči obviněnému vedeno trestní řízení proti uprchlému. Následně byl zadržen v Jihoafrické republice, kde byl vzat do vazby v souvislosti s extradičním řízením. Poté byl z vazby propuštěn, zpočátku za současného přijetí peněžité kauce a určitých omezení, která byla později zrušena. Protože údajně nesouhlasil se svým vydáním do České republiky, tak následně Magistrátní soud v Kempton Parku dne 1. 2. 2008 rozhodl, že vydání jeho osoby do České republiky je nepřípustné. Proti rozhodnutí bylo prokurátorem podáno odvolání, o němž zatím nebylo rozhodnuto. Obviněný uvedl, že podle tvrzení vrchního soudu předložil v rámci extradičního řízení čestné prohlášení, v němž popisuje svůj útěk z České republiky a mimo jiné i vyslovuje údajné obavy ze své likvidace a konstatuje, že trestní stíhání proti němu nejsou vedena zákonným způsobem, neboť mu nebylo pro ně sděleno obvinění ani zahájeno trestní stíhání, přičemž jakoukoliv vinu či spáchání trestného činu popírá. Podle odvolacího soudu se současně pokouší v čestném prohlášení přesvědčit magistrátní soud, že v České republice nejsou v řadě směrů dodržovány zákony a je vyvíjena konkrétní snaha o jeho likvidaci. Na základě toho vrchní soud dospěl k závěru, že svou obranou a jednáním maximálně negativně ovlivňuje délku extradičního řízení, tj. prodlužuje svůj pobyt v Jihoafrické republice a pobytem v cizině, kde má v úmyslu zůstat natrvalo, se úmyslně vyhýbá trestnímu stíhání ve věci. Podle obviněného soud získal podklady pro rozhodnutí z informací poskytnutých státními orgány, nejspíše Ministerstvem spravedlnosti České republiky.
Vůči závěru vrchního soudu obviněný vznesl dvě výhrady, a to předně námitku, že rozhodování o tom, zda bude trestní řízení proti jeho osobě vedeno jako proti uprchlému, mělo být řízením kontradiktorním. Za neakceptovatelný označil postup vrchního soudu, který rozhodl na základě materiálů předložených jednou stranou – státem zastoupeným státním zastupitelstvím, aniž si vyžádal informace od soudu v Kempton Parku. Tvrzení o tom, co měl v rámci extradičního řízení prohlašovat, jsou zprostředkovaná. Jejich pravdivost a přesnost není objektivně doložena. Druhou námitku obviněný směřoval vůči závěru odvolacího soudu, že negativně ovlivňuje délku extradičního řízení, a tím prodlužuje svůj pobyt v Jihoafrické republice. Připomněl, že proti jeho osobě je nebo bylo v České republice vedeno více trestních stíhání. V řadě případů trvají trestní řízení řadu let, aniž by se na tom jakkoliv podílel, mimo jiné i proto, že od roku 2005 je stíhán jako uprchlý. Doposud byl pravomocně uznán vinným pouze v případě, který je nyní předmětem dovolání, a dále i rozsudkem Okresního soudu v Karviné, jenž byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě vydaným v této věci zrušen, při současném uložení souhrnného trestu. V minulosti byl ve dvou případech obžaloby pravomocně zproštěn. Minimálně v pěti případech soudy vrátily obžalobu po jejím podání zpět k došetření. Stalo se tak i v dané věci, ve které byl opakovaně odkládán podnět k zahájení trestního stíhání s tím, že skutek není trestným činem. Ve věci vedené Městským soudem v Praze, sp. zn. 40 T 6/2007, došlo k vrácení obžaloby dvakrát. Ve druhém případě se tak stalo dne 12. 1. 2009 poté, kdy proběhlo pět hlavních líčení, ale soud dospěl k závěru, že obžaloba je dále neprojednatelná. O stížnosti státní zástupkyně nebylo doposud rozhodnuto. Existuje případ, kdy soud třikrát vrátil obžalobu podanou proti obviněnému k došetření a následně došlo k zastavení trestního stíhání. Na základě rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně bylo rozhodnutí zrušeno a trestní řízení pokračuje. Obviněný konstatoval, že v jednom případě rozhodl i Ústavní soud, že byla porušena jeho práva tím, že byl protiprávně držen ve vazbě; bylo konstatováno, že Vrchní státní zastupitelství v Praze porušilo zákon v jeho neprospěch. V jiném případě rozhodl obdobným způsobem Evropský soud pro lidská práva (věc K. vs. Česká republika, rozhodnutí ze dne 26. 3. 2009, stížnost č. 39298/04 a č. 8723/05). Podle obviněného jde o množství rozhodnutí, která nasvědčují tomu, že byl porušen zákon a jeho argumenty nelze považovat za zcela nedůvodné. Pokud poukázal na mnohá porušení zákona, tak z jeho strany nejde o fabulaci, jejímž cílem je přesvědčit orgány Jihoafrické republiky o svém pronásledování v České republice, ale o pravdu. Tudíž vyslovil názor, že odvolací soud neměl dostatek relevantních podkladů, aby rozhodoval o tom, že proti jeho osobě bude trestní řízení vedeno jako proti uprchlému a závěry o úmyslném protahování extradičního řízení učinil nepodloženě a v rozporu s realitou.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek, který je tvrzen v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, resp. Krajského soudu v Ostravě nemůže být trestným činem podvodu, a tudíž byl nesprávně posouzen. Ke skutku nemohlo z ryze technických důvodů dojít za podmínek a způsobem, jenž je uveden v rozhodnutí prvostupňového soudu, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Současně obviněný charakterizoval v podrobnostech skutek jednotlivými dějovými momenty pod body 7 a) až 7 i) dovolání. Podle skutku, jak je konstruován v rozhodnutích soudů obou stupňů, mělo fakticky dojít pouze k jediné operaci, a to převodu akcií na společnost C. C., s. r. o. Z jeho popisu však nevyplývá, zda tyto akcie byly zaplaceny a není ani uvedeno, že by nebyly zaplaceny. Pouze je tvrzeno, že následně nesplnil svoji povinnost akcie převést zpět společnosti F., a. s., a tím jí způsobil škodu, jinými slovy řečeno naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu.
Obviněný zdůraznil, že v případě akcií emitovaných společností T. O. nešlo o akcie v materiální podobě, ale evidované na příslušných účtech vedených Střediskem cenných papírů. Aby mohl kdokoliv s akciemi nakládat, nebylo proto podstatné, zda je drží, přičemž na právní perfekci důvodů této držby nezáleželo, ale naopak, jediné co bylo kritické, byla formální stránka nabytí akcií. Jinými slovy nemohl vylákat akcie jako věc na podkladě „účelově právně koncipované písemnosti“ (což je navíc nesrozumitelné označení), a poté je někde ukrýt. I kdyby chtěl skutečně realizovat záměr, který mu je připisován, musel by vytvořit situaci, v níž vlastnictví akcií společností C. C., s. r. o., bude nezpochybnitelné, tj. půjde o právně perfektní převod. Pak ovšem nemá smysl tvrdit, že označená společnost získala akcie na pokladě „účelově právně koncipované písemnosti označené jako Kupní smlouva“ a následně došlo k „technickému převodu akcií Střediskem cenných papírů“ . Byla uzavřena kupní smlouva mezi společnostmi F., a. s., a C. C., s. r. o., na jejímž základě naposledy jmenovaná společnost nabyla vlastnictví k předmětným 55.000 ks akcií emitovaných společností T. O. a na základě zmíněné smlouvy provedlo Středisko cenných papírů příslušný zápis na účtu společnosti C. C., s. r. o. Tento úkon je právně perfektní, neboť do dnešního dne nebyl zpochybněn. V opačném případě by společnosti F., a. s., postačovalo prokázat non perfekci a akcie by se jí vrátily zpátky. I její jednatelé Ing. L. T. a JUDr. K. H. připustili, že jim od začátku byla jasná nemožnost zpochybnit celou operaci cestou civilního práva.
Za extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obviněný označil tvrzení, pod jakou záminkou měl akcie vlastněné společností F., a. s., vylákat. V popisu skutku je uvedeno, že se tak stalo „...pod záminkou potřeby označených akcií pro účetní operace v obchodní firmě C. C., s. r. o. ...“ . Vytkl, že neexistuje žádná účetní operace, pro kterou by mohlo být potřebné vykázat nákup akcií za současného evidování povinnosti tyto akcie zaplatit. Také nikdo nikdy neuvedl, o jakou účetní operaci by snad mělo jít. Společnost C. C., s. r. o., byla soukromá společnost, fakticky v držení jeho osoby. Neexistoval žádný důvod, proč by mělo být něco účetně předstíráno a taková operace by neměla smysl ani z daňových důvodů. Z důkazů je zřejmé, že podnět k prodeji akcií primárně neležel na straně dovolatele, ale na straně společnosti F., a. s., přesněji jejích jednatelů. Podle obviněného se toto zjištění odrazilo i v rozhodnutí soudu a jeho odůvodnění, když jmenovaná společnost byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Existuje proto rozpor mezi důkazy, které soud provedl a skutkovými zjištěními, jenž na tomto základě učinil, a mezi tím, jak skutková zjištění promítl do výroku o skutku, který následně právně hodnotil.
Dále obviněný konstatoval, že z popisu skutku nelze stanovit ani okamžik naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Pokud by trestný čin měl směřovat k tomu, že se kupující obohatí tím, že vyláká pod záminkou uzavřené kupní smlouvy akcie, které však nehodlá zaplatit, k naplnění skutkové podstaty by došlo okamžikem převodu těchto akcií. V případě, že by podvodný záměr směřoval k uzavření kupní smlouvy, převzetí akcií a jejich zaplacení, a pak k následnému odepření zpětného prodeje, k naplnění trestného činu by muselo dojít až poté, kdy by pachatel skutečně odmítl akcie prodat. To proto, že podle tvrzení zástupců společnosti F., a. s., mělo k prodeji akcií dojít s časovým zpožděním, tedy po období, než by stanovená doba uplynula, by společnost C. C., s. r. o., držela zmíněné akcie zcela legálně. Tato diference v okamžiku rozhodném pro spáchání trestného činu by musela mít dopad i na posuzování úmyslu. Obviněný připomněl, že v obecné rovině pachatel takového činu přebírá určité plnění, ačkoliv ví, že nebude schopen slíbené protiplnění poskytnout. Jde-li ovšem o případ, kdy společnost C. C., s. r. o., držela po určitou dobu akcie emitované společností T. O. zcela legálně, pak by dokazování muselo být zaměřeno na to, zda ten, kdo za tuto společnost jednal, v daném případě zřejmě dovolatel, již uzavíral smlouvu o prodeji zmíněných akcií spolu se slibem tyto akcie následně prodat zpět, ačkoliv byl rozhodnut tento slib nesplnit. Druhou možností totiž je, že by úmysl neodprodat akcie zpět, připadl až v době, kdy společnost C. C., s. r. o., tyto akcie legálně nabyla do svého vlastnictví. Podle obviněného chybí pro závěr v tomto smyslu jakékoliv důkazy, což je skutečnost, jež spadá pod námitku extrémního rozporu mezi důkazy, které byly provedeny a skutkovými zjištěními následně soudem učiněnými, resp. právním hodnocením na tomto postaveném. Současně zmínil, že původní obžaloba byla postavena na jiné konstrukci, a to na tvrzení, že dílem vylákal od zástupců společnosti F., a. s., JUDr. K. H. a Ing. L. T. potvrzení o úhradě kupní ceny za akcie, a nadto navíc následně nesplnil svůj závazek, že tyto akcie budou převedeny zpět na tuto společnost, čímž její zástupce uvedl v omyl. V průběhu dokazování byla ale zpochybněna věrohodnost obou jmenovaných svědků, zejména pokud jde o tvrzení, že Ing. L. T. postupně podepisoval účetní doklady stvrzující převzetí kupní ceny za akcie až do výše kupní ceny snížené o 19.700.000,- Kč.
Za pochybení obviněný označil i to, když soud prvního stupně dospěl v odůvodnění rozsudku k závěru, že kupní cena nebyla zaplacena a že podvodně vylákal potvrzení o jejím zaplacení, tj. v důsledku tohoto podvodného jednání nezaplatila společnost C. C., s. r. o., kupní cenu (str. 27 rozhodnutí), neboť tento závěr není žádným způsobem promítnut do výrokové části rozsudku. Pro tvrzení, že jde nejen o pochybení, ale o dovolací důvod, lze nalézt oporu v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 8 Tdo 672/2008, na které v podrobnostech odkázal (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002 a sp. zn. IV. ÚS 182/04). V kontextu s uvedeným judikátem obviněný poukázal na stanovisko vrchního soudu – str. 11 rozsudku, který se zabýval připomínkami ke správnosti právního posouzení skutku, avšak – i přes určité výhrady ke skutkové větě – posouzení akceptoval. Připomněl, že i státní zastupitelství se zrušení napadeného rozsudku domáhalo. Vyslovil proto nesouhlas s odvolacím soudem, pokud na str. 9 rozhodnutí dovodil, že napadený skutek – jednání obviněného jako jednatele společnosti C. C., s. r. o., spočívající ve vylákání předmětných akcií a vzniklý následek, tedy způsobení škody zmenšením majetku poškozené společnosti F., a. s., o hodnotu těchto akcií, jsou shodné ve sdělení obvinění, obžalobě i napadeném rozsudku. Podle tvrzení obžaloby totiž došlo ke zmenšení majetku primárně způsobem, že převedené akcie nebyly zaplaceny, zatímco napadený rozsudek tento stěžejní moment opomíjí a tvrdí, že ke zmenšení majetku došlo odmítnutím akcie odprodat zpět. Toto tvrzení obviněný označil jako nepodložené za situace, kdy akcie byly zaplaceny. O tom, že nebyly zaplaceny, není v popisu skutku ani zmínky.
V dovolání obviněný vyjádřil rovněž nesouhlas se způsobem, jakým se vrchní soud vypořádal s faktem, že svědek Ing. L. T. podepsal prohlášení, v němž stvrzuje vypořádání všech vzájemných vztahů mezi společnostmi F., a. s., a C. C., s. r. o. Na str. 15 rozsudku totiž uvedl: „Přestože bylo písmoznaleckým posudkem prokázáno, že na této listině jde o pravý podpis svědka Ing. T., ve světle ostatních provedených důkazů to ještě neznamená, že svědek podepsal skutečně vědomě listinu s tímto obsahem a že by odrážela skutečnost.“ Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že významným způsobem relativizuje důkaz, který sám o sobě jednoznačně svědčí o tom, že mezi oběma subjekty došlo k úplnému vypořádání majetkových vztahů, tj. nikdo neutrpěl žádnou újmu, i když samozřejmě nejde o důkaz jediný. Dalším důkazem jsou podpisy na příjmových dokladech, o kterých ovšem jmenovaný svědek tvrdí, že byly vylákány podvodnou záminkou. Nelze si však představit vysokoškolsky vzdělaného člověka, navíc s bankovní praxí, který by pod jakoukoliv záminkou podepsal doklady o převzetí částky v řádech desítek milionů Kč, aniž by částku převzal.
Za pochybné dedukce obviněný označil i to, když odvolací soud dospěl k závěru, že z doplněného dokazování je zřejmý cíl, který sledoval (doslovně citováno): „…a to vylákat od společnosti F., a. s., významný balík akcií T. O., a. s., které by tato společnost jinak z vlastní vůle neprodala, a dále zjevně ním řízeným postupnými převody v časově krátkém období přes další obchodní společnosti posléze ještě významnější množství, aby je značně výhodně mohl prodat“. Podle jeho názoru nelze z faktu, že společnost C. C., s. r. o., následně akcie prodala společnosti K., s. r. o., a ta zase společnosti C.H., a. s., kterážto je později prodala ještě dále, usuzovat na nic jiného, než že akcie byly pořizovány se spekulativním záměrem. Z tohoto pohybu není možno činit závěry ve vztahu k tomu, za jakých okolností byly akcie pořízeny, a již vůbec ne o úmyslu dovolatele v době, kdy za společnost C. C., s. r. o., uzavíral kupní smlouvu. V této souvislosti obviněný opětovně konstatoval, že šlo o smlouvu legální a na jejím základě měla zmíněná společnost akcie buď vlastnit již nezávisle na další vůli společnosti F., a. s., anebo – podle tvrzení Ing. L. T. a JUDr. K. H. – pouze po určitou, časově omezenou dobu. I kdyby bylo skutečně sjednáno omezené vlastnictví, tj. povinnost akcie následně převést zpět společnosti F., a. s., a ke splnění této povinnosti by nedošlo, není to důkaz o spáchání trestného činu podvodu, zejména z hlediska, jak je skutek vymezen.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud:
- zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ve věci znovu rozhodl,
- eventuálně, aby po zrušení napadeného rozhodnutí dovolací soud sám rozhodl a jeho osobu podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů i obsah obviněným uplatněných dovolacích námitek, které byly opřeny o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tak podle státního zástupce nelze uplatněným argumentům přisvědčit. Zdůraznil, že odvolací soud má pravdu, že je obecně známo, z jakých důvodů se obviněný zdržuje mimo území republiky, a proč činí vše pro to, aby nebyl orgánům našeho státu vydán. Argumentaci obviněného různými rozhodnutími v jiných trestních věcech označil za irelevantní pro závěr, zda je možno v této trestní věci vést řízení proti uprchlému, stejně jako jeho subjektivní vyjádření ve smyslu snahy o jeho „likvidaci“. Státní zástupce poznamenal, že z námitek shromážděných k tomuto dovolacímu důvodu není patrno, v jakém směru byla porušena práva obviněného ve vztahu k jeho osobní účasti na soudním řízení. Připomněl, že procesní ustanovení o řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.) nikterak neřeší možnost osobní účasti obviněného na jednání před soudem, a ani mu v osobní účasti na jednání nijak nebrání. Bylo pouze na vůli obviněného, zda se k soudu dostaví nebo nedostaví, a to bez ohledu na skutečnost, že formálně bylo vedeno řízení proti uprchlému (tuto situaci řeší ustanovení §306a tr. ř.). Podle státního zástupce svým procesním postupem odvolací soud nijak nebránil obviněnému v účasti na projednávání trestní věci a v tomto směru jej na jeho právech nezkrátil. Dovolací argumenty týkající se procesních aspektů rozhodnutí soudu podle §305 tr. ř. shledal pro uplatněný dovolací důvod jako irelevantní a námitky proti obsahu odůvodnění rozhodnutí nepřípustnými (§265a odst. 4 tr. ř.).
Za poněkud odlišnou státní zástupce označil situaci ve vztahu k důvodu dovolání stanovenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vedle dalších námitek, jež jsou v této části dovolání vyjádřeny, obviněný vytýká, že není dosaženo souladu mezi obsahem skutkové věty (popisem skutku) a právní věty (vyjádřením právní kvalifikace) v rozsudku soudu prvního stupně. Tvrdí, že jednáním popsaným ve skutkové větě (jejíž obsahovou správnost rovněž zpochybňuje, a to v rámci námitky extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry rozsudku), nebyly naplněny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že skutková věta odsuzujícího výroku rozsudku prvostupňového soudu popisuje transakci spočívající v převodu 55.000 ks akcií společnosti T. O., a. s. (za okolností tam popsaných), na společnost C. C., s. r. o., k níž reálně došlo, načež nebyl splněn předešlý příslib nabyvatele, že předmětné akcie posléze převede zpět na jejich původního vlastníka, tj. společnost F., a. s., a místo toho je převedl na společnost K., s. r. o. Dodal, že v popisu skutku se vůbec neřeší úhrada kupní ceny předmětných akcií, tedy skutečnost, zda kupní cena byla či nebyla prodávajícímu uhrazena. Pouze se konstatuje, že využitím převedených akcií k jiným obchodním aktivitám v rozporu s původním slibem (zpětného prodeje akcií) vznikla společnosti F., a. s., škoda ve výši 74.635.000,- Kč, tj. škoda ve výši nominální hodnoty akcií. Toto jednání obviněného mělo naplnit znaky trestného činu spočívající v tom, že jiného obohatil ke škodě cizího majetku tím, že uvedl někoho v omyl, čímž na cizím majetku způsobil škodu velkého rozsahu.
Při komparaci vyjmenovaných znaků skutkové podstaty s popisem skutku státní zástupce dospěl k poznatku, že se navzájem nekryjí. Připustil, že převedení dotyčných akcií dosáhl obviněný tím, že uvedl v omyl osoby jednající za jejich původního vlastníka, a to příslibem jejich zpětného prodeje, k němuž posléze nedošlo. Z popisu skutku však není vůbec patrno, koho „jiného“ tímto jednáním obohatil. Pokud je míněna společnost C. C., s. r. o., není zřejmé, v čem její obohacení spočívalo, protože skutek neuvádí okolnost, že by za převedené akcie nebyla uhrazena jejich kupní cena. Podobné konstatování je možno vztáhnout i na dalšího možného „jiného“, k jehož obohacení mělo dojít – společnost K., s. r. o. (další postupné nabyvatele předmětných akcií skutková věta neuvádí), ovšem ani způsob převodu akcií na tuto společnost není ve výroku nijak precizován. S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupce zdůraznil, že pokud zmíněné převody proběhly standardně, tj. oproti úhradě přiměřeně vysoké (sjednané) kupní ceny akcií, přičemž z popisu skutku nevyplývá nic, co by svědčilo o opaku, nelze uvažovat o žádném obohacení společností C. C., s. r. o., nebo K., s. r. o. Poznamenal, že ačkoli rozsudek soudu prvního stupně tento faktor nijak konkrétně neřeší, přesto znak „obohatil jiného“ v právní větě uvádí.
Dále státní zástupce upozornil, že podobně je tomu se znakem „ke škodě cizího majetku“ , neboť ze skutečností popsaných ve skutkové větě není patrno, komu a čím taková škoda vznikla. Je zde popsán klasický převod akcií, který bez zřetelně vyjádřeného skutkového zjištění, že prodávajícímu nebyla zaplacena sjednaná kupní cena, žádnou škodu nespecifikuje, a již vůbec ne v nominální hodnotě předmětných akcií. Současně státní zástupce dodal, že v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů se spíše naznačuje úvaha, že asi kupní cena nebyla zaplacena; není-li však tato esenciální skutečnost vyjádřena zcela pregnantně a jednoznačně ve skutkové větě, není k čemu přiřadit znak „ke škodě cizího majetku“ . Samotný fakt, že k prodeji byl prodávající pohnut příslibem zpětného odprodeje akcií, tento znak nemůže naplnit, neboť mu neodpovídá vyjádření způsobené škody (tu by za daného stavu věci mohl naplňovat jen hypotetický ušlý zisk, kterého by původní vlastník akcií nějakým způsobem dosáhl tím, že by je neprodal, nýbrž si je podržel; o žádném takovém aspektu věci se však nikde v rozsudcích nehovoří).
Závěrem vyjádření státní zástupce vyslovil názor, že oba tyto nedostatky existovaly již v rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak odvolací soud přejal rozhodnutí o vině bez jakéhokoli korektivního zásahu a změnil (či spíše upřesnil) pouze výrok o trestu a o náhradě škody. Dodal, že zásadní diference mezi zněním popisu skutku a zákonnými znaky trestného činu, který je v tomto skutku soudy spatřován, představují vadu podřaditelnou pod obviněným zvolený důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací námitky proto označil zčásti za důvodné.
S ohledem na shora popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud:
- podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu druhého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout,
- rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, státní zástupce vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného Ing. R. K. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání uplatněné výhrady jsou jednak zčásti irelevantní a jednak zčásti se týkají deklarovaných dovolacích důvodů, jak bude podrobněji rozvedeno níže. Jelikož dovolací soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný Ing. R. K. v podrobnostech namítá, že nebyly splněny podmínky ustanovení §302 tr. ř. pro konání řízení proti uprchlému a v čemž dovozuje porušení ustanovení o přítomnosti obviněného, tj. ohledně své osoby, v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, což obsahově uplatněný důvod dovolání naplňuje. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda řízení je zatíženo vytýkanou procesní vadou.
Z ustanovení §302 tr. ř. vyplývá, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Podle §305 věty první tr. ř. platí, že o konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu .
Ve stručnosti lze připomenout, ze trestní řád umožňuje vést výjimečně řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, ani mu nebylo osobně sděleno obvinění z trestného činu, protože se trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Řízení proti uprchlému lze konat jen proti obviněnému, jehož totožnost je známa, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou, nikoliv proti neznámému pachateli. Pachatel se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustil-li území republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Samotný pobyt v cizině ale není důvodem pro řízení proti uprchlému. Musí být zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo se vyhnout trestnímu stíhání. Skrývání je takové maření průběhu trestního řízení, kdy se pachatel na území republiky ukrývá a brání tak dopadení a zajištění.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002 (č. l. 1261 – 1264 tr. spisu), bylo podle §305 tr. ř. rozhodnuto, že v trestní věci obviněného Ing. R. K., na kterého byla krajským státním zástupcem v Ostravě ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 4 KZV 66/2002, podána obžaloba pro skutek (ve výroku rozhodnutí citovaný) kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., bude konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř.
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „Proti obžalovanému je u Krajského soudu v Ostravě vedeno trestní řízení pro výše specifikovanou trestnou činnost a vcelku bezproblémově probíhalo až do poloviny roku 2005, kdy byl naposledy nařízen termín hlavního líčení, byť toto fakticky neproběhlo, z důvodu omluvy obhájce. V následném období byla k všeobecné známosti medializována situace stran vycestování obžalovaného Ing. R. K. mimo území České republiky. V návaznosti na výše popsanou situaci byla vyžádána zpráva Ministerstva spravedlnosti, jejímž obsahem bylo oficiální sdělení, že obžalovaný se nejméně od měsíce září 2005 dlouhodobě zdržuje na území Seychelské republiky, kde byl lokalizován pracovníky Národní ústředny Interpolu. Tato skutečnost vyplývá z přiložených policejních zpráv. V souvislosti s dalším trestním stíháním jmenovaného byly Obvodním soudem pro Prahu 9, sp. zn. 20 Nt 19/2005, Obvodním soudem pro Prahu 4, sp. zn. Nt 4820/2005 a Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 43 Nt 3933/2005, vydány na obžalovaného Ing. R. K. mezinárodní zatýkací rozkazy, na jejich podkladě byla diplomatickou cestou zaslána seychelským orgánům žádost o jeho vydání do České republiky. Dožádané orgány se k datu poskytnutí informace, 13. 1. 2006, k případné extradici nevyjádřily. Nicméně Ministerstvu spravedlnosti nejsou známy žádné informace o tom, že by obžalovaný území Seychelské republiky opustil.“ Prvostupňový soud rovněž zjistil, že Okresní soud v Karviné učinil rozhodnutí, sp. zn. 9 T 126/2005, že ve věci obžalovaného Ing. R. K. bude konáno řízení proti uprchlému, a to na podkladě informací, že uprchl orgánům Policie ČR při provádění procesního úkonu v jiné trestní věci a jeho pobyt je neznámý. Příkaz k zatčení obžalovaného byl taktéž vydán rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2005, sp. zn. 37 T 6/2004. S poukazem na ustanovení §302 tr. ř. a §305 věty první tr. ř. dospěl soud prvního stupně k závěru, že v případě obžalovaného, který se úmyslně zdržuje v cizině, aby se vyhnul zdejší jurisdikci, jsou splněny zákonné podmínky pro konání řízení proti uprchlému.
Dále ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 2 To 98/2007, bylo podle §305 tr. ř. rozhodnuto, že trestní stíhání proti obviněnému Ing. R. K. bude vedeno nadále jako proti uprchlému.
V důvodech rozhodnutí soud druhého stupně uvedl, jak ve věci bylo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002, rozhodnuto o podané obžalobě včetně toho, že proti rozhodnutí byla podána odvolání. Připomněl, že od 30. 1. 2006 je proti obviněnému vedeno řízení proti uprchlému. Poznamenal, že obviněný Ing. R. K. utekl ze zadržení dne 18. 6. 2005, a poté se zdržoval na území Seychelské republiky. Rovněž poukázal na zadržení jmenovaného v Jihoafrické republice na základě mezinárodních zatýkacích rozkazů vydaných na jeho osobu v dalších trestních věcech, jež jsou proti němu vedeny a na dosavadní průběh extradičního řízení v tomto státě u Magistrátního soudu v Kempton Parku. Současně připomněl i vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu v předmětné trestní věci dne 26. 4. 2008. Taktéž zmínil čestné prohlášení obviněného, které předložil soudu v Jihoafrické republice. V něm mimo jiné popsal svůj útěk z České republiky, následný pobyt v Seychelské republice, kde se chtěl s rodinou natrvalo usídlit, ale z obav o svou likvidaci si měl zařídit novou totožnost pod jménem J. E. S. a přicestovat do Jihoafrické republiky, kde má v úmyslu požádat o politický azyl, aby tam legálně mohl zůstat natrvalo. Z čestného prohlášení vyplývá, že se obviněný nehodlá do České republiky vrátit, přitom vyslovuje údajné obavy ze své likvidace a uvádí, že trestní stíhání proti němu nejsou vedena zákonným způsobem, o čemž chce přesvědčit magistrátní soud. Spáchání jakéhokoliv trestného činu popírá (vše na č. l. 1732 až 1734 tr. spisu).
V usnesení vrchní soud dospěl k závěru, že obviněný svou obranou v rámci extradičního řízení toto maximálně prodlužuje, přičemž z jeho dosavadního dlouhodobého průběhu nevyplývá ani výhledově, že by vedlo k nějakému jednoznačnému výsledku. V rámci extradičního řízení vyslovil Magistrátní soud v Kempton Parku výhrady vůči délce trestních řízení vedených proti obviněnému v České republice. Současně soud druhého stupně poznamenal, že samotné extradiční řízení trvá více jak jeden a půl roku, a to bez hmatatelného výsledku. Zdůraznil, že obviněný svým jednáním, kterým negativně ovlivňuje délku extradičního řízení, tím prodlužuje i svůj pobyt v Jihoafrické republice a vlastním pobytem v cizině, kde má v úmyslu zůstat natrvalo, se úmyslně vyhýbá trestnímu stíhání v této trestní věci. V návaznosti na to podtrhl: „…při současném dalším vyčkávání na pravomocné skončení extradičního řízení by docházelo k porušování základních zásad trestního řízení na rychlost a ekonomiku řízení“ . Jelikož neshledal žádnou zákonnou překážku, která by bránila v pokračování trestního řízení ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. ř., tak rozhodl způsobem popsaným ve výroku usnesení (vše na č. l. 1734 až 1735 tr. spisu).
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupovaly soudy obou stupňů v rozporu s trestním řádem, když rozhodly, že v případě obviněného Ing. R. K. bude konáno řízení proti uprchlému. Pokud dospěly k rozhodnutí, že se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení. Je nesporné, že obviněný uprchl z České republiky, kde proti jeho osobě bylo v předmětné trestní věci i dalších trestních věcech vedeno trestní stíhání, přičemž se nehodlá vrátit a chce zůstat v Jihoafrické republice , jak ostatně vyplývá i z jeho čestného prohlášení pro účely extradičního řízení, jež adresoval Magistrátnímu soudu v Kempton Parku a které měl Vrchní soud v Olomouci k dispozici (na č. l. 1701 až 1729 tr. spisu je tlumočníkem vyhotovený překlad z angličtiny do češtiny). Současně považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že není oprávněn v dovolacím řízení posuzovat, zda v jiných trestních věcech je nebo není trestní stíhání jeho osoby vedeno v souladu se zákonem a důvodnost tvrzení o pronásledování jeho osoby v České republice. Rovněž je potřebné poznamenat, že i před rozhodnutím podle §302 a násl. tr. ř. jsou strany trestního řízení oprávněny podávat návrhy a předkládat důkazy, avšak je na konkrétním subjektu, zda tak učiní či nikoli. Jelikož byly naplněny zákonem předvídané skutečnosti, aby bylo vedeno řízení proti uprchlému, nelze vytýkat Krajskému soudu v Ostravě a Vrchnímu soudu v Olomouci, že konaly příslušná soudní řízení v nepřítomnosti obviněného, a to soud prvního stupně hlavní líčení a soud druhého stupně veřejné zasedání o odvolání . V tomto směru soudy neporušily svým postupem žádná ustanovení trestního řádu. Pouze pro úplnost je možno poznamenat, že obviněný svým písemným podáním ze dne 23. 5. 2006, které Krajskému soudu v Ostravě předložil dne 6. 6. 2006 jeho obhájce, požádal, aby hlavní líčení ve dnech 8. – 9. 6. 2006 bylo konáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 1279a tr. spisu). V této části Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného nedůvodným.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V mimořádném opravném prostředku obviněný Ing. R. K. vytýká, že nebyla zachována totožnost skutku mezi zahájením trestního stíhání, obžalobou a napadeným rozsudkem. Dále v podrobnostech namítá, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Taktéž zpochybňuje její obsahovou správnost v rámci námitky extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry rozsudku.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit námitku obviněného, že nebyla zachována totožnost skutku, pro který bylo u jeho osoby zahájeno trestní stíhání, byla podána obžaloba a byl rozsudkem prvostupňového soudu uznán vinným. Lze však připomenout, že totožnost skutku neznamená naprostou shodu mezi skutkem, jak je např. popsán jednak v obžalobě a jednak v rozsudku. Na základě výsledků dokazování provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt. Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto přihlíží i ke změnám skutkového stavu, k nimž při projednávání věci před soudem došlo. Totožnost skutku je v trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.).
Porovnají-li se jednotlivé skutky, v nichž je jednání obviněného Ing. R. K. popsáno, a to v záznamu o sdělení obvinění vyšetřovatelem Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, pracoviště Opava ze dne 22. 12. 1997, ČVS: (č. l. 19 tr. spisu), v obžalobě státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 4 KZv 66/2002 (č. l. 757 a násl. tr. spisu) a v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 54 T 6/2002 (č. l. 1363 a násl. tr. spisu), nelze souhlasit s dovoláním, že by došlo k takovým změnám, aby byla porušena totožnost skutku.
Výhradu obviněného, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., lze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nejvyšší soud tudíž přezkoumal, zda předmětný skutek, byl správně právně posouzen.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Z ustanovení §4 písm. a), b) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem,
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobil, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Poznámka: vše trestní zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti od 1. 1. 2002.
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.
Z tzv. právní věty výroku rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně považoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. za naplněné způsobem, že obviněný „ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“ (str. 2 rozsudku).
V řadě svých rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, jež obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, kdy popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Podle Nejvyššího soudu nevykazuje jednání obviněného Ing. R. K., jak je uvedeno v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným , což je důvodně vytýkáno v dovolání i ve vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku. Ze skutkových zjištění vyplývá, že na podkladě účelově právně koncipované písemnosti, označené jako „Kupní smlouva“, obsahově deklarující vůli zástupců společnosti F., a. s., prodat předmětné akcie, obviněný vylákal převedení 55.000 kusů akcií společnosti T. O., a. s., v celkové hodnotě 74.635.000,- Kč tím, že pod záminkou potřeby označených akcií pro účetní operace ve společnosti C. C., s. r. o., jejímž byl jednatelem, uvedl v omyl osoby jednající za společnost F., a. s., a to její statutární zástupce Ing. L. T. a JUDr. K. H., nepravdivým příslibem zpětného převodu těchto akcií, k němuž nedošlo, přičemž tento úmysl měl již v době, než tyto akcie získal. Z popisu tzv. skutkové věty však není zřejmé, zda za zmíněné akcie bylo či nebylo společností C. C., s. r. o., zaplaceno společnosti F., a. s. Ohledně akcií se toliko uvádí, že po jejich technickém převodu Střediskem cenných papírů ve prospěch akciového účtu C. C., s. r. o., je obviněný „…dne 17. 6. 1996 převedl na firmu K., s. r. o., avšak s vědomím a cílem jejich dalšího využití k jiným obchodním aktivitám v rozporu s původním příslibem obchodní firmě F., a. s., čímž obchodní firmě F., a. s., způsobil škodu ve výši 74.635.000,- Kč“. Současně absentuje zjištění, kdo měl být jednáním obviněného ke škodě cizího majetku (společnosti F., a. s.) obohacen. Taktéž způsob převodu akcií na společnost K., s. r. o., není blíže rozveden. Skutkovému zjištění proto nekoresponduje naplnění zákonných znaků uvedených v §250 odst. 1, 4 tr. zák. a konkretizovaných v tzv. právní větě rozsudku, že obviněný „ke škodě cizího majetku“ , a to „jiného obohatil“ . Jelikož nebylo jednoznačně uvedeno, že prodávajícímu nebyla zaplacena kupní cena, tak ani samotnou výši škody, která měla ve smyslu znění §89 odst. 11 tr. zák. naplnit škodu velkého rozsahu , nelze považovat ve výroku rozhodnutí za náležitě skutkově vyjádřenou . Protože v popisu skutkových zjištění chybí zmíněné znaky objektivní stránky předmětného trestného činu, nelze posoudit, zda jsou zahrnuty zaviněním obviněného [z hlediska naplnění ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje úmyslné jednání ve smyslu znění §4 písm. a) nebo §4 písm. b) tr. zák.; pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 4 tr. zák., tj. ohledně způsobení škody velkého rozsahu postačuje se zřetelem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. zavinění z nedbalosti, jak je vyjádřeno v §5 písm. a) nebo §5 písm. b) tr. zák.], které je obligatorním znakem subjektivní stránky.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě mimo jiné plyne nejen zjištění, že se o kupní smlouvu uzavřenou mezi společností F., a. s., zastoupenou JUDr. K. H. – předsedou představenstva a Ing. L. T. – členem představenstva a společností C. C., s. r. o., zastoupenou Ing. R. K. – jednatelem společnosti (její originál je založen na č. l. 416 tr. spisu) ve skutečnosti nejednalo, ale též že obviněný nezaplatil za 55.000 kusů akcií společnosti T. O., a. s., kupní cenu 74.635.000,- Kč (srov. argumentaci na str. 23 až 28 rozsudku soudu prvního stupně). Jak již bylo řečeno, toto skutkové zjištění však absentovalo v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku o vině.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti důvodně. Proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 2 To 98/2007. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K námitce obviněného ohledně extrémního rozporu mezi skutkovými a právními závěry je možno uvést, že popis skutku ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ostravě skutečně neumožňuje právní posouzení aplikované v soudním řízení, jak ostatně bylo výše zdůrazněno. Pokud ale obviněný v podstatě vytýká, že při zjišťování skutkového stavu nebylo postupováno v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné v souvislosti s dalším řízením ve věci konstatovat, že z obsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného. Se skutkovými závěry se po doplnění dokazování u veřejného zasedání konaného o podaných odvoláních ztotožnil, a dále je rozvedl Vrchní soud v Olomouci, což je zřejmé z argumentace na str. 12 až 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně je však nutno uvést, že vzhledem k naprosto protichůdným svědeckým výpovědím M. K. (dříve P.) a Ing. L. T. bylo v řízení před soudem namístě provést k posouzení věrohodnosti tvrzení těchto osob jejich konfrontaci. Z výpovědi jmenované svědkyně totiž mimo jiné vyplývá, že na příkaz obviněného vypisovala, podepsala a razítkem společnosti opatřila výdajové pokladní doklady (č. l. 419 tr. spisu), jimiž je deklarováno vyplacení finančních částek na hotovosti společností C. C., s. r. o., společnosti F., a. s., ve dnech 3. 6. 1996, 7. 6. 1996 a 10. 6. 1996 v částkách 20.000.000,- Kč, 20.000.000,- Kč a 14.935.000,- Kč. Rovněž konstatovala: „V jednotlivých dnech, jak jsou uvedeny na předmětných dokladech, se do firmy C. C. v Č.T. dostavil Ing. L. T., zástupce firmy F., který převzal připravené peníze na hotovosti dle výdajových pokladních dokladů, a jejich převzetí potvrdil podpisem a vyznačením razítka firmy F. na těchto dokladech“ (vše str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Naproti tomu z výpovědi svědka Ing. L. T. mimo jiné plyne, že na naléhání obviněného Ing. R. K. na chodbě před kanceláří notáře ve F.-M. dne 7. 6. 1996 formálně podepsal výdajové pokladní doklady, které měly dokladovat vyplacení peněžních částek na hotovosti společností C. C., s. r. o., ve prospěch společnosti F., a. s. Taktéž vypověděl, že „…peněžní částky označené na výdajových dokladech (č. l. 419 tr. spisu) nikdy fyzicky nepřevzal a k podpisu těchto účetních dokladů došlo pouze formálně tak, jak uvedl“ (vše na str. 6 a 7 rozsudku prvostupňového soudu).
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného Ing. R. K. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Vrchního soudu v Olomouci bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o odvoláních zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda kromě shora konstatovaného důkazu doplní dokazování, přičemž provedení důkazů mohou navrhnout i strany řízení. Dále postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. důkazy vyhodnotí, aby při respektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. učinil skutkové zjištění, od něhož bude odviset právní posouzení. Zároveň lze ve smyslu znění §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil. Současně je potřebné upozornit, aniž by však dovolací soud chtěl předjímat výsledek odvolacího řízení, že v případě nového rozhodnutí o vině obviněného, by se soud druhého stupně měl zabývat tím, zda nový trestní zákoník (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů), který nabyl účinnosti ode dne 1. 1. 2010, není ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější, než dřívější trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů). Jelikož napadené rozhodnutí bylo zrušeno toliko z důvodu dovolání obviněného, nemůže s ohledem na ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně v jeho neprospěch. Rovněž lze připomenout, že „Zákaz změny k horšímu ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného“ (viz rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.) . Zmíněný judikát dopadá analogicky na věc, kdy v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného bylo napadené rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno a příslušnému soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Toto rozhodnutí o dovolání bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. února 2010
Předseda senátu :
JUDr. Jiří Horák