ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1112.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1112/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2010 dovolání, které podal obviněný P. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 68 To 50/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 240/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 4 T 240/2008, byl obviněný P. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Zároveň byl u obviněného zrušen výrok o trestu ve věci Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 2 T 253/2009 ze dne 26. 11. 2009, téhož dne doručený, který nabyl právní moci dne 5. 12. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněného I. K.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali obvinění P. Č. a I. K. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. 68 To 50/2010, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání obviněného I. K. byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. ohledně jeho osoby zrušen napadený rozsudek v celém rozsahu.
Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný I. K. nově uznán vinným návodem k trestnému činu vydírání podle §10 odst. 1 písm. b) k §235 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 4. 2009, č. j. 2 T 101/2009-21, doručený obviněnému dne 9. 5. 2009 a který nabyl právní moci dne 19. 5. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného P. Č. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky týkající se jeho osoby) napadl obviněný P. Č. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku prvostupňového soudu.
Obviněný připomněl obsah svědecké výpovědi poškozené Z. B. u hlavního líčení u Okresního soudu ve Vsetíně dne 28. 4. 2009, z níž citoval: „... já jsem ho přemluvila, aby šel se mnou do domu, aby si tam vzal co chce. Já jsem mu nabízela mikrovlnku, skříň, ale on řekl, že se se skříní nepovleče a že mikrovlnka nemá žádnou hodnotu.“ Dále poškozená uváděla, že si vzpomněla na prstýnky a řetízek, které však dobrovolně, a nikoliv na jeho žádost, začala stahovat z prstů. Obviněný zdůraznil, že po poškozené žádný z těchto předmětů nepožadoval, jmenovaná tak činila ze své vůle, přičemž tyto věci si ani z místa událostí neodnesl. S poškozenou se domluvil, že ona sežene peníze a na druhý den je přinese do restaurace Š. ve V. M.
Podle obviněného však svědecká výpověď poškozené nesprávně sloužila jako jediný, přímý a usvědčující důkaz o jeho vině. Namítl, že v řízení u soudů obou stupňů nebylo prokázáno, že by svým počínáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. V tomto směru odkázal na rozhodnutí č. 30/1981 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že „Jde o trestný čin loupeže, když pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užití násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí“. Vytkl, že jediným a stěžejním důkazem byla výpověď poškozené, že jí vyhrožoval násilím, případně násilí vůči ní použil, a to za účelem vymožení jejího dluhu za spoluobviněným I. K. a P.P. Zopakoval, že bezprostřední úhradu dluhu nepožadoval, ale dohodl se s ní, že dlužnou částku donese následující večer do restaurace Š. Z její výpovědi tudíž nevyplývá a ani není prokázáno, že by vůči její osobě použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jakékoliv věci nacházející se v domě, případně na těle poškozené (prstýnky, řetízek). Z tvrzení poškozené je zřejmé, že sama pod vlivem strachu a z vlastní vůle mu nabízela vybavení domu, elektrospotřebiče a drobné cennosti.
S poukazem na skutkový děj a provedené důkazy obviněný konstatoval, že nebyla prokázána zejména subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu loupeže, a to zavinění ve formě úmyslu. Opětovně zopakoval již výše popsané skutečnosti. Dodal, že výpovědí poškozené bylo prokázáno, že jeho úmysl a jednání směřovalo k tomu, aby poškozená v budoucnu uhradila dluh vůči I. K. a P. P., na čemž se s ním dohodla. Proto mohl naplnil pouze znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., neboť použil násilí a pohrůžku násilí vůči poškozené s tím, aby ji donutil něco konat, tj. uhradit dluh poškozené vůči třetím osobám. Obviněný poznamenal, že s ohledem na nesprávnou právní kvalifikaci skutku je irelevantní skutečná výše dluhu, který měl činit cca 3.000,- Kč, avšak on požadoval úhradu částky 10.000,- Kč. Rovněž měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, neboť z výpovědi poškozené nelze jednoznačně dovodit a prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže jeho osobou.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a to ve výroku pod bodem II., a navazující na výroky o vině a trestu obsažené v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265 l tr. ř. přikázal příslušnému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul obviněným uplatněné námitky. Konstatoval, že skutkovými zjištěními, jak je soudy nižších stupňů učinily, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že námitky obviněného jsou v podstatě shodné s jeho obhajobou, kterou již uplatnil v předchozích stadiích trestního stíhání, s níž se soudy přiměřeným způsobem vypořádaly. Poznamenal, že prvostupňový soud učinil skutková zjištění, že obviněný nejprve pod pohrůžkou použití nože požadoval po poškozené částku 10.000,- Kč (ačkoliv dluh činil jen 2.500,- Kč). Z ničeho přitom nevyplývá, že by zaplacení této částky požadoval až někdy v budoucnu; naopak, o možném zaplacení následujícího dne či o nabídce šperků nebo částí bytového vybavení (které ovšem obviněný odmítl) spolu oba aktéři hovořili až v reakci na vyjádření poškozené, že tolik peněz u sebe nemá a není schopna je proto ihned zaplatit. Z popsaných důvodů státní zástupce označil soudem použitou právní kvalifikaci skutku za přiléhavou.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který obviněný blíže nespecifikoval, státní zástupce připomněl, že jeho relevantní uplatnění podle první v něm uvedené alternativy nepřichází v úvahu, neboť jde o důvod dovolání ryze procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto bez věcného přezkoumání podle §253 tr. ř. Podotkl, že v daném případě bylo odvolání obviněného soudem projednáno a bylo o něm i rozhodnuto. Poznamenal, že citovaný dovolací důvod, a to uplatněný podle druhé v něm uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání toliko v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Uzavřel, že námitky obviněného jsou ve vztahu k předchozímu řízení zjevně neopodstatněné a tento závěr lze vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného P. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného P. Č. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný P. Č. uplatňuje námitku, která jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňuje, a proto není založena povinnost v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Tak je tomu v případě, když tvrdí, že nebylo prokázáno, že by vůči poškozené Z.B.použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se její věci. Tato výhrada, která je v dovolání podrobněji rozvedena, primárně směřuje do správnosti skutkových zjištění, neboť z vlastního výkladu průběhu části předmětného skutku obviněný dovozuje vadu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně, že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako trestný čin vydírání podle §235 tr. zák.
Nad rámec podaného dovolání je nutno připomenout, že trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .
V tzv. skutkové větě, jak je popsána ve výroku rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, je obviněnému P. Č.kladeno za vinu, že:
dne 24. 9. 2008 kolem 19.00 hod. v H., okr. V., poté, co obžalovaný K. požádal obžalovaného Č. o součinnost při vymáhání jeho dluhu za poškozenou Z. B. ve výši 2.500,- Kč, kdy obžalovaný Č. měl svým vzhledem, postavou v ní vzbudit strach a přinutit ji k zaplacení dluhu, nakonec oba přijeli autem obžalovaného Č., které řídila další osoba, do místa bydliště poškozené v H., oba obžalovaní z auta vystoupili, společně šli k jejímu domu, kde před domem obžalovaný Č. propíchl nožem, který si vzal sebou, pneumatiky zde stojícího auta poškozené zn. Mercedes, když poškozená B. vyšla před dům, obžalovaný K. poodešel a obžalovaný Č. poškozenou uchopil pod krkem za tričko, v druhé ruce držel nůž, kterým pohyboval u krku poškozené, žádal vydání částky 10.000,- Kč za opravu auta, vyhrožoval jí, že jí vyřízne oko, uřeže uši, když mu peníze nedá, povalil ji do trávy, několikrát do ní kopl, poté poškozenou přiměl jít dovnitř do domu, stále držel nůž a vyhrožoval jí, že ji zařízne jako psa, rozřeže jí břicho, uvnitř domu poškozená ze strachu obžalovanému Č. jako náhradu za peníze nabízela mikrovlnou troubu, skříň, prstýnky, které nemohla z ruky sundat, vyhrožoval jí uřezáním prstů i s prstýnky, ve chvíli, kdy poškozená prstýnky sundávala a vysvětlovala, že doma nemá peníze, vešel manžel poškozené K. B., čehož poškozená využila a utekla přivolat pomoc, obžalovaný Č. ihned napadl i poškozeného B., strhl ho na postel a opakovaně ho bil pěstmi do obličeje a způsobil mu tržnou ránu na hlavě vpravo, hematom a oděrky na čele a nose vlevo, na levé tváři, poté oba obžalovaní z místa odjeli.
Z popisu předmětného skutku je podle Nejvyššího soudu evidentní, že obviněný P. Č. svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť proti poškozené Z. B. užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci – finanční částky 10.000,- Kč za opravu auta. V daném případě jak násilí, tak i pohrůžka bezprostředního násilí byly prostředkem nátlaku na vůli napadené poškozené. Jelikož obviněný zjevně chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem, je v jeho jednání naplněno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Ze skutkového zjištění rozhodně neplyne nic v tom směru, že by zmíněná finanční částka měla být vydána někdy v budoucnu. Poškozená se snažila obviněného přesvědčit, že dluh zaplatí, ale že momentálně u sebe nemá peníze (viz výpověď poškozené na str. 4 rozsudku prvostupňového soudu). Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998-1.). Proto není podstatné, že později sama poškozená nabízela obviněnému místo peněz mikrovlnou troubu, skříň, zlaté prstýnky, které měla na rukách a řetízek na krku, dále, že si obviněný neodnesl žádné cizí věci (náležející Z. B.) a že se s poškozenou měl v určité fázi události dohodnout, že mu peníze donese do jedné z restaurací ve V. M.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P.Č., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k