ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1324.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1324/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2010 dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 10 To 511/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 95/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 1 T 95/2009, byl obviněný J. K. uznán vinným, že
dne 7. 12. 2008 okolo 17.55 hod. jako řidič osobního motorového vozidla VW Transportér 258, při jízdě po dálnici D5 ve směru jízdy P. – P., v prostoru 30,290 km v k. o. Ch., okr. B., při jízdě v pruhu pro pomalá vozidla se plně nevěnoval řízení motorového vozidla a přehlédl neosvětlený osobní automobil Škoda Felicia, který v tomto pruhu stál, narazil do zadní části stojícího osobního automobilu a do jeho řidičky, která se v té době pohybovala na dálnici D. T. T., která na následky poranění více životně důležitých orgánů dne 7. 12. 2008 v Ústřední vojenské nemocnici ve S. podlehla.
Takto popsaný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit České kanceláři pojistitelů škodu ve výši 134.830,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození T. N. T. a T. T. T. T. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. K. a poškození T. T. T. T. a T. N. T.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11 2009, sp. zn. 10 To 511/2009, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu poškozeného T. N. T. napadený rozsudek zrušen ve výroku, jímž byl tento poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., výroku o trestu a výroku o náhradě škody České kanceláři pojistitelů a poškozené T. T. T. T., odvolací soud znovu rozhodl ve věci tak, že obviněný J. K. je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozenému T. N. T., částku 120.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného a poškozené T. T. T. T. zamítnuta.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný J. K. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Konstatoval, že si je vědom toho, že podstatná část pochybení soudů obou stupňů je procesního charakteru (otázka označení odstaveného vozidla, nereflektování na změnu tvrzení poškozeného T. N. T., ignorace tvrzení svědka K., který potvrdil, že poškozená šla na WC apod.), tj. takové povahy, že dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat. Současně namítl, že soudy obou stupňů pochybily při aplikaci skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., zejména z pohledu subjektivní stránky.
Obviněný připomněl, že ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. je trestným činem vyžadujícím zavinění ve formě nedbalosti. Dodal, že si je dobře vědom peripetií provázejících určení míry zavinění, neboť jde o vnitřní vztah pachatele k jednání a jeho následku. Měřítkem nedbalosti je určité zachování míry opatrnosti. Nedbalostně tudíž jedná ten, kdo tuto minimální míru opatrnosti nedodržuje, ačkoli je k ní povinen a je schopen ji podle svých subjektivních možností dodržovat. Podle obviněného však jeho jednání tyto podmínky nedbalostního jednání nesplňovalo, chyběla podstatná náležitost skutkové podstaty, a to zavinění, byť jen ve formě nedbalosti. Svým jednáním rozhodně nepřekročil míru opatrnosti, která je obecná a běžná. Nebylo v jeho možnostech předpokládat situaci, která nastala. Nemohl, a rovněž nelze po něm spravedlivě požadovat, aby předvídal či dokonce tušil, že v prostoru dálnice – konkrétně přímo ve vozovce – se bude pohybovat nechráněná a neoznačená osoba. Tím spíše, že jde o prostor, kde absolutně není běžné, aby se po něm vůbec někdo volně pohyboval. I zákon o provozu na pozemních komunikacích velice omezuje možnosti zastavování vozidel a pohybu osob na dálnici na krizové situace s tím, že ukládá, aby taková „krizová situace“ byla náležitě označena a zvýrazněna. Je otázkou, zda vozidlo poškozené bylo dostatečně označeno. V této souvislosti obviněný vyslovil přesvědčení, že nikoli. Byla tma a výstražné blikání by bylo tím více pronikavější a jistě by si ho všiml. V rámci obecné míry opatrnosti nelze po jeho osobě požadovat, aby předpokládal, že někdo zastaví v pruhu určeném pro jízdu vozidel, i když má možnost zastavit alespoň z části mimo něj, že tento řidič neumístí výstražný trojúhelník a náležitě viditelně neoznačí své vozidlo, a že vystoupí z vozu směrem do vozovky. Už vůbec nelze po obviněném požadovat, že bude předpokládat, že se tyto okolnosti sejdou najednou. Celou situaci označil za nešťastnou shodu mnoha náhod, které by snad jednotlivě bylo možné předvídat. Není však možné, a tudíž ani oprávněné, požadovat, aby všechny tyto okolnosti dohromady předvídal, a to i s ohledem na obecně vyžadovanou míru opatrnosti.
Podle názoru obviněného prvostupňový soud posoudil žalovaný skutek v rozporu s ustanovením §224 odst. 1 tr. zák., přičemž toto pochybení odvolací soud nenapravil, čímž rovněž nedostál své zákonné přezkumné povinnosti.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2008, č. j. 10 To 511/2009-188, i rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 8. 2009, č. j. 1 T 95/2009-160, a všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud přikázal Okresnímu soudu v Berouně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Současně připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupce konstatoval, že obviněný napadl existenci zavinění ve smyslu §5 tr. zák., resp. správnost právního posouzení. Uvedl, že ze skutkových zjištění, jak byla soudy učiněna a jsou popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že poškozená zastavila vozidlo na dálnici v pruhu pro pomalá vozidla, přičemž patrně zhasla osvětlení, resp. nezapnula varovná blikající světla. V témže pruhu obviněný jel rychlostí 80 km/hod., což byla rychlost, při které mohl vozidlo poškozené dostatečně včas vidět (s ohledem na odraz odrazových skel) a vozidlo zastavit, avšak tak neučinil, neboť vozidlo poškozené přehlédl a do vozidla, a poté i do poškozené, narazil.
Podle státního zástupce soudy postupovaly správně a v souladu se zákonem, pokud vyslovily závěr o vině obviněného. Je totiž zřejmé, že obviněný při řízení vozidla nejednal v souladu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů a zjevně se plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. V případě, že by se plně věnoval řízení, musel by podle skutkových zjištění vozidlo poškozené spatřit a své vozidlo zastavit. Jestliže obviněný jednal při řízení automobilu popsaným (nedostatečným) způsobem, musel vědět, že s ohledem na charakter vykonávané činnosti může porušit zájem chráněný trestním zákonem, avšak zjevně bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí, když se podle svého vyjádření zřejmě spoléhal na skutečnost, že je zcela vyloučené, aby na dálnici stálo (např. z technických důvodů, z důvodu předchozí nehody apod.) vozidlo bez varovného osvětlení. Taková skutečnost však nastala a jednání obviněného je nutné posoudit jako spáchané ve vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. Soudy správně dovodily, že na vzniku nehodového děje se do jisté míry podílela i poškozená, což zohlednily při stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle §88 odst. 1 tr. zák., v důsledku čehož jednání obviněného posoudily podle §224 odst. 1 tr. zák., a to přes naplnění formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §224 odst. 2 tr. zák.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí. Taktéž uvedl, že neshledává důvod k obviněným požadovanému postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky, které obviněný J. K. vznesl, naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný J. K.v podrobnostech vytýká, že předmětný skutek byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen, zejména pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí je zatíženo tvrzenou právní vadou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt .
Podle §5 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (poznámka: vše trestní zákon – zákon č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009).
Podle §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „zák. č. 361/2000 Sb.“), platí, že řidič je kromě povinností uvedených v §4 zák. č. 361/2000 Sb. dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu, zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Berouně (viz její doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), vyplývá, že obviněný J. K. řídil osobní motorové vozidlo po dálnici, při jízdě v pruhu pro pomalá vozidla se plně nevěnoval jeho řízení a přehlédl neosvětlený osobní automobil, který v tomto pruhu stál, narazil do jeho zadní části a do řidičky D. T. T., jež se v té době na dálnici pohybovala, přičemž jmenovaná utrpěla velmi závažná poranění a v důsledku nich v nemocnici zemřela.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval soud prvního stupně (následně v odvolacím řízení Krajský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když předmětný skutek, jenž je blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Berouně připomněl obhajobu obviněného spočívající mimo jiné v tvrzení, že „Na místě nebyl daný výstražný trojúhelník, vozidlo nebylo osvětlené a označené. Viděl je pozdě, aby mohl reagovat, a když reagoval, tak ještě ta paní v tu chvíli stála v pruhu, kudy měl jakousi možnost je objet. Jel v jejich jízdním pruhu pro pomalá vozidla, viděl je asi na vzdálenost 25 m, strhl řízení a něco dělal. Nemohl říci, jestli brzdil, ale pravděpodobně brzdil, jel nejpomaleji jak mohl, rychlostí 80 km/hod.“ (vše na str. 2 rozhodnutí). Prvostupňový soud rovněž poukázal na svědecké výpovědi, listinné důkazy a znalecké posudky z oboru dopravy, odvětví silniční doprava a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Konstatoval, že provedené důkazy prokazují jednání obviněného popsané v obžalobě.
Ze skutkového zjištění je evidentní, že obviněný J. K. porušil ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., když se plně nevěnoval řízení osobního motorového vozidla, přičemž v příčinné souvislosti s tím došlo k dopravní nehodě a smrtelnému poranění poškozené D. T. T.. V této souvislosti okresní soud v odůvodnění rozsudku na str. 3 uvedl: „Ze znaleckého posudku Ing. P. vyplynulo, že obžalovaný měl možnost zastavit, pokud jel rychlostí 80 km/hod., neboť osobní automobil Škoda Felicia je v zadní části vozidla vybaven odrazovými skly, které jsou na tuto vzdálenost velmi dobře viditelná.“ Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 4 tuto argumentaci s poukazem na fotodokumentaci pořízenou bezprostředně po nehodě doplnil konstatováním: „…viditelnost zadních odrazových světel vozidla poškozené nebyla nijak zhoršena (např. znečištěním či výrazným poklesem zadní části automobilu), a i kdyby poškozená kolem zadní části vozu přecházela, nemohla svým tělem zakrýt obě světla tak, aby byla pro přijíždějícího řidiče nepozorovatelná“ . Podle Nejvyššího soudu je v jednání obviněného naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to zavinění ve formě nedbalosti vědomé ve smyslu ustanovení §5 písm. a) tr. zák. S ohledem na charakter vykonávané činnosti – řízení motorového vozidla, jemuž se však obviněný prokazatelně plně nevěnoval, musel vědět, že může porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal (na neexistenci bez varovného osvětlení stojícího vozidla na dálnici a osoby pohybující se v jeho blízkosti), že takové porušení nezpůsobí. Obviněný nedodržel míru povinné opatrnosti vyplývající z předmětného ustanovení zákona o silničním provozu, tak i míru opatrnosti, kterou jako řidič byl schopen v konkrétním případě vynaložit. Současně je nutno zdůraznit, že okresní soud plně přihlédl ke skutečnosti, že řidička D. T. T. zastavila automobil v pruhu pro pomalá vozidla, její vozidlo nebylo řádně osvětleno a nebyla zapnuta varovná blikající světla, v čemž důvodně shledal u její osoby výraznější spoluzavinění na dopravní nehodě. S poukazem na tuto skutečnost soud prvního stupně oprávněně posoudil jednání obviněného toliko podle §224 odst. 1 tr. zák., byť formálně naplnil zákonné znaky i kvalifikované skutkové podstaty. Nedodržení ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb. lze zpravidla považovat za porušení důležité povinnosti, která je uložena zákonem ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle obecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Při uvážení spoluzavinění poškozené však nebylo možné učinit závěr, že porušení zmíněného ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. by pro svou závažnost, a to s ohledem na znění §88 odst. 1 tr. zák., podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitku, kterou obviněný J. K. ohledně právního posouzení skutku formálně relevantně uplatnil, nelze akceptovat. Výrok o vině v rozsudku Okresního soudu v Berouně, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil též Krajský soud v Praze, nevykazuje tvrzenou právní vadu. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze samosoudce soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k