ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1365.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1365/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. února 2010 dovolání, které podal obviněný F. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 7 To 164/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 3 T 10/2009, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 7 To 164/2009 a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 T 10/2009, zrušují , a to ohledně obviněného F. L. Podle §265k odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř. se tato rozhodnutí rovněž zrušují stran obviněného L. V. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku p ř i k a z u je , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 T 10/2009, byli obvinění L. V. a F. L. uznáni vinnými, že
dne 15. 10. 2008 kolem 5:30 hodin ve S., okr. F. – M., na ulici O., v objektu penzionu A. ve sportbaru, poté, co obžalovaný L. V. uvedl, že jsou příslušníci Policie ČR, obžalovaný L. V. zvýšeným hlasem vyzval barmanku Z. K. k okamžitému odchodu z provozovny s tím, že v místě penzionu proběhne služební zákrok Policie ČR, tato uposlechla jeho výzvy a nastoupila do vozidla tov. zn. Mercedes Benz 350, RZ, ve kterém ji následně vozili po okrese F. – M., O. a N. J. až do 12:55 hodin, když se v jeho řízení střídali, i když opakovaně žádala, aby mohla z vozidla vystoupit, což jí nebylo umožněno, přičemž se jí v době, kdy obžalovaný L. V. odešel pro benzín, podařilo ve S. J. – J. z vozidla utéci a přivolat pomoc, přičemž takto jednali proto, aby se mohli setkat s A. K., kterého chtěli, jakožto domnělí příslušníci Policie ČR donutit k zaplacení dluhu v částce 1.000.000,- Kč, a to tím, že mu chtěli sdělit, že ví, že v prostorách objektu penzionu A. se zejména natáčel porno film s mladistvou, a že se tam provozuje prostituce, stejně tak, že se ve vedlejším objektu neoprávněně vyrábějí drogy, přičemž tím, že se vydávali za příslušníky Policie ČR, když na sobě nejméně obžalovaný V. měl oděvní součásti opatřeny nápisem POLICIE, a takto se dopustili trestného činu, poškodili dobrou pověst Policie ČR.
Popsaný skutek soud prvního stupně u obou obviněných právně kvalifikoval jako trestné činy poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný L. V. podle §231 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, když pro účely výkonu trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou,
obviněný F. L. podle §231 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, když pro účely výkonu trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 44 T 149/2008, který nabyl právní moci dne 17. 3. 2009, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný F. L. a v neprospěch obviněných L. V. a F. L. okresní státní zástupce ve Frýdku – Místku odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 7 To 164/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroku o vině) podal obviněný F. L. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh soudního řízení a uvedl, že si je plně vědom obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož znění připomněl. V podrobnostech konstatoval, že formulace tohoto dovolacího důvodu, který uplatňuje, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Proto při posuzování otázky oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci zmíněného dovolacího důvodu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy obou stupňů. V návaznosti na tyto skutečnosti obviněný uvedl, že svými námitkami zpochybňuje právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí. Podle jeho názoru předmětný skutek, jak je popsán ve skutkové větě, nenaplňuje všechny zákonné znaky trestných činů poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. Současně poukázal na výpověď poškozené Z. K. z přípravného řízení, která jednoznačně uvedla, že po ní nic nechtěl a ve vztahu k ní nic neříkal. Pokud jeli autem, spal, a vůči ní se nijak neprojevoval. Rovněž vypověděla, že na sobě neměl nic se znakem Policie ČR, byl pouze v civilním oděvu. Obviněný zdůraznil, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že poškozenou neomezoval na její osobní svobodě ani se nevydával za policistu ČR. Vyslovil tudíž přesvědčení, že předmětný skutek nenaplňuje znaky žádného trestného činu, přičemž s ohledem na skutková zjištění se nemohl dopustit trestných činů, kladených mu za vinu.
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 To 164/2009-514 a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která připomněla, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a taktéž zmínila obviněným uplatněné námitky.
Státní zástupkyně konstatovala, že obviněný podal dovolání výlučně z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného je zřejmé, že jde o právní posouzení skutku, který byl soudy obou stupňů v předchozích stadiích trestního procesu zjištěn. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, tj. aplikace hmotného práva, především trestního zákona na skutkový stav, který soudy zjistily. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, případně trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, kterými se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nikoliv k tomu, aby skutková zjištění soudů obou stupňů byla přezkoumávána v trojinstančním procesu, tj. ještě dovolacím soudem.
Dále státní zástupkyně připomněla, že obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., jejichž vymezení v zákoně ocitovala. V návaznosti na to zdůraznila, že zjištěný skutkový stav, ze kterého v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ostravě, odpovídá pouze zákonným znakům trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud obviněný výtku nesprávného právního posouzení skutku výslovně neodůvodnil žádnou konkrétní námitkou směřující proti této právní kvalifikaci, je možné odkázat na odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku v pasážích, v nichž odůvodňuje její užití. S tímto právním názorem lze tudíž souhlasit.
Podle státní zástupkyně však jednání obviněného nenaplňuje zákonné znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový soud pouze konstatoval, že oba obvinění se vydávali za příslušníky Policie ČR, a proto naplnili skutkovou podstatu tohoto trestného činu, neboť předmětem útoku podle uvedeného ustanovení zákona mohou být i orgány Policie ČR, přičemž pokud obvinění jednali jako údajní policisté, jednali v přímém rozporu se základním určením policie a mohli tak způsobit vážnou újmu na pověsti tohoto bezpečnostního sboru. Státní zástupkyně namítla, že se soud vůbec nezabýval tím, jaká konkrétní práva Policie ČR měla být jednáním obviněného dotčena a v čem by měla spočívat vážná újma na právech zmíněného bezpečnostního sboru. Dodala, že obvinění zcela zřejmě nevykonávali žádná oprávnění policie podle tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., přičemž v zásadě jedinou příslušnost k policii demonstrovali držením zbraně, slovním vyjádřením, že jsou příslušníci Policie ČR, a tím, že jeden z nich měl na sobě oděvní součástky, které by mohly svědčit tomu, že je policistou. Zdůraznila, že jednání obviněných zcela zřejmě vybočovalo z rámce oprávnění Policie ČR a bylo součástí skutku, který byl právně posouzen jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž v rámci uvedené právní kvalifikace je reflektována skutečnost, že bez jakéhokoliv oprávnění po určitou dobu zabránili poškozené užívat osobní svobody. Tím, že se přitom vydávali za policisty, žádná práva Policie ČR neporušili. Skutečnost, že bylo porušeno právo poškozené na osobní svobodu, bylo reflektováno aplikací skutkové podstaty podle §231 tr. zák. Za daných skutkových okolností byla právní kvalifikace skutku trestným činem poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. vyloučena.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená soudní rozhodnutí, a to za užití §265k odst. 2 tr. ř. i ohledně obviněného L. V. a Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný F. L. vytýká, že předmětný skutek, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku okresního soudu, nevykazuje zákonné znaky trestných činů, jimiž byl pravomocně uznán vinným a ani zákonné znaky jiného trestného činu. Tato námitka uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, včetně právního posouzení skutku v rozsudku soudu prvního stupně, v rozsahu a z důvodů námitky uvedené v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody a čin spáchá v úmyslu usnadnit jiný trestný čin. Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu podle §231 tr. zák. je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Není rozhodná délka doby, po niž se svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Délka doby, po niž je svoboda omezována, má však význam při zvažování stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Jako omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat, apod. K bránění užívat osobní svobody musí dojít bez oprávnění. Vyvolání a udržování protiprávního stavu se posuzuje jako jediné jednání, jež trvá tak dlouho, pokud protiprávní stav je udržován (pokud je osobní svoboda omezena). Jde o úmyslný trestný čin. Okolností podmiňující ve smyslu znění §231 odst. 2 tr. zák. použití vyšší trestní sazby je spáchání činu uvedeného v §231 odst. 1 tr. zák. v úmyslu usnadnit jiný trestný čin. K naplnění této okolnosti není rozhodné, zda tento jiný trestný čin byl skutečně spáchán. Postačí dokonce, že zůstalo jen u úmyslu a usnadňovaný trestný čin nedosáhl ani stadia přípravy, je nutno však zvažovat materiální podmínku uvedenou v §88 odst. 1 tr. zák. Nezáleží ani na tom, zda tak pachatel chce usnadnit spáchání jiného trestného činu sobě nebo jiné osobě.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud ve Frýdku – Místku v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění je zcela evidentní, že obviněný F. L., a to společně se spoluobviněným L. V., bez oprávnění jinému (poškozené Z. K.) bránili užívat osobní svobody v úmyslu spáchat jiný trestný čin (vydírání podle §235 tr. zák.). Toto konstatování je namístě, neboť po dobu několika hodin, ač je jmenovaná opakovaně žádala, aby mohla z automobilu vystoupit, tak jí to neumožnili. Současně jednali s cílem, aby se mohli setkat s A. K., kterého chtěli, jakožto domnělí příslušníci Policie ČR donutit k zaplacení dluhu v částce 1.000.000,- Kč, a to sdělením uvedeným v rozsudečném výroku (že v prostorách objektu penzionu A. se natáčel porno film s mladistvou, provozuje se tam prostituce a ve vedlejším objektu se neoprávněně vyrábějí drogy), ve kterém by bylo možno spatřovat pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu ustanovení §235 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněných vykazuje znaky spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu, směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného F. L., byť vůči poškozené nevystupoval takovým způsobem jako spoluobviněný L. V., bylo objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvořil zmíněný trestný čin. Ze skutkových zjištění např. plyne, že při řízení automobilu, ze kterého bylo Z. K. bráněno vystoupit, se obvinění střídali. Lze připomenout, že k naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. Z hlediska naplnění obligatorního znaku subjektivní stránky předmětného trestného činu – úmyslného zavinění – obviněný jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť cíleně porušoval osobní svobodu poškozené Z. K., tj. chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Jednání obviněného, navíc osoby, která se již v minulosti dopouštěla úmyslné trestné činnosti, je nebezpečné pro společnost, neboť vyšší formou úmyslného zavinění, ve spolupachatelství s další osobou a po dobu několika hodin bránil tomu, aby jmenovaná poškozená mohla užívat osobní svobodu. Okolnost, že čin spáchal v úmyslu usnadnit jiný trestný čin (vydírání podle §235 tr. zák.), v daném případě pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Naproti tomu skutek, jak je uveden v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze posoudit jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Ustanovením §209 tr. zák. jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, např. v oblasti vztahů rodinných, pracovních apod., i práva právnických osob, kolektivních orgánů, jakož i státu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s ohledem k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
Naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Okresní soud ve Frýdku – Místku shledal v jednání obviněných, kteří podle jeho názoru „…Policii ČR způsobili vážnou újmu na právech tím, že uvedli poškozenou Z. K. v omyl v tom, že zasahují jako příslušníci Policie ČR…“. V této spojitosti rovněž konstatoval: „…je obecně známo a jak vyplývá ze zákona o policii, úkolem policie je zejména chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti. Pokud se oba obžalovaní jako údajní příslušníci Policie ČR dopustili trestného činu, přičemž měli v úmyslu se dopustit dalšího trestného činu opětovně jako údajní policisté, lze dovodit, že jednali v přímém rozporu se základním určením policie a mohli tak způsobit vážnou újmu na pověsti tohoto bezpečnostního sboru“ (vše na str. 10 a 11 rozsudku).
Při hodnocení citované právní argumentace soudu prvního stupně je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že tato neobsahuje odpověď na otázku, jaké konkrétní právo Policie ČR mělo být jednáním obviněného F. L. (a též obviněného L. V.) porušeno. Současně je potřebné uvést, že obvinění nevykonávali žádná oprávnění podle tehdy platného a účinného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Zmíněný zákon stanovil jednak úkoly Policie ČR (§2 zákona) a jednak pro plnění těchto úkolů policistům povinnosti (§6 až §11 zákona) a oprávnění (§12 až §25 zákona). Tím, že se za výše konstatovaných a v soudním řízení zjištěných skutkových okolností obvinění vydávali za policisty, když jejich příslušnost k Policii ČR obviněný L. V. deklaroval slovním vyjádřením, oblečenou oděvní součástkou a držením zbraně, žádnou vážnou újmu na právech ve smyslu ustanovení §209 odst. 1 tr. zák. tomuto bezpečnostnímu sboru nezpůsobili.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, neboť výše konstatovaný nedostatek v právním posouzení skutku nebyl ani v odvolacím řízení napraven. Proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 7 To 164/2009 a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 T 10/2009, a to v případě obviněného F. L. Podle §265k odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř. tato rozhodnutí zrušil též stran obviněného L. V. Důvod, z něhož bylo rozhodnuto ve prospěch prvně jmenovaného obviněného, totiž prospíval i tomuto obviněnému. Současně Nejvyšší soud zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem soudu prvního stupně bude, a to při respektování všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc v potřebném rozsahu projednat a učinit o obžalobě zákonu odpovídající rozhodnutí. Současně lze ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného F. L., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obou obviněných [§265s odst. 2 tr. ř.].
Rozhodnutí o dovolání Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k