ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1551.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1551/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2008, č. j. 3 To 259/2008-3141, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 119/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2006, č. j. 72 T 119/2002-2969, byl obviněný R. K. v bodech 1) – 7), 10) – 12) výroku o vině uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem 13) výroku o vině trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto o zabrání věcí, blíže v rozsudku specifikovaných. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, č. j. 3 To 259/2008-3141, z podnětu odvolání obviněného R. K. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k jeho osobě ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ve vztahu k tomuto obviněnému zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Má za to, že jeho trestní stíhání je nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a mělo být zastaveno. Namítl, že odvolací soud se při svém rozhodování o trestu nezabýval tím, zda celková délka trestního řízení je vzhledem k povaze a rozsahu trestné činnosti přiměřená. Podle názoru obviněného přiměřenost doby řízení měla být hodnocena nejen podle okolností případu a složitosti věci, ale také podle postoje samotného obviněného. Uvedl, že z jeho strany nebyly průtahy způsobeny a dodal, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku vyplývá, že doba trvání řízení přesahující šest let je odůvodněna pouze v naprosto výjimečných případech, o který podle obviněného v projednávané věci jednoznačně nejde. I když stíhaná trestná činnost není bagatelní, nejde o věc výrazně složitou. Celková doba trestního řízení dosahuje sedmi a půl roku. Obviněný je přesvědčen, že právo a povinnost státu na potrestání pachatele trestné činnosti, které vyplývá ze zákona, se dostalo do zásadního rozporu s jeho právem na projednání záležitosti v přiměřené lhůtě, tak jak je garantováno čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Domnívá se, že trestní stíhání vedené proti němu je nepřípustné, a to s ohledem na mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení „spolu s pokynem, aby jmenovaný soud zrušil také rozsudek Okresního soudu v Ostravě a jeho trestní stíhání zastavil, případně aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o zastavení trestního stíhání“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Jak uvedla, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit pouze v situaci, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné vady důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nezakládají. Námitky obviněného, podle kterých v nepřiměřené délce řízení spatřuje důvod pro zastavení trestního stíhání jako nepřípustného, proto nelze považovat za opodstatněné. Zdůraznila, že porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. V uvedené souvislosti dodala, že účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přičemž trestní řízení samo o sobě má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je přitom ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní z pohledu práv a povinností všech subjektů a stran trestního řízení. I s ohledem na práva ostatních subjektů na trestním řízení zúčastněných, především pak poškozených, je přijetí závěru o možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení zásadně nepřijatelná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004). I když se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje prvek individuální i generální prevence, má za to, že pokud doba od spáchání trestného činu nedosahuje zákonných promlčecích lhůt, přichází v úvahu pouze její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele. Nejvyšší soud a také Ústavní soud České republiky ve svých rozhodnutích opakovaně vycházely z právního názoru, že nepřiměřenost délky řízení je sice důvodem pro spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady ze strany státu, ale není a nemůže být s ohledem na výše uvedené důvodem pro zastavení trestního stíhání. Jde o právní názor, který respektuje i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci II. ÚS 32/2003). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zřejmé, že se otázkou délky trestního řízení zabýval, když konstatoval, že k průtahu v délce řízení skutečně došlo a že na tom obviněný nemá žádné zavinění. Tuto nepřiměřenou délku trestního řízení odvolací soud zohlednil v rámci uloženého trestu, přičemž pokud by odvolací soud k délce řízení nepřihlédl, neměl by důvod trest obviněnému jakkoliv zmírnit, neboť charakteru, povaze, závažnosti a následkům trestného jednání obviněného by jinak odpovídal, a to i s ohledem na osobu obviněného, důrazný trest. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./, bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda námitky uplatněné obviněným po obsahové stránce naplňují dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dovolací důvod dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný ve svém dovolání odkazuje především na čl. 6 Úmluvy, která se stala od 1. 1. 1993 součástí právního řádu České republiky. Jak již zmínil obviněný ve svém dovolání, čl. 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou. Ani již zmíněný čl. 6 Úmluvy nestanoví žádnou sankci, kterou by bylo porušení tohoto práva stíháno, a to ani v podobě pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému, a proto Soud ve svých rozhodnutích v případě zjištění průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby, postupuje tak, že přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady.
V souladu s judikaturou Soudu je také rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky, který opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích, a aby ve věci neprodleně jednal (sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, připomněl, že přiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není důvodem pro zastavení trestního stíhání. K tomu uvedl, že charakteristickým znakem právního státu v kontinentálním evropském pojetí je právě skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, když je to výhradně stát, kdo rozhoduje podle zásad trestního řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za této situace se stát nemůže této své úlohy, ale ani základní povinnosti vzdát také proto, že ve vztahu k poškozeným osobám, případně stranám trestního řízení není vymezeno žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána a za spáchaný trestný čin spravedlivě potrestána.
Za potřebné považuje Nejvyšší soud uvést, že trestní řád v §11 odst. 1 uvádí příklady, kdy je trestní stíhání nepřípustné a nelze je zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Jedná se o taxativně vymezené důvody, a to v plné míře platí i pro již zmíněný §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., který uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Shora již bylo uvedeno, že Úmluva je součástí právního řádu České republiky, avšak výslovně důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. V uvedeném kontextu ani Listina ve svém čl. 36 či následujících, kterých se obviněný dovolává nestanoví výslovně důvody pro zastavení trestního stíhání. Obecně pouze v čl. 38 odst. 2 uvádí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Nejvyšší soud ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 72 T 119/2002, zjistil, že trestní stíhání bylo vedeno proti sedmi obviněným. Obviněnému R. K. bylo sděleno obvinění pro skutky 1 – 7 (body 1 – 7 rozsudku) dne 4. 4. 2001 a téhož dne také pro skutek 8 (bod 10 výroku rozsudku) a dne 2. 5. 2001 mu bylo sděleno obvinění pro skutky uvedené pod body 11 a 12 výroku rozsudku. Obžaloba Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 21. 6. 2002, sp. zn. 6 Zt 4/2002, byla podána u Okresního soudu v Ostravě dne 25. 6. 2002 (č. l. 2374). Hlavní líčení nařízená předsedkyní senátu Mgr. M. Ch. na dny 9. 6. 2003 (č. l. 2457), 21. 10. 2003 (č. l. 2547), 1. 3. 2004 (č. l. 2586) byla odročována, vždy vzhledem k nepřítomnosti některého z obžalovaných. Hlavní líčení dne 25. 5. 2004 bylo odvoláno z důvodu omluvy neúčasti obviněného S. T. a odročeno na neurčito (č. l. 2602). Poté převzala spis předsedkyně senátu Mgr. L. K. Hlavní líčení nařízené na den 9. 3. 2005 (č. l. 2654) bylo odročeno za účelem předvedení obviněného M. na 19. 4. 2005. U hlavního líčení konaného dne 19. 4. 2005 (č. l. 2678) státní zástupce přednesl obžalobu. Obvinění K., K., L., M. u tohoto hlavního líčení odmítli vypovídat. Toto hlavní líčení bylo následně odročeno na 1. 6. a 2. 6. 2005 za účelem předvolání svědků. Poté byla hlavní líčení nařízena na dny 5. 9. 2005 a 6. 9. 2005, 20. 10. 2005, 23. - 24. 11. 2005, 23. 1. – 24. 1. 2006, 15. – 16. 3. 2006, 9. 5. – 11. 5. 2006. Dne 11. 5. 2006 byl vyhlášen rozsudek (č. l. 2969). Referát k vypravení rozsudku ze dne 28. 6. 2006 se nachází na č. l. 2985. Obviněnému R. K. se rozsudek podařilo doručit až dne 11. 10. 2006. Dlouhodobě nebylo možno doručit rozsudek obviněnému V. M. Vzhledem k tomu, že obhájce obviněného soudu sdělil (č. l. 3065, 3074), že obviněný V. M. převzal rozsudek soudu prvního stupně dne 11. 5. 2006, osobně pak u soudu dne 29. 5. 2007 (č. l. 3075), soud prvního stupně dne 12. 7. 2007 předložil odvolání obviněných R. K., R. K., F. L. a V. M. odvolacímu soudu (č. l. 3077). Odvolací soud však vrátil věc soudu prvního stupně bez věcného řízení s tím, že trestní řád neumožňuje doručovat prostřednictvím obhájce a uložil soudu prvního stupně, aby se pokusil o doručení rozsudku jiným způsobem, např. i vydáním příkazu k zatčení (č. l. 3079). Rozsudek soudu prvního stupně si obviněný vyzvedl u soudu prvního stupně osobně dne 27. 3. 2008 (č. l. 3112) a téhož dne soud prvního stupně opětovně předkládá odvolání obviněných R. K., R. K. a V. M. (obviněný F. L. vzal odvolání zpět) odvolacímu soudu (č. l. 3114). Odvolací soud nařídil veřejné zasedání dne 13. 8. 2008 (č. l. 3115) na 9. 10. 2008 (č. l. 3134 – protokol o veřejném zasedání).
Z uvedeného vyplývá, že jednotlivé procesní úkony na sebe kontinuálně navazují, tudíž nelze konstatovat, že by v předmětném řízení docházelo k neodůvodněným průtahům. Orgány činné v trestním řízení postupovaly tak, jak jim to situace umožňovala. Je nutno zdůraznit, že při počtu obviněných, charakteru a rozsahu trestné činnosti, množství útoků a výši škody, která byla konkrétně u obviněného R. K. vyčíslena částkou 3.777.419,- Kč, šlo o věc složitější povahy. Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud celkovou délku trestního řízení patřičně u obviněného R. K. zohlednil, když právě výlučně z tohoto důvodu mu uložil trest o osm měsíců kratší než soud prvního stupně, přičemž s přihlédnutím k osobě obviněného, rozsahu jednání, výši škody a značné míře organizovanosti trestné činnosti bylo třeba na obviněného působit již trestem nepodmíněným. Nejvyšší soud má zato, že uvedený trest odpovídá hlediskům uvedeným v §23 tr. zák. a že i přesto, že s prodlužující délkou trestního řízení může dojít k oslabení výchovného účinku trestu na pachatele, v daném případě o takovou skutečnost nejde. Obviněný se dopouštěl s ostatními spoluobviněnými trestné činnosti spočívající v odcizování automobilů a jejich vykrádání, a to poměrně dlouhou dobu (od 11. 11. 2000 do 30. 3. 2001). Způsobil tak přitom nezanedbatelnou výši škody. V těchto případech dokazování není jednoduché. V konkrétní věci k usvědčení pachatelů pomohly zejména telefonní odposlechy, při zjišťování výše škody bylo potřeba vyhotovit několik znaleckých posudků. Nelze říci, že by plynulost řízení před soudy byla zapříčiněna jejich liknavostí. Do jisté míry k tomu přispěla neúčast obviněných u hlavních líčení a obtíže spojené s doručováním. Pokud tedy odvolací soud obviněnému zmírnil uložený trest odnětí svobody, je uložený trest přiměřený jak s ohledem na veřejný zájem vymezený v trestním zákoně účelem trestu, tak je patřičně vyvážen i tím, že právo obviněného, aby o jeho věci bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto, bylo dostatečně, tj. snížením trestu kompenzováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Za této situace Nejvyšší soud neshledal, že by byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny nebo že by došlo k zásahu do čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak obviněný v dovolání namítá.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. O odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel věc obviněného meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto rozhodnutí, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann