ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.47.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 47/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 dovolání, které podal obviněný J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 231/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 82/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 1 T 82/2008, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
v Ch. nejméně od 28. 7. 2008 A. K., proti její vůli zadržoval v chatě, kterou obýval v městské části Š. v. – Z. V. (č. l. 303), bránil jí v tom, aby tuto a bezprostředně přiléhající k ní prostory opustila, až nakonec večer nejméně od 19. hodiny a pak v noci z 28. na 29. 7. 2008, po předcházejícím požití nezjištěného množství alkoholu, A. K. bil rukama, kopal do ní, když spadla na zem, nejméně několik ran jí také zasadil želenou tyčí, užívanou jinak jako pohrabáč, tahal ji za vlasy, postupně z ní svlékl nebo strhal šaty, které spolu s občanským průkazem odhodil do kamen, až nakonec, přes nesouhlas poškozené, vykonal na ní pohlavní styk do konečníku a tato mohla místo činu opustit až kolem 06. hodiny 29. 7. 2008, když se na místo dostavili další osobou přivolaní policisté, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1996, sp. zn. 4 T 3/96, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 1996, sp. zn. 11 To 52/96, pravomocně uznán vinným trestným činem vraždy podle §219/1 tr. zák. a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců vykonal 9. 3. 2007.
Takto zjištěným skutkem podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., a to jako zvláště nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 231/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu, a to ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání, napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně připomněl, jak ohledně jeho osoby bylo ve věci rozhodnuto soudy obou stupňů.
Obviněný konstatoval, že v odůvodnění odsuzujícího rozsudku se uvádí, že ačkoliv po celou dobu vinu popíral, tak ze spáchání trestných činů popsaných v obžalobě jej usvědčuje svědectví poškozené A. K. Dodal, že toto okresní soud označil za odpovídající skutečnosti, přestože celková výpověď jmenované, která se týká událostí od 22. 7 do 29. 7. 2008, byla z větší části v řízení vyvrácena. Současně vyjádřil nesouhlas s tím, pokud soud uvěřil výpovědi poškozené, a to i přes existenci jiných důkazů, které svědčí o tom, že ke znásilnění ani omezování osobní svobody nedošlo (např. odborné vyšetření MUDr. H., podle jehož lékařské zprávy „znásilnění do konečníku ... nelze objektivně prokázat“). Pokud přesto prvostupňový soud uvedl, že takový útok na poškozenou nebyl vyloučen, jedná se podle obviněného o ukázku, kdy důkaz svědčící o jeho nevině, soud bere jako důkaz viny, a to zjevně v rozporu se zásadami, na nichž stojí trestní právo. Obviněný odkázal na jeho osobou podané odvolání, jež je podrobně zmíněno na str. 1 až 4 napadeného usnesení odvolacího soudu. V odvolání zejména poukázal na nesrovnalosti ve výpovědi poškozené včetně její nevěrohodnosti, na nezákonnost některých úkonů Police ČR (domovní prohlídka, nezajištění důkazů) a vyslovil nesouhlas se závěry i s postupem znalce MUDr. F. a se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování (týkající se výslechu MUDr. H., MUDr. B.).
Dále obviněný připomněl, že krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že prvostupňový soud provedl rozsah dokazování i hodnocení důkazů v souladu s trestním řádem. Namítl, že soudy obou stupňů nedostatečně vysvětlily, z jakého důvodu považovaly poškozenou za věrohodnou, co se týče její výpovědi stran tvrzeného znásilnění a omezování osobní svobody ve dnech 28. – 29. 7. 2008, když na druhé straně konstatovaly, že v části výpovědi, týkající se událostí ve dnech 22. – 27. 7. 2008, tato lhala a její výpověď vyvrátily ostatní provedené důkazy. Jako podklad pro věrohodnost poškozené vzaly znalecký posudek PhDr. M. M., podle něhož nebyly u její osoby zjištěny sklony k fantazijnímu zpracování skutečnosti a že není schopna cokoli vykonstruovat. V rozporu se závěry tohoto znaleckého posudku, který okresní soud v odůvodnění rozsudku citoval, se jeví lživá výpověď poškozené, jež se týká událostí z 22. – 27. 7. 2008, včetně popisu jakéhosi únosu z auta u hotelu M. V této souvislosti obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, pokud soudy jednu a tutéž výpověď poškozené shledaly za věrohodnou s odkazem na závěry znaleckého posudku, když jiná část té samé výpovědi vykazuje znaky, o nichž znalkyně tvrdí, že jich poškozená není vůbec schopna. Uvedl, že se znalkyně v posudku mýlí a současně zpochybnil otázku věrohodnosti poškozené ve zbytku jejího tvrzení. Vytkl, že její výpověď je považována za věrohodnou tam, kde se to „hodí“, jinde se však její nevěrohodnost (byť prokázaná) neřeší. Byl tedy shledán vinným na základě pochybného tvrzení poškozené, jež je podpořeno nesprávným znaleckým posudkem. Posvěcení takového postupu by znamenalo zavedení principu presumpce viny, který je nepřípustný. Soudy obou stupňů rovněž pominuly výsledek zdravotního vyšetření poškozené, které hovoří ve prospěch obviněného. Naopak, snažily se obrátit výsledky proti jeho osobě s argumentací, že pokud tělo poškozené nenese žádných známek análního znásilnění, neznamená to ještě, že k němu nedošlo. Obviněný namítl, že nečinnost orgánů činných v trestním řízení, jež spočívá v tom, že zdravotní vyšetření poškozené bylo provedeno až po cca 18 hodinách, nemůže jít k jeho tíži. Uvedl, že i po této době by muselo její tělo nést známky násilného vniknutí. Za nedostatek označil též zamítnutí návrhu na provedení výslechu MUDr. H., který několikrát požadoval.
Podle obviněného je s ohledem na shora uvedené skutečnosti evidentní, že pokud prvostupňový soud ve svém rozsudku vyšel výlučně z výpovědi poškozené, tak nebyly splněny podmínky pro uznání jeho viny a rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak je obsažen ve výroku o vině. Zmíněné vady rozsudku neodstranil v odvolacím řízení ani Krajský soud v Plzni, ačkoli tak mohl a měl učinit.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 To 231/2009, jakož i další rozhodnutí na napadené usnesení navazující a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni věc znovu projednat a rozhodnout s uvedením závazného právního názoru, že spáchání skutků uvedených v obžalobě nebylo prokázáno. Současně alternativně navrhl, aby dovolací soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu v plném rozsahu zprostil obžaloby. Také požádal předsedu senátu Okresního soudu v Chebu, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení trestu odnětí svobody, jenž na základě napadeného usnesení vykonává.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., ve skutečnosti však obviněný namítá toliko neúplnost dokazování a zejména nesprávnost hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Taktéž je napadána skutečnost, že odvolání obviněného bylo odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto, v čemž spatřuje naplnění dovolacího důvodu zakotveného §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to podle v tomto ustanovení druhé alternativy.
Dále státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení a způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou.
Pokud jde o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento je obviněným spatřován toliko ve skutečnosti, že jeho odvolání bylo zamítnuto. V návaznosti na to podotkl, že citovaný dovolací důvod, jenž byl uplatněn podle druhé v zákoně uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky obviněného ve vztahu k předchozímu řízení však žádnému z požadovaných dovolacích důvodů neodpovídají a tento závěr lze vztáhnout i na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitostí obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v dovolání výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný připomíná, jaké námitky uplatnil v odvolání. Zejména vytýká, že soudy nesprávně hodnotily výpověď poškozené A. K., kterou označuje za nevěrohodnou. V této souvislosti argumentuje jednak lékařskou zprávou o vyšetření jmenované, které bylo provedeno MUDr. V. H. a jednak znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jenž vypracovala PhDr. M. M. Vytýká, že učinil návrh na výslech svědků MUDr. V. H. a MUDr. J. B., kterému však nebylo nevyhověno. Z odůvodnění dovolání rovněž plyne, že se žádné trestné činnosti nedopustil a že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo shora řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Chebu (následně též Krajský soud v Plzni) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky jednak trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a jednak trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., a to jako zvláště nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Chebu vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl jeho návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil a argumentačně je doplnil Krajský soud v Plzni (srov. str. 5 až 10 usnesení). V podrobném odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí mimo jiné konstatoval, proč neakceptoval návrh obhajoby na doplnění dokazování.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu Okresního soudu v Chebu (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k