ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.549.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 549/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2010 dovolání, které podal obviněný B. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 8 To 10/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 17/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 10 T 17/2006, byl obviněný B. V. (dále jen „obviněný nebo dovolatel“) uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §174 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2010, sp. zn. 8 To 10/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného uznal vinným, že
dne 8. 6. 2004 podal trestní oznámení na Okresní státní zastupitelství Praha – východ se sídlem Husova 11, Praha 1, na příslušníky Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Kutná Hora, v úmyslu přivodit jim trestní stíhání, ve kterém vyslovil závažné podezření z trestné činnosti policistů SKPV Kutná Hora, kpt. Bc. P. K., a kpt. Bc. R. B., které se měli dopustit v průběhu trestního stíhání obžalovaného B. V., který byl trestně stíhán a vyšetřován pro trestný čin útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., přičemž obžalovaný ve svém trestním oznámení uvedl, že vyšetřovatel Bc. P. K. (v trestním oznámení nesprávně označen jako J. K.) spolu s vyšetřovatelem R. B. obžalovaného terorizoval, uváděl v omyl a znevažoval, snažil se na obžalovaném vylákat písemnosti a tyto pak chtěl bezesporu zničit a tak krýt činnost komunální sféry místa bydliště obžalovaného, při výslechu obžalovaného fyzicky i psychicky terorizoval, hrubě urážel a vyhrožoval fyzickým napadením, pistolí a likvidací v psychiatrickém zařízení a promyšleně účelově zfalšoval s pachateli výpovědi, dále vyšetřovatel R. B.obžalovaného při výslechu hrubě urážel a znevažoval, vytvářel lživé a podvodné výpovědi pachatelů, kryl svým jednáním činnost komunální sféry místa bydliště obžalovaného, ale i státních zástupců OSZ Kutná Hora a vše naaranžoval tak, aby se obžalovaný jevil jako osoba duševně nemocná a aby psychiatři na základě tohoto zfalšovaného stavu učinili z obžalovaného osobu duševně nemocnou; v důsledku toho obžalovaný B. V. měl protokol o výslechu podepsat pod nátlakem na SKPV Kutná Hora, přičemž z provedeného šetření vyplynul závěr, že nebyly potvrzeny skutečnosti uváděné obžalovaným B. V. ani se neprokázalo pochybení policistů kpt. Bc. B.a kpt. Bc. K. a uvedené oznámení bylo vyhodnoceno Policií ČR, Správou Středočeského kraje, skupinou kontroly a stížností dne 9. 7. 2004 jako neoprávněné.
Takto zjištěný skutek odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009, přičemž obviněného odsoudil podle §174 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Vůči rozsudku Městského soudu v Praze (výroku o vině a trestu) podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž shrnul dosavadní průběh soudního řízení. Mimořádný opravný prostředek podal z důvodů popsaných v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný připomněl, že jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu je jeho subjektivní stránka. Trestný čin křivého obvinění předpokládá přímý úmysl, tj. pachatel si musí být vědom nepravdivosti obvinění. Současně zákon předpokládá specifický úmysl přivodit jinému trestní stíhání, u kterého postačuje i srozumění s tímto následkem.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný označil za nepravdivé tvrzení, že vyšetřovatele nepravdivě obvinil v úmyslu jim bezdůvodně přivodit trestní stíhání. Uvedl, že jeho úmyslem bylo pouze hájit svá práva a nikoli jiného úmyslně nepravdivě obvinit. Namítl, že od počátku trvá na tom, že se vyšetřovatelé tohoto jednání dopustili, po celou dobu vypovídal stejně a pravdivě, je přesvědčen o hrubém a nestandardním chování poškozených. Zdůraznil, že jeho úmysl lživě obvinit jiné z trestného činu, s cílem přivodit jim trestní stíhání, nebyl nikterak prokázán a ani nikdy neexistoval.
Podle obviněného nebyly naplněny všechny znaky subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění, neboť nepravdivě neuvedl žádné okolnosti a není možné dovodit jeho vnitřní vztah k takovým okolnostem. V této spojitosti poukázal na rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr. Podotkl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal v tom, že rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 5. 1. 2010 spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutková zjištění soudu označil za chybná a neúplná, provedené důkazy nepotvrzují jeho vinu a skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje znaky trestného činu podle §174 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Podle jeho názoru nebyly formální znaky uvedeného trestného činu naplněny po objektivní stránce, neboť nedošlo k porušení objektu trestného činu, kterým je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest. Před soudy obou stupňů nebylo bezpochyby prokázáno, že se vyšetřovatelé nedopustili jednání, jež ve svém trestním oznámení popsal a nepovšimnuta zůstala řada okolností, která jeho tvrzení potvrzují, tj. nejasnosti o uložení zbraně apod.
Dále obviněný vytkl, že i po provedení dokazování nebyl skutkový stav zjištěn tak, aby mohlo být jednoznačně uzavřeno, že trestný čin spáchal. V celém řízení nebyl proveden zásadní důkaz obžaloby originálem trestního oznámení, na jehož základě byl shledán vinným z dotčeného trestného činu. Soudy neměly k dispozici originál tohoto zásadního důkazu, ačkoliv vícekráte vyzýval k jeho předložení. Soudem mu k nahlédnutí byla poskytnuta pouze fotokopie dokumentu, u kterého obviněný nikdy nepotvrdil, že se opravdu jedná o jeho osobou sepsaný text a jeho podpis. Odvolací soud na tento důkaz odkázal i v odůvodnění rozsudku ze dne 5. 1. 2010. Protože zmíněný důkaz nebyl nikdy řádně proveden, nelze podle obviněného ani odkazovat na takovouto listinu.
Výše uvedený postup soudu obviněný označil za nepřípustný, stejně, pokud upřesnil jednání dovolatele podle obsahu trestního oznámení, které na poškozené podal, aniž by je měl k dispozici. Není přípustné odůvodnění odvolacího soudu, že neprovedl důkaz originálem trestního oznámení, neboť nemá pochybnost o pravosti fotokopie s ohledem na fakt, že je na fotokopii razítko okresního státního zastupitelství. Podle obviněného je nepravdivé i tvrzení, že někdy potvrdil správnost obsahu fotokopie trestního oznámení a uvedl, že takovéto prohlášení nikdy neučinil, naopak vždy trval na předložení originálu a pochyboval o obsahu fotokopie.
V dovolání obviněný rovněž namítl, že se soudy obou stupňů neřídily zásadou presumpce neviny, z níž vyplývají další pravidla. Prvním z nich je pravidlo in dubio pro reo, přičemž tuto otázku řeší i judikatura Ústavního soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1975/08, z něhož v podrobnostech citoval. Dodal, že takovýchto pochybností v proběhnuvších řízeních vyvstalo více a soud se s nimi nikterak nevypořádal. Odsuzující rozsudek smí být podle zákona vynesen jen za předpokladu, že byly odstraněny veškeré důvodné pochybnosti o vině obviněného, což v jeho případě nebylo. Za zásadní pochybení obviněný označil i skutečnost, že se soud odmítl zabývat jeho námitkou podjatosti s tím, že obdobná námitka již byla řešena a na další již nebude brát zřetel. Uzavřel, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek jednak Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2010 sp. zn. 8 To 10/2008, jednak Obvodního soudu v Praze 1 ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. 10 T 17/2006, a podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil ve smyslu §265o tr. ř. výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
Obviněný učinil i vlastnoruční podání, která se nacházejí na č. l. 535-536, 557-558, 560, 606-609, 614-618, 621, 622 trestního spisu, která označil za dovolání, případně jako doplnění dovolání. V podáních v podrobnostech rozvedl své výhrady k rozhodnutím soudů obou stupňů ve věci, eventuálně k řízení, které jim předcházelo.
K podáním obviněného, která osobně učinil, se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Připomněl, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval některým ze způsobů, jak jsou uvedeny v §265d odst. 2 větě třetí tr. ř. Do dne rozhodnutí ve věci však dovolací soud neobdržel vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, které podal prostřednictvím obhájkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), nelze přihlížet k jeho vlastnoručním podáním, byť je označil za dovolání, případně jako doplnění dovolání.
Jelikož dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z těchto důvodů je nutno označit za irelevantní námitku obviněného, když vytýká, že soudy neměly k dispozici originál trestního oznámení, ale pouze fotokopii tohoto dokumentu, jejíž pravost nepotvrdil. Současně v podrobnostech předkládá vlastní verzi celé události. Nutno zdůraznit, že všechny námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. To platí i ohledně tvrzení obviněného, že se soud odmítl zabývat jeho námitkou podjatosti, jež je zcela nekonkrétní. Obviněný sice v mimořádném opravném prostředku tvrdí, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu (jeho objektivní a zejména subjektivní stránku), jímž byl uznán vinným, avšak zároveň v této spojitosti zcela jinak prezentuje skutek, než byl v soudním řízení pravomocně zjištěn. Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. V dovolání obviněný nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Městský soud v Praze učinil právní závěr, že jednáním popsaným ve výroku napadeného rozsudku (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše) a rozvedeným v jeho odůvodnění naplnil všechny zákonné znaky trestného činu křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. včetně úmyslného zavinění.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, neboť takový návrh mohl podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně (§265h odst. 3 tr. ř.), který jej ale neučinil. Současně nebyl ve věci shledán důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k