ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.836.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 dovolání, která podali obvinění A. V. , a D. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 To 121/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 5/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. V. a D. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 10 T 5/2005, byli uznáni vinnými:
obviněný A. V.
- dílem dokonaným, dílem nedokonaným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodech 1), 2) výroku],
- trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 6) výroku],
- trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. [v bodě 8) výroku],
obviněný D.V.
- trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 2) výroku],
- trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. [v bodě 6) výroku],
a to u obou obviněných na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
obviněný A. V. podle §235 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených na str. 9 rozhodnutí;
obviněný D. V. podle §235 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., a to i za trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterými byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2007, č. j. 6 T 82/2007-520, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2007, č. j. 12 To 266/2007-643, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí uvedených na str. 10 rozhodnutí; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 6. 2007, č. j. 6 T 82/2007-520, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2007, č. j. 12 To 266/2007-643, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozeného J. M.na náhradu škody, jak je specifikováno na str . 11 rozsudku.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných S. D., J. K. a M. K.
Proti konstatovanému rozhodnutí podali odvolání obvinění S. D., J. K., M. K., A. V. a D. V.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 To 121/2008, bylo podle §23 odst. 1 tr. ř. řízení proti obviněným S. D., J. K. a M. K. vyloučeno ze společného řízení (č. l. 2627 tr. spisu).
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 To 121/2008, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu odvolání obviněného D. V. byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu propadnutí věci uloženém tomuto obviněnému.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ohledně zrušené části nově rozhodnuto tak, že obviněnému D. V. byl uložen podle §55 odst. 1 písm. b) tr. zák. trest propadnutí věci, a to černé pletené kukly a černé plastové krabičky s obsahem 13-ti ks různých typů nábojů.
III. Ve výroku o vině, v ostatních částech výroku o trestu uloženém obviněnému D. V.a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto obviněnému zůstal napadený rozsudek nezměněn.
IV. Odvolání obviněného A. V. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto (poznámka: usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2009, č. j. 2 To 20/2009-2667, byla odvolání obviněných S. D., J. K. a M. K.podle §256 tr. ř. zamítnuta).
Vůči citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění A. V. a D. V. prostřednictvím obhájců dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jejich názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný A. V. shrnul dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že soudy obou stupňů postavily závěry o vině na rekognicích obviněných provedených v přípravném řízení, znovupoznání obviněných provedených u hlavního líčení a shodném modusu operandi. Vytkl, že se nevypořádaly se svědeckými výpověďmi I. Z., I. Ž., O. V., smlouvou o půjčce, pachovou stopou a stopou DNA.
V dovolání obviněný označil rekognice provedené v přípravném řízení se svědky P. N., J. M., V. Y. i D. Y., při nichž byl poznáván spolu se spoluobviněným D. V., za nezákonné, procesně nepoužitelné a provedené v rozporu se zněním §104b tr. ř. Namítl, že podle tohoto ustanovení může být svědkovi při rekognici ukázána pouze jedna osoba, která má být poznávána, a to nejméně mezi třemi dalšími osobami (§104b odst. 3 tr. ř.). V rozporu s tím však byly při uvedených rekognicích svědkům současně ukázány dvě poznávané osoby, a to jeho osoba a spoluobviněný D. V.
Dále obviněný poznamenal, že při rekognicích provedených 13. 11. 2004 v přípravném řízení:
- u výroku 2) rozsudku svědek J. M. dvakrát nepoznal jeho osobu a jako údajného řidiče označil policistu – figuranta O. L. a jako pachatele označil policisty – figuranty R. N. a R.V.,
- u výroku 6) rozsudku nezletilá svědkyně D. Y. v jednom případě nepoznala obviněného a ve druhém případě jej poznala jako muže, který na sobě měl uniformu,
- u výroku 6) rozsudku svědkyně V. Y. ani v jednom ze dvou případů nepoznala obviněného a jako pachatele, muže v uniformě, označila figuranta M. S.
Taktéž znovupoznání obviněných provedená u hlavního líčení se svědky P. N., J. M., V. Y. i D. Y., při nichž byli poznáváni obvinění A. V. a D. V., obviněný označil za nezákonná a procesně nepoužitelná. Podotkl, že rekognice je tzv. neopakovatelným úkonem, takže poznávající osoby (v daném případě jmenovaní svědci) mají jen jednu procesní příležitost k poznávání podezřelého či pachatele. Z důvodu neopakovatelnosti tohoto úkonu trestní řád vyžaduje přítomnost soudce při jeho provádění. Neopakovatelnost úkonu – rekognice – však nemůže být následně porušována či obcházena tím, co prvostupňový soud nesprávně nazývá „identifikací u hlavního líčení“. Toto nesprávné posouzení neodstranil ani soud druhého stupně.
Rovněž ve shodném modusu operandi obviněný neshledal důkaz, na kterém by bylo možné postavit rozhodnutí o jeho vině. Konstatoval, že z doznání spoluobviněného M. K. je naopak zřejmé, že to byl on, kdo byl osobou propojující jednotlivé dílčí útoky, u nichž většinou uvedl i osoby, se kterými se na trestné činnosti podílel. Rozhodně jako spolupachatele neuvedl jeho osobu a ani spoluobviněného D. V.
V podání obviněný v podrobnostech též poukázal na svůj nedobrý zdravotní stav, což doložil lékařskou zprávou. Proto navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem Nejvyššímu soudu a ten rozhodl usnesením, že se výkon rozhodnutí odkládá do doby, než bude o dovolání rozhodnuto.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 To 121/2008, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný D. V. napadl dovoláním výroky o vině, trestu i náhradě škody. Připomněl, jak je jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně a v podrobnostech poukázal na jeho aplikaci Nejvyšším soudem. Podotkl, že se nedomáhá přezkoumávání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Požádal, aby dovolací soud hodnotil skutkový stav z hlediska, zda skutek byl správně právně posouzen a kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dále obviněný shledal za vnitřně rozporné odůvodnění rozsudku vrchního soudu, který přisvědčil jeho námitkám a námitkám obhajoby, že poškozený J. M. při rekognici, jež v přípravném řízení proběhla zákonným způsobem, neztotožnil jeho osobu ani spoluobviněného A. V. jako pachatele trestné činnosti popsané v bodě 2) rozsudku krajského soudu. Odvolací soud uvedl, že pokud prvostupňový soud provedl ztotožnění opakovaně v rámci hlavního líčení, je nutno takovéto znovupoznání hodnotit velmi obezřetně a v souvislosti s dalšími provedenými důkazy. Obviněný označil toto hodnocení a následné hmotně právní posouzení jako odporující zjištěnému skutkovému stavu. Vytkl, že je nutno odmítnout formulaci znovupoznání, o které by se jednalo v tom případě, že by poškozený znovu poznal osobu, kterou již v minulosti označil jako pachatele trestné činnosti.
Stejné výhrady obviněný uplatnil i v souvislosti s bodem 6) výroku o vině v rozsudku krajského soudu, neboť odvolací soud akceptoval jeho nesprávné závěry a nepřisvědčil námitkám obhajoby, ačkoli skutkové závěry soudů obou stupňů dokládají, že znovupoznání v rámci hlavního líčení není rekognicí ve smyslu ustanovení §104b tr. ř. Pokud jeho osobu v přípravném řízení žádná třetí osoba jako pachatele trestné činnosti spolehlivě neoznačila, což vrchní soud připustil, je podle obviněného hmotně právní posouzení skutku chybné, neboť k důkazu znovupoznání u hlavního líčení nelze přihlížet. Odvolací soud tudíž nesprávně posoudil skutky, pro které byl odsouzen.
Právo na dovolání není ústavně zaručeno, a proto jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně konstatoval, že čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nenutí smluvní státy k vytváření odvolacích nebo kasačních soudů. Tentýž soud však současně dodává, že pokud tyto jurisdikce existují, garance uvedené v čl. 6 musí být respektovány, zejména tam, kde zajišťují účastníkům řízení účinné právo na přístup k soudům za účelem projednání jejich práv. Rozhodování soudů, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany práv jednotlivce, neboť čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, č. j. 2 To 121/2008-2628, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů a obsah oběma obviněnými uplatněných dovolacích námitek.
Státní zástupce připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), nedodržení procesních předpisů upravujících provádění jednotlivých důkazů ani jakákoli jiná procesní pochybení. Jeho prostřednictvím lze především namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn a vymezen v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazuje znaky žádného trestného činu nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Z rekapitulace dovolacích námitek obou obviněných státní zástupce dovodil, že nevznášejí prakticky žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzených trestných činů, popř. nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Podotkl, že na tom nic nemění skutečnost, že zejména obviněný D. V. deklaruje svoji znalost rozsahu výše uvedeného dovolacího důvodu a snaží se svoje námitky prezentovat jako námitky hmotně právní. Podle státního zástupce oba obvinění především namítají, že je svědci neztotožnili jako pachatele trestné činnosti, popř. že k jejich ztotožnění nedošlo procesně relevantním způsobem; obviněný A. V. pak ze svého hlediska hodnotí i některé další důkazy ve věci provedené. V návaznosti na to zdůraznil, že námitky obviněných směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Totéž platí i o námitkách obviněného D. V. ve vztahu ke kvalitě odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, které jsou nepřípustné již s ohledem na znění §265a odst. 4 tr. ř.
Pro úplnost státní zástupce uvedl, že se obvinění ve svých námitkách soustřeďují především na problematiku prováděných rekognicí a zcela ignorují některé další usvědčující důkazy provedené ve věci, např. záznamy odposlechů telefonních hovorů, které se týkají konfliktu mezi oběma obviněnými a dalším obviněným M. K. ohledně rozdělení částky 4.000.000,- Kč, jež byla získána jednáním pod bodem 2) výroku o vině. K námitkám obviněného A. V., které vytýkají průběh rekognicí, státní zástupce poznamenal, že z ustanovení §104b tr. ř. nevyplývá absolutní zákaz postupu, kdy je poznávající osobě ukázána více než jedna poznávaná osoba. Takovýto kategorický zákaz nevyplývá ani z judikatury a závěrů právní teorie, když např. i podle „komentářového“ výkladu k trestnímu řádu (Šámal P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 862) mezi ukázanými osobami má být zásadně jen jedna poznávaná osoba. Ukázání pouze jedné poznávané osoby osobě poznávající bude tedy postupem pravidelným a nejvhodnějším, nikoli však jedině možným. Navíc není podle státního zástupce jasné, jak by měly být ve vztahu k obviněnému A. V. zpochybněny výsledky rekognice přítomností obviněného D. V. mezi poznávanými, které se týkají útoku pod bodem 1) výroku o vině, jehož se jmenovaný obviněný podle skutkových zjištění neúčastnil a s poškozeným P. N., který při rekognici dne 13. 11. 2004 poznal obviněného A. V., nepřišel do styku.
Státní zástupce uzavřel, že námitky obou obviněných deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a to ani částečně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl obě dovolání, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i případně jiné rozhodnutí o dovoláních bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných A. V. a D. V. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci výše citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu oba obvinění uplatňují v dovolání výhrady, které jimi deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný A. V. vytýká, že soudy obou stupňů založily své závěry o vině jednak na rekognicích provedených v přípravném řízení a na znovupoznání obviněných u hlavního líčení, přičemž tyto procesní úkony označuje za nezákonné a jednak na shodném modusu operandi, na kterém však rozhodnutí o vině nelze postavit. Rovněž tvrdí, že se nevypořádaly s výpověďmi v dovolání jmenovaných svědků a dalšími označenými důkazy. Obviněný D. V. vznáší shodné výhrady ohledně znovupoznání obviněných při hlavním líčení. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovoláních podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů (byť obviněný D. V. uvádí opak), přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě též ohledně nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.), obvinění dovozují vady ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro námitku obviněného D. V. o vnitřně rozporném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř). V dovolání obvinění nenamítají, že předmětné skutky ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich výtky směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Brně (následně též Vrchní soud v Olomouci) učinil právní závěr, že svým jednáním spáchali trestné činy, jak jsou v rozsudečném výroku o vině konkrétně uvedeny.
Z velmi obsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 10 T 5/2005, ve spojení s podrobným odůvodněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 2 To 121/2008, vyplývá, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění obou rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněných a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud považuje za potřebné stručně uvést, a to k procesní námitce obviněného A. V., byť dovolací důvod nenaplňuje a jíž zpochybňuje zákonnost rekognice prováděné v přípravném řízení, některé níže popsané skutečnosti.
Podle §104b odst. 1 tr. ř. se rekognice koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna .
Z ustanovení §104b odst. 2 tr. ř. vyplývá, že podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána .
Podle §104b odst. 3 věty první a druhé tr. ř. platí, že má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby .
Nejvyšší soud konstatuje, že z příslušných protokolů (jejich součástí je i pořízená fotodokumentace), které jsou založeny v trestním spisu, vyplývá, že při provádění rekognice v přípravném řízení nebylo postupováno v rozporu s trestním řádem, jak je naopak obviněným A. V. vytýkáno v mimořádném opravném prostředku. Jeho osobou namítaný postup, kdy v rámci jedné rekognice byly poznávajícím osobám předvedeny dvě poznávané osoby najednou (jmenovaný obviněný a spoluobviněný D. V., kterým bylo umožněno, aby se libovolně zařadili mezi dalších šest ukazovaných osob), není v rozporu s dikcí výše citovaného ustanovení §104b odst. 3 věty první tr. ř., což i Vrchní soud v Olomouci oprávněně uvedl na str. 9 v dovoláním napadeném rozsudku. Uplatněný postup neodporuje soudní judikatuře a ani názorům zastávaným v právní teorii včetně toho, jenž je vysloven v komentovaném trestním řádu (Šámal P. a kol., Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 862), na což důvodně upozorňuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání, jež obvinění podali.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných A. V. a D. V. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného A. V. na odklad výkonu rozhodnutí, který učinil v závěru dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k