ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.862.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2010 dovolání, které podal obviněný J.B. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 10 To 64/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 195/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 3 T 195/2008, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP ČR odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 401/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 6 Tdo 256/2009, bylo k dovolání obviněného J. B. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 10 To 401/2008. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 3 T 195/2008, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená VZP ČR odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 10 To 64/2010, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušen. Dále za podmínek §259 odst. 3 tr. ř., s přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku, bylo znovu rozhodnuto a obviněný J. B. byl uznán vinným, že:
dne 4. 2. 2008 v 05:30 hodin řídil po silnici u obce H., okr. M., ve směru od obce H. P. nákladní motorové vozidlo tovární značky Scania, s návěsem zn. Kögel, společnosti Vitana, a. s. B. přičemž na křižovatce s hlavní silnicí odbočil vpravo ve směru na M., při najíždění do průběžného jízdního pruhu ve směru od N. V. na M. přehlédl zleva po hlavní silnici přijíždějící osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, kterému tak nedal přednost v jízdě a jehož řidička M. H. již na zledovatělém povrchu nestačila vozidlo ubrzdit a vjela částečně do protisměru, kde levou přední částí svého vozidla narazila do levé přední části nákladního motorového vozidla tovární značky DAF, řidiče J. M., společnosti CONTI RSC s. r. o., a při tomto střetu utrpěla otřes mozku a zlomeninu levého vnitřního kotníku s posunem kostěných úlomků s obvyklou dobou léčení 6 – 8 týdnů a s omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
Takto popsaný skutek krajský soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) a obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu (výroky o vině i trestu) napadl obviněný J. B. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí „spočívá na nesprávném zjištění skutkového stavu věci a následně na nesprávném hmotně právním posouzení skutku“ .
V podání obviněný připomněl, jak ve věci rozhodl Krajský soud v Praze. Namítl, že odůvodnění právního názoru odvolacího soudu obsahovalo řadu rozporů a pochybení, které jsou v rozporu se zásadou materiální pravdy, jak je uvedena v §2 odst. 5 tr. ř., resp. se zjištěním skutkového stavu bez důvodných pochybností. Připomněl, že z podnětu jím podaného dovolání Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí akceptoval jeho námitky ohledně možného spoluzavinění následku nehody poškozenou, neboť nebyla dostatečně objasněna otázka, zda byla při jízdě připoutána, a pokud tomu tak nebylo, mohla mít tato skutečnost vliv na vážnost jejího zranění. V novém projednávání věci Okresní soud v Mělníku vyslechl poškozenou M. H. Jmenovaná vypověděla, že v době nehody byla, tak jako vždy, připoutána bezpečnostním pásem. Po nehodě se neprodleně odpoutala a snažila se vystoupit, neboť měla obavu, že by auto mohlo začít hořet. Svědek J. M. uvedl, že o připoutání poškozené nemůže nic uvést. Prvostupňový soud posoudil výpověď poškozené jako věrohodnou a uzavřel, že bylo prokázáno, že byla při nehodě řádně připoutána a nenese žádné spoluzavinění na následku nehody.
Obviněný konstatoval, že krajský soud po přezkoumání rozsudku okresního soudu doplnil dokazování pouze výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. L. Havelky, s čímž vyslovil nesouhlas. Znalec, který byl tázán ke zranění poškozené a vlivu bezpečnostního pásu při daném nehodovém ději, uvedl, že v tomto případě připoutání či nepřipoutání nemělo na zranění vliv. Podle odvolacího soudu znalec popsal charakter daného zranění a průběh léčby s tím, že jde o závažné zranění, při němž, nedojde-li ke komplikacím, může se končetina plnohodnotně zatěžovat za 12 až 15 týdnů. Za této situace vyhodnotil jako nadbytečné provádět další obhajobou navrhované důkazy a dovodil, že skutkový stav, pokud jde o příčinu posuzované dopravní nehody, byl správně zjištěn.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný namítl, že se krajský soud neřídil právním názorem Nejvyššího soudu, jak vyplývá z usnesení ze dne 29. 4. 2009 a opětovně při rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o připoutání či nepřipoutání poškozené. Zamítl návrhy na doplnění dokazování ohledně této skutečnosti s odůvodněním, že připoutání či nepřipoutání nemělo na zranění poškozené vliv a nadbytečné by bylo též znovu vyslýchat svědky V. G., M. Š. i lékaře, který jako první ošetřoval poškozenou. Na základě neúplně zjištěného skutkového stavu odvolací soud vyvodil nesprávné právní závěry.
Dále obviněný poukázal na vymezení přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku v zákoně, včetně vyžadovaného zavinění ve formě nedbalosti [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Zmínil, že krajský soud realizoval doplnění znaleckého soudně lékařského posudku tím, že vyslechl znalce ve veřejném zasedání. Konstatoval, že ve znaleckém posudku se znalec vyjadřoval ke zranění poškozené pouze obecně. Nezabýval se otázkou, zda byla připoutána, při jaké rychlosti může k takovému zranění dojít v případě připoutání či nepřipoutání, nehodnotil dobu léčení poškozené, zda odpovídá průběhu léčby a způsobenému zranění. Znalec se pouze obecně vyjadřoval rovněž při veřejném zasedání u odvolacího soudu. Uvedl, že ve znaleckém posudku vycházel toliko z lékařské zprávy z Nemocnice v M., kde byla poškozená operována, a v níž bylo uvedeno, že řidička nebyla bezpečnostním pasem připoutána. V této zprávě nebylo zmíněno nic o možném zranění nohy či nějakém onemocnění v předešlé době či o jejím zdravotním stavu, přičemž při vypracovávání znaleckého posudku neměl znalec k dispozici lékařskou dokumentaci poškozené.
V dovolání obviněný odkázal na judikaturu soudů, že v průběhu léčení může dojít ke změnám, že již po uplynutí kratší doby než šest týdnů přestalo jít u poškozeného o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění. Nelze tedy mechanicky vycházet jen z nominální doby léčení. Vždy je třeba zkoumat, zda po celou dobu alespoň šesti týdnů se skutečně jednalo o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění. Zda zranění poškozené osoby je těžkou újmou na zdraví, a to s ohledem na delší dobu trvající poruchu zdraví, nelze posuzovat na podkladě „průměrné délky doby léčení“ zranění, ale je třeba přihlížet k individuální délce léčení. Podle obviněného se znalec dobou pracovní neschopnosti poškozené nezabýval a vycházel pouze z její výpovědi před soudem prvního stupně, kdy na jednu stranu uvedla, že léčení probíhalo zcela normálně, ale na druhou stranu se léčila sedm měsíců, protože jí rána nechtěla srůst. Poškozená se k veřejnému zasedání odvolacího soudu nedostavila, přestože obhajoba navrhovala její opětovný výslech v přítomnosti znalce. Znalec se tedy nemohl konkrétně vyjádřit k době léčení, zda probíhalo obvyklým způsobem nebo došlo ke komplikacím v léčení. Dále, zda byly ze strany poškozené řádně dodržovány léčebné postupy a doporučení, zda v jejím případě nedošlo k prodloužení léčení nějakým jejím nestandardním jednáním nebo dalším onemocněním. Obviněný uvedl, že již před soudem prvního stupně navrhoval doplnění znaleckého posudku a současně předal seznam otázek, které na jeho žádost měly být připojeny k případným otázkám soudu pro znalce. Pokud by byl soudem vyžádán písemný dodatek nebo doplnění znaleckého posudku, znalec by si musel vyžádat kompletní zdravotnickou dokumentaci poškozené, kde už by měl k dispozici veškerá vyšetření, léčebné postupy a mohl odpovědně posoudit veškeré skutečnosti a vyvrátit veškeré pochybnosti ve věci.
Provedené důkazy spolehlivě nepotvrdily respektive neprokázaly, že by se obviněný dopustil jednání a následku, který je mu kladen za vinu. Vytkl, že nebyly provedeny výslechy navrhovaných svědků, kteří se měli vyjádřit k tomu, zda poškozená byla připoutána či nikoli. V řízení nebylo spolehlivě prokázáno, za jakých okolností došlo ke zranění, zda poškozená byla či nebyla připoutána, zda léčba a délka jejího léčení odpovídaly způsobenému zranění. Nebyla spolehlivě vyloučena a ani zjišťována míra spoluzavinění poškozené. Proto nebyly vyvráceny pochybnosti o možném spoluzavinění M. H., což je důležité pro posouzení trestní odpovědnosti, jak ohledně právní kvalifikace, tak i trestu.
Podle obviněného nebyla v soudním řízení respektována zásada spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, kterou je třeba s ohledem na názor Ústavního soudu „vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníku mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, trpí jeho rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami uvedenými v hlavě páté Listiny a s čl. 95 odst. 1 Ústavy.“ Tzv. opomenuté důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, což je projevem libovůle, proto téměř vždy způsobí nepřezkoumatelnost i protiústavnost vydaného rozhodnutí. Obviněný označil rozhodnutí soudů za zatížené Ústavním soudem kritizovaným projevem libovůle, neboť přihlédly pouze k důkazům, které svědčily v jeho neprospěch a odmítly provést důkazy, jež by objasnily skutkový stav bez důvodných pochybností. Rovněž uvedl, že již prvotní šetření dopravní nehody vykazovalo závažné nedostatky, které se nedaly později napravit. V daném případě měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. V návaznosti na to obviněný shledal nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Podle jeho mínění nebyl s poukazem na zásadu materiální pravdy skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), a za tohoto stavu se jedná o nesprávné právní posouzení skutku.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 10 To 64/2010, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupce poukázal na dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů, jakož i na obviněným uplatněné dovolací námitky. K argumentaci obviněného s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 6 Tdo 256/2009, připomněl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto se dovoláním nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení obviněného o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci soudy obou stupňů učinily.
Dále státní zástupce poznamenal, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání namítl především údajně nesprávný procesní postup Krajského soudu v Praze učiněný ve věci, resp. nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku). V této souvislosti ve vyjádření zdůraznil, že popsané námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
V návaznosti na právní závěry, jež byly vysloveny ve výše zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu, státní zástupce konstatoval, že Krajský soud v Praze, resp. před ním i Okresní soud v Mělníku, doplnily dokazování tak, že je nyní dán i dostatečný skutkový podklad pro právní závěr o způsobení ublížení na zdraví na straně poškozené ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to výlučně zaviněním obviněného. Rovněž uvedl, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, přičemž pokud odvolací soud neakceptoval návrhy na jeho doplnění, svůj postoj (byť stručně) v napadeném rozsudku odůvodnil.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. B. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v zákoně, bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení .
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. B. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že provedené důkazy neprokázaly, že by se dopustil jednání a následku, jež mu jsou kladeny za vinu, a že nebyla respektována zásada spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že v soudním řízení nebyly provedeny výslechy svědků, které navrhoval. Vytýká, že nebylo spolehlivě prokázáno, za jakých okolností došlo ke zranění poškozené M. H., zda léčba a délka jejího léčení odpovídaly způsobenému zranění. Konstatuje, že nebyla spolehlivě vyloučena a ani zjišťována míra spoluzavinění poškozené. V této spojitosti nesouhlasí se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a s výpovědí znalce MUDr. L. H. při veřejném zasedání odvolacího soudu. Uvádí, že se krajský soud dostatečně neřídil právním názorem Nejvyššího soudu. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků (v podstatě nedodržení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.) obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud však považuje za potřebné poznamenat některé níže rozvedené skutečnosti.
Předně je nutno připomenout, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 6 Tdo 256/2009, bylo s poukazem na učiněná skutková zjištění k jednání obviněného J. B. mimo jiné konstatováno: „…porušil nejen ustanovení §4 písm. a), b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění novel, ale i další ustanovení téhož zákona. Zejména však porušil ustanovení §22 odst. 1 citovaného zákona podle kterého platí, že řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou „Dej přednost v jízdě!“ nebo „Stůj, dej přednost v jízdě!“ musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. V době nedání přednosti v jízdě se poškozená nacházela se svým automobilem tak blízko, že byla nucena k náhlé změně rychlosti motorového vozidla (brzdění) a směru jízdy.“ Dovolací soud taktéž uvedl: „V příčinné souvislosti s jednáním obviněného došlo k dopravní nehodě a ke zranění poškozené M. H. Současně však zůstala neobjasněna otázka, zda, a pokud ano, tak do jaké míry se na tomto zranění mohlo podílet jednání samotné poškozené.“ V této souvislosti bylo vytknuto, že mělo být zjišťováno, zda poškozená M. H. byla v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem či nikoliv, neboť nepřipoutání její osoby bylo uváděno v lékařské zprávě Nemocnice s poliklinikou v M. – chirurgické oddělení ze dne 11. 2. 2008, která byla adresována jejímu ošetřujícímu lékaři (č. l. 47 – 49 spisu). Nejvyšší soud též zdůraznil: „…skutkový stav byl správně zjištěn v tom směru, že příčinou dopravní nehody a zranění poškozené M. H. bylo shora zmíněné jednání obviněného, jímž jako řidič motorového vozidla nedal na křižovatce jmenované řidičce automobilu, která jela po hlavní silnici, přednost v jízdě. V tomto směru lze poukázat nejen na svědeckou výpověď samotné poškozené (str. 2 a 3 rozsudku), ale i na svědecké výpovědi V. G. a M. Š., které v době dopravní nehody jely v osobním motorovém vozidle za řízení prvně jmenované za automobilem obviněného (str. 3 rozsudku). Rovněž je možno souhlasit s názorem Krajského soudu v Praze, pokud neshledal důvody pro doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru dopravy (str. 2 a 3 usnesení). Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství hodnotil z lékařského hlediska závažnost zranění poškozené, dobu jeho léčení i období, po které byla omezena v obvyklém způsobu života. Tento posudek sice neuvedl dobu pracovní neschopnosti u poškozené M. H. v důsledku předmětného zranění, avšak ze svědecké výpovědi jmenované u hlavního líčení dne 13. 8. 2008 (č. l. 100 spisu) plyne, že stále trvala, což je zřejmé i z argumentace na str. 2 v odůvodnění rozsudku okresního soudu“ (vše na str. 8 až 10 usnesení dovolacího soudu).
Z citovaných pasáží předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu je evidentní, že neměl žádné důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu ve věci s výjimkou, že zůstala neobjasněna otázka, zda byla či nebyla poškozená M. H. v době dopravní nehody připoutána bezpečnostním pásem. V případě nepřipoutání jmenované bezpečnostním pásem mělo být zjišťováno, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejího zranění, což by mohlo být významné jednak z hlediska event. spoluzavinění následku (účinku) poškozenou, jednak ohledně snížení míry zavinění obviněného J. B. a tím i vliv na hodnocení stupně nebezpečnosti jeho činu pro společnost (současně byl učiněn odkaz na rozhodnutí č. 9/1979 Sb. rozh. tr.). Je nutno zdůraznit, že v následném řízení soudy obou stupňů respektovaly kasační rozhodnutí dovolacího soudu a též provedly jím uložené doplnění dokazování. Okresní soud v Mělníku vyslechl poškozenou M. H. a svědka J. M. a Krajský soud v Praze vyslechl zpracovatele znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. L. Havelku. Pokud na základě doplněného dokazování a zhodnocení provedených důkazů odvolací soud učinil skutkový závěr, že v daném případě byla otázka připoutání bezpečnostním pásem pro vznik zranění poškozené bez významu, nelze tomuto posouzení vytýkat pochybení. To platí i pro konstatování tohoto soudu, že „…poškozená nenese žádné spoluzavinění na svém zranění a za nehodu i její následky nese výlučně zavinění obžalovaný“ (vše na str. 5 rozsudku soudu druhého stupně).
Při veřejném zasedání odvolacího soudu dne 2. 3. 2010 znalec MUDr. L. Havelka rovněž uvedl, že znalecký posudek vypracoval na základě lékařské zprávy z Nemocnice v M., kde byla poškozená M. H. operována. Konstatoval, že v případě kotníku jde „o natolik závažné poranění, neboť dochází k poranění kosti a vazů. Následně po operaci bývá na 4 až 5 týdnů fixace v sádře, končetina se nesmí zatěžovat a plnohodnotná zátěž končetiny, pokud nejsou komplikace, je za 12 až 15 týdnů. V dosti případech tím, že je končetina fixována, dochází ke ztuhnutí kotníku, noha otéká a následná rehabilitace je poměrně dlouhá. Pokud měla poškozená nohu fixovánu v sádře, zcela jednoznačně musela používat berle. Když se sádra po těch 4 až 5 týdnech sundá, tak přesto pacienti chodí o berlích. Než se kotník rozcvičí, tak to trvá 1 až 2 měsíce, než se pořádně rozcvičí…“ (vše na č. l. 179 tr. spisu).
S ohledem na skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z výpovědi znalce MUDr. L. Havelky při veřejném zasedání odvolacího soudu, s nimiž se Krajský soud v Praze ztotožnil, je důkazně podložen závěr, že v důsledku zranění při dopravní nehodě a jeho následném léčení byla poškozená M. H. omezena v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však s poukazem na výše rozvedené skutečnosti zjevně nejedná. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, a to v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 3 T 195/2008, plyne, jaké skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění soudních rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného J. B. a jakými právními úvahami se odvolací soud řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010. Soud druhého stupně rovněž uvedl, proč neakceptoval návrhy obviněného na doplnění dokazování.
V posuzované trestní věci obviněný J. B. nenamítá, že skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení) byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Praze učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a jprávních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k