ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1100.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1100/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 12 To 160/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 201/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 16 T 201/2009, byl obviněný M. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v době od 5. srpna 2008 do konce měsíce října 2009 v T., v Ú., okr. T. ani jinde i když měl finanční příjem, ničím nepřispíval na výživu svých nezletilých synů, přestože mu tato povinnost vyplývá z ustanovení §85 zákona o rodině a byla mu konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č. j. 12 P 145/2004-54 ze dne 23. 5. 2005, kterým mu bylo uloženo za povinnost přispívat na výživu nezl. M. částkou 500,- Kč a na výživu nezl. J. částkou 500,- Kč měsíčně, to vše splatné k rukám matky T. F., vždy do každého 20. dne v měsíci předem, takže za uvedené období dluží na výživném částku ve výši 13.000,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a podle téhož ustanovení mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 12 To 160/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Bořivoje Ježka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř.
Dovolatel nesouhlasil s výroky soudů obou stupňů, neboť je hluboce přesvědčen, že ve vztahu ke němu nejsou spravedlivé ani správné. I nadále trval na tom, že byl ve věci křivě obviněn, že se ničeho takového ve skutečnosti vůbec nedopustil, že je to všechno na něj „podraz“ ze strany T. F., která před jeho manželkou říkala, že ho může udat kdykoliv bude chtít a že bude alimenty platit třeba desetkrát.
Obviněný zopakoval, že předmětný trestný čin vůbec nespáchal, protože matce– T. F. dával ze své výplaty každý měsíc peníze, což bylo 7.500,- Kč, 8.500,- Kč, 9.500,- Kč, jak kdy, ale vždy to bylo minimálně 7.000,- Kč měsíčně, a že jeho žádostem, aby zejména k tomuto byli před soudem vyslechnuti svědkové (zejména J. G. a I. G.) nebylo vyhověno.
Dovolatel dále namítal, že hlavní líčení dne 22. 12. 2009 nemělo být konáno bez něj, neboť s tím nesouhlasil, ani k tomuto hlavnímu líčení nebyl obeslán a i v protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 12. 2009 je uvedeno jen to, že „Státní zástupce i obžalovaný berou termín odročeného hlavního líčení na vědomí s tím, že již nebudou“. V takovém pochybení spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když nesouhlasil ani se závěry odvolacího soudu, že řízení bylo konáno v souladu s trestním řádem, že nebylo zjištěno, že by v tomto řízení došlo k procesním pochybením, zejména pokud by mohla mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění jeho práv na obhajobu, ani s tím, že v řízení byly vykonány všechny důkazy nutné ke zjištění skutkového stavu věci.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že „rozhodně není způsobilý se sám náležitě hájit, a proto se domnívá, že po celé předmětné řízení měl mít obhájce podle §36 odst. 2 tr. ř.“.
Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když namítal, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V závěru podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2010, č. j. 12 To 160/2010-109, zrušil a poté věc přikázal Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný toliko namítal, že měl mít ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř. po celé trestní řízení obhájce. Tuto část dovolání státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněnou, neboť obviněný je osobou, která byla opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody a má s trestním stíháním zkušenosti. Z protokolů o hlavním líčení nevyplývá, že by jeho vystupování před soudem odůvodňovalo namítanou nutnou obhajobu. Stávající obhájce mu byl soudem ustanoven až za účelem odstranění vad odvolání, což samo o sobě nutnou obhajobu v předchozích stadiích trestního stíhání neodůvodňuje.
Státní zástupce považoval za zjevně nedůvodné dovolání obviněného i v části, v níž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. K tomu podotkl, že obviněný nebyl k hlavnímu líčení obesílán, neboť vzal termín odročeného hlavního líčení na vědomí. Pokud v textu protokolu, tak jak je uveden výše, chybí slovo „obesíláni“, pak jde zcela zjevně o písařskou chybu vzniklou až při protokolaci, která na srozumitelnost vyhlášení termínu neměla vliv.
Pokud obviněný uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce poukázal na to, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v tomto ustanovení, ve skutečnosti však námitky směřují proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť uvedený dovolací důvod je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru ovšem žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. být nemohou. Proto je podle státního zástupce v této části dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v naposledy citovaném ustanovení.
K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tento dovolací důvod byl uplatněn výslovně podle první tam uvedené alternativy, což však vůbec nepřichází v úvahu, neboť jde o dovolací důvod ryze procesního charakteru, vztahující se k případům, kdy odvolání bylo zamítnuto či odmítnuto podle §253 tr. ř. bez jeho věcného přezkoumání. V daném případě však odvolání obviněného soudem druhého stupně projednáno bylo a bylo o něm i rozhodnuto. Citovaný dovolací důvod, pokud by byl uplatněn podle druhé tam uvedené alternativy, by mohl být relevantním důvodem dovolání v případě, že by v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Námitky dovolatele jsou však ve vztahu k předchozímu řízení zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti v rozporu se zákonnými dovolacími důvody.
V závěru svého vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jelikož obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř., je zapotřebí nejprve (podle jejich abecedního pořadí) uvést, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Vzhledem k tomu, že dovolatelem konkrétně uplatněná námitka spočívala v tom, že měl mít ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř. po celé trestní řízení obhájce, neboť rozhodně není způsobilý se sám náležitě hájit, je nutno dále uvést, že podle §36 odst. 2 tr. ř. obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.
Pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit ve smyslu citovaného ustanovení mohou vzniknout např. u obviněných, u nichž jejich duševní stav vyvolává v tomto směru pochybnosti, dále u obviněných hluchých, hluchoněmých, němých, slepých, s vadami řeči nebo těžce nemocných (např. u osob s organickým onemocněním mozku, silným kornatěním apod.), u obviněných, kteří jsou po utrpěném úrazu v kómatu nebo v jiném obdobném stavu hospitalizováni v nemocnici, anebo u obviněných, kteří neumí číst nebo psát, apod. (srov. rozhodnutí č. 27/1977, č. 65/1978 Sb. rozh. trest.). Takovým důvodem může být i právní nebo skutková složitost projednávané trestní věci, okolnost, že obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce atd.
V posuzované věci však o žádný se shora uvedených případů nešlo. Z protokolů o hlavním líčení (ani z jiných písemností ve spise založených) nevyplývá, že by chování a vystupování obviněného před soudem odůvodňovalo nutnou obhajobu ve smyslu §36 odst. 2 tr. ř. Ostatně obviněný není pachatelem, který by neměl s trestním stíháním žádné zkušenosti. V minulosti byl opakovaně soudně trestán a dokonce (též opakovaně) i ve výkonu trestu odnětí svobody (z posledního propuštěn dne 14. 8. 2008).
Nad rámec již řečeného lze ještě dodat, že obhájce, jehož prostřednictvím obviněný podal dovolání, mu byl soudem ustanoven (rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 2. 2010, č. j. 16 T 201/2009-97) podle §251 odst. 2 tr. ř. jen k náležitému odůvodnění odvolání, které si předtím sám podal. Ani takovýto postup soudu však pro důvody nutné obhajoby u obviněného v předchozích stadiích trestního stíhání nesvědčí.
S ohledem na shora uvedené argumenty lze proto uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn opodstatněně.
Jako další obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; takovým postupem soudu by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že odročené hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, byť souhlas s takovým postupem nedal a k tomuto hlavnímu líčení nebyl obeslán. Taková jeho námitka je však zcela lichá, neboť – jak se podává z protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2009 u Okresního soudu v Trutnově – bylo v jeho závěru vyhlášeno usnesení, jímž bylo hlavní líčení odročeno na den 22. 12. 2009 v 10:30 hodin, č. dveří 115 – přízemí. Obviněný byl při tomto hlavním líčení přítomen a spolu se státní zástupkyní vzal termín odročeného hlavního líčení na vědomí, s tím, že již nebudou k hlavnímu líčení obesíláni. Z tohoto důvodu nebyl k odročenému hlavnímu líčení znovu předvolán. Jelikož se k němu bez omluvy nedostavil (a ani nepožádal o jeho odročení, což ostatně ani v dovolání nenamítal), soud prvního stupně v jeho úvodu rozhodl usnesením podle §202 odst. 2 tr. ř., že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného. Předsedkyně senátu poté zopakovala dosavadní průběh řízení (zejména přečetla protokol o hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2009 a úřední záznam z č. l. 84 spisu) a následně po sdělení státní zástupkyně, že nemá žádné návrhy na doplnění dokazování, prohlásila dokazování za skončené a udělila slovo k závěrečným návrhům. Po odeznění závěrečného návrhu státní zástupkyně a přerušení hlavního líčení soud vyhlásil shora uvedený odsuzující rozsudek.
Namítal-li obviněný v této souvislosti, že v protokolu o hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2009 je uvedeno „Státní zástupce i obžalovaný berou termín odročeného hlavního líčení na vědomí s tím, že již nebudou“, z čehož chtěl zřejmě dovozovat, že k odročenému hlavnímu líčení nebyl řádně předvolán, nelze takové argumentaci přisvědčit. Naopak je třeba souhlasit se státním zástupcem, který správně poukázal na to, že pokud v textu zmiňovaného protokolu chybí slovo „obesíláni“, jde zcela zjevně o písařskou chybu vzniklou až při protokolaci, která na srozumitelnost vyhlášení termínu neměla naprosto žádný vliv. Ostatně – jak na to přiléhavě poukázal již odvolací soud, když přezkoumával otázku zákonnosti procesní postupu před soudem prvního stupně – k odročení hlavního líčení došlo (právě a jen) proto, aby nalézací soud obviněnému umožnil uhradit dlužné výživné (k čemuž nakonec ani nedošlo).
Z uvedených skutečností je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný byl o termínu odročeného hlavního líčení řádně zpraven. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže konal odročené hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, pokud dospěl k závěru, že jeho účast není nezbytná (to dal dostatečně najevo vyhlášením výše zmíněného usnesení). Zvolený postup nebyl v neprospěch obviněného a jeho právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Obviněný se mohl k provedeným důkazům, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho vině, vyjádřit již v hlavním líčení konaném dne 10. 12. 2009, takže kontradiktorní projednání věci bylo zajištěno.
K dalšímu obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že podle něho lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Obviněný totiž napadal jen neúplnost dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů. Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal doplnění dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. (který dovolatel uplatnil jako poslední) je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a kterou obviněný ve svém podání výslovně uplatnil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by proto mohl být považován za relevantně uplatněný jen v jeho druhé alternativě, tedy v případě, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však v dané věci také nebyla splněna, protože obviněným v dovolání uplatněné další dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. ř. byly shledány buď zjevně neopodstatněnými, anebo vůbec nebyly obsahově naplněny (srov. výše argumentaci dovolacího soudu).
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a