ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.111.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 111/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 95/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, v bodě I. týkající se odsuzující části výroku o trestu, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, v části výroku o vině v bodě I. 1. - 3.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil jiným samosoudcem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, byl obviněný V. M. v části I. uznán vinným v bodech 1., 2., 3. pokaždé trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., v bodě 4. trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. a v bodě 5. trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.
Za tyto trestné činy a dále za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 2 T 123/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 9 To 433/2003, a trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 9 To 303/2006, (správně však 8 To) byl obviněný odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti opravy silničních vozidel, nákup a prodej zboží-motorových vozidel včetně ojetých, náhradní díly a autopříslušenství a půjčování automobilů, a v zákazu působit jako statutární zástupce v obchodních společnostech na dobu čtyř roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. V části II. rozsudku byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. pro zánik trestnosti zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání tří trestných činů neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a trestného činu podvodu podle 250 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného obviněným proti shora uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. (bod 4.) a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (bod 5.), jakož i v celém výroku o trestu a náhradě škody týkající se odsuzující části.
I. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby ze skutku v rozsudku soudu prvního stupně popsaném pod bodem 5.), jímž se měl obviněný dopustit trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., a rozhodl u tohoto činu o náhradě škody.
Za tři trestné činy neodvedení pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. (body 1., 2., 3.), ohledně nichž shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně neměnil, a dále za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2007, kterým byl uznán pravomocně vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 2 T 123/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 9 To 433/2003, a za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2007, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 8 To 303/2007 (správně však 8 To 303/2006), obviněného odsoudil podle §147 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
II. Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání pro skutek popsaný pod bodem 4) rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Obviněný V. M. proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř., které zaměřil proti odsuzující části napadeného rozsudku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný shledal v tom, že ve věci rozhodující samosoudce soudu prvního stupně JUDr. Jiří Večeřa měl být z projednávané věci pro podjatost vyloučen, a to i se zřetelem na to, že již při hlavním líčení dne 27. 7. 2004 podal obviněný námitku podjatosti, když se domníval, že ze strany tohoto soudce není postupováno objektivně a správně, neboť podání nejsou řádně prověřována, zatímco jiné věci vůči osobě obviněného jsou vyřizovány velmi rychle, a též vůči obviněnému vyvíjel nátlak, aby se přiznal. Následně bylo soudem vyneseno usnesení, že samosoudce není vyloučen z vykonávaní úkonů trestního řízení. Obviněný proti němu podal stížnost, v níž mimo jiné namítl, že mu bylo samosoudcem vyhrožováno. Podjatost samosoudce obviněný spatřoval i v tom, že rozsudky byly odvolacím soudem dvakrát zrušeny pro vady podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., přičemž odvolací soud sám shledal, že ze strany tohoto soudce nebyly respektovány pokyny odvolacího soudu vyslovené ve dvou zrušujících usneseních Krajského soudu v Brně (např. sp. zn. 8 To 303/2006, ze dne 6. 2. 2007). Obviněný poukázal i na to, že při hlavním líčení dne 18. 4. 2005 bylo soudu předloženo vyrozumění Obvodního oddělení Policie České republiky o vyřízení podnětu obviněného na jmenovaného samosoudce, a uvedl další důvody jeho podjatosti. Dovolatel dále vytkl, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2008, při výslechu svědka Z. N., byly tomuto ze strany samosoudce kladeny návodné otázky, jejichž obsah obviněný v podaném dovolání konkretizoval a citoval (viz zvukový záznam z tohoto hlavního líčení). Obviněný v této souvislosti odkázal i na níže konstatované záměny v protokolu z hlavního líčení ze dne 14. 10. 2008.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že pokud byla podle rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.1. částka 60.022,- Kč uhrazena výtěžkem dražby zajištěného majetku, tedy v rámci exekuce, není správný závěr, že v takovém případě nelze použít ustanovení §147a tr. zák. Podle obviněného dikce tohoto ustanovení vyžaduje dodatečné splnění povinnosti, a není přípustné ho interpretovat tak, že se jedná o dodatečné dobrovolné splnění, když splnění závazku je pojmem občanskoprávním, a tak závěr o tom, že úhrada dluhu dlužníka, byť provedena exekutorem, není splněním povinnosti, by znamenal popření zásad závazkového práva a znevýhodnění obviněného oproti jiným pachatelům, jimž nebyl zajištěn žádný majetek. Obviněný ve vztahu k pochybení soudů, pokud nepoužily účinnou lítost podle §147a tr. zák., vytkl, že dostatečně nehodnotily, že v důsledku špatné komunikace státních orgánů po celou dobu přetrvávaly nejasnosti mezi závěry Finančního úřadu ve Ž. n.S., který původně vystupoval v tomto soudním řízení, a Finančním úřadem v J., který byl příslušný po změně trvalého bydliště obviněného, když první z nich započetl obviněným provedené platby na jiné roky než Finanční úřad v J. Obviněný netušil, když platby tomuto úřadu zasílal, že je bude úřad přiřazovat na jednotlivé účty podle svého postupu a nikoliv podle vůle a určení plátce. Obviněný zdůraznil, že svědek Z. N. ve výpovědi v hlavním líčení dne 24. 6. 2008 připustil, že zřejmě nastala situace, kdy úhrady, byť se zpožděním, obviněný prováděl, avšak finanční úřad tyto úhrady zúčtovával jinam. Obviněný po celou dobu poukazoval na to, že všechny dlužné částky byly z jeho strany již zaplaceny, nicméně finanční úřady jím uhrazené částky započetly podle svého uvážení a zcela jinak, než obviněný očekával. Když posléze žádal, aby obdržel jasný přehled o tom, kolik a za jaké období zbývá uhradit, soud nebyl schopen mu takový výpis poskytnout, ač obviněný shledal konkrétní nejasnosti, na něž soud v této souvislosti upozornil.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojil i proti okolnostem, za nichž mu byl uložen úhrnný trest. Konkrétně vytkl, že byl odsouzen kromě jiných trestných činů, jimiž byl uznán vinným, i za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2007, kterým byl uznán pravomocně vinným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 8 To 303/2006. Poukázal na to, že novelou trestního zákona provedenou zák. č. 296/2007 Sb., účinným v té době byl §126 odst. 1 tr. zák. významně redukován a pozměněn a §126 odst. 2 tr. zák. byl ze zákona zcela vypuštěn. Z velké části totiž bylo upuštěno od trestněprávních sankcí za tento typ deliktů, a ty byly nahrazeny civilněprávní úpravou odpovědnosti za škodu a jinou újmu vzniklou v důsledku porušení povinnosti v insolvenčním řízení. Rozsudky, kterými bylo rozhodováno o trestném činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. měly být zrušeny a soud měl při novém rozhodnutí přihlédnout k zániku trestnosti.
Podle obviněného je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. naplněný v tom, že dne 14. 10. 2008 se ve věci konalo hlavní líčení u soudu prvního stupně, u kterého také došlo k vyhlášení rozsudku, pro jehož kontrolu nelze vycházet ze zvukového záznamu, který nebyl v rozporu s §55b tr. ř. pořízen, a to za situace, kdy se tohoto hlavního líčení neúčastnil obviněný ani jeho obhájce. Když se poté za účelem zjištění, jak bylo soudem rozhodnuto, obviněný dostavil do soudní kanceláře a v souladu s §65 tr. ř. si vyžádal protokol z tohoto hlavního líčení (zaplatil správní poplatek) a obdržel jej, zachycoval tento protokol autentický průběh hlavního líčení a také text soudem vyhlášeného rozsudku. Při přípravě odvolání však shledal závažné nesrovnalosti mezi textem výroku rozsudku, jak byl vyhlášen, tj. obsažený v protokolu, který od soudní kanceláře na žádost obdržel, a textem výroku zachyceném v opisu rozsudku, který mu byl soudem prvního stupně doručen. Tento rozpor namítl obviněný již v odvolání, když v něm uvedl, že pokud je rozpor mezi výrokem rozsudku obsaženým v písemném vyhotovení rozsudku a výrokem rozsudku, jak byl ústně vyhlášen, pak nelze vycházet z výroku rozsudku obsaženého v písemném vyhotovení, nýbrž z rozsudku vyhlášeného, který je pro obviněného příznivější. Také státní zástupkyně JUDr. Štěpánka Růžičková přítomná při veřejném zasedání o odvolání konaném dne 2. 6. 2009 potvrdila právní názor obhajoby a uvedla, že souhlasí s tím, že písemné vyhotovení rozsudku neodpovídá tomu, jak byl rozsudek vyhlášen při hlavním líčení, což považuje za natolik zásadní vadu, že nejméně v této části je nutné odvolání vyhovět. V písemném vyhotovení rozsudku pak podle obviněného chybí výroky pod bodem I.1. – 3. v tom znění, jak byly učiněny při ústním vyhlášení rozsudku, resp. jsou v tomto směru neúplné. Obviněný současně navrhl, aby odvolací soud obviněným zmiňované skutečnosti z předložených protokolů a jejich kopií ověřil.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, v celém výroku o trestu, dále podle tohoto ustanovení zrušil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, ve výroku o vině v bodech I.1. - 3. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a podle §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.
V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a námitky obviněného uplatněné v dovolání. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedla, za jakých podmínek lze tento namítat, a konstatovala, že sama skutečnost, že soudce, který rozhodoval ve věci v prvním stupni, jednoznačně nerespektoval právní názory odvolacího soudu, vyslovené v rozhodnutí, jímž byla věc soudu prvého stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí, byť opakovaně, nezakládá důvodnost námitky podjatosti samosoudce stejně tak, jako námitka o tom, že podle názoru obviněného samosoudce nesprávně vedl výslech některého ze svědků. Z uvedených skutečností v žádném směru nelze dovodit, že by samosoudce měl nějaký poměr k projednávané věci, případně k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Pokud v posuzované trestní věci nebyly prokázány žádné jiné skutečnosti, pro které by mohly být odůvodněny pochybnosti o objektivnosti rozhodování samosoudce, je třeba vycházet z předpokladu profesionality soudce, který v řízení postupuje ve smyslu dosažení účelu trestního zákona prostředky dovolenými zákonem a námitku obviněného tak shledala jako neopodstatněnou. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledala, že obviněný materiálně neuplatnil tento dovolací důvod ve všech námitkách, zejména pokud zpochybnil skutkové závěry soudů o tom, že nesprávně zhodnotily platby, které prováděl na účet shora uvedených finančních úřadů. Za námitky právní povahy považovala ty, v nichž obviněný brojil proti nepoužití §147a tr. zák., a že Krajský soud nedostatečným způsobem ve svém rozhodnutí zohlednil novelu trestního zákona provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. První z těchto námitek státní zástupkyně shledala neopodstatněnou, neboť podmínky účinné lítosti nebyly ve smyslu §147a tr. zák. naplněny, protože o ni může jít jen v případě, když pachatel nějakým způsobem zajistí nebo přispěje k tomu, aby dlužné platby byly uhrazeny, k čemuž v dané věci nedošlo, když neuhrazené povinné platby byly zaplaceny až prostřednictvím exekuce bez přičinění obviněného. Za důvodnou však považovala výhradu, že nebylo dostatečně přihlédnuto k novele trestního zákona provedené zák. č. 296/2007 Sb. V době rozhodování odvolacího soudu došlo zák. č. 296/2007 Sb., kterým se mění zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, mj. ke zrušení ustanovení §126 odst. 2 tr. zák. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v posuzované trestní věci nepostupoval zcela v souladu s právními normami, které byly platné a účinné v době jeho rozhodování. Zákon č. 296/2007 Sb. nabyl účinnosti v dotčené části dnem 1. 1. 2008. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodoval v trestní věci obviněného rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, přičemž je zřejmé, že trest obviněnému ukládal i za trestný čin již uvedeným zákonem zrušený. Názor Krajského soudu v Brně, že nejde o zánik trestnosti podle §65 tr. zák., a že změna zákonné úpravy ustanovení §126 tr. zák., nemá vliv na trestnost již pravomocně vyslovené viny obviněného, státní zástupkyně nepovažovala se zřetelem k §16 odst. 1 tr. zák. za správný. Odvolací soud si měl jako předběžnou otázku podle §9 odst. 2 tr. ř. vyhodnotit, zda je možné obviněnému ukládat trest i za trestný čin, který již není obsahem zvláštní části trestního zákona, a to i přesto, že výrok o vině již byl pravomocný. V rámci ukládání úhrnného trestu měla být uvedená okolnost bezezbytku zvážena s tím, že by za trestný čin podle §126 odst. 2 tr. zák. neměl být ukládán trest. Za situace, pokud by bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu, bylo by možné uvažovat o tom, že ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít. Takovou pozdější změnu trestního zákona nebo jiného zákona, od něhož se odvíjí trestnost činu, jde-li o změnu ve prospěch pachatele, lze zohlednit postupem podle §465 odst. 1 tr. ř., avšak uvedený postup není možné na tuto trestní věc vztáhnout. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by materiálně tento dovolací důvod naplňovala. V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Když Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány podmínky proto, aby bylo podané dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
K námitce obviněného uplatněné podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutné uvést, že dovolání podle tohoto důvodu je možné podat jen tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Vyloučený orgán ve věci rozhodl tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř.
Z tohoto vymezení je zřejmé, že toliko okolnosti taxativně stanovené v §30 odst. 1, 2 tr. ř. mohou zakládat pochybnosti o nepodjatosti soudce.
V daném případě obviněný nenamítal, že samosoudce JUDr. Jiří Večeřa byl vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, protože byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, nebo že by po podání obžaloby v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě obviněného, jak vymezuje ustanovení §30 odst. 2 tr. ř., ale podle podaného dovolání je zřejmé, že měl na mysli důvod ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel, nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).
Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností (srov. např. rozhodnutí č. 62/1980, č. 10/1990-II). Za takovou okolnost bez dalšího nelze považovat, že se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí (rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci obviněný opakovaně vznášel námitky podjatosti proti samosoudci JUDr. Jiřímu Večeřovi. Při hlavním líčení (č. l. 346) konaném dne 27. 7. 2004 (sp. zn. 2 T 88/2003) proto, že mu samosoudce vyhrožoval, že „může zařídit, aby si to s obviněným vyřídili jiní a jinde“. Samosoudce rozhodl podle §30 odst. 1 tr. ř., že není vyloučen (viz. č. l. 350). O stížnosti obviněného rozhodoval Krajský soud v Brně usnesením pod sp. zn. 3 To 375/2004, a podle §148 odst. 1 tr. ř. stížnost obviněného zamítl (č. l. 455). Ohledně požadavku obviněného na odnětí věci proto, že jsou vyloučeni všichni soudci soudu prvního stupně, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením pod sp. zn. 9 Nt 1/2005 (č. l. 464) tak, že se podle §25 tr. ř. předmětná trestní věc Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou neodnímá. Obviněný při hlavním líčení dne 18. 4. 2005 (č. l. 498) vznesl další námitku podjatosti proti jmenovanému samosoudci opřenou o skutečnost, že podal na Policii České republiky podnět k trestnímu stíhání tohoto samosoudce, jíž samosoudce nevyhověl (č. l. 527) a Krajský soud v Brně usnesením pod sp. zn. 8 To 483/2005 (č. l. 605) stížnost obviněného podle §148 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že obviněný v průběhu trestního řízení před podáním dovolání vznášel námitky podjatosti, jimž nebylo vyhověno. Je nutné zdůraznit, že nyní své výhrady ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný uplatnil proto, že ze strany tohoto soudce nebylo postupováno objektivně a správně, neboť jeho podání nebyla řádně prověřována, samosoudce vyvíjel nátlak, aby se přiznal, že mu bylo samosoudcem vyhrožováno, že rozsudky byly odvolacím soudem dvakrát zrušeny pro vady podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., když nebyly respektovány pokyny odvolacího soudu vyslovené ve dvou zrušujících usneseních, že bylo soudu předloženo vyrozumění Obvodního oddělení Police České republiky o vyřízení podnětu obviněného na jmenovaného samosoudce, dále zdůrazňoval, že v průběhu hlavního líčení konaného dne 24. 6. 2008 při výslechu svědka Z. N. byly tomuto ze strany samosoudce kladeny návodné otázky. Tyto výhrady však důvody podjatosti, jak je má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. nenaplňují. Žádná z námitek, v nichž obviněný spatřuje podjatost samosoudce JUDr. Jiřího Večeři, není takovou okolností, která by zakládala pochybnosti o nepodjatosti jmenovaného soudce pro jeho poměr věci nebo k osobám, jichž se úkon týká, jak zákon vyžaduje.
I když obviněný vytýkal, že podal podnět na Policii České republiky, neprokázala se v průběhu celého trestního řízení žádná skutečnost dokládající, že bylo na jeho základě proti jmenovanému soudci zahájeno či vedeno trestní stíhání. Toliko z okolnosti, že byl podán podnět k zahájení trestního stíhání soudce, aniž by bylo zřejmé, že se trestní stíhání vedlo, event. byly konány úkony trestního řízení, nelze dovozovat, že jsou naplněny důvody podjatosti podle §30 odst. 1 tr. ř. Podnět k trestnímu stíhání je úkonem, který je sice signálem k tomu, aby orgány činné v trestním řízení prováděly k jeho prověření úkony, ale takovým důvodem může být teprve až zjištění, že je tento podnět opodstatněný (§30 odst. 1 tr. ř.).
Tvrzení obviněného, že mu měl soudce výše zmíněným způsobem vyhrožovat, je okolnost, která rovněž nedopadá na podmínky stanovené v §30 odst. 1 tr. ř., neboť se jen obviněným tvrzená skutečnost v průběhu trestního řízení neprokázala, a ani soudy o dřívějších námitkách podjatosti obviněného rozhodující, ji za takovou okolnost nepovažovaly. Proto ani tato námitka nezakládá důvod pro vyloučení soudce z projednávaní věci, protože ji nelze podřadit pod žádnou ze skutečností svědčících o tom, že by byl samosoudce vyloučen pro poměr k obviněnému, neboť, ani i negativně míněný či vyznívající slovní projev sám o sobě nevytváří poměr k osobě (tj. příbuzenský, švagrovský, druha a družky, nebo přátelský či nepřátelský). O žádný takový vztah se zde nejednalo, protože prohlášení, jak je obviněný v dovolání formuloval, nevykazuje nepřátelský poměr samosoudce k obviněnému.
Pokud obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledával v tom, že soudce nepostupoval tak, jak mu vytkl v rozhodnutí nadřízený soud, nebo pokud obviněný nepovažoval jeho postup v rámci jím konaného řízení za spravedlivý či správný, bylo již výše v rámci rozhodnutí publikované pod č. 30/2007 Sb. rozh. tr. konstatováno, že takové námitky o podjatosti soudce nesvědčí, a rovněž jimi není naplněna žádná z okolností pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1, 2 tr. ř.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v námitkách obviněného podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. takové skutečnosti, které by naplňovaly podmínky pro vyloučení samosoudce JUDr. Jiřího Večeři, jak je vymezuje ustanovení §30 odst. 1, event. 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., o nějž obviněný dovolání též opřel, se uplatní, když v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o dvě alternativy, buď že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Za výrok, který nebyl učiněn, se považuje takový, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí tak jeho výrokovou část neúplnou. Takový výrok musí v rozhodnutí absentovat jako celek, jestliže ho soud měl pojmout do výrokové části. Neúplným výrokem je takový výrok, který je v rozhodnutí obsažen jen v části, tj., že neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Pod takto označený dovolací důvod nelze podřadit výhrady obviněného, jimiž poukazoval na změnu obsahu protokolů o hlavním líčení ze dne 14. 10. 2008, a to ani se zřetelem na námitky, že zejména výrok o vině pod bodem 1. v odsuzující části tak, jak byl vyhlášen podle protokolu, který na svou žádost obviněný obdržel v kanceláři soudu, nekoresponduje s výrokem, který je obsažen v originále rozsudku i v jeho opisech. Nedopadají na tento dovolací důvod ani další nesrovnalosti týkající se způsobu vyhlášení rozsudku, protože nejsou ani chybějícím ani neúplným výrokem ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože, byť i se zřetelem na obsahovou neshodu mezi protokoly o hlavním líčení a písemným vyhotovením rozsudku, jsou v rozsudku obsaženy všechny výroky.
Podstata v této souvislosti namítaných nedostatků totiž není v neúplnosti výrokové části rozsudku, ale spočívá v nerespektování procesního postupu při vyhotovování protokolu obsahujícího text vyhlášeného rozsudku, jak bude dále rozvedeno.
Z takto uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnosti, které obviněný proti rozsudečnému výroku o vině vytýkal, mají ve své podstatě, byť jde o vady procesní povahy, dopad na věcnou správnost výroku o vině, který je však v důsledku namítaných nesrovnalostí zcela nepřezkoumatelný. Tyto výhrady právě proto, že se týkají výroku o vině, a to i se zřetelem na správnost jeho právního posouzení, je možné považovat ve výsledku za vady hmotně právní povahy v jejich materiálním významu, což je za určitých okolností možno posuzovat ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný, i když v jiné souvislosti, v rámci podaného dovolání rovněž namítal. Takový závěr lze učinit zejména proto, že obviněný se poukazem na nedostatky v obsahu různě zpracovaných protokolů domáhal právního posouzení pro něj nejvýhodnějšího, které vyznívá z verze protokolu o hlavním líčení zachycené v protokolu předloženém obviněným, kde u skutku pod bodem 1. je uvedený výrok vyjádřen v podobě, že obviněný celou částku 207.336,- Kč uhradil, a to v částkách 60.022,- Kč výtěžkem z dražby a 147.314,- Kč samotným obviněným. Na základě ní se obviněný domáhal účinné lítosti podle §147a tr. zák. a event. beztrestnosti, čímž brojil proti použité právní kvalifikaci, na což dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rovněž dopadá, a v rámci kterého se Nejvyšší soud těmito námitkami obviněného zabýval.
Vzhledem k tomu, že je uvedená vada prvotně zapříčiněna nedostatkem vycházejícím z nezákonného postupu samosoudce, je vhodné na nesprávnost řízení předcházejícího vydání napadené části odsuzujícího výroku o vině, proti němuž je dovolání podáno, pro přehlednost a úplnost v podrobnostech poukázat.
Jak z námitek obviněného plyne, k uvedeným nejasnostem a nesrovnalostem došlo při hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2008, kdy byl též vyhlášen zčásti odsuzující a zčásti zprošťující rozsudek. V obsahu spisu je na č. l. 245 – 249 protokol o hlavním líčení ze dne 14. 10. 2008, které bylo konáno samosoudcem JUDr. Jiřím Večeřou za přítomnosti státního zástupce Martina Černého a zapisovatelky J. B. Tohoto hlavního líčení se neúčastnil obviněný ani jeho obhájce a z poškozených nebyl rovněž nikdo přítomný. Na č. l. 246 je založeno znění vyhlášeného rozsudku. Pro stručnost stačí uvést, že jeho text se plně shoduje s tím, jak je rozsudek písemně zpracován jednak v originále, a jednak i v jeho opisech. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž zmiňuje, že vzhledem k tomu, že dovolání směřuje v zásadě proti odsuzujícímu výroku, když část, jíž byl obviněný obžaloby zproštěn, nebyla dovoláním napadena, uvedené následné úvahy a srovnání budou řešeny jen ve vztahu k této odsuzující části rozsudku, ač se nedostatky a nejednotnost zpracování obsahu protokolu projevily i ve zprošťující části tohoto rozsudku, jíž však Nejvyšší soud nepřezkoumával.
Zároveň je třeba poukázat na to, že o průběhu řízení nebyl pořizován zvukový záznam podle §55b odst. 1 tr. ř. a z žádné verze protokolu o tomto hlavním líčení nevyplývá, proč se tak stalo, když ve smyslu citovaného ustanovení lze takto konat hlavní líčení jen na základě rozhodnutí předsedy senátu (samosoudce) z důležitých důvodů.
Pro přehlednost je vhodné shrnout, že o vině obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou při hlavním líčení konaném dne 14. 10. 2008. Po korekci učiněné k odvolání obviněného Krajským soudem v Brně, byla vina obviněného zúžena toliko na body 1. - 3. citovaného rozsudku soudu prvního stupně, ohledně nichž zůstal tento rozsudek nezměněn, a za tyto trestné činy podle §147 odst. 1 tr. zák. a další, jak jsou výše uvedeny, byl odvolacím soudem obviněnému uložen úhrnný trest.
Verze této části výroku o vině v písemném textu originálu rozsudku (č. l. 251), tak i jeho znění v protokole o hlavním líčení založeném na č. l. 246 spisu, obsahují shodná znění. Tyto verze protokolu se však neshodují s protokolem a v něm uvedeným výrokem rozsudku, který obdržel obviněný od soudní kanceláře , a jsou odlišné od vyhotovení, jež předložilo Nejvyšší státní zastupitelství .
Nejvyšší soud pro přehlednost konstatuje obsah těchto odlišných verzí s tím, že změny, respektive části, v nichž se neshodují, jsou vyznačeny odlišným typem písma;
Verze výroku rozsudku v protokole obsaženém ve spisovém materiálu zní:
v bodě I.
je vinen, že jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem V. M. – VM CAR, U M. l. Ž. n. S., s předmětem činnosti opravy silničních a motorových vozidel, nákup a prodej zboží (motorová vozidla včetně ojetých, náhradní díly a autopříslušenství), a půjčování automobilů při soukromém podnikání
1. od ledna 2000 do 12. 2. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, ve Ž. n. S. v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n.S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 207.336,- Kč, přičemž v rozsahu 167.553,- Kč byla tato škoda následně uhrazena, z toho 107.531,- Kč uhradil sám obviněný a 60.022,- Kč bylo získáno výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného, takže v rozsahu 39.783,- Kč nebyla škoda uhrazena,
2. od 13. 2. 2002 do července 2002 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 62.683,- Kč, a tato škoda nebyla uhrazena,
3. v průběhu let 2002-2004 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 68.527,- Kč, a tato škoda nebyla uhrazena.
Ve verzi vyhlášeného rozsudku vyžádané obviněným od vedoucí trestní kanceláře v souladu s postupem podle §65 odst. 1 tr. ř. je výrok o vině v odsuzující části uveden takto: jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, podnikající pod obchodním jménem V. M. – VM CAR, U M. l., Ž. n.S., s předmětem činnosti opravy silničních a motorových vozidel, nákup a prodej zboží (motorová vozidla včetně ojetých, náhradní díly a autopříslušenství), a půjčování automobilů při soukromém podnikání
1. od ledna 2000 do 12. 2. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, ve Ž. n. S. v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 207.336,- Kč, přičemž 60.022,- Kč bylo uhrazeno výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného a 147.314,- Kč uhradil sám obviněný
2. od 13. 2. 2002 do července 2002 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 62.683,- Kč, (již zde není uvedeno, že „tato škoda nebyla uhrazena“).
3. v průběhu let 2002-2004 ve Ž. n. S., (ani na žádném jiném místě v České republice), v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců nezajišťoval plnění zákonných povinností zaměstnavatele, když z úhrnu měsíčně zúčtovaných mezd vypočítával celkovou částku odváděné zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl za období od srpna 2002 do konce roku 2003 vypočtený úhrn záloh a daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem ve Ž. n. S. způsobil škodu v celkové výši 68.527,- Kč (také na tomto místě není uvedeno, že „tato škoda nebyla uhrazena“).
Obsah výroku rozsudku podle protokolu předloženého Nejvyšším státním zastupitelstvím zní takto: I. jako soukromý podnikatel – fyzická osoba (není zde specifikován název pod kterým podnikal) s předmětem činnosti opravy silničních a motorových vozidel, nákup a prodej zboží (motorová vozidla včetně ojetých, náhradní díly a autopříslušenství), a půjčování automobilů při soukromém podnikání
1. od ledna 2000 do 12. 2. 2002, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, ve Ž. n. S. v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které všechny platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 207.336,- Kč ( chybí zde jakýkoli výrok o tom, že by obviněný některou částku uhradil ),
2. od 13. 2. 2002 do července 2002 ve Ž. n. S., v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců neplnil zákonné povinnosti zaměstnavatele a z úhrnu zúčtovaných mezd zaměstnanců vypočítané zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl ke škodě České republiky – Finančního úřadu ve Ž. n. S., nyní ke škodě Finančního úřadu v J., zálohy daně z příjmu fyzických osob v celkové výši 63.619,- Kč,
3. v průběhu let 2002-2004 ve Ž. n. S., ani na žádném jiném místě v České republice při soukromém podnikání v souvislosti se zaměstnáváním zaměstnanců nezajišťoval plnění zákonných povinností zaměstnavatele, když z úhrnu měsíčně zúčtovaných mezd vypočítával celkovou částku odváděné zálohy daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, platby sociálního a zdravotního pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které platí zaměstnanec – poplatník a odvádí za něj zaměstnavatel – plátce, řádně stanoveným způsobem neodváděl, a takto v rozporu se zák. č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů neodvedl za období od srpna 2002 do konce roku 2003 vypočtený úhrn záloh a daní z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem ve Ž. n. S. způsobil škodu v celkové výši 68.527,- Kč, a takto získané prostředky použil nezjištěným způsobem.
Z uvedeného je zřejmé, že existují celkem tři verze protokolu o hlavním líčení.
Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu ani z žádných dalších okolností neplyne, která z těchto podob výroku rozsudku odpovídá tomu, jak byl rozsudek při hlavním líčení dne 14. 10. 2008 ústně vyhlášen, a za jakých okolností k odlišným údajům zejména ve výroku rozsudku došlo, odvolací soud před tím, než věc meritorně projednal, vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou tuto věc s požadavkem na objasnění této otázky. Výsledkem tohoto šetření bylo sdělení předsedy soudu JUDr. Tomáše Lichovníka (č. l. 367), že po provedení požadovaných výslechů osob zúčastněných na předmětném hlavním líčení dne 14. 10. 2008, shledal, že „nelze zcela přesně zjistit, jak ke změnám v protokolu došlo. Je však zřejmé, že v systému ISAS byl zpracovaný protokol o hlavním líčení, který byl vedoucí kanceláře paní I. D. předán dne 30. 11. 2008 obviněnému. Předsedovi senátu JUDr. Jiřímu Večeřovi vytknul, že nezajistil neměnnost tohoto protokolu.“
Z uvedeného vysvětlení je tedy zřejmé, že předseda Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou považuje za aktuálně vyhlášený rozsudek ve verzi, jíž obviněný získal od vedoucí soudní kanceláře. Z jakých důvodů se však tři varianty způsobu, jak byl zmíněný rozsudek vyhlášen, v této věci objevily, známo není. Rozhodné však je, že existují, a ač pro to není logické vysvětlení, je nutné uvést, že jde o závažnou procesní vadu, resp. postup odporující zákonem vymezeným procesním postupům.
Podle §128 odst. 2 tr. ř. musí být vyhlášení rozsudku v naprosté shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl odhlasován. Pokud je zjištěno, že tomu tak není, jde o závažnou vadu, pro niž je nutno v řízení o opravném prostředku rozsudek zrušit. Podle §129 odst. 1 tr. ř. je nutno každý rozsudek vyhotovit písemně, přičemž písemné vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen. Vyhotovení rozsudku znamená písemné zachycení výroku, odůvodnění a poučení o opravném prostředku v rozsahu stanoveném v §120 až §125 tr. ř. a ve shodě s tím, jak byl rozsudek vyhlášen. Nesoulad mezi vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením je důvodem ke zrušení rozsudku v opravném řízení, pokud již dříve nedošlo k opravě.
Proto, aby nedocházelo k výrazným neshodám mezi tím, jak byl rozsudek vyhlášen a jak byl následně písemně vyhotoven, slouží i zachycení průběhu hlavního líčení na zvukový záznam pořízený v souladu s §55b tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že zvukový záznam má být pořizován vždy, pokud z důležitých důvodů předseda senátu nerozhodne jinak. Jak však v projednávané věci Nejvyšší soud zjistil, při hlavním líčení dne 14. 10. 2008 takto postupováno nebylo, přičemž není zřejmé, proč nebyl zvukový záznam pořizován. Kromě jiného se i tento nedůsledný postup podílel na výsledném stavu, kdy byly samosoudcem pořízeny tři verze protokolu o tomto hlavním líčení, přičemž tak dovoláním napadený rozsudek je fakticky zachycen ve třech různých vyhotoveních. Je nutné zejména poukázat na to, že v těchto rozsudcích se objevují (jak bylo zvýrazněno výše) odlišná skutková zjištění, týkající se mimo jiné zejména toho, jaká byla výše neuhrazené daňové povinnosti, v jaké části ji uhradil obviněný, a v jaké výši byla hrazena výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného, a zda-li tak nedošlo ke splnění celé dané povinnosti, což by mohlo vést k použití §147a tr. zák. o účinné lítosti.
Vzhledem k těmto závažným vadám nelze zjistit, jak skutečně byl rozsudek ústně vyhlášen, když ze spisu nevyplývá, že by protokol byl ve smyslu §57 tr. ř. opravován, jak v případě písařských chyb (jimiž samosoudce zjištěné nedostatky omluvil), mělo být postupováno. Obsah spisu o důvodech, proč tato situace nastala, neobsahuje žádné informace, a lze uzavřít, že tři neshodující se verze tohoto protokolu o hlavním líčení a vyhlášeném rozsudku byly vytvořeny zcela mimo zákonem předepsanou proceduru, neoprávněně, a tudíž napadané rozhodnutí, jež bylo v důsledku tohoto neprůhledného a netransparentního procesu vydáno, nemůže obstát a řízení bude muset být provedeno znovu, neboť jedině tak je možné zajistit spravedlivý a v souladu se zákonem vydaný rozsudek.
Pokud Nejvyšší soud shledal, že s ohledem na shora vytýkané vady není zřejmé a ani ze zjištěných skutečností odvoditelné, v jaké podobě byl napadený rozsudek soudem prvního stupně skutečně vyhlášen, jde o vady, které nebylo možné napravit ani v odvolacím řízení, o což se však soud druhého stupně, při znalosti všech uvedených skutečností ani nepokusil. Nejvyšší soud s ohledem na tyto zásadní a jakkoli nepřehlédnutelné vady považuje rozsudek soudu prvního stupně, a na něj navazující rozsudek odvolacího soudu za zmatečné a zcela nepřezkoumatelné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v dovoláním napadené odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 8 To 155/2009, i rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. 2 T 95/2006, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil jiným samosoudcem.
V aplikovaném ustanovení §265 l odst. 3 tr. ř. je sice uveden jen senát, ale na základě extenzivního, logického a systematického výkladu s argumentem a maiore ad minus se zřetelem na to, že v projednávané věci nerozhodoval senát, ale samosoudce je uvedený postup možné použít v souladu s §314a odst. 1 tr. ř. i na samosoudce (viz také §290, §314b odst. 4 tr. ř.). Podle ustanovení §265 l odst. 3 tr. ř. je možné tento postup zvolit zejména pokud na základě projednávání dovolání sice nejsou zcela zřejmé pochybnosti o nepodjatosti soudce, když ale lze důvodně usoudit, že samosoudce, který věc doposud projednával, nemůže věc spravedlivě projednat a rozhodnout. Jde o výjimečný postup, jehož důvodem není sama o sobě skutečnost, že dovolací soud zastává ve věci jiný právní názor než odvolací soud, který vydal rozhodnutí důvodně napadené dovoláním.
Na základě všech shora uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal, že samosoudce JUDr. Jiří Večeřa vedl řízení velmi nestandardně, prováděl neoprávněně a mimo jakýkoliv zákonem stanovený procesní postup ničím nepodložené a nevysvětlené zásahy nejen do protokolu o hlavním líčení, ale především do vyhlášeného rozsudku, čímž jeho věcný obsah významně měnil. Svévolné a neprocesně provedené změny v protokole o hlavním líčení jsou v projednávané věci o to závažnější, že se jich samosoudce dopustil za situace, kdy nebyla možná kontrola prostřednictvím záznamového zařízení ani svědectví obviněného či jeho obhájce, kteří se konaného hlavního líčení neúčastnili. Zásahy, které samosoudce uvedeným neprocesním postupem učinil, mají přitom rozhodný dopad pro vymezení skutku a následně jeho právní posouzení. Tato skutečnost se promítá zejména v případě skutku popsaného pod bodem 1., kde podle verze uvedené v protokolu předaném obviněnému soudní kanceláří je popsáno ve skutkových zjištěních, že obviněný neodvedenou daň v celkové výši 207.336,- Kč uhradil tak, že 60.022,- Kč bylo uhrazeno výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného a 147.314,- Kč uhradil sám obviněný. Takto popsaný skutek by měl vést soud k úvahám o tom, zda se na obviněného vztahují podmínky účinné lítosti podle §147a tr. zák., protože byla uhrazena celá částka neodvedené daně. Uvedený právní závěr by však nebylo možné učinit podle verze, která je obsahem spisu, podle níž v rozsahu 167.553,- Kč byla škoda následně uhrazena, z toho 107.531,- Kč uhradil sám obviněný a 60.022,- Kč bylo získáno výtěžkem dražby zajištěného majetku obviněného, takže v rozsahu 39.783,- Kč nebyla škoda uhrazena, čímž obviněný celou výši nedovedené daně dodatečně neuhradil. Je tedy zřejmé, že svévolné zásahy a změny v předmětném protokolu mají podstatný a rozhodující dopad na právní kvalifikaci jednání obviněného.
Vedle těchto podstatných nedostatků, které svědčí o neobjektivním, nestranném a nespravedlivém přístupu soudce k projednávané věci, je nutné rovněž připomenout v obsahu spisu se projevující další neakceptování procesních pravidel. Lze poukázat na to, že ve věci sp. zn. 8 To 484/2005, Krajský soud v Brně v rámci odvolacího řízení vedeného ve věci 2 T 123/2002 (která byla posléze k nyní přezkoumávané věci připojena), samosoudci vytknul, že nerespektoval názor odvolacího soudu, jenž byl vysloven jako pokyn v předchozím rozhodnutí tímto odvolacím soudem ve stejné věci a to v usnesení pod sp. zn. 9 To 433/2003 (viz č. l. 607, 612, 657, 688).
Ve věci se u samosoudce kromě těchto nedostatků a projevů svévole promítá i nezvládnutí materie a faktická nesoustředěnost při vedení dokazování, která kromě nepřezkoumatelnosti vyhlášeného rozsudku je patrná i v nepřehlednosti a netransparentnosti výsledků provedeného dokazování. Na zmíněný nedostatek v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal i odvolací soud, který na straně 7 vytkl stručné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevyhovující kritériím §125 odst. 2 tr. ř. a jiné vady jsou patrné i v dalších částech spisového materiálu, kromě jiného i v již dříve vydaných rozhodnutí v posléze spojených věcech, z nichž je též zřejmé, že samosoudce v potřebném rozsahu nereagoval na návrhy a připomínky vycházející ze strany obhajoby, což se projevilo i v často podávaných námitkách podjatosti (viz výše).
Nejvyšší soud přitom rovněž připomíná, že tento vadný a svévolný postup byl zaregistrován předsedou okresního soudu až v důsledku výhrad obhájce obviněného podpořených a zdůrazněných přípisem Nejvyššího soudu, žádajícím vyjasnit celou shora popsanou situaci. Na základě toho byl samosoudce za prokázané hrubé a neprofesní nedostatky pokárán s tím, že mu nesprávný postup byl vytknut.
Se zřetelem na všechna uvedená zjištění v postupu samosoudce, došlo k nepřehlednému a složitému stavu věci, který vykrystalizoval ve zmatečné a zcela nepřezkoumatelné rozhodnutí vyvolávající právní nejistotu a vzbuzující pochybnosti o spravedlivém procesu.
Nejvyšší soud shledal, že samosoudce nerespektoval základní principy zajišťující důvěru občanů ve spravedlivou a transparentní justici představované právem na spravedlivý proces zaručeným čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je založena na spravedlivém a nestranném rozhodování nezávislých soudů a soudců, z nichž vychází důvěra jednotlivce v akty veřejné moci (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č. 27, str. 255). Důležité je též zmínit i to, že důvěra v soudní rozhodování patří mezi základní mimořádné atributy právního státu a orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (viz nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, č. 120, str. 245). Rozhodnutí soudu nesmí být zatíženo libovůlí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/2006, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 42, č. 162, str. 339).
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených poznatků, s poukazem hlavně na problematické vyhlášení dovoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, považuje uvedené postupy za obcházení řádného vedení řízení a výrazné narušení práva na spravedlivý proces (fair proces), neboť výsledky tohoto řízení nedávají dostatečnou záruku, že následné konečné rozhodnutí bude beze zbytku spravedlivé. Naopak Nejvyšší soud má zato, že v rámci celého řízení byla vážným způsobem narušena jistota obviněného v možnost, aby shora uvedené základní principy tohoto trestního řízení byly dodrženy i v jeho dalším stadiu. Rovněž je názoru, že jmenovaný samosoudce nebude schopen v budoucnu tuto věc spravedlivě a objektivně rozhodnout, neboť zejména provedeným neoprávněným a nezákonným zásahem do protokolu o hlavním líčení projevil nejen nespolehlivost, ale i nečestnost neslučující se s postavením nezávislého, nestranného a spravedlivého soudce [viz §62 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění dalších předpisů].
Podle názoru Nejvyššího soudu jde v této věci o natolik negativní stav, který nelze v soudním řízení tolerovat a jímž je opodstatněně prolomena nezávislost soudní moci vyjádřená zásadou, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (č. l. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv svobod). Nejvyšší soud při utvoření svého závěrečného přesvědčení, že v projednávaní věci již doposud činný samosoudce nemůže pokračovat, měl plně na zřeteli, že postup podle §265 l odst. 3 tr. ř. (stejně jako i podle §262 tr. ř.) lze v projednávaném případě aplikovat, protože se jedná o závažné vybočení z logiky věci a procesních trestněprávních pravidel (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. července 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 uveřejněno pod č. 45, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97, uveřejněn pod č. 5, ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud současně s ohledem na uvedená kritéria plně respektuje, že zvolený postup je zákonem povolenou výjimkou ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V daném případě však o její porušení nejde, protože Nejvyšší soud, jak je již výše rozvedeno, shledal vady v rozsahu a povaze výrazně překračující běžné nedostatky obvykle vedoucí ke zrušení rozhodnutí na podkladě řádných i mimořádných opravných prostředků.
Na základě těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jmenovaný samosoudce již nemůže ve věci dále jednat, proto postupem podle §265 l odst. 3 tr. ř., když věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně současně uložil, aby ji projednal jiný samosoudce.
Na soudu prvního stupně a jiném samosoudci, jemuž se tato trestní věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, bude, aby se věcí znovu v souladu se shora uvedenými zjištěnými a vytknutými nedostatky zabýval. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje, nad rámec toho, co bylo uvedeno výše, že nový samosoudce bude znovu provádět dokazování v rozsahu tímto rozhodnutím zrušené odsuzující části uvedeného napadeného rozhodnutí a přitom tak bude činit v souladu s ustanovením §219 odst. 3 tr. ř. ve spojení s §290 tr. ř. Kromě jiného bude nutné reagovat i na námitky, které ve vztahu k provádění důkazů uplatnil obviněný jak v odvolacím řízení, tak i v podaném dovolání, jež Nejvyšší soud, jak je výše zmíněno, nemohl přezkoumávat, přičemž je potřeba zdůraznit, že je nelze pominout a v případě, že samosoudce shledá, že jsou opodstatněné, na odstranění zjištěných pochybností zaměří dokazování. Tímto postupem bude samosoudce povinen objasnit, s ohledem na výhrady obviněného, kdy, kolik a kterému z příslušných finančních úřadů obviněný z daně, k níž byl za období vymezené v trestných činech, jimiž byl uznán vinným, je povinen uhradit. Pro úplnost je tak třeba zmínit, že soud je povinen dodržet zásadu zákazu změny k horšímu (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně i dovolání podal ve svůj prospěch pouze obviněný) ve smyslu §259 odst. 4 tr. ř., §265m odst. 1 tr. ř. (reformatio in peius). Z pohledu této zásady je nutné vycházet ze skutkových zjištění popsaných v protokolu o hlavním líčení, jež od soudní kanceláře obdržel obviněný, tedy považovat za vyhlášený rozsudek v té podobě, jak je v tomto protokolu popsán, neboť právě tato verze vyhlášeného rozsudku je pro obviněného nejvýhodnější. Hledisko výhodnosti je za dané situace jediným spravedlivým a zákonným způsobem, jak lze stav, když se nepodařilo skutečnou verzi vyhlášeného rozsudku při hlavním líčení ze dne 14. 10. 2008 prokázat, napravit.
Nejvyšší soud dále k výkladu možnosti zániku trestnosti účinnou lítostí podle §147a tr. zák. připomíná, že pokud byla povinnost obviněného splněna částečně jeho vlastním jednáním ve větší části, a jen v menší části též z výtěžku exekuce, nebude v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 5 Tdo 368/2008 (uveřejněným v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2008, seš. 45, pod č. T 1090), pokud shledá splněné podmínky pro aplikaci účinné lítosti. Ve věci nyní projednávané totiž obviněný na rozdíl od srovnávaného rozhodnutí uhradil dobrovolně sám částku, již mohl mít s ohledem na exekuční řízení a finanční propad jeho společnosti k dispozici. Jestliže tak podle svých možností uhradil větší výši dlužné daňové povinnosti, lze to ve smyslu §147a tr. zák. akceptovat pro zánik účinné lítosti, i pokud zbývající menšinová část v souladu s vůlí obviněného byla uhrazena z výtěžku exekuce.
Nejvyšší soud též zmiňuje, že bude třeba se vypořádat s námitkou obviněného vztahující se k nesprávně uloženému trestu i za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. Obviněný uvedený trestný čin spáchal v době od měsíce května 2000 do 18. 4. 2003. Pravomocně uznán vinným na něj byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 2 T 88/2003. Krajský soud v Brně rozhodující o odvolání obviněného V. M. ohledně tohoto trestného činu rozhodl usnesením ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 8 To 303/2006, tak, že výrok o vině ohledně tohoto trestného činu ponechal beze změny, přestože uvedený rozsudek ve vztahu k ostatním jeho částem výroku o vině a trestu zrušil. Výrok o vině uvedeným trestným činem tak nabyl právní moci dnem 6. 2. 2007 (trestní věc sp. zn. 2 T 88/2003, byla s věcí sp. zn. 2 T 95/2006, spojena usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 13. 11. 2007 a nadále je vedena jako věc pod sp. zn. 2 T 95/2006, viz č. l. 126).
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák. v původním znění, tedy tak, jak jím byl obviněný uznán vinným, byl změněn zákonem č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, ve znění platném do 31. 12. 2009, v části třetí, týkající se změny trestního zákona, a nově upraven jako trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. tak, že byl znovu formulován pouze odstavec 1 jeho původního znění. Odstavec 2 spočívající v tom, že stejně bude potrestán, kdo nesplní svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, již vykvalifikován nebyl, a tak od 1. 1. 2008, kdy nabyl zákon č. 296/2007 Sb. účinnosti, jednání podle §126 odst. 2 tr. zák. není trestným činem.
Protože v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 296/2007 Sb., byl již výrok o vině pravomocný (stalo se tak dne 6. 2. 2007) a zmíněná změna nastala od 1. 1. 2008, nelze na tomto výroku o vině, se zřetelem na uvedené následné zákonné úpravy, nic měnit.
S ohledem na to, že zákon č. 296/2007 Sb. ve svých přechodných ustanoveních neuvádí žádný konkrétní postup pro případ, že byla před účinností tohoto zákona vina uznána, je nutné vycházet pro ukládání trestu z časové působnosti. Ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Pod pojem trestností činu se tedy zahrnují všechny podmínky relevantní pro výrok o vině a trestu, a protože se trestnost vztahuje i na ukládá trestu, je na základě §16 odst. 1 tr. zák. pro obviněného v případě ukládání trestu (vina byla již dříve pravomocně rozhodnuta) příznivější užití zákona, který již zmíněnou právní kvalifikaci podle §126 odst. 2 tr. zák. nezahrnuje. Podle §16 odst. 2 tr. zák. lze uložit pachateli vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Ze všech těchto důvodů nelze ukládat trest za trestný čin, který v době jeho ukládání již není trestným činem.
Vzhledem k těmto principům, až bude samosoudce po provedení řízení před soudem prvního stupně znovu o trestu obviněného rozhodovat, bude povinen v rozsudku výslovně uvést, že se trest neukládá za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. zák. účinného do 31. 12. 2007, jímž byl obviněný výše citovaným rozsudkem uznán vinným, pro zánik jeho trestnosti v době rozhodování o trestu.
Nejvyšší soud tak se všemi těmito pokyny a upozorněními zdůrazňuje, aby samosoudce po dokazování provedeném v souladu se zákonem, se zaměřením na výhrady obviněným v opravných prostředcích uplatňované, znovu rozhodl o vině a trestu obviněného.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová