ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1352.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1352/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného R. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 49/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 34 T 1/2010, byl obviněný R. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) ve dnech 22. 10. 2008, 3. 11. 2008 a 27. 11. 2008 na různých místech v O., aniž by byl držitelem zbrojního průkazu a příslušného nákupního povolení, jež by jej opravňovaly k nákupu střelných zbraní, opatřil sobě zbraně prostřednictvím R. D., který zbrojní průkaz vlastnil, tak získal do svého držení a užívání
- samonabíjecí pistoli tuzemské výroby značky ČZ, model 75 BD POLICE, ráže 9 mm Luger, kterou dne 2. 2. 2009, opět prostřednictvím R. D., prodal dalšímu oprávněnému držiteli zbrojního průkazu,
- jednoranovou kulovnici ruské výroby značky BAIKAL, model IZH-18 MH, ráže 7,62 x 39, kterou v blíže nezjištěné době měsíce července 2009, prostřednictvím M. T., prodal doposud neztotožněné osobě,
- malorážkovou opakovací pušku tuzemské výroby značky CZ, model ZKM 452-2E, ráže .22 Long Rifle, která u něj byla dne 16. 8. 2009 zajištěna Policií České republiky, v souvislosti s trestnou činností spáchanou na poškozené V. M., (viz bod 2 rozsudku)
2) dne 16. 8. 2009, v době kolem 05.30 hodin, ve V., na ulici W., v rámci předchozích konfliktních vztahů, plynoucích z ukončení druhovského poměru s V. M., mimo jiné též kontrolou a slíděním v řádu týdnů na bázi žárlivecky nevraživého nastavení vůči poškozené, v dráždivě zlobné rozladě, která vyústila ve vystupňovanou potřebu trestajícího aktu vůči poškozené a D. K., který s ní trávil kritickou noc, poté, co V. M. otevřela vstupní dveře jí užívaného bytu, se bez jejího svolení nejprve natlačil do předsíně uvedeného bytu, kde vyvolal slovní konflikt jednak s ní a jednak s přítomným D. K., na něhož zároveň mířil přinesenou a neoprávněně drženou malorážkovou opakovací puškou značky CZ, model ZKM 452-2E, ráže .22 Long Rifle, s tím, že jakmile V. M. odešla z předsíně do obývacího pokoje, vstoupil do tohoto pokoje ihned za ní a zde, veden záměrem ji usmrtit, namířil výše uvedenou malorážku ze vzdálenosti přibližně jednoho metru na její hlavu, načež z této zbraně vystřelil, čímž poškozenou V. M. zasáhl do levé strany čela, nad obočí, 171 cm od úrovně plosky nohy a 6 cm vlevo od střední čáry, přičemž střelným kanálem projektil, za postupného tříštění, pronikl kůží, podkožím a svalovinou v čelní krajině vlevo přes šupinu kosti čelní vlevo do dutiny lební, dále levým čelním lalokem, bílou hmotou levé polokoule mozkové, levými středovými jádry, jakož i levým týlním lalokem a takto způsobil rozsáhlé poranění levé polokoule mozkové, na jehož následky, i přes okamžitě poskytnutou lékařskou pomoc, poškozená ještě téhož dne zemřela“ .
Takto zjištěné jednání obviněného popsané pod bodem 1) rozsudku soud právně kvalifikoval jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a jednání popsané v bodě 2) rozsudku jednak jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Za tyto trestné činy mu uložil podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu rovněž uložil trest propadnutí věci, a to malorážkové opakovací pušky tuzemské výroby značky CZ, model ZKM 452-2E, ráže .22 Long Rifle, včetně zajištěných nábojů. Podle §55 odst. 3 tr. zák. se vlastníkem propadlých věcí stal stát. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně a střeliva, podléhající povolovacímu řízení a evidenční povinnosti na dobu deseti let. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 49/2010, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Pavly Tomkové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání dovolatel jen stručně uvedl, že z listinných důkazů i výpovědí svědků vyplývá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku kvalifikovaného jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a to zejména pokud jde o jeho úmysl usmrtit poškozenou. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl, že nesprávně vyhodnotil výpověď svědka D. K. a znalecký posudek z oblasti kriminalistické balistické expertizy. Dále vyslovil přesvědčení, že „došlo k porušení zákona, neboť nebyla zachována zásada práva na spravedlivý proces, jejíž součástí je i právo na obhajobu, jakožto i hodnocení jakýchkoliv pochybností, které by způsobily neurčitost uznání … na vinu“. Hodnocení odvolacího soudu, pokud jde o použitou právní kvalifikaci skutku, prý bylo nesprávné, neboť daný skutek měl být posouzen nikoliv jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., nýbrž jako „trestný čin podle §221 odst. 1, 3 tr. zák.“.
V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanoveními §265k až §265m tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 5 To 49/2010, v napadené části, ve které je skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., v návaznosti na to i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 34 T 1/2010, a věc vrátil v potřebném rozsahu zpět k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný zcela shodnou námitku uplatnil v rámci své obhajoby v dosavadním průběhu trestního řízení, oba nižší soudy se jí zabývaly a po vyhodnocení provedených důkazů učinily závěr, že tato obhajoba je ryze účelová a neodpovídá skutečnosti. Nyní uplatněné námitky tak směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění. Údajně nesprávná skutková zjištění však důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé z námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů (např. argumentace, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil výpověď svědka ... a .... znalecký posudek ...“).
Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud se nemohl zabývat ani dovolatelovou argumentací vztahující se k porušení práva na spravedlivý proces a v jeho rámci práva na obhajobu, neboť tyto námitky nelze uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [mohly by být relevantně vzneseny toliko prostřednictvím dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), příp. písm. d) tr. ř., což však obviněný neučinil]. Dovolatel toto své tvrzení navíc nikterak nespecifikoval, když ve vztahu k němu nezmínil žádná konkrétní pochybení soudů nižšího stupně, v nichž zásah do práva na spravedlivý proces chtěl spatřovat. Proto pokud by bylo dovolání podáno pouze z těchto nedostatečně formulovaných důvodů, nesplňovalo by náležitosti obsahu dovolání vymezené v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a jako takové by muselo být odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Konkrétně se jedná o výhradu vztahující se k (absenci) jeho úmyslu usmrtit poškozenou. Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. (jímž byl obviněný uznán vinným) se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným , k naplnění jeho subjektivní stránky postačuje úmysl nepřímý (srov. §4). Úmysl pachatele tohoto trestného činu směřuje k usmrcení člověka.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. (této právní kvalifikace svého jednání se obviněný domáhal v dovolání) se naproti tomu dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Subjektivní stránka tohoto trestného činu předpokládá úmysl pachatele směřující ke způsobení následku ublížení na zdraví.
Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu není možno dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, popřípadě jeho pokusem (k tomu srov. rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. trest.).
Z obsahu spisu a především důsledně zpracovaných odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vycházejících z provedeného dokazování se podává, že obviněný „... zcela cíleně, plánovitě a vědomě, po dlouhém zvažování a odpovídající přípravě, cíleně mířil vůči osobě poškozené ze vzdálenosti přibližně 1 metru na její hlavu, načež z této zbraně vystřelil a poškozenou zasáhl do levé strany čela nad obočí 171 cm od úrovně plosky nohy a 6 cm vlevo od střední čáry ... Podle vlastního vyjádření od zakoupení zbraně do spáchání skutku z ní chodil střílet na střelnici a do lesa ... Pro ... závěr (usmrtit poškozenou) svědčí jednoznačně i výhružky obžalovaného o zabití poškozené, které jí posílal i prostřednictvím SMS zpráv kritického dne do bytu ... Soud po provedených důkazech v hlavním líčení dospěl k bezpečnému závěru, že poškozená ... byla typickou obětí tzv. Stalkingu, nebezpečného pronásledování a šlo o stalkingovou vraždu ...“ (srov. strany 27 až 29 rozsudku soudu prvního stupně). Z odůvodnění citovaného rozhodnutí je navíc patrné, že se nejednalo o první a jediný exces obviněného. Ten totiž byl již v minulosti opakovaně souzen a pravomocně uznán vinným za trestnou činnost převážně násilné povahy (srov. strany 31 a 32 rozsudku).
Na základě výše uvedených skutkových zjištění krajský soud dospěl k přesvědčivému závěru, že poškozená V. M. byla obětí nebezpečného pronásledování ze strany obviněného. I poté, co se odstěhovala ze společné domácnosti, kterou s obviněným po určitý čas sdílela, ji tento pronásledoval a psychicky týral prostřednictvím vulgárních SMS zpráv, v nichž jí vyhrožoval mimo jiné i smrtí. Obviněný poškozenou týral rovněž fyzicky, opakovaně ji bil, a to i v přítomnosti malé dcery (srov. stranu 33 zmiňovaného rozsudku). Na jeho přímý úmysl usmrtit poškozenou lze navíc usuzovat i z charakteru způsobených zranění, z nichž je patrný útok vedený na tělo poškozené rukou ozbrojenou dlouhým tupým předmětem a následný cílený útok střelnou zbraní (vzhledem ke zkušenostem obviněného získaných na střelnici) vedený do oblasti hlavy poškozené v předozadním směru proti čelní krajině (srov. č.l. 179 spisu – znalecký posudek), přičemž takto způsobená zranění musela být a také byla neslučitelná se životem.
S těmito závěry krajského soudu se soud druhého stupně (i přes některá zjištěná pochybení spíše formálního charakteru, která soudu prvního stupně ve svém usnesení vytknul) v zásadě ztotožnil, když obhajobu obviněného označil toliko za účelovou a nadto plně vyvrácenou důkazy provedenými již v předchozím řízení (zejména svědeckými výpověďmi a znaleckým posudkem z oboru balistiky).
Jelikož soudy obou instancí přihlédly ke všem podstatným okolnostem posuzovaného případu a v odůvodněních svých rozhodnutí je náležitě zhodnotily a vysvětlily, Nejvyšší soud považuje jejich závěry o tom, že skutkem popsaným v napadeném rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2) dovolatel naplnil (mimo jiné) všechny (formální i materiální) znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., za správné. Právní kvalifikace jeho jednání jen jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., jíž se obviněný ve svém podání domáhal, rozhodně nepřicházela v úvahu. Napadené usnesení ani jemu předcházející rozsudek v žádném případě nejsou rozhodnutími, která by spočívala na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a