ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.137.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 137/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. února 2010 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 6 To 229/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 46/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 31 T 46/2008, byl obviněný J.K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1. ve S., okres Z., a na jiných místech nejméně od podzimu roku 2007 do ledna 2008 opakovaně zasílal ze svého mobilního telefonu své manželce - poškozené M. K., na její mobilní telefon SMS zprávy, jejichž prostřednictvím na ni vytvářel psychický nátlak, vulgárně ji urážel a ponižoval, dále jí tímto způsobem vyhrožoval fyzickou likvidací, v několika případech ji i pronásledoval, přičemž dne 8. 1. 2008 v ranních hodinách po poškozené před jejím bydlištěm na sídlišti P. požadoval, aby se k němu vrátila a současně jí ukázal nůž, který měl v náprsní kapse a dne 18. 1. 2008 přijel za poškozenou do zaměstnání, kde ji bezdůvodně chytil pod krkem, lomcoval s ní a vulgárně jí nadával, kdy toto jednání u poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví a život,
2. ve dnech 24. 2. 2008 a 26. 2. 2008 poté, co proti obviněnému poškozená M. K. vypovídala před policejním orgánem, jí opětovně vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv ze svého mobilního telefonu, kdy uvedl „stáhni to obvinění proti mně, dokud je čas ... pak bude pozdě“, dále uvedl „... až se vrátím, tak si to s tebou vyřídím a nepomohou ti ani policajti …“, což u poškozené vyvolalo důvodnou obavu o její zdraví a život, a takto jednal krátce poté, co bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro totožnou trestnou činnost popsanou v bodě 1. výroku rozsudku, kterou spáchal vůči poškozené“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval ohledně skutku popsaného pod bodem 1. jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a ohledně skutku popsaného pod bodem 2. jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle §197a odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. za použití §26 odst. 4 písm. c) tr. zák. mu současně uložil přiměřené povinnosti spočívající v podrobení se léčení závislosti na alkoholu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 6 To 229/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Novosada podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
Naplnění prvního z uvedených dovolacích důvodů spatřoval dovolatel v tom, že o provedení veřejného zasedání (konaném o jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) nebyl řádně vyrozuměn ve smyslu §233 tr. ř. K tomu uvedl, že o zamítnutí odvolání podle §256 tr. ř. nelze rozhodnout v neveřejném zasedání, soudem mu však nebylo doručeno žádné oznámení, kterým by mu bylo sděleno datum veřejného zasedání. Ačkoli není osobou, jejíž účast je na veřejném zasedání nutná, je zákonnou povinností soudu, aby byl řádně vyrozuměn o termínu jeho konání. Odkázal přitom na §2 odst. 13 tr. ř. a zdůraznil, že jedině tak mohl plně naplnit své právo na obhajobu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný spatřoval jeho naplnění ve dvou skutečnostech. K první z nich uvedl, že při ukládání výměry trestu došlo k porušení zásady ne bis in idem, resp. jejího specifického vyjádření v ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že pokud je okolnost zákonným znakem trestného činu, nelze k ní přihlížet jako k okolnosti polehčující, přitěžující nebo podmiňující použití vyšší trestní sazby. Nalézací soud však na straně 4 svého rozhodnutí spatřoval přitěžující okolnost v tom, že „obviněný spáchal více trestných činů“. Při ukládání úhrnného trestu podle 35 odst. 1 tr. zák. ale platí zásada, že se použije trestní sazba pro čin nejpřísněji trestný. Skutečnost, že spáchal více trestných činů, je tedy již zahrnuta v použití této vyšší sazby a není skutečností přitěžující. Soud měl tedy ve svých úvahách vycházet pouze z polehčující okolnosti, a tou je jeho dosavadní bezúhonnost.
Druhou skutečnost, která by měla naplňovat shora citovaný dovolací důvod, spatřoval dovolatel v tom, že skutek nebyl dostatečně prokázán. Dokazování v řízení před soudem prvního stupně prý bylo vedeno nevyrovnaně a v rozporu se zásadou rovnosti stran a kromě svědecké výpovědi poškozené M. K. není žádný jiný usvědčující důkaz, neboť pouze ona sama hovořila o svém napadení za použití nože. Svědek Ing. S. V. ve své výpovědi pouze potvrdil „vzájemné nadávky“. Dovolatel soudu dále vytknul, že neprovedl žádné další důkazy, dokonce ani výslechy svědků jím navržené. Hodnocení svojí osoby soudem prvního stupně považoval za přehnaně negativní, což dovozoval z toho, že soud na straně 4 rozsudku zhodnotil stupeň společenské nebezpečnosti činu jako velmi vysoký. Trestní zákon používá takovou formulaci pouze jednou, a to v ustanovení §29 o ukládání výjimečného trestu. Závěr soudu se mu proto zdá značně přehnaný, zvláště když se neprokázal jediný případ fyzického napadení poškozené. Poukázal přitom na to, že „měl k dispozici prohlášení svých sousedů, kteří žádné jeho agresivní chování nezaznamenali“.
Obviněný dále soudu prvního stupně vytknul, že při hodnocení obou skutků nevycházel ze zásady „v pochybnosti ve prospěch“ stanovené v ustanovení §2 odst. 2 tr. ř. Nesouhlasil ani s úvahami odvolacího soudu na straně 2 jeho rozhodnutí, že „… vzbuzení důvodné obavy je záležitostí navýsost subjektivní, že zde tedy neexistuje objektivní kritérium pro stanovení důvodnosti, nebo nedůvodnosti obavy“, a dodal, že bylo-li by tomu tak, stíhání trestného činu násilí proti skupině obyvatel „ve variantě ust. §197a TZ lze doložit pouze prohlášením poškozených“.
Dovolatel rovněž vyslovil nesouhlas s tím, že by vyhrožování prostřednictvím SMS zpráv bylo pro adresáta nepříjemnější z důvodu, že není s pachatelem v danou dobu v kontaktu. Pokud odvolací soud uzavřel, že „… adresát nemá šanci posoudit, zda byly výhružky myšleny vážně“, pak podle něho „… nemůže naplnění znaku skutkové podstaty zhodnotit soud ani poškozený“. Podle názoru obviněného „… tu ale kritérium, jak zhodnotit jeho jednání, být musí a musí být objektivní. Soud musí hodnotit společenskou nebezpečnost činu a zda se vůbec jedná o trestný čin. Tuto povinnost nesmí převést na nikoho jiného“. Proto s uvedenými závěry odvolacího soudu vyslovil nesouhlas a současně upozornil, že „otázkou vzbuzení důvodné obavy“ se soud prvního stupně nezabýval vůbec.
Obviněný také zdůraznil, že z rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá, o jaké úvahy soud opřel své přesvědčení, že skutek popsaný pod bodem 2 spáchal právě on (dovolatel). Nebylo prý dostatečně prokázáno, že to byl skutečně on, kdo posílal dotčené SMS zprávy, ve kterých vyhrožoval poškozené, sám si ani není vědom odesíláním SMS s výhružkami fyzickým napadením. K mobilnímu telefonu mohou mít přístup různé osoby a za všech okolností nelze tvrdit, že je jeho vlastník původcem všech SMS zpráv z něj pocházejících. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak chybí důkazy o tom, že to byl právě jeho mobilní telefon, ze kterého tyto SMS přišly. V dotčené SMS zprávě navíc nevyhrožuje smrtí, ani těžkou újmou na zdraví.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo výše uvedeno, dovolatel ve svém podání uplatnil hned dva dovolací důvody [§265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.]. S ohledem na relevanci uplatněných námitek se Nejvyšší soud zabýval nejdříve druhým z nich.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto formulované dikce vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že převážná část námitek podřazených obviněným pod shora citovaný dovolací důvod je irelevantních, neboť směřovala toliko proti rozsahu (zejména neúplnosti) provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsobu hodnocení důkazů z jejich strany. Dovolatel v tomto směru například namítal, že skutek nebyl dostatečně prokázán, že dokazování bylo vedeno nevyrovnaně a v rozporu se zásadou rovnosti stran, že soud, přestože kromě svědecké výpovědi poškozené neměl proti němu žádný jiný usvědčující důkaz, neprovedl žádné další důkazy, dokonce ani výslechy svědků jím navržené, že z rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývá, o jaké úvahy opřel své přesvědčení, že (obviněný) spáchal skutek popsaný pod bodem 2, že nebylo dostatečně prokázáno, že to byl skutečně on (obviněný), kdo posílal dotčené SMS zprávy, ve kterých vyhrožoval poškozené, atd. Obdobně je třeba nahlížet na námitky, jimiž obviněný brojil proti způsobu, jímž soud prvního stupně hodnotil jeho osobu (považoval jej za přehnaně negativní, resp. značně přehnaný).
Lze tak shrnout, že z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Námitky skutkové ovšem žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ani neexistuje ve vztahu k nim zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, nehledě na to, že obviněný takovýto nesoulad ani nenamítal.
Pokud obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. soudu prvního stupně vytknul, že při hodnocení obou skutků nevycházel ze zásady „v pochybnosti ve prospěch“ (obviněného) stanovené v §2 odst. 2 tr. ř., je třeba uvést, že také tato námitka směřovala výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného, že „při ukládání výměry trestu došlo k porušení zásady ne bis in idem, resp. jejího specifického vyjádření v ustanovení §31 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák.“, kterou dále rozvedl tak, že „pokud je okolnost zákonným znakem trestného činu, nelze k ní přihlížet jako k okolnosti polehčující, přitěžující, nebo okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby“.
K tomu je třeba v obecné rovině poznamenat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obdobně Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, připomenul, že „s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.
Namítal-li obviněný v této souvislosti, že „při ukládání výměry trestu došlo k porušení zásady ne bis in idem“, je zapotřebí dodat, že smysl a podstatu této zásady zřejmě nepochopil. Zásada „ne bis in idem“ se totiž nevztahuje vyloženě k problematice ukládání trestu, nýbrž se týká zákazu dvojího souzení (a případného potrestání) za týž čin, jinými slovy řečeno skutek ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod brání také trestnímu stíhání (a případnému odsouzení) toho, proti němuž dřívější řízení o témže skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu a vynesené rozhodnutí nebylo zrušeno z podnětu mimořádného opravného prostředku.
Jestliže by všechny až dosud uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný ve svém podání uplatnil jen tyto námitky, přicházelo by jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. uplatnil rovněž námitku, že „soud musí hodnotit společenskou nebezpečnost činu a zda se vůbec jedná o trestný čin“. Takovou výhradu sice lze pod jmenovaný dovolací důvod podřadit, jde však o námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. platí, že trestným činem je pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele. V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv. Z tohoto pohledu soudy obou stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazuje v obou posuzovaných případech nejen formální, ale i materiální znaky trestných činů, tedy ohledně skutku popsaného pod bodem 1. trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. a ohledně skutku popsaného pod bodem 2. trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, 2 tr. zák. V podrobnostech stačí odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. stranu 4), který uzavřel, že „… stupeň společenské nebezpečnosti je velmi vysoký“, neboť obviněný „… ničil životy svých blízkých“, kteří „… nezbavili se ho ani poté, co od něj odešli“.
Dovolatel dále uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když tvrdil, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, který projednal odvolání v jeho nepřítomnosti, přičemž jej o konání tohoto veřejného zasedání nevyrozuměl“.
Jelikož jmenovaný dovolací důvod lze uplatnit, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, nemůže být pochyb o tom, že uplatněná námitka, pokud by byla důvodná, by jej mohla založit.
Jádrem námitek, jimiž obviněný (poměrně stručně) argumentoval, bylo to, že mu „soudem nebylo doručeno žádné oznámení, kterým by mu bylo sděleno datum veřejného zasedání“ o jeho odvolání, v důsledku čehož nemohl „plně naplnit své právo na obhajobu“ (poukázal přitom na ustanovení §233 a §2 odst. 13 tr. ř.).
K tomuto tvrzení považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že z ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. lze dovodit, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v jeho nepřítomnosti. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, byl-li obviněný k němu včas předvolán nebo o něm vyrozuměn (srov. §233 odst. 2 tr. ř.).
Ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. rozlišuje předvolání k veřejnému zasedání a vyrozumění o něm. Předvolávají se osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná. Ostatní osoby se o veřejném zasedání pouze vyrozumívají. Vymezení okruhu osob, jejichž osobní účast je nutná a je třeba je předvolat, závisí na konkrétních okolnostech věci, která je předmětem veřejného zasedání. Konkrétní okruh osob k veřejnému zasedání předvolaných stanoví předseda senátu v rámci přípravy veřejného zasedání, přičemž v jeho průběhu může soud podle potřeby rozhodnout o nutnosti předvolat osoby další, nebo naopak upustit od osobní přítomnosti některých osob v případech, kdy není podle zákona ani podle mínění soudu potřebná.
Při doručování zásilek souvisejících s předvoláním nebo vyrozuměním o veřejném zasedání se uplatní obecná ustanovení o doručování (srov. §62 tr. ř. až §64a tr. ř.). Jde-li jen o vyrozumění o veřejném zasedání, není vyloučeno uložení této zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi, to ani v případě, je-li takto vyrozumíván obviněný o veřejném zasedání odvolacího soudu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 38/2003 – II. Sb. rozh. trest., nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 368/2008 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 45/2008, T 1087).
V dané věci Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, dala pokyn kanceláři k předvolání (nikoliv jen k vyrozumění) obviněného k veřejnému zasedání (viz referát na č. l. 149 spisu). Předvolání bylo obviněnému doručeno dne 6. 5. 2009, kdy si je osobně převzal (viz dodejku připojenou u č. l. 149 spisu). O tom, že mu bylo předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu řádně doručeno, svědčí rovněž jeho přípis ze dne 14. 5. 2009 (doručený odvolacímu soudu dne 18. 5. 2009), v němž žádal o „odročení líčení, které se mělo konat 19. 5. 2009 v 10.00 hod.“, což odůvodnil tím, že jeho právní zástupce jej nemůže zastupovat, „jelikož má závažnou kauzi v O.“ (viz přípis na č. l. 152 spisu). Na začátku veřejného zasedání konaného dne 19. 5. 2009 u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, předsedkyně senátu uvedenou žádost obviněného přečetla a po tiché poradě senátu bez přerušení jednání vyhlásila usnesení, že „žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání se nevyhovuje a bude jednáno podle §202 a násl. tr. ř. v jeho nepřítomnosti“.
Z uvedených skutečností je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán. Jeho námitkám, že mu „soudem nebylo doručeno žádné oznámení, kterým by mu bylo sděleno datum veřejného zasedání“, v důsledku čehož nemohl „plně naplnit své právo na obhajobu“, proto rozhodně nelze přisvědčit. Odvolací soud přitom nepochybil, jestliže konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když dospěl k závěru, že jeho účast není nezbytná (to dal dostatečně najevo vyhlášením výše zmíněného usnesení). Postup zvolený odvolacím soudem nebyl v neprospěch obviněného a jeho právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Obviněný se mohl k provedeným důkazům, na základě kterých bylo rozhodnuto o jeho vině, vyjádřit již v hlavním líčení před soudem prvního stupně, takže kontradiktorní projednání věci bylo zajištěno.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného (jako celek) odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. února 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a