ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1445.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1445/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání, které podal obviněný I. V. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 To 99/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 118/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 2 T 118/2009, byl obviněný I. V. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 17. 10. 2009 v době od 02.40 hod. do 02.45 hod. v P., ul. V., volal na procházející poškozenou B. K., aby zastavila, když nereagovala, dostihl ji, přitočil se k ní, chytil ji za její pravou paži v místech pod ramenem a z její levé ruky jí vytrhl kabelku černé barvy zn. Mango s klíči od bytu a od vchodu, mobilním telefonem zn. Sony Ericsson W 300, hnědou látkovou peněženku s hotovostí 100,- Kč a 5,- EUR, OP M. na jméno poškozené, 1 ks platební karty banky ČSOB, 1 ks platební karty M. banky, kartičku pojištěnce na jméno poškozené, 1 ks tramvajenky s měsíčním kupónem od 16. 10. 2009 a 1 ks maďarské studentské karty, následně ji chytil svou levou rukou za její pravou paži a z kapsy mikiny vytáhl střelnou zbraň, kterou namířil na břicho poškozené a se slovy „pojď“ ji začal tahat směrem k lesu, poškozená se snažila zbraň odstrčit, on však poškozenou pustil a natáhl závěr zbraně, čehož využila a z místa utekla směrem k ulici B., kde požádala o pomoc osádku projíždějícího vozidla, obžalovaný svým jednáním způsobil poškozené K. mírný otok levého zápěstí a druhého prstu levé ruky a škodu ve výši 4.500,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „tr. zák.“) a jednak jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., a podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „trestní zákoník“) mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou B. K. (dále jen „poškozená“) na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 To 99/2010, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Důvodem pro toto rozhodnutí byla v podstatě jen potřeba napravit pochybení, jehož se soud prvního stupně dopustil ve výroku o uložení úhrnného trestu a zařazení obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem, když nesprávně použil ustanovení trestního zákoníku namísto správného užití příslušných ustanovení trestního zákona.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Václava Mráčka proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení uvedl, že uplatněné dovolací důvody spatřuje ve skutečnosti, že skutek, jak je popsán ve výroku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a že trest uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně neodpovídá zásadám pro ukládání trestu.
K prvnímu z uplatněných dovolacích důvodů obviněný uvedl, že v daném případě bylo bezpečně prokázáno, že dříve, než poškozené odcizil předmětnou kabelku, chytil ji za její pravou paži, což nelze pokládat za násilí ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Současně vyslovil pochybnost o naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že na základě provedených důkazů nelze bez dalšího učinit závěr, že by vůči poškozené před vytržením kabelky užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Má za to, že již v době zahájení trestního stíhání existovaly důvodné pochybnosti o použité právní kvalifikaci, resp. o naplnění znaku násilí. Kromě výpovědi poškozené, která navíc uvedla, že si průběh děje již přesně nepamatuje, neexistuje dostatek dalších důkazů pro závěr o naplnění znaku násilí. Soud měl proto aplikovat zásadu „in dubio pro reo“. Zjištěným skutkovým okolnostem tak více odpovídá právní kvalifikace skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
K námitce nedostatku subjektivní stránky u trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. obviněný uvedl, že úmysl nelze dovozovat z pouhého zjištěného odcizení zavazadla či kabelky, v němž se nachází platební karty. Takový závěr musí být opřen o konkrétně zjištěné skutečnosti.
K druhému z uplatněných dovolacích důvodů obviněný vznesl výhradu proti nepřiměřenosti trestu, který mu byl uložen, neboť je přesvědčen, že k dosažení účelu trestu by postačilo uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, což následně odůvodnil svou dosavadní trestní bezúhonností, rodinným zázemím, jakož i způsobem provedení činu a jeho následky. Soudům rovněž vytknul, že vzhledem k nedostatečně prokázané existenci subjektivní stránky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. mu neměly uložit úhrnný, nýbrž samostatný trest v intencích ustanovení §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 To 99/2010, spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 2 T 118/2009, a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám následně ve věci podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej shledá vinným pro shora uvedený skutek trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., za což mu uloží podle §247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odloží na přiměřenou zkušební dobu.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že účelem institutu dovolání je napravit specifické vady pravomocných meritorních rozhodnutí, podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů; nejedná se tedy o třetí stupeň v řízení před obecnými soudy ani o opakovanou možnost odvolání.
První obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle státního zástupce dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, takže předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné okolnosti. Proto pokud obviněný ve vztahu k právní kvalifikaci skutku ve smyslu §234 odst. 1 tr. zák. v určitém rozsahu zpochybnil výpověď poškozené, resp. hodnocení některých provedených důkazů, není těmito námitkami dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn právně relevantně, a tudíž k nim nelze ani přihlížet.
Dále však státní zástupce uvedl, že obviněný již odpovídajícím způsobem (ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu) namítl, že předmětný skutkový děj nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jelikož absentuje znak uplatnění násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí.
Takové tvrzení však státní zástupce zpochybnil, neboť ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v nočních hodinách dostihl na ulici poškozenou a následně ji (mimo jiné) chytil za pravou paži a z levé jí vytrhl kabelku. Ve shodě s odvolacím soudem odkázal na soudní praxi, podle níž ani výjimečně malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., protože o takový trestný čin může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoli násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí (srov. například rozhodnutí publikované pod č. 55/1980 Sb. rozh. trest.). V daném případě přitom obviněný užil vůči poškozené násilí, byť nijak zásadně intenzivní, neboť jí kabelku vytrhl, přičemž se současně nejednalo o pouhé neočekávané vytrhnutí věci z ruky (srov. rozhodnutí publikované pod č. 19/1972 Sb. rozh. trest.), neboť před tímto vytržením obviněný uchopil poškozenou za pravou paži, čímž si zjevně (za užití násilí) jednak připravil výhodnější postavení pro další úkon spočívající ve vytržení kabelky, jednak tím i do jisté míry, zejména s ohledem na čas a místo spáchání skutku, realizoval určitou pohrůžku. Právní posouzení jednání jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., vyslovené soudy činnými dříve ve věci, je tak namístě.
K další námitce obviněného, týkající se nedostatečného závěru o úmyslu obviněného ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., státní zástupce uvedl, že obviněný se zmocnil kabelky poškozené, v níž ženy prakticky vždy mívají uloženy peněženky, a v peněžence lze předpokládat shodně jak částku v hotovosti, tak i uložení platebních karet, neboť peněženky jsou k tomuto účelu také konstrukčně řešeny. Obviněný tudíž musel s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že v kabelce bude vedle dokladů a hotovosti (která také nepochybně byla cílem první části útoku obviněného) rovněž platební karta, která je v současnosti běžně využívaným platebním prostředkem. Proto musel být vnitřně srozuměn s tím, že pokud se zmocní kabelky, kterou poškozená drží v ruce, současně s ní si neoprávněně opatří platební kartu, která pak také skutečně byla v kabelce uložena. Z těchto důvodů se státní zástupce ztotožnil i s touto právní kvalifikací skutku.
Pokud obviněný v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/2003, státní zástupce uvedl, že s takovým odkazem se nelze ztotožnit, neboť podstatou zmíněného rozhodnutí nebylo posouzení zcela shodné situace, nýbrž případu, kdy obvinění odebrali v rámci loupežného útoku poškozenému (muži) tašku. Ústavní soud přitom konstatoval, že nelze bez dostatečných důkazních podkladů dovodit, že obvinění museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty v tašce ve svých osobních věcech. Podle státního zástupce proto přímá aplikace závěrů předmětného nálezu na posuzovanou věc není přiléhavá.
Státní zástupce se zabýval i druhým uplatněným dovolacím důvodem, k němuž uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; současně vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu (265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
První z obviněným uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Jednalo se především o výhrady, jimiž napadal způsob vedení dokazování a hodnocení důkazů ze strany soudů (zejména věrohodnost svědecké výpovědi poškozené, nedostatek jiných usvědčujících důkazů, apod.). Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil v této části námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo v podstatě o dvě námitky, jimiž brojil proti závěrům soudů obou stupňů o naplnění jednak zákonného znaku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí“, jednak subjektivní stránky (úmyslu) u trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Třebaže Nejvyšší soud považoval takto formulované námitky (mimochodem vznesené obviněným již dříve v odvolání) za relevantně uplatněné, současně shledal, že jde o výhrady zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný „proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ .
Objektem trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka pak záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku nátlaku na vůli napadené osoby s cílem překonat kladený nebo očekávaný odpor. Ačkoli pojem násilí nebyl v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (např. jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, nýbrž působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Vyloučeno není dokonce ani to, aby násilí ve smyslu §234 tr. zák. působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli oběti.
Poukazoval-li obviněný na údajně nízkou intenzitu útoku a s odkazem na ni se domáhal mírnějšího právního posouzení, nelze především souhlasit s tím, že by svědčila v jeho prospěch. Třebaže v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno, že by poškozená kladla aktivní odpor proti odcizení kabelky, nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný se trestného činu dopustil v nočních hodinách (přesně v době mezi 02.40 hod. a 02.45 hod.) na odlehlém místě, když již chvíli před samotným skutkem poškozenou pronásledoval a pokřikoval na ni. Poté, aby jí zabránil v útěku a usnadnil si přístup k její kabelce, uchopil ji za pravou paži, přičemž jí současně z levé ruky kabelku vytrhl. Tímto zjištěním je bezezbytku vyvrácena v dovolání i dříve před soudy obou stupňů prezentovaná obhajoba obviněného, že šlo o „prosté“ vytržení kabelky z ruky poškozené, k němuž by mohlo dojít např. v případě, že by kolem poškozené pouze proběhl či projel na kole a v rychlosti jí kabelku strhl z ramene, aniž by vůči ní použil (byť minimální) fyzické násilí. Za tohoto stavu nemůže být pochyb, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., včetně jím zpochybňovaného znaku „násilí“.
Nad rámec těchto úvah je třeba dodat, že ani výjimečně malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro kvalifikaci činu jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., jak se obviněný domáhal, neboť o takový trestný čin může jít jen v případě, že se pachatel zmocní cizí věci bez použití jakéhokoliv násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí. Intenzita naplnění tohoto znaku trestného činu loupeže se posoudí v rámci materiální podmínky trestného činu, tj. v rámci stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Jinými slovy, nižší intenzita násilí pouze snižuje stupeň nebezpečnosti trestného činu loupeže pro společnost, což lze promítnout např. do druhu a výše ukládaného trestu (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 60/1967, 1/1980, 55/1980 Sb. rozh. trest.).
Ve vztahu k druhé relevantně uplatněné námitce obviněného je nutné (opět jen ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. se dopustí, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci. Jedná se o úmyslný trestný čin.
Z hlediska dovolatelem namítaného údajného nedostatku zavinění ve formě úmyslu je podstatná definice úmyslného zavinění obsažená v ustanovení §4 tr. zák., podle níž je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Jelikož obviněný odcizil obviněné na ulici kabelku, kterou měla při sobě, musel si být minimálně vědom možnosti, že součástí jejího obsahu budou mimo jiné i finanční prostředky, ať už v podobě finanční hotovosti či platebních karet (event. stravenky, šeky, apod.). Pokud tedy poškozené vytrhl z ruky kabelku včetně všeho, co v danou chvíli obsahovala, jednal ve vztahu k těmto předmětům minimálně v úmyslu nepřímém, neboť, jak vyplývá z jejich výčtu obsaženého ve skutkové větě výroku o vině, jednalo se o předměty běžně se v kabelkách, taškách a jiných příručních zavazadlech vyskytující.
Lze tak shrnout, že relevantně uplatněné námitky obviněného jsou zcela liché. Z důvodu stručnosti (srov. ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odkazuje rovněž na výstižnou argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření k podanému dovolání, s níž se ztotožnil.
Z těchto podstatných důvodů lze učinit závěr, že rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného správně shledaly naplnění všech (subjektivních i objektivních) zákonných znaků jednak trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jednak trestného činu neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák.
Jako další dovolací důvod obviněný ve svém podání uplatnil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Námitky obviněného nejsou způsobilé citovaný dovolací důvod naplnit, neboť jimi brojil toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli proti vadám tímto důvodem předpokládaným. Pokud namítal, že mu byl nesprávně uložen úhrnný trest, vázal toto své tvrzení na změnu právní kvalifikace jeho jednání pouze na trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., což však nemá oporu v provedeném dokazování a nekoresponduje ani se skutkovými zjištěními obsaženými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedenými v jeho odůvodnění.
Ze všech těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a