ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.338.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 338/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2010 o dovolání obviněného J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 8 To 108/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 41/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 T 41/2009, byl obviněný J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 16. 12. 2008 v přesněji nezjištěné době od 20.00 hodin do 21.50 hodin v M. B. v T. v restauraci L. v podnapilém stavu po předchozí slovní a fyzické rozepři s poškozeným R. Z., v uvedené restauraci a poté venku, odkud se po několika minutách do restaurace vrátil, v úmyslu usmrtit na poškozeného R. Z. opakovaně razantně nejméně třikrát zaútočil proti oblasti břicha doneseným kuchyňským nožem s čepelí 14,5 cm tak, že ho dvakrát bodl střední silou do oblasti břicha a jednu ránu vedenou velkou intenzitou proti břichu odvrátil poškozený obranným pohybem pravé ruky, a tím způsobil poškozenému bodnou ránu velikosti 2 cm vlevo na břiše při žeberním oblouku, pronikající všemi vrstvami břišní stěny do břišní dutiny s řezným poraněním hrany jaterní tkáně, bodnou ránu vpravo od pupku velikosti 2 cm pokračující směrem vzhůru podkožím nahoru a doleva do vzdálenosti cca 15 cm bez průniku čepele do břišní dutiny, bodnořezné poranění na pravém předloktí délky 8 cm na zevní ploše pronikající hluboko do měkkých tkání s protětím vazivové povázky, částečně i svalů s poraněním drobné tepny, přičemž pokud by nedošlo k urgentnímu chirurgickému zákroku a specializované chirurgické léčbě, hrozila poškozenému smrt v důsledku narůstajícího krvácení do břišní dutiny, možnosti vzniku zánětu pobřišnice či postupně se rozvíjejícím hemoragickým šokem,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 1 T 41/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 8 To 35/2004, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, přičemž z výkonu tohoto trestu byl podmíněně propuštěn dne 3. 6. 2008, a to na základě usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 PP 128/2008, se stanovením zkušební doby 5 let za současného stanovení dohledu“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a uložil mu podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. a §36 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné ambulantní protialkoholní léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Zaměstnanecké pojišťovně Škoda, H., M. B. škodu ve výši 30.284,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 8 To 108/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Polmy podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že soudy obou stupňů vyvodily z provedených důkazů nesprávné skutkové a následně i nesprávné právní závěry.
Hned v úvodu svého podání dovolatel uvedl, že v žádném případě neměl motiv k tak závažnému činu jako je vražda. Poškozeného znal velice krátce (několik týdnů), znal jej jenom podle vidění, neměl s ním „žádné pohledávky nebo závazky“, ani žádné jiné vztahy. Neměl tedy v žádném případě motiv zbavovat tohoto člověka života. Oběma soudům vytknul, že se touto nejdůležitější otázkou téměř nezabývaly, neboť zkoumaly pouze jeho úmysl a jeho formu (tj. zda se jednalo o úmysl přímý nebo nepřímý), přičemž pouze konstatovaly, že jednal v úmyslu nepřímém, tedy měl vědět a předpokládat, že při tomto útoku může být ohrožen život poškozeného.
V souvislosti s tím obviněný namítal, že ani jednání v úmyslu nepřímém mu však nebylo prokázáno. Svůj čin v žádném případě nepřipravoval, jednal v akutním ohrožení svého zdraví – bál se o svoje jedno oko, a dále měl ohrožené dýchací cesty tím, že mu poškozený ranou pěstí přerazil nos a posunul nosní kůstky. Vliv alkoholu a určitého dehonestování po nadávkách poškozeného zde hrál vliv pouze sekundární.
Podle dovolatele vliv alkoholu však hrál zásadní roli při prokazování tohoto skutku a při výpovědi poškozeného a ostatních svědků. Všichni muži přítomní v restauraci byli v době napadení silně pod vlivem alkoholu, takže jejich schopnost reprodukovat z paměti jednání obou aktérů incidentu byla velice špatná. Svědek J. P. dokonce vypověděl před soudem, že „poškozený v době fyzické inzultace ze strany obžalovaného seděl na barové židli“. Tak se však celý incident nemohl odehrát, to vylučují ostatní svědci i závěry soudních znalců. Značně nepřesvědčivé je prý i svědectví Z. P., který dokonce tvrdil, že ho obviněný udeřil pěstí do obličeje ihned po svém návratu do restaurace, což ostatní svědci nepotvrzují a ani logika věci tomu nenasvědčuje. Tyto dva příklady tak pouze dokreslují naprosto špatné schopnosti všech přítomných reprodukovat z paměti celý incident po několika měsících. Dovolatel se dovolával prvotních výpovědí poškozeného i dalších svědků druhý den po incidentu, avšak nikoliv jako důkazních prostředků v tomto řízení; je si vědom toho, že se nejednalo o formální svědecké výpovědi v rámci trestního řízení, ale tato svědectví dokreslují naprosto rozdílné vybavovací schopnosti všech přítomných již druhý den po incidentu, což opět dosvědčuje jejich velkou opilost.
Podle názoru obviněného soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. (správně mělo být pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 tr. zák.). Podle jeho nepřímého úmyslu i absence motivu by se mohlo jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. nebo pokus těžké újmy na zdraví podle §222 tr. zák. (tak bylo i zahájeno trestní stíhání a první tři měsíce byl tento čin takto vyšetřován). Názor státního zástupce od samého počátku po zahájení trestního stíhání tedy směřoval k těmto méně závažným trestným činům a až v závěru vyšetřování byl skutek bez uvedení důvodu náhle překvalifikován na pokus trestného činu vraždy. Tento postup orgánu činných v trestním řízení oba dva soudy ignorovaly a odůvodnění jejich rozhodnutí žádné úvahy v tomto směru neobsahuje. Z tohoto hlediska jsou prý obě napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Dovolatel dále uvedl, že se neztotožňuje se závěrem obou soudů, že „k dokonání tohoto činu nedošlo vlivem šťastných náhod na straně pachatele“. Namítal, že k tomuto závěru nebyly provedeny dostatečné důkazy. Pouze z tvrzení znalce – lékaře, že k fatálnímu následku – smrti poškozeného nedošlo pravděpodobně v důsledku jeho aktivní obrany, nemůže obstát. Sám poškozený tvrdil, že celý útok naprosto nečekal, byl značně podnapilý, celý atak měl trvat pouze pár vteřin. Poškozený přitom není žádný profesionální zápasník či jiný obránce, takže nelze hovořit o nějaké aktivní obraně. Poměrně malý následek činu mohl být způsoben v důsledku méně razantního útoku nebo v důsledku jeho ne moc kvalitně vedené obrany, kdy ho poškozený atakoval a mohl ho i škrtit. V každém případě zde vznikají značné pochybnosti o razanci a způsobu útoku z jeho strany, takže oba soudy měly aplikovat zásadu „in dubio pro reo“ a obžaloby jej zprostit nebo čin překvalifikovat na výše uvedené méně závažné trestné činy.
Další námitky obviněného směřovaly proti tomu, že uložený trest, „ neodpovídá stupni nebezpečnosti činu pro společnost a dalším kritériím trestního zákona“. Připomněl, že Krajský soud v Praze mu uložil trest na samé horní hranici trestní sazby „s ohledem na reálnou proměnu nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody za minulé odsouzení“. Včetně této „proměny“ dosahuje celkový trest k hranici patnácti let, která byla maximální i pro aplikovaný institut zvlášť nebezpečného recidivisty. Zdůraznil přitom, že „to vše soud udělil pouze za nedokonaný trestný čin ve stadiu pokusu, který byl navíc polovinu přípravného řízení stíhán jako ublížení na zdraví“.
Dovolatel rovněž tvrdil, že aplikace institutu zvlášť nebezpečného recidivisty není v souladu s trestním zákonem účinným do 31. 12. 2009. Je totiž přesvědčen, že „na jeho osobu byl tento institut nesprávně aplikován a v rozporu se zákonem“. Nesouhlasil především s tím, že byl posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť „zde není tak vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, který by odůvodňoval použití tohoto institutu“. Prý naprosto absentuje materiální podmínka tohoto ustanovení, a to zvýšená závažnost jeho jednání. Od minulého jednání již uplynulo více než 6 let, a jak správně konstatoval tehdejší senát Krajského soudu v Praze ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2004, čin byl na hranici nutné obrany, kdy nebyly splněny všechny podmínky této nutné obrany (obviněný se tehdy měl bránit velice brutálnímu útoku poškozeného, který mu mlátil hlavou do sporáku a bezprostředně ho ohrožoval na životě). Při splnění všech podmínek této obrany mohlo být toto jednání beztrestné a nebyl by tak vůbec za toto jednání odsouzen. Také nyní souzený případ je jen ve stadiu pokusu, nikoliv dokonaného trestného činu. Zdůraznil, že podle posudku znalců v žádném případě není latentní agresor, jeho pobyt na svobodě není nebezpečný. Soud prý nedostatečně zvážil tyto okolnosti, především jednání v nutné obraně a její překročení u předchozího skutku v roce 2003, uplynutí velice dlouhé doby od tohoto skutku, dobrovolné podstoupení protialkoholní léčby a jeho snahu se této závislosti definitivně zbavit.
Současně obviněný zdůraznil, že aplikovaný institut zvlášť nebezpečného recidivisty již není převzat do nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., neboť nebyl konformní s evropským pojetím práva a nebyl v souladu s ústavní zásadou rovnosti občanů před zákonem a se zásadou presumpce neviny. Přitom soudy obou stupňů již tuto novou úpravu trestního práva v září a v listopadu 2009, kdy ve věci rozhodovaly, znaly.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek ve znění odvolacího usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovoláním se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, ale dovolací soud je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Pokud tedy obviněný namítal pochybnosti ve výpovědích svědků, resp. dostatečnost dokazování ve vztahu k možnému následku jeho útoku, nelze k jeho argumentaci přihlížet.
Státní zástupce dále uvedl, že z okolností souzené věci je především zřejmé, že obviněný realizoval útok, kterým mohl způsobit poškozenému smrt, přičemž této možnosti si musel zjevně být s ohledem na charakter užité zbraně, intenzitu útoku a jeho směřování (a rovněž, jak správně uvedly soudy činné dříve ve věci, s ohledem na svoji zkušenost s následky jeho útoku, pro který byl dříve odsouzen v rámci výše zmíněné věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 41/2003) vědom. Nelze přitom přehlédnout, že o způsobu a razanci předmětného útoku žádné zásadní pochybnosti nezůstaly, nepochybně byl zjištěn i způsob a význam aktivní, byť reflexivní obrany poškozeného, která není nijak vyloučena tím, že předtím požil alkohol. Je tak zcela zřejmé, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo ke způsobení smrti poškozeného, avšak ke vzniku tohoto následku nedošlo, což značí, že spáchal pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Současně je zřejmé, že věděl, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že takové porušení způsobí, byl s tím srozuměn, tedy jinými slovy jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. Právnímu posouzení vyslovenému soudy dříve činnými ve věci tak nelze ničeho vytknout.
Pokud se jednalo o námitky vztahující se k motivu jednání dovolatele, státní zástupce uvedl, že bylo prokázáno, že obviněný jednal v důsledku předchozí rozepře (s časovým odstupem více než 15 minut) s poškozeným, v rámci které se navzájem udeřili každý jednou pěstí či otevřenou dlaní do obličeje. Naznačené zjištění přitom jednak vylučuje odlišné skutkové tvrzení obviněného, podle něhož měl jednat v akutním ohrožení svého zdraví, a současně dostatečně, spolu s požitým alkoholem, vysvětluje příčinu útoku (skutečnost, že mezi obviněným a poškozeným nebyly žádné závazky, zde postrádá hlubší význam). Z ničeho tak není možné dovodit nižší míru společenské nebezpečnosti činu pro společnost, když spíše je namístě pouze odkázat na závěry rozhodnutí publikovaného pod č. 43/1996 Sb. rozh. trest., podle něhož již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Proto se ani v tomto rozsahu s námitkami obviněného neztotožnil.
K té části dovolání, v níž obviněný napadl posouzení svého jednání jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvedl, že podle citovaného ustanovení se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Jak bylo zjištěno, obviněný se opakovaně dopustil útoku proti životu a zdraví tím způsobem, že za užití kuchyňského nože zaútočil proti poškozenému. Již v prvém případě (v rámci skutku posuzovaného Krajským soudem v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 41/2003) tak úmyslně způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, jejímž (obviněným nedbalostně zaviněným) následkem byla jeho smrt. Přesto však obviněný jen 6 měsíců (srov. rozhodnutí publikované pod č. 6/1963 Sb. rozh. trest.) poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého mu za tento delikt, spáchal v zásadě obdobný skutek, byť (s ohledem na aktivní obranu poškozeného a poskytnutou urgentní lékařskou péči) tentokrát bez fatálního následku. Nyní spáchaného závažného činu se přitom dopustil zjevně ze zcela bagatelních důvodů, pouze v návaznosti na určitou hospodskou rozepři. Obviněný tedy opětovně krátce po propuštění (navíc pouze podmíněném, tudíž v době, kdy měl zejména ukázat, zda uloženým trestem došlo k jeho nápravě) z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za dříve spáchaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin projevil bezcitnost vůči životu a zdraví dalších osob a spáchal předmětný útok. Soudy obou stupňů proto postupovaly správně, pokud u obviněného dovodily naplnění i materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Stání zástupce ještě dodal, že obviněný se svého útoku dopustil a o něm bylo i rozhodováno za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, tudíž (i stran institutu zvlášť nebezpečné recidivy) bylo nutné užít právě tuto normu. Pokud je totiž následně v dovolacím řízení přezkoumávána správnost dříve vysloveného hmotně právního posouzení, je tak činěno s ohledem na právní stav účinný v době vydání napadeného rozhodnutí (ex tunc), a tedy zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nemohl být ve věci aplikován. Na okraj k dané problematice poznamenal, že není možné přehlédnout ustanovení §59 odst. 1 tohoto zákoníku.
K námitce obviněného směřující proti nepřiměřenosti výroku o trestu státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit, a to v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zdůraznil, že nepřiměřenost trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (odkázal přitom na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
V závěru svého podání státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i případně jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. V tomto směru šlo především o výhrady, jimiž dovolatel napadal způsob hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků J. P., Z. P. a dalších) ze strany soudů obou stupňů. Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Další námitka obviněného směřovala proti tomu, že uložený trest neodpovídá stupni nebezpečnosti činu pro společnost a dalším kritériím trestního zákona, neboť „jde o trest na samé horní hranici trestní sazby s ohledem na reálnou proměnu nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody za minulé odsouzení“.
Ani tato námitka obviněného nemohla obstát, neboť zásadně směřovala proti přísnosti uloženého trestu; takovou námitku však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Vznesl-li obviněný námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto (ale ani žádného jiného zákonného důvodu) však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v §31 odst. 1 tr. zák. a §23 odst. 1 tr. zák.
Nejinak je tomu i s námitkou obviněného brojící proti (údajně) nedostatečnému zjištění motivu, který jej vedl k trestnému činu. Motiv (pohnutka) sice je fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu (proto by se mohlo na první pohled jevit, že jde o námitku uplatněnou relevantně), ale je zákonným znakem pouze některých (zejména kvalifikovaných) skutkových podstat trestných činů, a to navíc jen v případě, že je jako znak skutkové podstaty v zákoně výslovně uvedena. Základní skutková podstata trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. k nim však nepatří (jinými slovy řečeno motiv, resp. pohnutka pachatele obligatorním formálním znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu není). Motiv činu by zde sice mohl mít význam, ale v podstatě jen pro posouzení materiální stránky jednání obviněného (srov. §3 odst. 4 tr. zák.).
Právě s ohledem na posouzení materiální stránky jednání je vhodné uvést, že v posuzované věci není možné z ničeho dovodit nižší míru společenské nebezpečnosti činu obviněného pro společnost. Jak na to správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce (s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. trest.), již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný.
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo jednak o námitku absence závěru o úmyslu ohrozit život poškozeného a na ni navazující námitku, že jednal v nutné obraně. Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu vraždy se podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, a podle odst. 4 tr. zák. tohoto ustanovení stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Pro posouzení, zda obviněný spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně dále rozvedený v jeho odůvodnění nebo v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný „dne 16. 12. 2008 … v restauraci L. v podnapilém stavu po předchozí slovní a fyzické rozepři s poškozeným R. Z. … a poté venku … v úmyslu usmrtit na poškozeného R. Z. opakovaně razantně nejméně třikrát zaútočil proti oblasti břicha doneseným kuchyňským nožem s čepelí 14,5 cm tak, že ho dvakrát bodl střední silou do oblasti břicha a jednu ránu vedenou velkou intenzitou proti břichu odvrátil poškozený obranným pohybem pravé ruky, a tím způsobil poškozenému bodnou ránu velikosti 2 cm vlevo na břiše při žeberním oblouku, pronikající všemi vrstvami břišní stěny do břišní dutiny s řezným poraněním hrany jaterní tkáně, bodnou ránu vpravo od pupku velikosti 2 cm pokračující směrem vzhůru podkožím nahoru a doleva do vzdálenosti cca 15 cm bez průniku čepele do břišní dutiny, bodnořezné poranění na pravém předloktí délky 8 cm na zevní ploše pronikající hluboko do měkkých tkání s protětím vazivové povázky, částečně i svalů s poraněním drobné tepny, přičemž pokud by nedošlo k urgentnímu chirurgickému zákroku a specializované chirurgické léčbě, hrozila poškozenému smrt v důsledku narůstajícího krvácení do břišní dutiny, možnosti vzniku zánětu pobřišnice či postupně se rozvíjejícím hemoragickým šokem“ .
Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného má význam především to, že v takto zjištěném skutku je popsán jeho útok proti tělu poškozeného tak, že „ v úmyslu usmrtit na poškozeného … opakovaně razantně nejméně třikrát zaútočil proti oblasti břicha doneseným kuchyňským nožem s čepelí 14,5 cm tak, že ho dvakrát bodl střední silou do oblasti břicha a jednu ránu vedenou velkou intenzitou proti břichu odvrátil poškozený obranným pohybem pravé ruky …“. To je zcela dostačující pro posouzení všech rozhodných okolností souvisejících s tím, jaký vztah při takovém počínání obviněný měl ke způsobenému následku. Při tomto posuzování je nutné vycházet ze zásady, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění je proto třeba usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Dále to může být povaha a charakter nástroje či zbraně a způsob jejich použití, z nichž lze dovozovat následek zamýšlený pachatelem.
Z okolností uvedených v rozhodnutích obou soudů i ze spisu samotného lze spolehlivě jednak usoudit, jaký byl průběh fyzického útoku obviněného na poškozeného, jehož důsledkem byla shora citovaná zranění poškozeného, a jednak dospět k závěru shodnému, jaký ve svých rozhodnutích vyslovily soudy obou stupňů, tedy že obviněný jednal úmyslně ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. (srov. stranu 12 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, příp. str. 5 napadeného usnesení). Rozsah a charakter zranění poškozeného přitom byl již takového rázu, že odůvodňoval právní kvalifikaci jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Námitkám dovolatele, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno „jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., příp. jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 tr. zák.“, nelze proto přisvědčit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzhledem k prokázanému úmyslu obviněného jiného usmrtit (i když pouze ve formě úmyslu nepřímého) jiná právní kvalifikace, než trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. [ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.] nepřipadala v úvahu. Závěrům soudů obou stupňů v tomto směru proto nelze nic zásadního vytknout.
Pokud jde o tu část dovolání obviněného, v níž uplatnil námitky proti (údajně) nedostatečně vysokému stupni společenské nebezpečnosti jeho činu, je vhodné poukázat na to, že také této otázce soudy obou stupňů věnovaly dostatečnou pozornost, uvážily všechna zákonná hlediska (srov. §3 odst. 4 tr. zák.) a v souladu s konkrétně zjištěnými skutečnostmi dospěly ke správnému závěru o stupni společenské nebezpečnosti (srov. §3 odst. 2 tr. zák.). Nejvyšší soud proto neměl důvod ani z tohoto hlediska zpochybňovat jejich závěr, že právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. je správné a odpovídá zákonu.
Pokud by část dovolacích námitek obviněného bylo možno chápat jako výhrady směřující k tvrzení, že jednal v mezích nutné obrany, je zapotřebí uvést, že podle §13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně (a tedy i o vyloučení trestnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem), je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Za zájem chráněný trestním zákonem se obecně považují společenské vztahy a hodnoty uvedené zejména v §1 tr. zák. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem „způsob útoku“ v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 124). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, jak již bylo judikaturou opakovaně vyloženo (například v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 573/2005).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba konstatovat, že obhajoba obviněného, že se poškozenému jen bránil, nemůže obstát, neboť nebyla splněna ani jedna z kumulativních shora rozvedených podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. V řízení bylo prokázáno, že prvotní konflikt mezi obviněným a poškozeným, který probíhal ze strany poškozeného vůči obviněnému, a to provokujícími a urážlivými výroky a navazujícím napadením obviněného (jak v prostorech baru a poté i venku), tímto fyzickým napadením skončil (při tomto fyzickém útoku ze strany poškozeného obviněný ještě u sebe nůž neměl a útoku se nebránil). Poté, co došlo u ukončení tohoto prvotního konfliktu (a návratu poškozeného zpět do prostor baru), se obviněný po několika minutách (cca patnácti) do baru vrátil (tentokráte již s nožem) a přistoupil (přiblížil) se k poškozenému, který v té době proti němu již žádným způsobem neútočil, neohrožoval jej a neměl ani žádnou zbraň. Je tak zcela zřejmé, že v okamžiku, kdy obviněný napadl nožem poškozeného, tak mu z jeho strany nehrozil žádný útok a ani žádný útok netrval (neboť předchozí útok ze strany poškozeného vůči němu byl již ukončen).
Pro posouzení další námitky obviněného, zda jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., spáchaného za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený v tzv. skutkové větě výroku o vině zmíněného rozsudku, případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části tohoto rozsudku.
Právě z této právní věty vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu, jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., které spočívaly jednak v tom, že se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k usmrcení jiného, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, a jednak v tom, že znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, a tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují veškeré znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Námitky obviněného stran údajné absence materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy proto nemohly obstát.
K tomu je ovšem nutné uvést (opět jen stručně a v obecné rovině), že podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.
K obviněným zpochybňované tzv. materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy Nejvyšší soud poznamenává, že tento znak záleží v prvé řadě v tom, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost. Je však třeba zdůraznit, že pokud jde o dobu, která uplynula od posledního odsouzení, pak z dikce citovaného ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. plyne, že tuto podmínku zákon výslovně uvádí toliko jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen.
Jinými slovy řečeno, z hlediska spolehlivého posouzení okolností významných pro závěr o existenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. (formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy obviněný nikterak nezpochybňoval) není rozhodné pouze zjištění týkající se délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení, jak se dovolatel mylně domníval. Délku této doby nelze ani nikterak předem vymezit či paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je však zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné), tzn. vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, je nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat.
Odhlédnout však v této souvislosti nelze ani od ostatních okolností spáchaného trestného činu, zejména od jeho celkové závažnosti. Stejně tak nelze odhlédnout od povahy trestného činu, za nějž byl pachatel v předchozích trestních řízeních potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délky trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případného páchání i jiných trestných činů v rozhodné době. Podstatným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, jeho věku apod.
V této trestní věci je proto třeba vycházet ze zjištění soudů obou stupňů, že obviněný byl v minulosti (rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 1 T 41/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 8 To 35/2004) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. (tedy bezpochyby zvlášť závažným trestným činem) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný podstatnou část takto uloženého trestu vykonal a dne 3. 6. 2008 byl z jeho výkonu na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 PP 128/2008, podmíněně propuštěn při stanovení zkušební doby v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Nyní projednávaného skutku se dopustil v období toliko šesti měsíců a třinácti dní poté, kdy byl z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí zvlášť závažný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. podmíněně propuštěn, tedy prakticky na samém počátku stanovené zkušební doby.
Předchozí odsouzení obviněného tak zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávaného trestného činu zejména proto, že byl do dne 3. 6. 2008 ve výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (z něhož byl, jak výše uvedeno, podmíněně propuštěn), na svobodě pobýval v mezidobí pouze velice krátkou dobu, a přesto se znovu dopustil zvlášť závažné trestné činnosti.
Přisvědčit nelze ani tvrzení obviněného, že předchozí trestný čin nedosahoval nikterak vysokého stupně společenské nebezpečnosti, když se podle něj mělo jednat jen o překročení mezí nutné obrany. Jednání obviněného, za které byl v předchozím řízení uznán vinným a byl mu uložen trest, spočívalo v tom, že poškozeného P. P. tehdy bodl do břicha kuchyňským nožem o délce čepele 17 cm silou nejméně střední intenzity, přičemž poškozený na následky utrpěného poranění po převozu do nemocnice zemřel. Už proto nemůže být pochyb o tom, že šlo o jednání vysoce společensky nebezpečné. O případ nutné obrany (na kterou obviněný poukazoval) se nejednalo právě z důvodu, že jeho obrana, když zaútočil razantním bodnutím do břicha poškozeného, o čemž svědčí délka bodného kanálu cca dvacet centimetrů, byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a šlo tedy o naprosto zjevný intenzivní exces. Z právě uvedeného je zřejmé, že i v nyní posuzované věci nese jednání obviněného naprosto shodné rysy, ať již jde o požití alkoholu nebo způsob provedení činu.
Formální důvody pro hodnocení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty jsou tak evidentně dány. Současně však byly splněny i materiální podmínky pro tuto přísnější kvalifikaci. Zejména vyhodnocením osoby obviněného a jím spáchaného jednání nelze dospět k jinému závěru, než že okolnost předchozího odsouzení i zejména s ohledem na dobu, která od něho uplynula, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného jednání pro společnost, a jsou tak zcela zjevně splněny zákonné podmínky pro závěr, že obviněný se jednání dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.
Pokud obviněný namítal, že soudy obou stupňů neměly aplikovat ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť v době rozhodování této trestní věci byl již platný (i když ještě ne účinný) zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který tento institut nepřevzal, musí Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) uvést, že obviněný se posuzovaného útoku dopustil (a bylo o něm i rozhodováno) ještě za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Už z toho je zřejmé, že i stran institutu zvlášť nebezpečné recidivy bylo nutné užít právě tuto trestní normu. Posuzoval-li Nejvyšší soud následně v dovolacím řízení správnost dříve vysloveného hmotně právního posouzení, musel tak činit s ohledem na právní stav účinný v době vydání napadeného rozhodnutí (ex tunc). Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, proto nemohl být aplikován. I tak lze poznamenat, že nelze přehlížet jeho ustanovení §59 odst. 1, podle něhož pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí. Soudy v souladu se zákonem vyložily a správně odůvodnily závěry z hlediska použité právní kvalifikace, když v jednání obviněného shledaly naplnění všech zákonných znaků pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a