ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.445.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 445/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 dovolání obviněného Ing. V. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 11 To 494/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 192/2009, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 11 To 494/2009, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 2 T 192/2009, zrušují.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Semilech přikazuje ,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 2 T 192/2009, byl obviněný Ing. V. S. uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §257 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnosti zaplatit společnosti Jablocom, s. r. o., J. n. N., škodu ve výši 6.842,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označeného trestného činu dopustil tím, že v M. dne 29. 7. 2008 v dopoledních hodinách v domě utržením uzávěru držáku paměťové karty vytržením GSM modulu, ohnutím konektoru a poškrábáním celého povrchu poškodil prototyp bezpečnostní kamery EYE – 02 instalované v kuchyni domu současným manželem jeho bývalé manželky Ing. T. L., kameru spolu se zdrojem vyhodil ven na zahradu domu a společnosti Jablocom, s. r. o., J. n. N., od níž měl kameru Ing. T. L. zapůjčenou, tak jejím poškozením způsobil škodu ve výši 6.842,60 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím především proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 11 To 494/2009, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné právní posouzení spatřoval především v postupu policie, která po nálezu sledovací kamery nezajistila důkaz o tom, že zda byla či nebyla kamera vnitřně poškozena a tuto odevzdala majiteli. Teprve po čase majitel kamery policii sdělil, že kamera byla silně poškozena zevně i uvnitř, v důsledku toho nepoužitelná a škodu vyčíslil částkou 6.842,- Kč. Nález zevně nepoškozené kamery ani dodatečné vyčíslení údajné škody majitelem předmětu podle jeho přesvědčení nepostačovalo pro závěr, že se právě on dopustil trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Nebyl opatřen žádný důkaz o stavu předmětu v době nálezu a ani o tom, jakým způsobem se kamera do zjištěného místa dostala nebo kdo ji tam položil. Odvolací soud poté nekriticky přejal závěry soudu prvního stupně a nevypořádal se především s výhradou, že výše škody není prokázána, není-li doloženo, že v době nálezu bylo složité zařízení vnitřně poškozeno. Odsouzení považoval za projev svévole orgánů činných v trestním řízení, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru dovolatele též v kolizi s ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Vyjádřil přesvědčení, že měl být vydán zprošťující rozsudek, neboť nebylo prokázáno, že se stal trestný čin a že ho spáchal obviněný. Za údajnou škodu podle dovolatele odpovídá společnost Jablocom, s. r. o., neboť prostřednictvím svého zaměstnance instalovala předmětnou kameru do cizího obydlí bez jeho vědomí a tím méně jeho souhlasu. Za nesprávné označil i uložení trestu odnětí svobody a naznačoval, že vhodnějším druhem trestu je peněžitý trest.
V příloze, na niž v textu dovolání odkázal, obviněný obsáhle sumarizoval dosavadní průběh trestního řízení a upozorňoval na rozpory týkající se stavu kamery nalezené na zahradě jeho domu, připomněl, že z policejního protokolu ze dne 29. 7. 2008 o ohledání místa činu se podávalo, že kamera nebyla zjevně poškozena, což nejprve potvrzoval i svědek Ing. T. L. do policejního protokolu, avšak v hlavním líčení tvrdil, že na zařízení byly škrábance a že bylo nefunkční. Policie tím, že na místě činu nezajistila předmětnou kameru, nezajistila a zmařila hlavní důkaz o skutečném stavu kamery v době nálezu. Na jiném místě v příloze tvrdil, že stav kamery popsaný v protokolu o ohledání místa je v rozporu se zjištěními uvedenými v odsuzujícím rozsudku, v nichž jsou popsaná poškození tak devastující, že by je musel zaznamenat jak policejní orgán, tak i Ing. T. L., který byl ohledání přítomen.
Nesouhlasil ani se způsobem, jakým byla stanovena výše způsobené škody. V této souvislosti poukazoval zejména na vyjádření svědka Ing. T. L., který mimo jiné uváděl, že se dohodl se zaměstnavatelem, že hodnota kamery bude prodejní cena zařízení, kterou zaměstnavatel vyčíslil na 7.000,- Kč. Soudy následně při stanovení škody vycházely z vyjádření svědka Ing. J. M., ředitele a jednatele společnosti Jablocom, s. r. o., který však rozsah poškození nezjišťoval, samotné rozebírání kamery neviděl, viděl toliko poškozenou desku a dále uváděl, že vyčíslení hodnoty zařízení bylo velmi problematické. Upřesnění výše škody pak bylo prováděno policií telefonicky s poškozenou společností, která nutně měla zájem na tom, aby škodu vyčíslila co nejvýše. Policie tak svým postupem vyhověla přání poškozené společnosti, aby kameru a její poškození nezkoumali lidé mimo společnost, protože šlo o prototyp. Vyjádřil přesvědčení, že takový způsob zjištění škody nelze považovat za věrohodný a že rozsah poškození i výše škody měly být ověřeny znaleckým posudkem nebo odborným vyjádřením k okamžiku vzniku škody. Nelze je podle jeho názoru opírat o pouhé vyčíslení poškozené společnosti, a to zvláště za situace, kdy se jednalo o sofistikovaný přístroj značné technologické náročnosti. Znovu akcentoval, že jedna věc je zjištění výše škody a druhá věc je zjištění stavu poškození, které se mu přičítá, poněvadž pouze po objektivním zjištění stavu poškození je možno aplikovat zásady pro stanovení výše škody. Obviněný tvrdil, že k utržení závěru držáku, k vytržení GMS modulu, k ohnutí konektoru a k poškrábání celého povrchu předmětné kamery muselo dojít bez jeho účasti. Měl za to, že soudy závěr o jeho vině opřely o spekulativní tvrzení svědků, jejichž věrohodnost byla snižována zvláštním vztahem těchto svědků k obviněnému, a o vlastní teorie, kdo mohl a nemohl zařízení skutečně poškodit. Soudům též vytkl, že při rozhodování nerespektovaly zásady trestního řízení in dubio pro reo a též subsidiarity a na ni navazující ultima ratio.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám aby ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že ze skutkových zjištění je zjevné, že ke spáchání skutku došlo v určité souvislosti s osobními spory mezi bývalými manžely a rovněž v souvislosti s nevypořádanými majetkovými vztahy mezi nimi, což je možné v širších souvislostech zohlednit. Přesto však podstatou této trestní věci je především právní posouzení útoku obviněného vůči věci – kameře. Obviněný se přitom podle učiněných skutkových závěrů, které v zásadě nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, zmíněného útoku dopustil a na kameře způsobil škodu. Kamera, bez ohledu na to, že byla umístěna novým manželem jeho bývalé manželky v domě, ke kterému mu nadále svědčí spoluvlastnické právo, byla pro něj věcí cizí a tudíž obviněný nebyl nijak oprávněn ji poškodit. Přesto tak učinil, tudíž se dopustil poškození cizí věci ve smyslu §257 odst. 1 tr. zák. Výše způsobené škody byla dokazováním stanovena na částku ve výši 6.842,- Kč. Doplnil, že popsaný závěr byl učiněn především na základě vyjádření poškozené společnosti Jablocom, s. r. o., avšak je současně nutné vzít v úvahu, že se jednalo o prototyp, jenž byl nejlépe znám právě této společnosti, která (ani její zástupci) navíc není, jak vyslovil soud prvního stupně, v žádném vztahu k obviněnému, ať již pozitivním nebo negativním. Navrhl, aby bylo podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také (a především) námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Semilech a z nichž vycházel v napadeném usnesení Krajský soud v Hradci Králové. Do této kategorie námitek nutno subsumovat výtky, že nebylo bezpečně zjištěno, že to byl právě on, kdo prototyp bezpečnostní kamery poškodil, že nebyl spolehlivě zjištěn rozsah jejího poškození, že soudy opřely rozhodnutí o jeho vině o spekulativní tvrzení svědků, jejichž věrohodnost byla snižována zvláštním vztahem těchto svědků k obviněnému, o jejich vlastní teorie, kdo mohl a nemohl zařízení skutečně poškodit, a že při rozhodování nerespektovaly zásadu trestního řízení in dubio pro reo.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto uplatněných výhrad se obviněný domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil. Takto vytýkané vady mají evidentně povahu vad skutkových, nikoli právních. Námitky skutkové ale podle praxe dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Při hodnocení důkazů soud postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, že prototyp kamery nepoškodil, proč ji neakceptoval a proč naopak závěr o jeho vině vystavil na usvědčujících výpovědích svědků Ing. T. L. a M. S. (viz zejména strana 4 rozsudku). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a jeho argumenty označil za logické (strana 2 usnesení). Dovolací soud nemá žádný rozumný důvod skutkové zjištění soudů o tom, že to byl právě obviněný, kdo prototyp bezpečnostní kamery poškodil, zpochybnit, neboť je přesvědčivé a má oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., konkrétně zda poškozením předmětného prototypu bezpečnostní kamery byla způsobena škoda nikoliv nepatrná.
Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že poškodil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Podle §89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav. Ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav. Vzájemný vztah těchto kritérií je v podstatě takový, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav (k tomu srov. č. 39/2002 Sb. rozh. tr.).
Tato hlediska platí i pro stanovení výše škody vzniklé v důsledku poškození věci a v případech určování výše škody při částečném poškození větších funkčních celků. I zde se vychází z teze, že rozhodujícím hlediskem je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci či její části a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Extenzivní výklad §89 odst. 12 věty druhé tr. zák. pro tyto případy, aniž by byly jakkoliv zpochybňovány již rekapitulované zásady, umožňuje subsidiární uplatnění některého z dalších dvou hledisek. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru ve srovnání s celkovou cenou poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. poškození kapoty motorového vozidla, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti stavu před poškozením (k tomu obdobně též stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 304/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 239/2006 aj.).
Soud prvního stupně vycházel při stanovení výše škody z výpovědi svědka Ing. J. M., jednatele a ředitele společnosti Jablocom, s. r. o., který se vyjádřil k ceně kamery i rozsahu jejího poškození, ač sám ve skutečnosti kameru neprohlížel; to učinili technici ze servisu společnosti, on se opíral o jejich zprávu. S ohledem na obsah odvolacích námitek odvolací soud vyžádal doplňující zprávu poškozené společnosti k objasnění otázky, jakým způsobem byla stanovena výše škody, a o tuto zprávu, konkrétně pak o tu její část, v níž je specifikována tržní hodnota zařízení, také opřel své rozhodnutí s odůvodněním, že toto není v rozporu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. V těchto souvislostech se z podání vysvětlení ke stanovení výše škody podává, že z důvodu obtížného vyčíslení škody, jelikož šlo o zničení jednoho ze čtyř unikátních prototypů kamery EYE-02, byla pro určení hodnoty kamery použita platná doporučená prodejní cena 8.990,- Kč s DPH, tj. 7.554,62 Kč bez DPH, tedy potencionální tržbu, o kterou společnost zničením kamery přišla. Od této částky byla odečtena hodnota nepoškozených položek, které mohly být dále využity – dálkový ovladač v ceně 424,- Kč bez DPH a síťový zdroj a prodlužovací kabel v ceně 282,02 Kč bez DPH. Škoda tak byla stanovena na částku 6.842,60 Kč (č. l. 168).
Obviněný se stanovením výše škody nesouhlasil a akcentoval, že rozsah poškození prototypu bezpečnostní kamery nemá oporu ve výsledcích dokazování a že způsob stanovení výše škody vycházející z vyčíslení poškozené společnosti není přesvědčivý. Výše škody měla být podle něj ověřena znaleckým posudkem nebo odborným vyjádřením k okamžiku vzniku škody. Tyto námitky nelze bez dalšího označit za nerelevantní.
Ani dovolací soud nezpochybňuje, že vyčíslí-li způsobenou škodu sama poškozená společnost, nemusí to být vždy na překážku objektivnímu závěru o stanovení výše škody. V posuzovaném případě jde ale o to, že dosud provedenými důkazy nebyl bez důvodných pochybností zjištěn rozsah poškození způsobený obviněným, stáří či doba používání prototypu bezpečnostní kamery a v návaznosti na to pak nemohla být spolehlivě zjištěna ani výše škody.
Třebaže se určení rozsahu poškození primárně jeví být otázkou skutkovou, přičemž soudy určily, že škoda byla způsobena utržením uzávěru držáku paměťové karty vytržením GSM modulu, ohnutím konektoru a poškrábáním celého povrchu prototypu bezpečnostní kamery EYE-02, jde o okolnost, která musí být postavena najisto a teprve na jejím základě je možné objektivně zjistit výši způsobené škody coby zákonný znak trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Obviněný popřel, že by způsobil popsané poškození kamery a odkazoval na obsah protokolu o ohledání místa činu, podle něhož se kamera „nezdá být nijak zjevně poškozena“ (č. l. 6). Toto sdělení jistě není třeba přeceňovat, ale pozornost je třeba soustředit k dalším důkazům o rozsahu poškození kamery. Svědek Ing. T. L. potvrdil, že kamera byla poškrábaná na povrchu a byla nefunkční; i on ale udával, že poškození zjistili pracovníci vývojového pracoviště, kteří zařízení rozebrali. V souladu s touto výpovědí je ostatně i výpověď svědka Ing. J. M. Nedostatkem dokazování je, že technici servisu poškozené společnosti nebyli ustanoveni ani vyslechnuti a nebyla tak vysvětlena otázka, proč byla kamera v důsledku zjištěných poškození neopravitelná. Současně nebylo ani objasněno stáří předmětné kamery, délka jejího používání a stav v době před poškozením jako důležité výchozí poznatky pro stanovení výše škody. K těmto okolnostem je třeba techniky poškozené společnosti, popř. i svědka Ing. T. L., vyslechnout, přičemž bude na soudu prvního stupně, aby tak v dalším řízení učinil.
Třebaže dovolací soud nezpochybňuje objektivitu vyčíslení, jež předkládala poškozená společnost, s ohledem na specifický charakter předmětu útoku je potřebné ke stanovení škody vzniklé poškozením prototypu bezpečnostní kamery vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady movitých věcí. Současně nelze vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.) bude třeba provést i další potřebné důkazy a teprve pak po hodnocení důkazů v souladu se zásadami §2 odst. 6 tr. ř. bude možné o výši škody a vině obviněného rozhodnout. Za těchto okolností je nadbytečné zabývat se otázkou zákonnosti či přiměřenosti uloženého trestu, jak naznačuje dovolatel. Nelze než nepoznamenat, že ustanovení §257 odst. 1 tr. zák. umožňuje uložení trestu odnětí svobody až na jeden rok stejně jako peněžitého trestu a je jen na soudu prvního stupně, který z druhů trestů při splnění podmínek jeho uložení zvolí, pakliže své závěry řádně odůvodní.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 11 To 494/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 2 T 192/2009; současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Semilech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková