ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.239.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 239/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2006 o dovolání obviněného L. B., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 11 To 315/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 46/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný L. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 1 T 46/2004 uznán vinným jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a jednak trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr. zák., jichž se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 15. dubna 2004 v době kolem 15:15 hodin do 15:40 hodin v obci S., okres H. B., u zastávky autobusu ČSAD slovně vyhrožoval usmrcením A. V., se slovy „kdybych měl mačetu, tak tě tady rozsekám, vlez do toho auta, nebo tě zabiju“, ve svém jednání pokračoval před branou na pozemek rodinného domku v obci S., kde vyhrožoval usmrcením M. V., se slovy „ty děvko, já tě zabiju“, při svém jednání házel po jmenované kameny, dále jí vyhrožoval usmrcením, což u M. V. a A. V. vzbudilo důvodnou obavu, že své jednání uskuteční a v obavě před jeho útokem přivolal hlídku Policie České republiky, Obvodního oddělení v L. n. S., před kterou jmenovaným vyhrožoval se slovy „já vás zabiju i celou vaši rodinu, když přišel o život můj pes, tak o něj přijdete i vy“, přičemž po jmenovaných házel kameny, poté úmyslně kamenem rozbil dvojitou skleněnou výplň jednoho z křídel trojkřídlého balkónového okna rodinného domu, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 859,50 Kč, poté kameny rozbil u osobního motorového vozidla značky Fiat 126, A. V. čelní sklo, zadní sklo s vyhříváním, boční stahovací okna pravých levých dveří, boční okno pravého i levého zadního okna, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 5.850,- Kč, svým jednáním tak způsobil poškozením balkónového okna a oken motorového vozidla majiteli A. V. škodu v celkové výši nejméně 6.709,50 Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §257 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný L. B. napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 11 To 315/2004, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za trestný čin podle §197a odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině nedotčen, uložil podle §197a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. jej pro jeho výkon zařadil do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný L. B. prostřednictvím obhájce JUDr. R. J. dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřující proti celému výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu. Nesprávné právní posouzení skutku shledal v tom, že činem, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny znaky skutkových podstat uvedených trestných činů. Oběma soudům vytkl, že dospěly k vadným skutkovým i právním závěrům, neboť pouze mechanicky převzaly údaje z obžaloby, aniž by důkazy provedené v přípravném řízení a při hlavním líčení hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a vypořádaly se s obhajobou obviněného při důsledně respektovaném principu presumpce neviny. Za základní pochybení dovolatel považoval, že se soudy obou stupňů nezaměřily na objasnění příčin vzniku trestného jednání, nebraly do úvahy, že obviněný za prvotní příčinu označil chování poškozeného, který při jízdě v obci nerespektoval pravidla silničního provozu a střetl se se psem obviněného, jehož úmyslně srazil na zem. Jestliže obviněný za této situace na adresu poškozených pronesl některé výroky, učinil tak v silném rozrušení, protože se obával o život psa a mohl proto uvést i některé ostřejší výrazy. Obviněný však vyloučil, že by z jeho chování mohl mít poškozený obavy. V další části dovolání obviněný vznesl výhrady proti postupu při vyčíslení škody, jestliže byla její výše určena na základě odborného vyjádření, jež vzal soud prvního stupně za podklad svých skutkových zjištění. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že vozidlo Fiat 126p bylo v době poškození užíváno více než 20 let a nacházelo se tudíž na samém konci své životnosti. Vyčíslení však vychází z opravy provedené pořízením nových skel. Takový postup není v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák., neboť za situace, kdy nešlo o věc novou, měla být zvažována její amortizace, čímž by škoda byla nižší a nepřesáhla by výši 5.000 Kč. Obviněný rovněž uvedl, že jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby po materiální stránce naplnilo znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., neboť nelze mít za prokázané, že by tvrzené výhrůžky pronášené obviněným byly takového charakteru, aby to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Soudům obou stupňů vytkl, že věc neposuzovaly pečlivě, nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu, nezohlednily námitky obviněného a v důsledku toho vzaly za základ skutkových zjištění nedostatečně objasněné údaje.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v celém rozsahu a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl a obviněného L. B. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že se neztotožnil s tím, že by výhrůžky obviněného nevzbuzovaly obavu z jejich uskutečnění. Poukázal na to, že obviněný opakovaně vyhrožoval usmrcením nejen poškozenému A. V., ale i jeho matce a celé rodině, což navíc zdůraznil tím, že kameny rozbil okna u domu a motorového vozidla a ve svých výhrůžkách pokračoval i po příjezdu policejní hlídky. Shledal proto naplněnu skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální, ale i materiální. Námitky obviněného ve vztahu ke způsobu, jakým byla vyčíslena stanovená škoda též nepovažoval za opodstatněné, a to s přihlédnutím k ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož existují tři způsoby zjištění výše škody, které se uplatňují postupně podle svého pořadí a podle toho, zda konkrétní způsob lze pro daný případ použít. Obviněným upřednostňovaný způsob v daném případě nelze použít proto, že vozidlo s vytlučenými okny není věc, která by se běžně prodávala a cena samotných skel nevypovídá o nákladech na jejich namontování. Postup soudů při stanovení způsobené škody shledal jako správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V případě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, musí být tento důvod v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku.
K námitkám, které obviněný ve svém dovolání uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze z pohledu shora vymezených zásad uvést, že jde jen částečně o výhrady mající hmotně právní povahu. Jestliže obviněný ve vztahu k trestnému činu násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. poukázal na to, že nebyla dostatečně brána do úvahy jeho obhajoba a nebyl respektován princip „presumpce neviny“, přičemž vytýkal nedostatky ve způsobu, jakým soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, pak hodnotil provedené důkazy a zpochybnil tím správnost skutkových zjištění, čímž své dovolání opřel o námitky skutkové povahy. Takové výhrady však nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a neexistuje tudíž ve vztahu k nim zákonná povinnost soudu je přezkoumat. K této skupině námitek Nejvyšší soud tudíž nepřihlížel.
Ve vztahu k trestnému činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. byly dovolatelem relevantně uplatněny výhrady vztahující se k materiální stránce, jimiž obviněný vytýkal, že soudy v potřebné míře neuvážily, že příčinou trestného jednání obviněného byla skutečnost, že poškozený nerespektoval důsledně pravidla silničního provozu a střetl se se psem obviněného a obviněný se domníval, že pes byl zabit. Pokud v této chvíli pronesl výroky, které se mu kladou za vinu, jednal v silném rozrušení, neboť mu nebylo známo, zda pes žije. I když obviněný připustil, že jeho slova mohla být i ostřejší povahy, nemohla v poškozeném vzbudit žádné důvodné obavy.
K těmto námitkám je potřeba uvést, že trestného činu podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Jestliže obviněný vznesl výhrady proti znaku „vzbudit důvodnou obavu“, pak je na místě uvést, že důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele atd.
K posouzení materiální stránky je vhodné uvést, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ve vztahu k obdobně uplatněným námitkám, o něž obviněný opřel své odvolání, odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, které považoval za správné a plně odpovídající zákonu. Okresní soud na podkladě provedeného dokazování shledal jednání obviněného za společensky vysoce nebezpečné a vycházel z toho, že pohnutkou obviněného byla jeho agresivita a pomsta za zranění psa (č. l. 4). Jeho vyhrůžky označil za nebezpečné, neboť způsobily, že poškození měli z obviněného v důsledku jeho výhrůžek strach.
Nejvyšší soud uvedené závěry obou soudů nižšího stupně považuje za správné, neboť plně respektují shora uvedená obecná pravidla pro určení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. K námitkám obviněného uplatněným v dovolání je možné navíc uvést, že s ohledem na popis skutkových zjištění, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedena, je zcela nepochybně prokázáno, že obviněný svým jednáním vážně ohrožoval poškozené. Jednak jim velmi intenzivně slovně vyhrožoval usmrcením („kdybych měl mačetu, tak tě tady rozsekám, vlez do toho auta, nebo tě zabiju; ty děvko, já tě zabiju“), jednak při těchto slovech házel po poškozené kameny, neustal ani poté, co byla přivolána hlídka Policie České republiky, před kterou jmenovaným rovněž vyhrožoval („já vás zabiju i celou vaši rodinu, když přišel o život můj pes, tak o něj přijdete i vy“) a opět po jmenovaných házel kameny, jimiž rozbil dvojitou skleněnou výplň balkónového okna rodinného domu a okenní skla u osobního motorového vozidla.
Uváží-li se okolnosti případu, včetně osoby obviněného, jak je hodnocena v rozhodnutí soudu prvního stupně, není pochyb o tom, že v jednání obviněného je dán vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). Významné pro tento závěr je to, že jednání obviněného bylo velice agresivní a stupňující se, slovní výhrůžky byly důrazné a opakované a obviněný v nich pokračoval delší dobu na více místech, a to i po příjezdu přivolané hlídky policie.
S poukazem na tyto skutečnosti včetně těch, které ve svých rozhodnutích rozvedly oba soudy, lze považovat závěr, o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. za správný a zákonný.
K další námitce obviněného vztahující se k trestnému činu podle §257 odst. 1 tr. zák. je potřebné uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Pro stanovení výše škody se postupuje podle ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., podle něhož platí, že se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že vyjadřuje celkem tři způsoby stanovení výše škody. Především je to cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, druhým způsobem jsou účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci a jako třetí jsou účelně vynaložené náklady na uvedení věci v předešlý stav.
Nelze tedy opominout, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Při odcizení nebo poškození věci starší či opotřebené se přihlíží ke snížení její hodnoty (srov. rozhodnutí č. 33/1967 Sb. rozh. tr.). Praxe při stanovení výše škody na opotřebené věci vychází z ceny, za jakou se konkrétní věc s přihlédnutím k nabídce a poptávce obvykle v době a místě činu prodává, např. motorové vozidlo nebo videorekordér určité značky a typu, anebo z odborného vyjádření nebo znaleckého posudku o stupni opotřebení jejím používáním, poškozením apod. k době vzniku škody.
Druhý nebo třetí způsob pro stanovení výše škody, při němž se vychází z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci či uvedení věci v předešlý stav, lze použít jen tehdy, pokud nelze výši škody zjistit podle obvyklé prodejní ceny, přičemž, která z těchto dalších dvou alternativ se uplatní, záleží na posouzení její vhodnosti v konkrétní věci soudem.
Rozhodující pro určení, které ze tří kriterií se použije pro výpočet výše škody, je tedy skutečnost, zda lze či nelze zjistit cenu, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává a závisí tedy na tom, za jakých podmínek lze dojít k závěru, že uvedeným primárním způsobem škodu nelze zjistit. Podle ustálené soudní praxe je třeba zásadně škodu určit podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci především u věcí, které nemají tržní cenu, např. u některých speciálních dovezených surovin nebo u ojediněle dovezené věci, popř. u individuálního konstrukčního celku eventuelně u zcela individuálních věcí, kde lze vycházet např. z vyhotovení kopie (srov. rozhodnutí č. 5/1978 Sb. rozhod. obč.). Uvedené příklady však nedopadají na všechny případy, které se v trestní praxi vyskytují, a proto je třeba dikci „ nelze-li zjistit cenu“ vyložit v širších souvislostech z hlediska smyslu ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. (teleologický výklad) tak, aby byly v souladu se zákonem všechny situace, kdy pro stanovení ceny podle první varianty §89 odst. 12 tr. zák. existují takové překážky, které její určení buď výrazně znesnadňují nebo vzhledem k nimž není účelné cenu takto určit. Přitom je třeba přihlížet i k ustanovení §420 a §443 obč. zák., neboť je nutné zachovat jejich vzájemnou propojenost a z hlediska výše způsobené škody zásadně dospět ke stejným závěrům.
Podle ustanovení §420 a násl. obč. zák., se za škodu považuje újma v majetkové sféře poškozeného, když za skutečnou škodu se považuje taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba účelně vynaložit na uvedení věci do předešlého stavu. Uvedený způsob určení škody je rovněž v souladu s názorem, že při stanovení výše škody vzniklé poškozením věci použité a částečně opotřebované musí být přihlédnuto k obvyklé (tržní) ceně v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu (srov. rozhodnutí č. 54/2003 Sb. rozh. obč.). Podle §443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození. Přitom je třeba mít na mysli skutečnost, že v důsledku uložení povinnosti nahradit škodu má být poškozenému umožněno opatřit si stejné množství věci téhož druhu a téže jakosti, případně podobnou věc. Proto, i když je výslednou cenou tzv. obecná cena, kterou nelze zjistit jiným, vhodnějším způsobem, může jako pomůcka sloužit ocenění v účetní evidenci. Při stanovení výše náhrady škody, kterou učinil poškozený sám uvedením v předešlý stav, je třeba vycházet z tohoto, co bylo na opravu vynaloženo, ale hradí se jen účelně vynaložené náklady na uvedení věci do původního stavu.
Obdobný závěr byl již vyloven v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1022/2004, tak, že je-li poškozena věc, kterou lze opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Takto vyjádřené názory nejsou v přímém rozporu ani s názory vycházejícími z rozhodnutí č. 32/1994 Sb. rozh. tr. nebo z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. Tz 103/2001, na které obsahově navazují a současně je i rozvádějí z hlediska řešení dalších konkrétních případů.
Vzhledem ke shora uvedeným názorům, je-li poškozena věc, která je nedílnou součástí určitého funkčního celku či zařízení, a lze ji opravit nebo jinak uvést do původního stavu, pak je třeba při stanovení výše škody vycházet především z účelně vynaložených nákladů na uvedení funkčního celku v předešlý stav. Hledisko ceny, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, takovou vzniklou škodu zpravidla náležitě nevystihuje.
Soud prvního stupně v této projednávané trestní věci pro stanovení výše škody týkající se zasklení poškozeného dvojitého šroubovaného okna u rodinného domu, které je zabudované vedle balkónových dveří, vycházel z odborného vyjádření podaného sklenářstvím A., spol. s r. o., podle něhož byla škoda stanovená na 859,50 Kč vypočtena podle vynaložených nákladů na opravu tohoto okna tak, že cena skla vycházející z ceny za 1 m2 v částce 320,- Kč činila 384,30 Kč, cena za dopravu při 13,40 Kč za 1 km, činila za 28 km částku 375,20 Kč a za 2 hodiny práce bylo připočteno 200,- Kč. Uvedené vyjádření svědčí o tom, že vynaložené náklady byly zcela účelné a lze brát též na zřetel, že touto hodnotou výměny rozbitého skla okna nebyl dům rozhodně nijak zhodnocen a poškozený tedy nebyl v žádném směru zvýhodněn.
Uvedený výpočet Nejvyšší soud považuje za správný, neboť lze vycházet ze zásady, že by nebylo v daném případě účelné, ale v podstatě z hlediska řádného zjištění výše způsobené škody není možné zjišťovat škodu poškozeného balkónového okna rozdílem mezi cenou, za kterou se v době a v místě činu obvykle prodával předmětný dům před poškozením a tím, jak by se takový dům prodával se zjištěným rozsahem stupněm poškození, které obviněný na něm rozbitím jednoho okna způsobil.
Pro výpočet škody na poškozených všech pěti sklech u osobního automobilu zn. Fiat 126 P, rok výroby 1977, bylo postupováno tak, že byla stanovena hodnota čelního skla na částku 1.350,- Kč, zadního vyhřívaného skla na 1.400,- Kč, dvou skel předních dveří na 1.000,- Kč a dvou skel zadních dveří na 800,- Kč. Za provedenou práci byla připočtena částka 1.300,- Kč. Součet těchto nákladů činil 5.850,- Kč, včetně DPH, což je částka, podle níž soud prvního stupně stanovil výši uvedeného poškození. Ani takto vyjádřená škoda nevzbuzuje výrazné pochybnosti a lze ji považovat za zcela přiměřenou všem rozhodným a zjištěným okolnostem. Zdůraznit lze i to, že z pořízené fotodokumentace o stavu uvedeným způsobem poškozeného vozidla, je patrné, že automobil tím, že měl zcela rozbita všechna okna, se stal v tomto stavu nezpůsobilým k jízdě a rovněž byl vystaven dalším nepříjemným situacím, kdy mohl být předmětem krádeže či dalšího znehodnocení, neboť bez skel v oknech byl komukoli volně přístupný. Také u tohoto starého a ojetého vozidla bylo opodstatněně, z již shora uvedených důvodů vycházeno při stanovení výše škody z hlediska smyslu ustanovení §89 odst. 12 tr. zák., a proto v tomto případě lze dojít k závěru, že za daných konkrétních skutečností způsobenou škodu podle ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, nelze zjistit. Proto i v tomto případě byl volen postup stanovením výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav. Přitom je též třeba zmínit, že uvedená částka se s ohledem na neupotřebitelný stav vozidla, nejeví v žádném případě zvýhodňující poškozeného, neboť tím, že do vozidla byla umístěna nová skla, se cena tohoto automobilu rozhodně výrazněji nezhodnotila.
S ohledem na všechny uvedené a rozvedené právní úvahy a názory Nejvyšší soud shledal způsob, podle něhož byly škody na poškozených věcech zjištěny, zcela správným a provedeným v souladu se zásadami upravenými v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák.
Z těchto důvodů dovolací soud považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová