ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.569.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 569/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 6 To 68/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 54 T 6/2008, byli obvinění P. K., J. S. a R. Š. uznáni vinnými, že:
„1) v úmyslu zmocnit se peněz a věcí formou přepadení v bytě, po předchozí vzájemné domluvě a naplánování akce, kdy obžalovaný P. K. vytipoval J. R., jako osobu vhodnou pro realizaci jejich záměru, jakož i následné přípravě, spočívající v tom, že obžalovaný R. Š. opakovaně telefonicky kontaktoval J. R. s účelově smyšlenou nabídkou směny valut, čímž jednak ověřili jeho solventnost dohodou na směně valut a jednak sjednáním schůzky v centru O., načasované na 9. hodinu dopolední, zjistili předpoklad jeho pohybu v místě bydliště v době této schůzce předcházející, a obžalovaný P. K. pro účely této akce, zejména usnadnění počáteční fáze kontaktu s J. R., formou vydávání se za příslušníky kriminální policie v civilním oděvu, opatřil originální pouzdro se služebním odznakem Policie České republiky,
dne 14. 11. 2007 kolem 08.20 hodin, v O., část M. O., na ul. Z. při rozvržení úkolů, kdy obžalovaný P. K. řídil vozidlo, jímž na místo všichni tři přijeli a v němž zůstal připraven k odjezdu, obžalovaní J. S. a R. Š. šli k bytu J. R., situovaném v přízemí domu, po zazvonění u vstupních dveří bytu se mu nejdříve přes dveře představili jako policisté, současně se do kukátka prokázali odznakem Policie ČR s tím, že se dotazovali na smyšlené osoby v domě, načež poté, kdy jim J. R. dveře svého bytu otevřel, stále vystupujíce jako policisté Policie ČR, při komunikaci s ním, v době, kdy si v blízkosti vstupních dveří bytu obouval boty, jej nečekaně fyzicky napadli údery pěstmi a kopanci do těla, čímž se dostali dovnitř bytu, kde jej povalili na zem a dále fyzicky napadali, přiměli jej lehnout si na břicho, zkroutili mu ruce za záda a svázali přinesenou lepicí páskou, rovněž mu touto páskou svázali i nohy, načež po opakovaných požadavcích na vydání peněz, pronášených obžalovaným R. Š., když jej nejdříve prošacovali, jim následně sdělil, že peníze má v kapse bundy, visící v předsíni, a poté, kdy prohledávali byt a obžalovaný R. Š. naléhal na vydání dalších peněz a vyhrožoval mu usmrcením, jim sdělil rovněž místo úkrytu peněz v křesle v obývacím pokoji, a v době, kdy Jan Růžička začal volat o pomoc mu přelepili ústa a oči omotáním lepicí pásky kolem hlavy, kdy takto z bytu odcizili finanční hotovost 355.000,- Kč, 5.000 EUR v hodnotě nejméně 133.450,- Kč, 300,- USD v hodnotě nejméně 5.448,- Kč, dále dva masivní zlaté řetězy, které J. R. sňali s krku, a to 1 kus hmotnosti nejméně 159 g, ryzosti 18 karátů, v hodnotě nejméně 121.635,- Kč, 1 kus hmotnosti nejméně 125 g, ryzosti 14 karátů, v hodnotě nejméně 83.925,- Kč a 1 kus zlatého náramku, který jmenovanému sňali s ruky, hmotnosti nejméně 40 g, ryzosti 14 karátů, v hodnotě nejméně 36.000,- Kč, dále odcizili rovněž klíče od osobního motorového vozidla VW Passat, klíče od bytu a rozbili mobilní telefon, načež byt opustili, nasedli do připraveného automobilu, řízeného obžalovaným P. K. a všichni obžalovaní z místa odjeli, později se o odcizené peníze, zlato, či peníze získané za jeho následný prodej, všichni tři rozdělili, kdy takto na odcizených penězích a věcech způsobili J. R. celkovou škodu ve výši nejméně 735.458,- Kč,
2) v úmyslu zmocnit se peněz a věcí formou přepadení v bytě, po předchozí vzájemné domluvě a naplánování akce, kdy obžalovaný P. K. vytipoval A. W., jako osobu vhodnou pro realizaci jejich záměru, jakož i následné přípravě spočívající v tom, že obžalovaný P. K. pro účely této akce, zejména usnadnění počáteční fáze kontaktu s A. W., formou vydávání se za příslušníky kriminální policie v civilním oděvu, opatřil originální pouzdro se služebním odznakem Policie České republiky,
dne 17. 12. 2007 v době kolem 10.30 hod. v O., část M. O., na ul. G., při rozvržení úkolů, kdy obžalovaný P. K. řídil vozidlo, jímž na místo všichni tři přijeli a v němž zůstal připraven k odjezdu, obžalovaní J. S. a R. Š. šli k bytu A. W., po otevření vstupních dveří bytu jmenovaným se mu nejdříve představili jako policisté a prokázali odznakem Policie ČR s tím, že s ním chtějí mluvit, následně vstoupili do bytu a vešli do jeho kuchyně, bezprostředně na to A. W. sdělili, že je zatčen a vyzvali jej, aby si lehl na břicho na zem a dal ruce za záda, což tento učinil, načež mu ruce za zády svázali přinesenou lepicí páskou, a když se A. W. proti tomuto ohradil a začal hlasitě volat o pomoc, začali jej fyzicky napadat kopáním a údery pěstí do těla a hlavy, vložili mu do úst tkaninu jako roubík a přelepili mu ústa a oči omotáním lepicí pásky kolem hlavy, následně jej posadili ke stěně a nohy převázali přívodním kabelem elektrického spotřebiče a požadovali po něm sdělení, kde má uloženy cennosti a zlato, po prohledání bytu požadovali rovněž sdělení kódu domácího trezoru, umístěného ve skříni, a když toto nechtěl učinit, kladívkem nalezeným v bytě jej opakovaně silně udeřili do pravého kolene, v důsledku čehož jim A. W. kód nakonec sdělil, kdy takto po prohledání bytu z něj odcizili finanční hotovost nejméně 8.000,- Kč, 2.500,- PLN v hodnotě nejméně 18.227,50 Kč, 350,- EUR v hodnotě nejméně 9.229,50 Kč, 180,- USD v hodnotě nejméně 3.298,- Kč, 200,- GBP v hodnotě nejméně 7.390,- Kč, a dále
1 ks plynové pistole zn. Cobra a 20 ks nábojů v celkové hodnotě 980,- Kč,
1 ks pánských náramkových hodinek, replika nezjištěné švýcarské značky v hodnotě 700,- Kč,
1 ks pánských náramkových hodinek nezjištěné značky s koženým řemínkem v hodnotě 1.500,- Kč,
1 ks pánských náramkových hodinek zn. Festina s kovovým tahem v hodnotě 3.800,- Kč,
1 ks notebook zn. Acer s vyměněným pevným diskem a rozšířenou operační pamětí RAM v hodnotě 5.000,- Kč,
1 ks notebook zn. HP s vyměněným pevným diskem a rozšířenou operační pamětí RAM v hodnotě 4.000,- Kč,
5 ks souprav handsfree nezjištěných značek v celkové hodnotě 1.000,- Kč,
1 ks mobilní telefon zn. Siemens ME 75, včetně SIM karty, v hodnotě 1.300,- Kč,
1 ks mobilní telefon zn. NOKIA 3100, včetně SIM karty, v hodnotě 700,- Kč,
1 ks láhev irské whisky obsahu 0,7 l v hodnotě 395,- Kč,
1 ks bezdrátová sluchátka zn. Sony v hodnotě 1.400,- Kč,
1 ks domácího kina zn. ELTA 8914 v hodnotě 1.550,- Kč,
dále osobní doklady pas, řidičský průkaz, průkaz pojištěnce a osvědčení profesní způsobilosti řidiče a
nepřenosnou platební kartu VISA Classic vydanou mBank, na jméno A. W.
načež byt opustili, nasedli do připraveného automobilu, řízeného obžalovaným P. K. a všichni obžalovaní z místa odjeli, později se o odcizené věci rozdělili, kdy na odcizených penězích a věcech způsobili A. W. celkovou škodu ve výši nejméně 68.470,- Kč, a násilným jednáním způsobili jmenovanému poranění, a to zhmoždění hlavy, obličeje, vícečetné rozsáhlé hematomy, otok obličeje, levého ušního boltce a otok i hematom pravého kolene, to vše s celkovou dobou léčení do sedmi dnů“ .
Takto popsané jednání všech obviněných soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněnému P. K . za to uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2008, č.j. 6 T 52/2008-135, který byl obviněnému doručen dne 15. 4. 2008 a nabyl právní moci dne 24. 4. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému J. S . za to uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil jednak výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2008, č.j. 6 T 52/2008-135, který byl obviněnému doručen dne 15. 4. 2008 a nabyl právní moci dne 24. 4. 2008, a jednak výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 4. 2008, č.j. 19 T 44/2008-53, ve vztahu k tomuto obviněnému, který mu byl doručen dne 11. 4. 2008 a nabyl právní moci dne 22. 4. 2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému R. Š . za to uložil podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. všem třem obviněným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozeným J. R., bytem O. - M. O., Z., částku ve výši 735.458,- Kč, A. W., bytem O. - M. O., G., částku ve výši 61.120,- Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem P., N., částku ve výši 1.745,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozené J. R. a A. W. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 6 To 68/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Rity Kubicové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolacímu soudu vytknul, že konstatoval, že nalézací soud nepochybil, pokud jeho jednání posoudil jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (z odůvodnění napadeného rozhodnutí pak citoval závěry, jimiž odvolací soud odůvodnil své přesvědčení, že zákonné znaky trestného činu loupeže, tak jak jsou vymezeny v §234 odst. 1 tr. zák., obvinění evidentně naplnili). Poukázal na to, že tyto závěry se vztahují pouze ke spoluobviněným R. Š. a J. S., a zdůraznil, že se nenacházel na místě, kde svým jednáním tito spoluobvinění naplňovali zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže a používali odvolacím soudem natolik zdůrazňované násilí značné intenzity. Namítl, že odvolací soud se ke skutečnosti, že se nenacházel ani v jednom případě na místě činu, vyjádřil pouze konstatováním, že „i když obžalovaný K. se přímo nepodílel na fyzickém napadení poškozených a nebyl ani tomu napadení osobně přítomen, dovodil i odvolací soud na základě skutečností, které byly rozvedeny podrobně na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí (str. 30-31), že i tento obžalovaný si musel být vědom toho, že získání finančních prostředků, popřípadě jiných věcí, může být spojeno s použitím násilí, které je jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže“.
Právě s ohledem na tento závěr odvolacího soudu je dovolatel přesvědčen, že napadené rozhodnutí je z hlediska posouzení subjektivní stránky trestného činu nepřezkoumatelné, neboť není jasné, na základě kterých skutečností dospěl odvolací soud k závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy předmětné rozhodnutí odvolacího soudu nemá strany 30 a 31 (počet stran tohoto rozhodnutí je 26) a ani v případě, že by měl odvolací soud na mysli rozhodnutí soudu prvního stupně, pak na straně 30 až 31 nejsou uvedené žádné skutečnosti, ze kterých by mohla být tato subjektivní stránka vyvozena. Přitom bez náležitého vypořádání se se subjektivní stránkou trestného činu nelze dospět ke správnému právnímu posouzení skutku.
Obviněný dále odvolacímu soudu vytknul, že se neztotožnil s jeho námitkou, že u něho není možná aplikace §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství, protože by se jednalo o extrémně intenzivní výklad a v případě uznání jeho viny by bylo možné uvažovat o pomoci k trestnému činu [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. V této souvislosti připomněl, že již ve svém odvolání poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 178/2000 řešící otázku rozdílu mezi pomocí k trestnému činu a spolupachatelstvím. Odvolací soud se však s touto jeho námitkou neidentifikoval a uvedl, že citovaný nález se týká případu, jehož skutkové okolnosti se lišily od skutkových okolností současně projednávané věci. Rozdílnou situaci spatřoval v tom, že v citovaném nálezu šlo o to, že stěžovatel přivezl pachatele na místo činu autem, ve kterém setrval po celou dobu páchání trestné činnosti, a poté pachatele z místa činu odvezl. Už z toho je podle odvolacího soudu zřejmé, že podíl stěžovatele na spáchání trestné činnosti byl mnohem méně výraznější, než tomu bylo v případě obviněného v nyní souzené věci, v níž obviněný (tj. dovolatel) „… nejenže dovezl a odvezl spolupachatele na místo činu a z něj, ale před tím vytipoval vhodné osoby a opatřil obžalovaným originální pouzdro se služebním odznakem Policie ČR, který byl následně zneužit ke spáchání trestného činu“.
Právě tento závěr odvolacího soudu je důvodem, pro který dovolatel považuje napadené rozhodnutí za spočívající na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vychází-li ze skutkových zjištění soudů, pak skutečnost, že vytipoval vhodné osoby, opatřil spoluobviněným originální pouzdro se služebním odznakem Policie ČR a následně spoluobviněné zavezl k bydlišti poškozených a pak je odtud i odvezl, neznamená, že tímto svým jednáním vcelku se dopustil spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (resp. ve smyslu §23 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Je proto přesvědčen, že tyto jeho kroky spadají jednoznačně pod institut účastenství podle §10 tr. zák. (resp. §24 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve formě pomoci, resp. v případě vytipování vhodných osob by bylo možno uvažovat dokonce ani ne o účastenství, ale o přípravě k trestnému činu. Opačný názor odvolacího soudu, že popsaná jednání ve svém souhrnu tvoří spolupachatelství k trestnému činu, považuje za nesprávný.
Dovolatel rovněž uvedl, že úmysl se v rámci institutu spolupachatelství musí vztahovat na každý zákonný znak skutkové podstaty předmětného trestného činu a v žádném případě nelze říct, že měl v úmyslu použít sílu tak, jak to předpokládá skutková podstata trestného činu loupeže. Není prý jasné, z čeho odvolací soud vycházel při posouzení byť nepřímého úmyslu na jeho straně, kdy odkazuje na stránky, které v rámci rozhodnutí odvolacího soudu neexistují a ani v rozhodnutí soudu prvního stupně se na těchto stránkách soud úvahám o existenci úmyslu nevěnuje. Odvolací soud bez dalšího konstatoval, že i když se (obviněný) přímo nepodílel na fyzickém napadení poškozených a nebyl ani tomuto napadení osobně přítomen, že dovodil, že i on si musel být vědom toho, že získání finančních prostředků, popřípadě jiných věcí, může být spojeno s použitím násilí, takže každý ze spolupachatelů si musel být vzhledem ke všem popsaným skutečnostem vědom alespoň možnosti, že jednání jeho a ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a byli s tím pro tento případ srozuměni. Podle názoru dovolatele takový kategorický výrok bez náležitého odůvodnění činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí je natolik tenká, že je povinností soudu v rámci právního posouzení vysvětlit, proč dospívá k závěru, že pachatel (tj. dovolatel) věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn, a proč nepřipustí, že v tomto případě sice věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeném porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
Obviněný shledával nesprávné hmotně právní posouzení ze strany odvolacího soudu také v posouzení výše škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Poukázal na to, že odvolací soud – pokud se jedná o rozsah škody zpochybňovaný již v podaném odvolání – konstatoval, že soud prvního stupně věnoval této problematice dostatečnou pozornost, přesvědčivým způsobem své závěry odůvodnil, takže se s těmito závěry plně ztotožnil, stejně jako se ztotožnil s jeho způsobem řešení rozporu mezi znaleckými posudky vypracovanými znalci Jiřím Kleinem a Antonínem Hrbáčem, a s odůvodněním, proč při stanovení výše škody vycházel právě ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného znalcem Antonínem Hrbáčem. Právě v tomto bodě však dovolatel spatřoval nesprávné hmotně právní posouzení zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívající ve výši škody.
Podle dovolatele mělo toto nesprávné posouzení za následek nesprávnou právní kvalifikaci a navíc představuje nezákonný zásah do pravidla „v pochybnostech ve prospěch“ a na něj navazující zásadu presumpce neviny. Soudy obou stupňů vycházely při stanovení výše škody při výběru dvou zcela rovnocenných znaleckých posudků z toho znaleckého posudku, který je pro něj (ale i pro všechny obviněné) méně příznivý. Svůj postup vysvětlily úvahou, že je reálnější ohodnocení zlatých předmětů vyplývající ze znaleckého posudku Antonína Hrbáče, neboť jednak jde o specializovaného znalce se zaměřením na drahé kovy a kameny s dlouholetou praxí v tomto oboru a jednak jeho znalecké posouzení se jeví jako přiléhavější zejména v návaznosti na objektivizovaný výkup zlata od obviněných. Podle názoru soudů hodnocení provedené znalcem Jiřím Kleinem dostatečně nereflektovalo skutečnost, že byly ohodnocovány zlaté předměty, když tímto znalcem uvedená hodnota (za gram zlata) v podstatě odrážela výkupní hodnotu zlomkového zlata. Soudy vyslovily názor, že se jednalo o zlaté předměty, které neměly toliko hodnotu výkupní ceny zlata, nýbrž tím, že se jednalo o konkrétní výrobky, měly i hodnotu přidanou právě tímto zpracováním.
S tím dovolatel nesouhlasil a namítal, že při úvahách o tom, o který znalecký posudek se bude soud prvního stupně opírat, nevěnoval náležitou pozornost znaleckému posudku a výslechu znalce Jiřího Kleina, který v rámci hlavního líčení uvedl, že při oceňování movitých věcí vycházel z trestního řádu a také z přípisu zaslaného v dřívější době předsedou Krajského soudu v Ostravě, aby znalci při oceňování přihlíželi k průměrným obvyklým cenovým relacím v dané lokalitě, kde došlo k odcizení. Je to standardní postup a z tohoto pohledu je irelevantní, zda znalec Antonín Hrbáč, na rozdíl od znalce Jiřího Kleina, umí sám stanovovat ryzost zlata, když má toto zlato přímo k dispozici jako obchodník se zlatem, a osobně určovat, zda kámen, který má fyzicky k dispozici, je pravý, nepravý, syntetický, anebo sklo. Vyhotovení znaleckého posudku na stanovení škody nebo hodnoty odcizených věcí je založeno na stanovování obvyklých cenových relací na trhu. Jelikož v dané věci byly vypracovány dva znalecké posudky, které se podstatně lišily a které byly vypracovány znalci, kteří jsou oprávněni posudek, pokud jde o drahé kovy, podat, soudu nepříslušelo hodnotit, který posudek je správný a který znalec má větší zkušenosti, když oba mají oprávnění k provádění této znalecké činnosti. Povinností soudu bylo vycházet ze znaleckého posudku, jehož výsledky jsou příznivější pro obviněné, zejména když výsledky tohoto znaleckého posudku ve vztahu ke stanovení výše škody jsou také jedním z důvodů, proč byla použita právní kvalifikace přísnější.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a věc podle §265 l tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. V souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky směřující proti stanovení výše způsobené škody – ačkoli je dovolatel označuje za námitky směřující proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení – směřují výlučně proti hodnocení důkazů soudy a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. O ryze skutkovém, resp. procesním charakteru těchto námitek ostatně svědčí i výtky dovolatele týkající se porušení zásad „v pochybnostech ve prospěch“ a presumpce neviny; tyto zásady jsou zásadami práva procesního, nikoli práva hmotného.
Další námitky směřující proti právnímu posouzení jednání dovolatele jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Je ovšem nutno konstatovat, že jeho námitky jsou poněkud rozporné. Obviněný se totiž domáhá, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno toliko jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na uvedeném trestném činu, současně ovšem zpochybňuje, že by jeho úmyslné zavinění zahrnovalo použití násilí proti poškozeným. Absence takovéhoto úmyslu by při tom použití právní kvalifikace podle §234 tr. zák. zcela vylučovala.
Státní zástupce však námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu nepovažoval za důvodné. Je sice skutečností, že rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti obsahuje nejasný odkaz na argumentaci na str. 30-31, když rozhodnutí odvolacího soudu tolik stran ani nemá a argumentace na těchto stranách rozsudku soudu prvního stupně se týká jiné problematiky, nicméně bez ohledu na tuto skutečnost lze závěr o existenci alespoň eventuelního úmyslu dovolatele směřujícího k zamezení a překonání odporu poškozených za použití násilí dovodit z charakteru jeho jednání, pokud v obou případech pro usnadnění počáteční fáze kontaktu s poškozenými opatřil spoluobviněným originální pouzdro se služebním odznakem Policie ČR. Musel tedy vědět, že nepůjde o bytové krádeže provedené v době, kdy se v bytech jejich obyvatelé nezdržují (v takovém případě by k žádnému setkání pachatelů s poškozenými nemohlo dojít), ale že dojde k osobnímu kontaktu spoluobviněných s poškozenými, a za této situace pak musel být srozuměn i s tím, že tito spoluobvinění použijí vůči poškozeným násilí; nemohl totiž reálně předpokládat, že poškození odevzdají spoluobviněným svoje peníze a věci dobrovolně, popř. pouze pod dojmem předložení policejního odznaku.
Státní zástupce připustil, že z hlediska právní kvalifikace se jedná do určité míry o hraniční případ mezi spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. a účastenstvím ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Současně však dodal, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. předpokládá spáchání trestné činnosti společným jednáním a společný úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty, anebo i jestliže jednání spolupachatele je alespoň článkem řetězu, když jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu. Pomoc [podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] na rozdíl od spolupachatelství není součástí společného jednání směřujícího k provedení činu, ale je pouze jednáním podporujícím činnost pachatele.
Podle státního zástupce z výše uvedeného vyplývá, že společný úmysl směřující ke zmocnění se cizích věcí za použití násilí vůči poškozeným u všech obviněných byl dán. Pokud se týká jednání dovolatele, pak lze připustit, že každá z činností, kterou se na páchání trestného činu podílel (tipař, opatření policejního odznaku, řidič) by sama o sobě byla spíše pomocí ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný se však na trestné činnosti postupně podílel všemi zmíněnými jednáními a jeho činnost tak měla pro spáchání trestného činu zásadní význam. V takovém případě se mohou tato jednání stát pro úspěšné spáchání činu natolik významnými, že je již možno je považovat za články řetězu činností směřujících k vykonání trestného činu. Ztotožnil se tak s argumentací obsaženou na str. 22 rozhodnutí odvolacího soudu, podle které vzhledem k významu jednání dovolatele pro úspěšné spáchání trestného činu a vzhledem k provázanosti jeho jednáním s jednáním ostatních pachatelů není na místě posoudit jeho jednání pouze jako účastenství, ale jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.
Státní zástupce své vyjádření shrnul, že dovolací námitky považuje zčásti za neodpovídající formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti za zjevně nedůvodné. Pro úplnost pak dodal, že účastenství může být v konkrétním případě stejně závažné a pro společnost nebezpečné jako spolupachatelství. Vzhledem k významu činnosti dovolatele pro úspěšné spáchání trestného činu, který se navíc podílel i na „dělení kořisti“, by bylo nutno konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání hodnotit v podstatě shodně s nebezpečností jednání dalších pachatelů i v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že formální znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. beze zbytku naplněny nebyly. Případná změna právní kvalifikace by proto nebyla důvodem pro uložení mírnějšího trestu odnětí svobody a neměla by praktický dopad na postavení dovolatele.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že určitá jejich část uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. V tomto směru se jednalo především o námitky směřující proti stanovení rozsahu a výše způsobené škody. Takové námitky však obstát nemohou, neboť představují pouhou polemiku se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy provedené k této problematice (především znalecké posudky Jiřího Kleina a Antonína Hrbáče). Je tomu tak i přesto, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, neboť neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. je chybné.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Za relevantně uplatněnou výhradu nelze považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Nejinak je tomu i s námitkou údajného porušení zásady „presumpce neviny“, která je rovněž zásadou práva procesního, nikoli práva hmotného.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by uvedené námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky v rámci shora citovaného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Jednalo se konkrétně jednak o námitku nepřezkoumatelnosti posouzení subjektivní stránky jeho jednání a jednak o námitku vztahující se k právnímu posouzení jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., když se domáhal právní kvalifikace toliko jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na uvedeném trestném činu.
Bez ohledu na to, že takto formulované námitky jsou ve své podstatě rozporné [dovolatel se totiž na jedné straně domáhal, aby jeho jednání bylo právně kvalifikováno pouze jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na trestném činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., na straně druhé však zpochybňoval, že by jeho úmyslné zavinění zahrnovalo použití násilí proti poškozeným, takže absence takovéhoto úmyslu by z logiky věci použití uvedené právní kvalifikace zcela vylučovala], je třeba považovat je za výhrady uplatněné relevantně. Nejvyšší soud však zároveň shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině nejprve uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Vzhledem k tomu, že pachatelé tohoto trestného činu měli způsobit značnou škodu, nutno zmínit, že podle §89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Jelikož jde o trestný čin úmyslný , je dále třeba uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
V návaznosti na toto zákonné vymezení a se zřetelem k relevantně uplatněným dovolacím námitkám se Nejvyšší soud nejdříve zabýval tím, zda se soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly s otázkou, zda dovolatel zjištěným jednáním naplnil subjektivní stránku trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a následně tím, zda tak učinil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s dalšími obviněnými.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda dovolatel svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že (spolu s obviněnými J. S. a R. Š.) „proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobili takovým činem značnou škodu“.
Dovolatel podle zjištění soudu prvního stupně, popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v jeho odůvodnění, jednal úmyslně [na straně 30 se doslova uvádí „… jednoznačně v úmyslu přímém dle §4 písm. a) tr. zák.“ ]. I když nalézací soud tento kategorický závěr blíže neodůvodnil (a neučinil tak ani soud odvolací, který v odůvodnění svého usnesení pouze nejasně odkázal na argumentaci na str. 30 – 31 „tohoto rozhodnutí“, přičemž však jeho rozhodnutí tolik stran ani nemá a argumentace na str. 30 – 31 rozsudku soudu prvního stupně se týká jiné problematiky), nelze mít pochyb o tom, že úmyslné zavinění dovolatele zahrnovalo i použití násilí proti poškozeným.
Nejvyšší soud je (ve shodě se státním zástupcem) přesvědčen, že závěr o existenci alespoň eventuelního úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] dovolatele směřujícího k zamezení a překonání odporu poškozených za použití násilí lze dovodit z celkového charakteru jeho jednání. Pokud totiž v obou případech pro usnadnění počáteční fáze kontaktu s poškozenými opatřil spoluobviněným originální pouzdro se služebním odznakem Policie ČR, musel si být již tehdy vědom toho, že nepůjde o „obyčejné“ bytové krádeže provedené v době, kdy se v bytech jejich obyvatelé nezdržují (v takovém případě by k žádnému setkání pachatelů s poškozenými nemohlo dojít), ale že dojde k osobnímu kontaktu spoluobviněných s poškozenými. Na takovou vědomost dovolatele lze usuzovat i ze zjištění, že obvinění sjednali s jedním z poškozených (J. R.) fingovanou schůzku s účelově učiněnou (a smyšlenou) nabídkou směny valut, aby si tak ověřili jak jeho solventnost, tak předpoklad jeho pohybu v místě jeho bydliště v době krátce předcházející sjednané schůzce. Za takové situace pak dovolatel musel být přinejmenším srozuměn i s tím, že spoluobvinění, kteří se vlastních loupežných útoků dopustí, použijí vůči poškozeným násilí. Rozhodně nemohl reálně předpokládat, že poškození odevzdají spoluobviněným svoje peníze a věci dobrovolně, popř. pouze pod dojmem předložení policejního odznaku.
Druhá část relevantně uplatněných námitek dovolatele směřovala proti závěru soudů obou stupňů o posouzení jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na uvedeném trestném činu.
K tomu je zapotřebí (opět jen stručně a v obecné rovině) uvést, že podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
O společné jednání jde podle právní nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, když jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu srov. rozhodnutí č. 36/1973, a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Platí také, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu.
Naproti tomu účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, přičemž trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje.
Rozdíl mezi účastenstvím a spolupachatelstvím pak spočívá v tom, že účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze podporující činnost pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. trest.).
Podstatné je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Trestným činem loupeže je vinen i ten spolupachatel, jenž nebyl ozbrojen a neužil násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, nýbrž jen podle předchozí dohody stál venku na stráži, aby ostatní nebyli polapeni, přičemž však i on se předem zúčastnil dohody o tom, že si spolu s ostatními opatří loupeží vydání potravin a jeho spolupachatelé se na jeho součinnost spoléhali (srov. rozhodnutí č. 22/1946 a č. 67/1946 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelem napadená rozhodnutí mohou i v této části obstát.
Obecně platí, že pro posouzení otázky, zda obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel, či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud spatřoval v jednání obviněného ty znaky spolupachatelství k přisouzenému trestnému činu, které spočívají v tom, že (všichni tři obvinění) proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobili takovým činem značnou škodu.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky spolupachatelství ke zmíněnému trestnému činu (a to včetně jeho tzv. kvalifikované skutkové podstaty) vyjadřují i ve vztahu k dovolateli. Podstata jednání obviněných v podobě zjištěné soudem totiž záležela v tom, že (v případě prvního útoku) „… v úmyslu zmocnit se peněz a věcí formou přepadení v bytě, po předchozí vzájemné domluvě a naplánování akce, kdy … P. K. vytipoval J. R. … jako osobu vhodnou pro realizaci jejich záměru, jakož i následné přípravě, spočívající v tom, že … P. K. pro účely této akce, zejména usnadnění počáteční fáze kontaktu s J. R. … opatřil originální pouzdro se služebním odznakem Policie České republiky, … dne 14. 11. 2007 … při rozvržení úkolů, kdy … P. K. řídil vozidlo, jímž na místo všichni tři přijeli a v němž zůstal připraven k odjezdu, … J. S. a R. Š. šli k bytu J. R., … po zazvonění u vstupních dveří bytu se … přes dveře představili jako policisté, současně se do kukátka prokázali odznakem Policie ČR … poté, kdy jim … dveře svého bytu otevřel … jej nečekaně fyzicky napadli … kdy … z bytu odcizili finanční hotovost … dále … odcizili rovněž klíče od osobního motorového vozidla … klíče od bytu a rozbili mobilní telefon, načež byt opustili, nasedli do připraveného automobilu, řízeného … P. K. a všichni … z místa odjeli, později se o odcizené peníze, zlato, či peníze získané za jeho následný prodej, všichni tři rozdělili …“. V podstatě stejný postup pak všichni obvinění zvolili i v případě poškozeného A. W.
Ze skutkových okolností této trestní věci je tedy zjevné, že jednání dovolatele bylo článkem řetězu (nikoliv nevýznamným), v němž jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a směřovaly k předem domluvenému cíli – odcizení finanční hotovosti a věcí v bytě poškozených. Tohoto cíle všichni tři spoluobvinění také dosáhli, přičemž úlohu dovolatele, který vytipoval poškozené, opatřil originální pouzdro se služebním odznakem Policie ČR, spoluobviněné dovezl a pak i odvezl z místa činu a později se s nimi rozdělil o odcizené peníze, zlato, či peníze získané za jeho následný prodej, nelze z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jakkoliv podceňovat. Stejně tak ani nelze uvažovat o tom, že by jeho jednání naplňovalo pouze znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Je tomu tak proto, že dovolatel spoluobviněným spáchání trestné činnosti pouze neusnadňoval, ale přímo se na ní podle předchozí dohody aktivně podílel, čímž již překročil meze pouhé pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Jednal právě tak, jak předpokládá ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství.
Jednal-li obviněný po vzájemné dohodě (o naplánování akce) s dalšími spoluobviněnými a byl-li tedy veden stejným úmyslem, je z hlediska posouzení jeho účasti na tomto jednání zcela irelevantní, že se nenacházel na místě, kde spoluobvinění svým jednáním naplňovali zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže (používali násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci). K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. totiž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 939/2005, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 885/2009 a další). V daném případě, kdy byl trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchán ve skupině, je obviněný jedním ze spolupachatelů. Bez jednání, které mu je kladeno za vinu (bez jeho podílu, jímž ke spáchání celé trestné činnosti přispěl), by se nemohla uskutečnit ani trestná činnost ostatních pachatelů. Jeho jednání tudíž tvořilo jeden z dílů onoho pomyslného řetězce do sebe zapadajících a navzájem propojených částí téhož jednání všech obviněných.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení jednání dovolatele jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. je zcela správné a zákonné. Pak ovšem nemohl považovat jeho výhrady za důvodné, a proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a