ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.630.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 630/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněného R. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 2 To 105/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 49 T 2/2009, byl obviněný R. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 15. 5. 2009 v přesně nezjištěné době mezi 19.50 - 20.25 hod. v O. na ul. H. v herně komplexu Z. napadl barmanku L. K., v úmyslu získat finanční prostředky i za cenu jejího usmrcení, a to tak, že ji nejdříve udeřil rukou, ozbrojenou skleněným popelníkem, do týlně temenní krajiny hlavy vlevo a poté, když poškozená následkem jeho dalšího útoku, po rozbití popelníku již neozbrojenou rukou, upadla obličejem na barový pult a poté naznak na zem a zde zůstala bezvládně ležet, silou velké intenzity ji opakovaně napadal blíže neurčeným tupým předmětem údery, směřovanými do obličejové části její hlavy, pak prohledal skříňky a zásuvky pod barovým pultem a odtud odcizil částku ve výši 27.637,- Kč a číšnický flek poškozené a z místa utekl, přičemž svým jednáním L. K. způsobil těžká zranění - mnohočetná poranění hlavy a nitrolebních struktur, v důsledku kterých u ní došlo k úrazovému krvácení pod měkkou plenu mozkovou, zhmoždění mozku vlevo v čelní oblasti, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v čelní krajině mezi mozkovými polokoulemi, pro které se jmenovaná dlouhodobě nacházela v bezvědomí a dále jí způsobil mnohočetné zlomeniny obličejové kostry, především jařmového oblouku, stěn očnice, prolomení stěn čelní dutiny a zlomeniny nosních kůstek a dále mnohočetné podlitiny obličeje, hlavy v oblasti týla a tržnou ránu ucha vlevo, přičemž jen díky včasnému poskytnutí vysoce specializované lékařské pomoci a shodě šťastných náhod nedošlo ke smrti poškozené, přičemž na následky zranění byla poškozená L. K. hospitalizována v době od 15. 5. 2009 do 2. 7. 2009 ve Fakultní nemocnici s poliklinikou v O. a poté v době od 2. 7. 2009 do 24. 8. 2009 v Nemocnici B. a její léčení pokračuje do současné doby“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a uložil mu podle §219 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem O., J., náhradu škody ve výši 1.004.302,- Kč, a poškozenému L. Ch., trvale bytem H., K., náhradu škody ve výši 23.637,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného L. Ch. odkázal se zbytkem jeho nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 2 To 105/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Niedoby podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. (maje zřejmě na mysli trestní řád), a že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by k tomuto byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem a v řízení předcházejícím zde byl důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolatel nejdříve poukázal na to, že se neztotožnil se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazní situaci v jeho trestní věci, která pak byla podkladem pro vydání odsuzujícího rozsudku a posléze zamítavého rozhodnutí o jeho odvolání. Nadále trval na tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil v úmyslu (byť nepřímém) usmrtit poškozenou. Právní posouzení jeho jednání v intencích §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. tak představuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu shora uvedených ustanovení, neboť soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly se skutečnostmi, které zpochybňují nepřímý úmysl k usmrcení poškozené. V té souvislosti poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, v němž se znalec jednoznačně vyjádřil v tom smyslu, že jeho jednání lze z psychologického pohledu vysvětlit nejlépe jako druh primitivní realizace situačního nápadu zaútočit na poškozenou s cílem zmocnit se peněz, kterými disponovala. Je tedy zřejmé, že jeho jednání nebylo ani nikterak předem promyšleno, jednalo se o situační nápad. I z dalších závěrů tohoto znaleckého posudku je zřejmé, že jeho jednání bylo zacíleno na objekt peněz, nikoliv na usmrcení poškozené, vycházelo z jeho momentální tíživé finanční situace a došlo k němu pod vlivem náhlého podnětu vyvolaného blízkou fyzickou dostupností peněz.
Obviněný dále vyslovil přesvědčení, že vzhledem k tomu, že jeho jednání bylo v průběhu trestního řízení překvalifikováno na pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a ukládaný trest odnětí svobody je velmi výrazný, bylo nutno věnovat mimořádnou pozornost tomu, zda jsou bez jakýchkoliv pochybností splněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, to včetně prokázání úmyslu pachatele směřujícího k usmrcení člověka. Vztah pachatele takovéhoto jednání k následku, tedy usmrcení člověka, musí být soudem dostatečně zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž musí logicky vyplynout. Dovolatel se domnívá se, že v jeho trestní věci nebyly tyto podmínky splněny a závěr o jeho vině, vyslovený soudem prvního stupně a zcela převzatý soudem odvolacím, nekoresponduje bez důvodných pochybností s výsledky provedeného dokazování a představuje nesprávné hmotněprávní posouzení skutku.
Dovolatel také poukázal na to, že prakticky jediným důkazem, z něhož soudy obou stupňů vycházely při zvolené právní kvalifikaci, je znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaný znalcem MUDr. Igorem Dvořáčkem, Ph.D. Tomuto posudku však prý lze přesvědčivě vytknout jisté pochybnosti ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci, a to i v kontextu výslechu znalce v rámci hlavního líčení. Byť znalecký posudek při hodnocení jeho jednání vůči poškozené pracuje s pojmy jako „likvidační“ či „devastační“, současně výslovně uvádí, že poškozená nebyla bezprostředně ohrožena na životě (odkázal přitom na stranu 10 rozsudku soudu prvního stupně). Znalec v rámci svého výslechu výslovně uvedl, že nelze zcela a bez jakýchkoliv pochybností vyloučit jiný mechanismus úrazového děje, než ten, který předkládala obžaloba. Tomuto vyjádření znalce je třeba navíc věnovat značnou pozornost v kontextu následující skutečnosti. Původně tvrzený útočný předmět v podobě popelníku byl posléze ze skutkové věty vypuštěn a nahrazen tzv. blíže neurčeným tupým předmětem. Takovýto předmět však nebyl nikdy zjištěn či nalezen. Odvolací soud si při absenci zásadního doličného předmětu vypomohl domněnkou, že se mohlo jednat kupř. o láhev. Je však třeba zdůraznit, že se jedná skutečně o ničím nepodloženou domněnku, která rozhodně nemůže přispět, a to ani případně v kontextu s dalšími výsledky dokazování, k rozhodnutí o vině z tak mimořádně závažného úmyslného trestného činu. Pokud by se mělo skutečně jednat o láhev, s přihlédnutím k místu a prostředí, v němž k vytýkanému jednání došlo, muselo by při útoku, jehož intenzitu charakterizuje znalec jako „likvidační“ či „devastační“, nutně dojít k rozbití této láhve. Následně by musely být zajištěny např. stopy tekutiny z jejího obsahu a nepochybně její střepy. Kromě střepů z popelníku, které nebyly zbarveny od krve, nenesly žádný genetický materiál poškozené a byly rozmístěny tak, že použití popelníku jako předmětu ke způsobení vzniklých poranění bylo vyloučeno, žádné jiné střepy na místě činu nalezeny nebyly. Žádný takový předmět však ani nemohl být nalezen, protože zkrátka neexistuje.
Obviněný rovněž připomněl, že s ohledem na uvedené skutečnosti navrhoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí však vyzdvihoval vysokou odbornou úroveň znalce a jeho bohaté zkušenosti a s tímto odůvodněním důkazní návrh nepřijal a odvolání odmítl. Je tak s podivem, že na jedné straně přejal bez dalšího pouze určité závěry velmi kvalifikovaného znalce, a to právě ty, které jej mají usvědčovat, a na straně druhé závěry téhož kvalifikovaného znalce, které vnášejí pochyby do zvolené právní kvalifikace, naopak pominul. Zpracování revizního znaleckého posudku tak prý bylo jednoznačně na místě.
Dovolatel zopakoval své přesvědčení, že důkazní situace v žádném případě neumožňovala právní posouzení jeho jednání jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a stejně tak nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. Odsuzující rozsudek pro tak závažný trestný čin, jakým skutková podstata trestného činu vraždy bezpochyby je, a v návaznosti na něj také usnesení napadené tímto dovoláním, nemohou spočívat na natolik rozporuplných a nejednoznačných výsledcích dokazování. Bylo tak namístě aplikovat zásadu „v pochybnostech ve prospěch“ a ve světle této všeobecně uznávané zásady měl být uznán vinným z trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., když mu byl prokázán toliko úmysl zmocnit se peněz a nikoliv úmysl usmrtit poškozenou.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i řízení jemu předcházející, a nově rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem loupeže a uloží mu odpovídající trest při dolní polovině trestní sazby.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v dovolání uplatnil především řadu námitek, kterými napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů, resp. jimi provedené hodnocení důkazů, které však nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje uvedený důvod dovolání, je totiž dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Právně relevantně tak obviněný uplatnil pouze ten argument, ve kterém namítá, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Státní zástupce doplnil, že druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je procesním důvodem dovolání, který obsahuje dvě alternativy, a to případ pochybení, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání (k čemuž však v dané trestní věci nedošlo a obviněný to ani výslovně netvrdil), anebo jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut, ač řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadou, která zakládá vznik některého z ostatních důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z toho je zřejmé, že existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě je vázána na existenci některého jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. – tedy v dané věci na případnou existenci obviněným jinak tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání obviněného opírající se o tento důvod však státní zástupce považoval za neopodstatněné, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný poté, co při placení své útraty poškozené za barovým pultem uviděl v jejím tzv. číšnickém fleku větší sumu peněz včetně tisícikorunových bankovek, v úmyslu tyto získat poškozenou, která stála zády k němu, ve chvíli, kdy se k němu začala otáčet, udeřil rukou ozbrojenou skleněným popelníkem, který vzal z barového pultu, do levé týlně temenní krajiny hlavy a popelník se rozbil. Když poškozená následkem jeho útoku na něj začala padat, odstrčil ji od sebe rukou, poškozená upadla obličejem na barový pult a poté naznak na zem a zůstala bezvládně ležet. Obviněný však v útoku pokračoval, a to silou velké intenzity, poškozenou opakovaně napadal tupým předmětem údery směřujícími do obličejové části její hlavy. Poté prohledal skříňky a zásuvky pod barovým pultem a odcizil částku ve výši 27.637,- Kč a číšnický flek poškozené.
Státní zástupce rovněž poukázal na to, že z posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vyplynulo, že zranění poškozené byla způsobena opakovaným razantním útokem, vedeným dominantně proti hlavě poškozené, především pak proti jejímu obličeji. Jednalo se o poranění velmi závažná, která mohla poškozenou bez včasně a odborně poskytnuté pomoci reálně ohrozit na životě, když smrt mohla nastat v horizontu desítek minut až několika málo hodin. Podle znalce lze předpokládat působení aktivního násilí v podobě útoku směřujícího proti obličeji v době, kdy byla hlava fixovaná k pevnému podloží, přičemž vzhledem ke způsobeným zraněním tato nebylo možno způsobit prostou rukou, ale byl užit tupý předmět, o čemž svědčí neobvykle velký rozsah zlomenin skeletu a otevřených poranění kůže. Není proto rozhodné, zda byl tento tupý předmět zcela konkrétně identifikován či nalezen nebo zda se tak nestalo (odvolací soud jej v odůvodnění svého rozhodnutí pro ilustraci přirovnal k lahvi).
Státní zástupce zdůraznil, že ačkoliv primárním záměrem obviněného tak mohlo být především zmocnění se peněz, které měla poškozená u sebe, ve výroku rozsudku krajského soudu popsané jednání obviněného jednoznačně svědčí o tom, že užitého násilí poté, co poškozená následkem jeho útoku upadla obličejem na barový pult a následně na znak na zem, kde zůstala bezvládně ležet, nezanechal, ale dále ji opakovaně napadal údery směřujícími na její hlavu. Pokud by obviněný chtěl realizovat jen zmíněný primární záměr, totiž získání zejména finančních prostředků, mohl již v této fázi jednání zanechat. Místo toho však přistoupil k fyzickému útoku zbraní na hlavu poškozené bezvládně ležící na zemi, který jen náhodou neskončil její smrtí.
Za těchto okolností byl podle státního zástupce obviněný nejméně srozuměn se způsobením smrti poškozené, třebaže posuzovaný útok byl prvotně cílen zejména k získání finančních prostředků. Učiněná skutková zjištění tudíž soudy činné ve věci správně posoudily jako projev úmyslu obviněného ve smyslu §4 tr. zák., a to minimálně ve formě nepřímého úmyslu [§4 písm. b) tr. zák.] usmrtit poškozenou. Protože ke spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. postačuje zavinění ve formě nepřímého úmyslu, jde ze strany nalézacího soudu o správnou právní kvalifikaci posuzovaného skutku podle citovaného ustanovení, a to ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně poukázal na to, že takové rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání, což i navrhl. Jen pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného lze usuzovat, že naplnění tohoto dovolacího důvodu chtěl zřejmě spatřovat v obou jeho variantách, když uvedl, že „… bylo rozhodnuto o zamítnutí … odvolání proti … rozsudku Krajského soudu v Ostravě, aniž by k tomuto byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem a v řízení předcházejícím zde byl důvod dovolání dle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) …“ . Prvá varianta však nemohla přicházet v úvahu, neboť odvolací soud zamítnul řádný opravný prostředek podaný obviněným až po jeho věcném přezkoumání ve veřejném zasedání. Reálně proto přicházela v úvahu jen druhá z uvedených variant, která je však vázána na existenci některého jiného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., tedy v dané věci na existenci obviněným rovněž uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná část námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o výhrady, jimiž napadal jednak rozsah (neúplnost) provedeného dokazování soudy obou stupňů (konkrétně tvrzením, že soudy nenechaly k jeho návrhu vypracovat revizní znalecký posudek ke znaleckému posudku MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D.), jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany (především znaleckého posudku MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D., jakož i výpovědi tohoto znalce). Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou (s jistou mírou tolerance) pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo konkrétně o výhradu absence závěru soudů obou instancí o jeho úmyslu usmrtit poškozenou a na ni navazující námitku, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu vraždy se podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný „dne 15. 5. 2009 … v herně … napadl barmanku …, … v úmyslu získat finanční prostředky i za cenu jejího usmrcení , a to tak, že ji nejdříve udeřil rukou, ozbrojenou skleněným popelníkem, do týlně temenní krajiny hlavy vlevo a poté, když poškozená následkem jeho dalšího útoku, po rozbití popelníku již neozbrojenou rukou, upadla obličejem na barový pult a poté naznak na zem a zde zůstala bezvládně ležet, silou velké intenzity ji opakovaně napadal blíže neurčeným tupým předmětem údery, směřovanými do obličejové části její hlavy … přičemž svým jednáním L. K. způsobil těžká zranění – mnohočetná poranění hlavy a nitrolebních struktur, v důsledku kterých u ní došlo k úrazovému krvácení pod měkkou plenu mozkovou, zhmoždění mozku vlevo v čelní oblasti, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v čelní krajině mezi mozkovými polokoulemi, pro které se jmenovaná dlouhodobě nacházela v bezvědomí, a dále jí způsobil mnohočetné zlomeniny obličejové kostry, především jařmového oblouku, stěn očnice, prolomení stěn čelní dutiny a zlomeniny nosních kůstek a dále mnohočetné podlitiny obličeje, hlavy v oblasti týla a tržnou ránu ucha vlevo, přičemž jen díky včasnému poskytnutí vysoce specializované lékařské pomoci a shodě šťastných náhod nedošlo ke smrti poškozené, přičemž na následky zranění byla poškozená … hospitalizována v době od 15. 5. 2009 do 2. 7. 2009 … a poté v době od 2. 7. 2009 do 24. 8. 2009 … a její léčení pokračuje do současné doby“ .
Z hlediska hodnocení okolností významných pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněného má význam zejména popis jeho útoku na hlavu poškozené způsobem zvýrazněným v předchozím odstavci, který je zcela dostačující pro posouzení otázky, jaký vztah při takovém počínání obviněný měl ke způsobenému následku. Obecně platí, že při tomto posuzování je třeba vycházet ze zásady, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění je proto třeba usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Dále to může být povaha a charakter nástroje či zbraně a způsob jejich použití, z nichž lze dovozovat následek zamýšlený pachatelem.
Z výše zdůrazněných skutečností lze spolehlivě jednak usoudit, jaký byl průběh fyzického útoku obviněného na hlavu poškozené, jehož důsledkem byla shora popsaná zranění poškozené, jednak dospět k závěru shodnému, jaký ve svých rozhodnutích vyslovily soudy obou stupňů, tedy že obviněný jednal úmyslně ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Lze souhlasit i s argumentací státního zástupce v jeho vyjádření k podanému dovolání, že ačkoliv primárním záměrem obviněného mohlo být zmocnění se peněz, které měla poškozená u sebe, jeho brutální útok na hlavu poškozené, v němž pokračoval i poté, co poškozená následkem jeho předešlého útoku upadla obličejem na barový pult a následně naznak na zem, kde zůstala bezvládně ležet, svědčí přinejmenším o jeho nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit. Pokud by totiž chtěl realizovat jen zmíněný primární záměr, mohl již po prvním napadení poškozené a jejím pádu na zem dalšího jednání zanechat. Místo toho však ve fyzickém útoku zbraní (skleněným popelníkem, event. lahví) na hlavu poškozené pokračoval, intenzitu užitého násilí stupňoval (soudní znalec použil přiléhavého označení, že šlo o útok devastační, resp. likvidační), a v útoku neustal ani v době, kdy poškozená bezvládně ležela na zemi. Bylo proto skutečně jen dílem náhody, že takto vedený útok neskončil smrtí poškozené.
Rozsah a charakter zranění poškozené byl takového rázu, že odůvodňoval právní kvalifikaci jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Námitkám dovolatele, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jen jako trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. rozhodně nelze přisvědčit. V tomto směru je třeba zdůraznit, že vzhledem k prokázanému úmyslu obviněného jiného usmrtit (i když pouze ve formě úmyslu nepřímého) jiná než soudy použitá právní kvalifikace nepřipadala v úvahu.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů vytýkanými vadami netrpí.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a