ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.703.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 703/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2010 o dovolání obviněných P. O., a M. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 85/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. O. a M. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28 T 8/2009, byli obvinění P. O. a M. V. uznáni vinnými, že:
„v přesně nezjištěné době dne 20. 2. 2009 do ranních hodin dne 21. 2. 2009 v K., okres V., v domě na ul. N. s., po předchozím požívání alkoholických nápojů fyzicky napadli poškozeného R. P., tak, že jej nejprve obž. P. O. slovně napadl a poté, co si poškozený sedl na postel, k němu přistoupil a začal jej fackovat, následně poškozeného fyzicky napadl i obž. M. V., který ho strhl oběma rukama na zem a do ležícího R. P. opakovaně kopal, a to do oblasti hlavy, obličeje a hrudníku, poté, co do poškozeného přestal kopat obž. M. V., pokračoval ve fyzickém napadání na zemi ležícího poškozeného obž. P. O., který jej rovněž opakovaně kopal do hlavy, obličeje a hrudníku, kdy v důsledku jejich jednání poškozený utrpěl komplex zranění zejména hlavy, krku a hrudníku jako mnohočetné tečkovité krevní výrony v podkoží na čele oboustranně splývající do mapovitých ložisek, prokrvácení podkoží v levé čelněspánkové krajině pokračující přes krajinu levé tváře a očních víček na zevní plochu krku, otok měkkých tkání hlavy a krku ve stejné lokalizaci, oděrky kůže levé tváře nad i pod nosolícní rýhou; zhmoždění a prokrvácení podkoží celého nosu; zlomeniny nosních kůstek s rozvolněním spojení nosních kůstek a chrupavek; vícečetné tržně zhmožděné ranky na sliznici obou rtů a četné krevní výrony pod sliznici rtů; krevní výrony a otok ve spojivkových vacích obou očí; prokrvácení měkkých pokrývek lebních charakteru vzájemně se překrývajících ložisek krevních výronů v celém jejich rozsahu; plošný krevní výron v pravé spánkově-temenní krajině; souvislý otok měkkých pokrývek lebních; plošný krevní výron pod pavoučnicí mozku v čelní a temenní krajině oboustranně a na spodních plochách obou mozečkových polokoulí; otok mozku; zhmoždění a prokrvácení měkkých tkání v krajině podjaterní; zhmoždění a oděrky rukou, bérců, přední plochy hrudníku a další zranění, kdy zanechali zraněného poškozeného v bezvědomí ležet na zemi, a tento se udusil při zatečení a vdechnutí krve pocházející z poranění nosní pleteně do dýchacích cest a plic“.
Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“). Obviněnému P. O. za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2009, č. j. 4 T 57/2009-224, uložil podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. mu uložil rovněž ochranné léčení protialkoholní formou ústavní. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2009, č. j. 4 T 57/2009-224, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému M. V . za tento trestný čin a sbíhající se trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2009, č. j. 4 T 57/2009-224, uložil podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2009, č. j. 4 T 57/2009-224, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajská pobočka Z., Z., škodu ve výši 1.101,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 85/2009, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu oba obvinění nesouhlasili a podali proti němu prostřednictvím svých obhájců JUDr. Vladimíra Horáka (P. O.) a Mgr. Petra Dvořáka (M. V.) dovolání.
Obviněný P. O. své podání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a uvedl, že po celou dobu trestního stíhání vypovídal vždy stejně. Naproti tomu výpověď spoluobviněného M. V. je vysoce rozporná a byla zásadním způsobem několikrát měněna. Ke zjištění, že měl na obuvi stopy krve poškozeného R. P., uvedl, že tomu tak bylo v nepatrném rozsahu a na atypickém místě, to na rozdíl od krevních stop nalezených u spoluobviněného M. V., které byly rozsáhlé a byly zjišťovány rovnou na jeho oděvních svršcích. Pokud odvolací soud zjistil, že měl stopy krve rovněž na nehtech levé ruky, pak je to vysvětlitelné skutečností, že se dotýkal poškozeného ve snaze poskytnout mu první pomoc. Závěr, že měl poškozeného kopat a způsobit mu zranění v úzké uličce šíře cca 60 cm, považoval za dubiozní, neboť do této úzké uličky by se dvě osoby nevešly. Rovněž považoval za sporné (z hlediska výpovědi spoluobviněného M. V.), zda poškozený měl být ráno na zemi, nebo na posteli. Zdůraznil, že vždy uváděl, že se trestného jednání nedopustil. S ohledem na takto formulované námitky dodal, že si je vědom toho, že z hlediska §265b tr. ř. nelze dovolání opřít o výhrady vůči skutkovým zjištění soudů, a žádal proto, aby tyto jeho námitky byly zhodnoceny jako výhrady vůči právnímu posouzení skutku, který je předmětem tohoto trestního řízení.
Dovolatel dále uvedl, že je přesvědčen, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nezakládá znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. V tomto směru považoval především za dubiozní, zda zranění poškozeného (vyjma jeho úmrtí) bylo možno označit za těžkou újmu na zdraví, když i znalec MUDr. Petr Chromec hodnotil komplex poranění poškozeného jako zranění minimálně středně těžké a uvedl, že krvácení pod tvrdou plenou mozkovou je těžké zranění, jež může vést ke smrti, nicméně zde se plně nerozvinulo, jelikož poškozený zemřel. Provedenými důkazy však nebylo objasněno, jak by při poskytnutí včasné pomoci probíhala léčba tohoto poranění, jak dlouhá by byla doba léčení a zda by toto poranění zanechalo následky, takže nebylo zcela prokázáno, že by krvácení pod tvrdou plenou mozkovou představovalo těžkou újmu na zdraví.
Obviněný ve vztahu k subjektivní stránce tohoto trestného činu zdůraznil, že v kritické době měl na nohou měkkou obuv s kulatou špičkou, kdy ani v případě údajného kopání nebyl předpoklad způsobení těžké újmy na zdraví, a rovněž nepatrný rozsah krevních stop, které byly u něj zjištěny, ukazuje na minimální rozsah eventuelního násilného jednání z jeho strany. Dále pak namítal, že soud prvního stupně ve výrokové části rozsudku zmínil, že poškozeného kopal do různých částí těla, tento údaj však zpochybňuje v odůvodnění rozsudku (strana 12, třetí odstavec shora), kde uvádí, že spoluobviněný M. V. připouští možnost, že po poškozeném spíše šlapal než kopal, a podotkl, že případné kopy z jeho strany mohly směřovat do částí těla poškozeného, které byly kryty oděvem, případně pokud směřovaly na nekrytou kůži, pak zde nedošlo k takovému poranění, ze kterého by tekla krev. Podle výroku rozsudku měl ovšem opakovaně kopat poškozeného do hlavy a obličeje, tedy nekrytých částí těla, zjevně s minimální razancí, když nedošlo ke krvácejícímu poranění, jež by výrazněji potřísnilo jeho obuv. Soud prvního stupně se v odůvodnění zmiňuje o případných kopech z jeho strany, což si lze vyložit pouze tak, že k takovým kopům nemuselo dojít.
Dovolatel je rovněž přesvědčen, že za soudem zjištěných skutkových okolností by tudíž bylo možné u něj spatřovat nanejvýš spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., tak jak bylo kvalifikováno v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 2. 2009. Zdůraznil, že pro případ této právní kvalifikace by jeho jednání bylo ohroženo trestní sazbou ve výměře od tří do osmi let odnětí svobody. Uložený trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců by tak byl zcela mimo trestní sazbu odpovídající uvedené právní kvalifikaci, čímž by byl rovněž založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který tímto způsobem uplatnil.
V závěru podání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2009, č. j. 5 To 85/2009-434, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Přípisem ze dne 16. 4. 2010 vyslovil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný M. V. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a tvrdil, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přičemž v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že akceptoval nepřiléhavé hmotně právní posouzení skutku podle §222 odst. 3 tr. zák. Skutkový stav totiž nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 tr. zák., ale pouze znaky takového trestného činu podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. Vrchní soud v Olomouci chybně převzal do napadeného rozhodnutí konstrukci trestní odpovědnosti jako odpovědnosti za následek a nikoli též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. V té souvislosti zdůraznil, že důkazy k hmotně právnímu posouzení skutku podle §222 odst. 3 tr. zák. jsou nedostatečné, neschopné vyloučit jinou příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, než jak ji převzal do svého zdůvodnění odvolací soud. Takovéto hmotně právní posouzení je nepřípustné, protože zjevně odporuje zásadě „in dubio pro reo“.
Podle obviněného lze zjednodušeně skutek popsaný v obžalobě i v napadeném usnesení odvolacího soudu popsat a vyhodnotit jako situaci, kdy se v pozdních nočních hodinách sejdou tři bezdomovci v totální alkoholové intoxikaci. Vystopovat průběh děje takového setkání s sebou nese přes všechny provedené důkazy zásadní pochybnosti o tom či onom průběhu. Z tohoto pohledu se jeví použitá právní kvalifikace jako nepřiléhavá a toliko pravděpodobnostní, nehledě na vyhodnocení orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního řízení v této věci podle §221 odst. 1, 3 tr. zák.
V závěru podání tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, jakož i vadné řízení mu předcházející, a ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného P. O. uvedl, že dovolatel u prvního z uplatněných důvodů dovolání [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] v zásadě opakoval argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. K povaze újmy na zdraví, kterou utrpěl jednáním obou obviněných poškozený, i k subjektivní stránce tohoto činu se však podrobně vyjadřoval již soud druhého stupně (odkázal na strany 11 a 12 usnesení odvolacího soudu) a k jeho závěrům není třeba nic podstatného dodávat. Přesto doplnil, že zpochybňovat vážnost újmy na zdraví v situaci, kdy bitím rukama a kopáním je dvěma pachateli poškozený zmlácen do bezvědomí, v němž bez poskytnutí jakékoli pomoci posléze zemře, se jeví samo o sobě poněkud cynické, nemluvě o zjištěních znalců z oboru soudního lékařství o povaze a především rozsahu stop násilí zjištěných pitvou na těle poškozeného, jak se o nich zmiňuje již odvolací soud.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu státní zástupce uvedl, že obviněný P. O. přehlíží, že se násilí vůči poškozenému dopouštěli dva pachatelé, každý s vědomím toho, jaké násilí vůči poškozenému vykonal druhý z nich. Jestliže to byl právě dovolatel, kdo se s tímto vědomím brachiálního násilí na poškozeném dopustil jako v pořadí druhý, sotva může zpochybňovat své srozumění s možným způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného. Na tom ničeho nemění ani obhajoba, že měl při činu na nohou měkkou obuv (tenisky), poněvadž i s touto obuví lze při mnohočetných úderech (kopech) přivodit napadenému těžkou újmu na zdraví, zejména pokud takové násilí směřuje zejména na hlavu poškozeného, jak tomu bylo v tomto případě. O srozumění se vznikem těžké újmy v důsledku chování pachatelů svědčí také to, že poškozeného nechali v bezvědomí bez jakékoli pomoci ležet na podlaze, kde posléze také zemřel. Z tohoto důvodu jsou irelevantní hypotetické úvahy obviněného o tom, jak by probíhala léčba poranění poškozeného, pokud by mu byla včas poskytnuta potřebná pomoc. Nedůvodné jsou i pochybnosti o skutkovém základu věci vyvozované obviněným z vyjádření nalézacího soudu o „případných kopech“ z jeho strany, neboť vazba „případná kopnutí“ užitá nalézacím soudem je pravděpodobně projevem stylistické neobratnosti, v žádném případě však pochybností soudu o průběhu skutkového děje. Námitky obviněného vztahující se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto není možno označit za důvodné.
K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v podobně námitek, že při jím uvažované právní kvalifikaci trestného činu podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. by reálně uložený trest ležel mimo zákonnou sazbu, státní zástupce uvedl, že skutečnost, zda uložený trest leží v rozsahu zákonné trestní sazby nebo mimo ni nelze poměřovat z pohledu hypotetické právní kvalifikace, nýbrž pouze se zřetelem k tomu právnímu posouzení, jež reálně učinily soudy a k němuž se vztahuje dovoláním napadené rozhodnutí. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zcela irelevantní.
Státní zástupce je proto přesvědčen, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z důvodů dovolání. Proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného M. V. státní zástupce uvedl, že dovolatel v zásadě znovu uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Opomíjí ovšem skutečnost, na niž důvodně upozorňuje soud druhého stupně, že se totiž sám dovolatel v přípravném řízení opakovaně doznal k jednání, jež nese znaky předmětného trestného činu, přičemž toto doznání je v souladu s dalšími opatřenými a provedenými důkazy. Skutek je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vymezen tak, že zahrnuje popis všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Zpochybňovat vážnost újmy na zdraví v situaci, kdy bitím rukama a kopáním je dvěma pachateli poškozený zmlácen do bezvědomí, v němž bez poskytnutí jakékoli pomoci posléze zemře, se jeví samo o sobě nepřijatelné, zejména při porovnání se závěry znalců z oboru soudního lékařství o povaze a především rozsahu stop násilí zjištěných pitvou na těle poškozeného, jak se o nich zmiňuje již odvolací soud. Vzhledem ke skutkovým okolnostem činu je bez nejmenší pochyby zachována i dovolatelem zpochybňovaná příčinná souvislost mezi jeho jednáním (a jednáním spoluobviněného P. O.) vůči poškozenému a způsobením těžké újmy na zdraví takové povahy, že skončila smrtí poškozeného. Nelze přehlížet, že násilí vůči poškozenému se dopustili dva pachatelé, každý s vědomím toho, jaké násilí vůči němu vykonal druhý z nich. Je tedy vyloučeno zpochybňovat srozumění obou pachatelů s takovým následkem jejich jednání, jaký reálně nastal.
Státní zástupce dále uvedl, že formulace argumentů užitých v dovolání obviněného M. V. sice koresponduje kombinaci dovolacích důvodů podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem dovolatel staví své námitky na odlišných skutkových východiscích, než jaká jsou definována ve skutkové větě výroku o vině v rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím vlastně nepřímo své námitky orientuje proti skutkovým závěrům, z nichž pak odvíjí úvahy o odlišné právní kvalifikaci svého trestného jednání. Taková argumentace však nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný ze zbývajících důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tím je současně vyloučeno naplnění primárně uplatněného dovolacího důvodu podle druhé alternativy §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupce je tak přesvědčen, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z důvodů dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Současně státní zástupce vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud navrhovaná rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiná rozhodnutí byla učiněna v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný M. V. uplatnil ve svém podání hned dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Nejvyšší soud se nejprve zabýval druhým z nich, jehož naplnění obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přičemž v řízení předcházejícím byl dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z předchozího textu je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný M. V. uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Jak již bylo uvedeno, obviněný M. V., ale i obviněný P. O. uplatnili rovněž dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obvinění M. V. a P. O. ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohly obstát. Šlo především o výhrady, jimiž napadali způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou instancí (zejména rozsah a umístění krevních stop na obuvi a levé ruce obviněného P. O., rozpornost výpovědí M. V., aj. – viz shora). Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli oba obvinění ve svých podáních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.
Lze tak shrnout, že oběma obviněnými takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného M. V., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obou obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky obou obviněných stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelé však ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. U obou obviněných v tomto směru šlo o námitku, že jednání popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. (obviněný P. O. zdůraznil, že je to zejména proto, že zranění poškozeného nelze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví). Z dalších námitek podřaditelných pod shora citovaný důvod šlo u obviněného P. O. o námitku vztahující se k subjektivní stránce trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., a u obviněného M. V. šlo o námitku, že nebyla zachována příčinná souvislost mezi jeho jednáním (s jednáním spoluobviněného P. O.) vůči poškozenému a způsobením těžké újmy poškozenému.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.
Pojem těžká újma na zdraví je upraven v ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. a je vymezen dvěma podmínkami: a) je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, b) které je zároveň některým z taxativně vyjmenovaných případů popsaných pod písm. a) až ch) citovaného ustanovení.
Podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák. je těžkou újmou na zdraví poškození důležitého orgánu.
Za poškození důležitého orgánu ve smyslu tohoto ustanovení se jednoznačně považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Poškozením důležitého orgánu je tak zpravidla považováno zhmoždění nebo stlačení mozku kostními úlomky či krevním výronem, otřes mozku s bezvědomím trvajícím alespoň jednu hodinu. Dále sem spadají poranění míchy, ztráta nebo podstatné zhoršení řeči podmíněné změnami na příslušných orgánech, poranění přední poloviny krku a velkých cév zde probíhajících, i nervů, dále poranění dýchacích cest spojené s vdechováním krve nebo šířením infekce do okolí, poranění srdce a velkých cév, poranění pronikající do dutých orgánů (žaludku a střev), poranění jater, ledvin, sleziny, slinivky břišní apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, C.H.Beck, 2004, str. 659 – 660).
K naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (tedy v jeho základní skutkové podstatě) nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. trest.).
Trestný čin je spáchán úmyslně , jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl poškozenému přivodit právě takové poranění, které nakonec způsobil. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. (opět srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha, C.H.Beck, 2004, str. 1321 a 1322).
Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. trest.). Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. trest.).
Konečně je třeba zmínit, že z hlediska tzv. kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 §222 tr. zák. se vyžaduje, aby následek v podobě smrti napadeného byl způsoben pouze z nedbalosti [§6 písm. a), §5 tr. zák.]. Jinak by totiž bylo nutné posoudit skutek jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Skutková část výroku o vině z tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě jmenovaného trestného činu, včetně odpovídající formy zavinění jak ve vztahu k tzv. základní skutkové podstatě, tak i ve vztahu k tzv. kvalifikované skutkové podstatě. Námitka obou obviněných, že skutek, jak byl zjištěn soudem, nevykazuje zákonné znaky tohoto trestného činu, nýbrž nanejvýš trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., nemůže obstát.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se skládá, jak již bylo řečeno, jednak z tzv. základní skutkové podstaty (odst. 1), která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví jinému, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty (odst. 3), jež spočívá ve způsobení smrti jinému. Způsobení smrti (jinému) není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k takové okolnosti, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Pouze v případě, že by se úmyslné zavinění vztahovalo toliko k takové intenzitě zranění poškozeného, které odpovídá ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., nikoliv těžké újmě na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.), muselo by jít i v případě nedbalostního následku smrti o trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt. O takovou situaci se však v případě činu obviněných evidentně nejednalo, proto jsou zcela liché jakékoliv úvahy o možném právním posouzení skutku obviněných jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák.
Z hlediska posouzení, zda se jedná o trestný čin ublížení na zdraví podle 222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., nebo trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., je rozhodující charakter způsobeného následku jako součást objektivní stránky a k němu se vážící zavinění. Soud prvního stupně se těmto otázkám v odůvodnění svého rozsudku pečlivě věnoval a své úvahy přesvědčivě odůvodnil. Z jeho rozhodnutí plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. spatřoval ve zraněních popsaných v tzv. skutkové větě výroku ( „… poškozený … utrpěl komplex zranění zejména hlavy, krku a hrudníku jako mnohočetné tečkovité krevní výrony v podkoží na čele oboustranně splývající do mapovitých ložisek, prokrvácení podkoží v levé čelněspánkové krajině pokračující přes krajinu levé tváře a očních víček na zevní plochu krku, otok měkkých tkání hlavy a krku ve stejné lokalizaci, oděrky kůže levé tváře nad i pod nosolícní rýhou; zhmoždění a prokrvácení podkoží celého nosu; zlomeniny nosních kůstek s rozvolněním spojení nosních kůstek a chrupavek; vícečetné tržně zhmožděné ranky na sliznici obou rtů a četné krevní výrony pod sliznici rtů; krevní výrony a otok ve spojivkových vacích obou očí; prokrvácení měkkých pokrývek lebních charakteru vzájemně se překrývajících ložisek krevních výronů v celém jejich rozsahu; plošný krevní výron v pravé spánkově-temenní krajině; souvislý otok měkkých pokrývek lebních; plošný krevní výron pod pavoučnicí mozku v čelní a temenní krajině oboustranně a na spodních plochách obou mozečkových polokoulí; otok mozku; zhmoždění a prokrvácení měkkých tkání v krajině podjaterní; zhmoždění a oděrky rukou, bérců, přední plochy hrudníku a další zranění, kdy zanechali zraněného poškozeného v bezvědomí ležet na zemi, a tento se udusil při zatečení a vdechnutí krve pocházející z poranění nosní pleteně do dýchacích cest a plic“ ). Právě popsanými poraněními došlo k poškození hlavy a mozku poškozeného, při němž vzniklo nebezpečí pro jeho život. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že taková porucha zdraví, záležející v poškození důležitého orgánu, je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e) tr. zák., a že tento následek (těžká újma na zdraví) je pokryt zaviněním ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. S ohledem na právě uvedené nelze odhlédnout ani od zjištění soudů, že oba obvinění na poškozeného zaútočili tím způsobem, že do jeho těla kopali za situace, kdy tento ležel na zemi, přičemž jej kopali do míst, kde se nacházejí životně důležité orgány (konkrétně do hrudníku a především do hlavy a obličeje). Soud prvního stupně rovněž uvedl, že oba obvinění si museli být vědomi, že svým jednáním s ohledem na intenzitu útoku (podle znaleckého posudku minimálně střední intenzity) mohou způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že tento následek nastane, byli s ním srozuměni. Ve vztahu k následku – smrti poškozeného – pak tento soud s ohledem na intenzitu násilí dospěl k závěru, že se jedná o situaci hraniční mezi zaviněním úmyslným [ve smyslu §4 písm. b) tr. zák.] a z nedbalosti [ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.] a s přihlédnutím k zásadě v pochybnostech ve prospěch obviněných dovodil jejich zavinění k tomuto těžšímu následku jen ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák. (proto také jednání obou obviněných nekvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 tr. zák.).
Odvolací soud uvedené závěry soudu prvního stupně považoval za správné a v plném rozsahu se s nimi ztotožnil (srov. zejména str. 11 a 12 napadeného usnesení).
Ani Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neshledal důvody prezentované úvahy soudů obou stupňů zpochybnit. Pouze pro úplnost považuje za vhodné (ve shodě se stáním zástupcem) uvést, že násilí vůči poškozenému se dopouštěli oba obvinění, každý s vědomím toho, jaké násilí vůči němu vykonal druhý z nich. Jestliže to byl právě obviněný P. O., kdo se s tímto vědomím brachiálního násilí na poškozeném dopustil jako v pořadí druhý, sotva může zpochybňovat své srozumění s možným způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného. Na tom nemůže nic změnit ani jeho obhajoba, že měl při činu na nohou měkkou obuv (tenisky), poněvadž i s touto obuví lze při mnohočetných úderech (prudkých kopech) přivodit napadenému těžkou újmu na zdraví, zvláště když takové násilí směřuje zejména na hlavu poškozeného, jak tomu bylo právě v tomto případě. O srozumění se vznikem těžké újmy v důsledku jednání pachatelů svědčí rovněž to, že poškozeného nechali v bezvědomí bez jakékoli pomoci ležet na podlaze, kde posléze také zemřel. Z tohoto důvodu jsou naprosto irelevantní hypotetické úvahy obviněného P. O. o tom, jak by probíhala léčba poranění poškozeného, pokud by mu byla včas poskytnuta potřebná pomoc.
Pokud jde o námitky obviněného M. V., že nebyla zachována příčinná souvislost mezi jeho jednáním (a jednáním spoluobviněného P. O.) vůči poškozenému a způsobením těžké újmy poškozenému, je alespoň v obecné rovině nutné uvést, že při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného má význam zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Požadavek trestněprávně relevantního příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým protiprávním jednáním, které naplňuje znaky trestného činu, následek důležitý z hlediska skutkové podstaty trestného činu skutečně způsobila. Příčinný vztah znamená, že určitá osoba svým jednáním následek skutečně způsobila a že jednání nese znaky zavinění (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 46/1963 a č. 20/1981 Sb. rozh. trest.). Za příčinu je považován každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Není také rozhodující, zda následek nastal působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další okolnosti, jednání apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit smrt sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II Sb. rozh. trest.). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku) např. tehdy, pokud by tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele.
Když při následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání obviněného, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je zřejmé, že námitce obviněného M. V. ohledně absence příčinné souvislosti přisvědčit nelze. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., které spočívaly v tom, že (oba) obvinění jinému úmyslně způsobili těžkou újmu na zdraví, a že tímto činem způsobili smrt. V návaznosti na to, co bylo vysloveno výše, nalézací soud si při posuzování subjektivní stránky jednání obviněných byl vědom toho, že následek v podobě smrti byl způsoben pouze z nedbalosti. Proto dovodil, že z hlediska subjektivní stránky je třeba hodnotit tuto část jednání obviněných jako nedbalostní (viz jeho argumentace – v pochybnostech ve prospěch). Oba obvinění do poškozeného kopali (zejména do hlavy a hrudníku, když jejich útok byl minimálně střední intenzity), čímž mu způsobili zranění popsaná blíže ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (z těch nejvážnějších zejména krvácení do mozkových obalů s otokem mozku, která už sama o sobě ohrožovala život poškozeného), ale ve vztahu k následku především zhmoždění a prokrvácení podkoží celého nosu, když poté zanechali zraněného poškozeného v bezvědomí ležet na zemi a ten se udusil při zatečení a vdechnutí krve pocházející z poranění nosní pleteně do dýchacích cest a plic. V příčinné souvislosti s útokem obviněného (resp. obou obviněných) – kopáním do hlavy a obličeje – došlo ke krvácení z nosní pleteně. Bez tohoto zranění, za které je obviněný (společně s obviněným P. O.) odpovědný, by k následku smrti nedošlo. I kdyby se na smrtelném následku mohl podílet např. nepříznivý zdravotní stav poškozeného, příčinná souvislost mezi zraněními, která způsobila krvácení z nosní pleteně, byla zachována. Obviněný tak věděl, že svým jednáním může způsobit i smrt poškozeného (opět je třeba zdůraznit rozsah a charakter poranění), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.].
Námitkám obou obviněných, že jejich jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., ale mělo být posouzeno jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák. (jakož i námitce obviněného P. O., že zranění poškozeného nebylo možné považovat za újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, které je možno označit za těžkou újmu na zdraví), Nejvyšší soud nemohl z výše uvedených důvodů přisvědčit. Stejně tak nemohl akceptovat ani námitku obviněného P. O. ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, a ani námitku obviněného M. V. o tom, že nebyla zachována příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobením těžké újmy na zdraví poškozeného. Lze proto uzavřít, že jednání obou obviněných bylo správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. To současně znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že obviněný P. O. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je konečně zapotřebí uvést, že tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Naplnění shora citovaného dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že jeho jednání mělo být posouzeno nanejvýš jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 3 tr. zák., a při takovéto právní kvalifikaci by byl ohrožen trestní sazbou pouze ve výměře od tří do osmi let odnětí svobody. Z toho pak dovozoval, že pokud mu byl uložen trest odvětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, šlo o trest uložený mimo trestní sazbu odpovídající uvedené právní kvalifikaci podle §221 odst. 1, 3 tr. zák.
S ohledem na takto vznesené námitky obviněným v dovolání je zcela zřejmé, že tyto směřují proti tomu, že mu byl uložen trest mimo hranice příslušné trestní sazby.
Právě vzhledem k této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že obviněný P. O. byl uznán vinným trestný činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. a byl mu za tento trestný čin (a sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 15. 6. 2009, č. j. 4 T 57/2009-224) uložen podle §222 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (pachatel trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. je přitom ohrožen trestní sazbou odnětí svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem).
Jestliže obviněnému P. O. byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku, je zcela zřejmé, že jde o trest uložený v mezích příslušné trestní sazby (přesně v její polovině) a rozhodnutí soudů nelze v tomto směru nic vytknout. Současně je však třeba zdůraznit (opět ve shodě se státním zástupcem), že skutečnost, zda uložený trest leží v rozsahu zákonné trestní sazby nebo mimo ni, nelze poměřovat z pohledu hypotetické právní kvalifikace, nýbrž pouze se zřetelem k tomu právnímu posouzení, jež reálně učinily soudy a k němuž se vztahuje dovoláním napadené rozhodnutí.
Z těchto podstatných důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných P. O. a M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a