ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.801.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 801/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného D. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 2 To 6/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 4/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 3 T 4/2009, byl obviněný D. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„dne 23. 5. 2007 kolem 21.30 hod. ve svém bytě v D., L., okres T., nejprve požadoval po poškozené V. K., pohlavní styk, a když s tím nesouhlasila, udeřil ji dvěma údery dlaní do obličeje a nutil ji, aby si svlékla kalhoty, a když se poškozená rozplakala a vymluvila se na své zdravotní problémy, požadoval, aby ho uspokojila orálně, zamezil jejímu odchodu a řekl jí, že pokud jej neuspokojí, bude v bytí pokračovat, poté poškozená ze strachu obžalovanému vyhověla, a v důsledku jeho jednání utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a v jejím důsledku byla po dobu nejméně jednoho roku podstatně omezena v běžném způsobu života“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu pod bodem 2) z rozsudku Okresního soudu Teplice ze dne 20. 10. 2008, č.j. 6 T 288/2006-119, jakož i všechna ostatní rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 2 To 6/2010, tak, že podle §419 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil [za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.] podle §241 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Faltejska podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel především namítal, že byl uznán vinným a odsouzen, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. V dosavadním řízení byl proti němu zajištěn toliko jediný důkazní prostředek, a to výpověď poškozené; ostatní důkazní prostředky jeho výpověď nevyvracejí, ani s ní nejsou v rozporu. Nelze prý souhlasit s názorem odvolacího soudu, že při rozporu dvou proti sobě stojících důkazních prostředků se musí jednat o „zhruba stejně kvalitní důkazy“. Ona „nekvalita“ jeho výpovědi pak není dovozována z výpovědi samé, ale pouze z jeho osoby – byl shledán jako osoba mající tendenci ke zkreslování výpovědi („dovozeno z obskurního blíže nedoloženého rozporu o počtu sexuálních partnerek, resp. z předchozí trestné minulosti“). V tomto ohledu však platí, že i osoby deklasované požívají právní ochrany; jeho výpověď tak byla shledána nevěrohodnou spíše pouze proto, že odporuje obžalobě. Soudy přehlédly, že „proti sobě stojící výpovědi nabývají postupem času menší spolehlivosti a podléhají celkově subjektivnímu zabarvení, proto je třeba tyto posuzovat se zvýšenou pečlivostí, má-li na jejich základě dojít k zásahu do osobní svobody jednotlivce“. Z tohoto důvodu je třeba klást zvýšené požadavky na důkazní prostředky, které mají odůvodňovat odsouzení pachatele; zde mu však byly vytýkány určité odchylky jeho jednotlivých výpovědí, obdobné nedostatky u výpovědi poškozené však byly opomíjeny. Soudy obou stupňů se tak subjektivně přiklonily k výpovědi poškozené, ačkoliv rozpory mezi jednotlivými výpověďmi lze odstranit pouze konfrontací, kterou však odmítly provést.
Za nesprávnou dovolatel považoval i právní kvalifikaci skutku, pro který byl odsouzen. Těžká újma na zdraví poškozené totiž nebyla prokázána [tedy znak kvalifikované skutkové podstaty podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák.]. Upozornil přitom na tyto okolnosti: poškozená neabsolvovala žádnou odbornou lékařskou pomoc a nebyla v pracovní neschopnosti, protože nebyla nikdy zaměstnána (hovořila sice o jakési brigádě, kde však ze subjektivních důvodů po týdnu skončila). Nevyhledala-li poškozená žádnou lékařskou pomoc, lze délku jejího léčení pouze v hrubých rysech odhadovat, což znalkyně učinila na cca jeden měsíc až šest týdnu, tj. pod judikaturou uznávanou hranicí pro těžkou újmu na zdraví. Uvedla-li však poškozená u hlavního líčení, že vracející se prožitky traumatu, zlé sny apod. má dosud, je její případné onemocnění spíše „projevem premorbidně strukturované osobnosti“ – obdobně se vyjádřila i znalkyně u hlavního líčení. Uvedené stesky poškozené tak mohou být odrazem jejího rodinného prostředí – sama její rodina, pokud jde o stíhaný skutek, jí neuvěřila (subjektivní potíže poškozené tak lze vnímat jako následek jejího „zavržení“ rodinou). Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod byť i jen nedbalostní zavinění, proto uvedený skutek by bylo možné kvalifikovat nanejvýš podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zák.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky soudů obou stupňů podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265 l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ho podle §265m tr. ř. z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. ř. obžaloby zprostil.
K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila (přípisem ze dne 29. 6. 2010 státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství toliko sdělil, že se hodlá vyjádřit, proto vyžaduje z příslušného státního zastupitelství spisy, přičemž předpokládá doručení vyjádření Nejvyššímu soudu ve lhůtě pěti týdnů).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), jenž neměl důvod vyčkávat doručení avizovaného vyjádření, shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Jedním z důvodů dovolání, který obviněný ve svém podání uplatnil, byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Na jeho podkladě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z předchozího textu (s jistou mírou tolerance) lze usoudit, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť své dovolání současně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s ohledem na obsah jeho podání lze předpokládat uplatnění námitky, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán tento důvod dovolání). Tato alternativa by ovšem mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohou obstát. Většina uplatněných výhrad je sice formulována tak, že obecně směřuje proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl obviněný v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahuje žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. je chybné.
Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel namítal, že soudy neměly dostatek důkazů, které by prokazovaly jeho trestnou činnost (konkrétně uvedl, že „V neposlední řadě zde zákon kategoricky vyžaduje i mnohost důkazních prostředků, která zde rovněž chybí …“ ). Takovými výhradami však napadal jednak rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů (zřejmě považoval dokazování za neúplné, byť to výslovně neuvedl), jednak způsob hodnocení důkazů z jejich strany (zejména hodnocení jeho výpovědi a výpovědi poškozené, okrajově napadal i závěry znaleckého posudku, kterým byl označen za osobu mající tendenci ke zkreslování výpovědi), a v souvislosti s tím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. To je zřejmé i ze samotného dovolacího návrhu obviněného, v němž se (mimo jiné) domáhal toho, aby jej Nejvyšší soud podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, „neboť nebylo prokázáno, že by se stíhaný skutek stal“. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také výhradu, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. V tomto směru šlo o námitku, že újma, kterou poškozená utrpěla, nebylo možné kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud však současně shledal, že taková výhrada je zjevně neopodstatněná.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten kdo, násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, způsobí-li tímto činem těžkou újmu na zdraví.
Jiným obdobným pohlavním stykem je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť.
Těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví:
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za těžkou újmu na zdraví podle písm. ch) citovaného ustanovení soudy obvykle považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění , které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Je však třeba za ni považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševní poruchu, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/1980, publikované pod č. 9/1981-I. Sb. rozh. trest.). Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života.
Díky pokročilému stupni lékařské vědy může sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, trvat mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného, nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté „ublížení na zdraví“ (srov. rozhodnutí č. 16/1988, č. II/1965, č. 13/1966, č. 18/1969 a další Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba ve vztahu k námitkám obviněného [že duševní porucha poškozené není těžkou újmou na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., poněvadž toto z výsledků dokazování nevyplynulo, že poškozená nevyhledala žádnou lékařskou pomoc, a že nebyla nikdy zaměstnána, takže lze stěží stanovit dobu její pracovní neschopnosti] zdůraznit, že zákon vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň: vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jedné z taxativně uvedených kategorií v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Jinak řečeno, nestačí, aby se jednalo jen o delší dobu trvající poruchu zdraví (o což v dané věci evidentně šlo, neboť soudy měly za prokázané, že v důsledku posttraumatické stresové poruchy poškozená byla podstatně omezena v běžném způsobu života po dobu nejméně jednoho roku), ale současně je třeba, aby taková porucha zdraví byla poruchou vážnou. Jelikož obviněný před soudy obou stupňů zpochybňoval právě tuto okolnost, je zapotřebí uvést, že zejména odvolací soud se s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vypořádal (srov. stranu 3) a závěry, k nimž dospěl, považuje i Nejvyšší soud za správné.
Nad rámem již uvedeného však Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že dovolatel násilím donutil jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví.
Tato právní věta navazuje na zjištěný skutek a odpovídá mu. Provedeným dokazováním totiž soud prvního stupně zjistil, že jako následek (účinek) výše popsaného jednání obviněného poškozená „… utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu a v jejím důsledku byla po dobu nejméně jednoho roku podstatně omezena v běžném způsobu života“ (srov. výrok odsuzujícího rozsudku). Takto formulovaná skutková věta má přitom oporu v provedeném dokazování. I když v podrobnostech by postačovalo odkázat na odůvodnění jak odsuzujícího rozsudku, tak rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout znalecký posudek MUDr. L.R. N., z něhož oba soudy zjistily, že poškozená utrpěla v důsledku znásilnění těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, která se u ní projevila minimálně po dobu jednoho roku. Pracovní neschopnost poškozené sice nenastala (poškozená nepracovala ani před činem ani po něm), to však není rozhodujícím kritériem pro stanovení stupně této duševní poruchy); rozhodné totiž je, že po tuto dobu byla výrazně omezena v obvyklém způsobu života (srov. stranu 3 napadeného rozsudku).
Je tak zjevné, že omezení poškozené v normálním způsobu života bylo významné a že porucha jejího duševního zdraví byla poruchou vážnou. Výhrady obviněného, že nevyhledala žádnou lékařskou pomoc a že lze jen stěží stanovit dobu její pracovní neschopnosti, proto nemohou obstát. Soud prvního stupně k následkům činu obviněného na zdravotním stavu poškozené přiléhavě uvedl, že „… V důsledku prožitého se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha s obligatorními příznaky – úzkostí, nespavostí, vracejícími se prožitky traumatu, depresí, nejistotou, sociálně vyhýbavým chováním apod. Porucha byla dynamická a rok po události byl stav již relativně kompenzován, byla doporučena systematická psychoterapie. Pokud by byla zaměstnaná, pracovní neschopnost by trvala od jednoho měsíce do půl roku …“ .
Následky na zdravotním stavu poškozené popisované ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve spojení s výpovědí poškozené tak svědčí pro správnost závěru soudů obou stupňů, že omezení poškozené v běžném způsobu života bylo citelné. Na tom nic nemění ani skutečnost, že nevyhledala lékařskou pomoc, případně že nebyla zaměstnána, neboť v řízení bylo prokázáno, že pokud by zaměstnána byla, trvala by její pracovní neschopnost od jednoho měsíce do půl roku.
S ohledem na tato skutková zjištění učiněná nalézacím soudem, která považoval za správná i soud odvolací, je i Nejvyšší soud přesvědčen, že právní posouzení jednání obviněného jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. je třeba považovat za správné a zákonné. Z výše uvedených důvodů je mimo jakoukoliv pochybnost, že poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, kterou je třeba považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a