ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.816.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 816/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání obviněného Z. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 2 To 4/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 6/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2009, sp. zn. 50 T 6/2008, byl obviněný Z. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti silniční motorová doprava nákladní a dále výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodní společnosti se stejným předmětem činnosti na dobu pěti let. Současně podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozené (blíže specifikované ve výroku rozsudku) s jejich nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 2 To 4/2010, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) a uložil mu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let a dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti silniční motorová doprava nákladní a dále výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodní společnosti se stejným předmětem činnosti na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené (blíže specifikované ve výroku jeho rozsudku) s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Rity Kubicové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především poukázal na to, že soud prvního stupně posoudil předmětný skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž odvolací soud se potom s jeho závěry v podstatě ztotožnil a toliko v důsledku změny právní úpravy aplikoval §209 trestního zákoníku. Soud prvního stupně ovšem podle jeho názoru při zjištění skutkového stavu, postupoval v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., neboť provedené důkazy jen reprodukoval, ale nevyhodnotil je.
Obviněný dále vyslovil nesouhlas se stanoviskem odvolacího soudu, že z rozsudku soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že ve vztahu k posouzení jeho viny považuje za stěžejní znalecký posudek Ing. V. P. Je přesvědčen, že na rozdíl od tvrzení odvolacího soudu z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že ten jeho vinu odvozuje ze skutečností objektivního charakteru, tj. že uzavíral smlouvy s obchodními partnery ve stavu předlužení (kdy jediným důkazem, který měl soud prvního stupně k dispozici a který použil a označil ho za přední důkaz, je právě znalecký posudek jmenovaného znalce), a z hlediska subjektivní stránky soud prvního stupně tvrdil, že věděl, že je v předlužení a že není schopen dostát svým závazkům, a přesto uzavíral s obchodními partnery smlouvy na plnění.
Dále dovolatel namítal, že k dovození jeho viny nepostačuje znalecký posudek Ing. V. P. Má tak za to, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ač trestným činem není, a to zejména v návaznosti na konstatování předlužení, které vyslovil znalec, ač nemá k takovému závěru potřebnou specializaci, a navíc jeho posudek nesplňuje podmínky úplnosti a správnosti požadované trestními předpisy. Obviněný se následně podrobně zabýval obsahem znaleckého posudku a uváděl námitky směřující proti jeho závěrům o správnosti vedení účetnictví. V tomto směru vytknul, že přestože znalec měl k dispozici pouze velmi málo účetních dokladů, dospěl k závěru o existenci nesrovnalostí a rozporů, přestože všechny účetní doklady splňovaly potřebné náležitosti. Dále vytknul, že znalec neuvedl důvody a příklady, proč byl způsob a rozsah vedeného účetnictví v souladu s legislativou pouze formálně. Pokud znalec pracoval se sestavami, které obviněný označuje za zcela zavádějící a nepravdivé, měl tuto situaci analyzovat a pátrat po dalších podkladech, které by nesrovnalosti odstranily a ne odvozovat ničím nepodložené závěry. K závěrům znalce v otázce předlužení namítal, že znalec odvozuje předlužení z hodnoty čistého obchodního majetku v jednotlivých letech. Jedná se však o zásadní pochybení, když údaje uvedené v rozvaze v kolonce vlastní kapitál a použité znalcem absolutně nelze ztotožňovat s pojmem čistý obchodní majetek. Zjednodušeně řečeno, čistý obchodní majetek je totiž veličinou představující ,,reálnou“ (tržní, investorskou apod.) hodnotu podniku, jež by měla být v rámci zjištění předluženosti hledána. Naproti tomu vlastní kapitál představuje účetní hodnotu podniku. Je přitom zřejmé, že účetní hodnota vlastního kapitálu získaná z účetního ocenění majetku (např. použití historických cen, nezahrnutí některých aktiv do rozvahy – leasingy, goodwill atd.) a závazků podniku se může diametrálně odlišovat od hodnoty reálné získané na základě analýzy (tržní, investorské) hodnoty podniku jako celku nebo jako souboru aktiv a cizích zdrojů. Jedná se o základní rozdílnost ve vnímání těchto dvou pojmů.
Dovolatel rovněž uvedl, že nesprávné hmotně právní posouzení ze strany odvolacího soudu spatřuje v posouzení výše škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 trestního zákoníku, neboť podle výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu docházelo k páchání trestného činu v době od 25. 11. 2003 do 11. 4. 2006, a z tohoto období také vychází výše stanovené škody. K tomu uvedl, že i pokud by se vycházelo ze zmíněného znaleckého posudku, mělo být za okamžik vzniku předlužení považováno datum 31. 12. 2004, a tedy za trestné jeho jednání až od tohoto dne. V takto vymezeném období potom podle jeho tvrzení byla vyfakturována částka jen 4.820.171,47 Kč, z níž posléze 256.522,75 Kč uhradil, když k této úhradě došlo ještě před zahájením trestního stíhání, tedy tuto úhradu nelze podle něj považovat pouze za náhradu škody.
V závěru podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a podle §265 l tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby byl postupem podle §265h odst. 3 tr. ř. odložen výkon napadeného rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný v rámci své argumentace předložené v dovolání sice zpochybnil právní posouzení daného skutkového děje, nicméně tento svůj závěr primárně opíral o tvrzení napadající správnost hodnocení důkazů, zejména znaleckého posudku. Popsané námitky se tak zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými.
Státní zástupce dále uvedl, že pokud obviněný namítal, že jeho předlužení bylo konstatováno až k datu 31. 12. 2004, a tedy za dobu předcházející by jeho jednání nemělo být shledáno trestným, opět se jedná o jistou deformaci skutkových zjištění. Soudy obou stupňů totiž (nejen na základě znaleckého posudku, ale i dalších důkazů) dovodily špatnou ekonomickou situaci obviněného a masivní stav neplacení závazků již od konce roku 2003, v důsledku čehož obviněný řádně a včas, ovšem v zásadě ani později, neuhradil své dluhy popsané ve výroku o vině, když tento následek mu byl zřejmý (lze i doplnit, že jeho podnikání posléze skončilo prohlášením konkursního řízení). Popsanému skutkovému stavu potom plně odpovídá hmotně právní posouzení vyslovené Vrchním soudem v Olomouci.
Pod tvrzený dovolací důvod tak podle státního zástupce lze podřadit pouze dovolatelovu námitku týkající se nesprávného vyhodnocení výše způsobené škody. Skutečnost, že určitou dílčí část dluhu obviněný později, byť před zahájením trestního stíhání, zaplatil, však nemá na výše naznačené právní závěry zásadní vliv. Je totiž namístě přisvědčit soudům činným dříve ve věci, že předmětnou úhradu je nutné hodnotit jako náhradu škody, neboť není rozhodné, že obviněný platbu provedl před zahájením trestního stíhání, ale že ji provedl až po spáchání trestného činu.
V konečném důsledku tak státní zástupce dovodil, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily nesprávného hmotně právního posouzení, a proto podané dovolání shledal zjevně neopodstatněným a jako takové je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Vzhledem k tomu není důvodu ani k obviněným požadovanému postupu podle §265h odst. 3 tr. ř. Současně sdělil, že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil navržené rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohla obstát. Šlo především o výhrady, jimiž dovolatel napadl způsob hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu (zejména hodnocení znaleckého posudku Ing. V. P. a jeho závěrů o správnosti vedení účetnictví, předlužení a okamžiku, ke kterému mělo k předlužení dojít), a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 trestního zákoníku je chybné.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však v dovolání uplatnil také výhradu, kterou lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jednalo se konkrétně o námitku, že odvolací soud nesprávně stanovil výši způsobené škody (jako kvalifikovaného znaku trestného činu), neboť určitou část dluhu, kterou obviněný později (ale ještě před zahájením trestního stíhání) zaplatil, od celkové výše dluhu neodečetl.
Jelikož uplatněná námitka se zprostředkovaně vztahuje k otázce správnosti použití tzv. kvalifikované skutkové podstaty, je zapotřebí hned v úvodu této části odůvodnění uvést (byť obviněný v podaném dovolání dále popsané pochybení nenamítal), že výrok o vině písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu není zcela přesný, neboť v ustanovení §209 odst. 1, 5 trestního zákoníku není citováno písm. a) vyjadřující právě způsobení škody velkého rozsahu. Státní zástupce, který tuto skutečnost nepřehlédl, k tomu uvedl, že Vrchní soud v Olomouci vyslovenou právní kvalifikaci v celém rozsahu citoval a podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí a jelikož obviněný žádné pochybení v této souvislosti nenamítal, nebude namístě tuto vadu posuzovat v dovolacím řízení. V tom mu sice lze přisvědčit, avšak na popsanou vadu je třeba nahlížet i z jiného úhlu pohledu.
Z obsahu spisu (zejména protokolu o veřejném zasedání ze dne 9. 3. 2010 – srov. především č. l. 3870) je totiž mimo jakoukoliv pochybnost, že odvolací soud své rozhodnutí vyhlásil správně a v souladu se zákonem, když obviněného uznal vinným „zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku“. Výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tak jak byl vyhlášen, je tedy úplný a nic v něm nechybí. Ke zmíněné chybě evidentně došlo až při vyhotovování rozsudku a jeho opisů. Jelikož není sporu o tom, že vyhotovení rozsudku a jeho opisy musí být ve shodě s obsahem rozsudku tak, jak byl vyhlášen, bude zapotřebí v budoucnu zjednat nápravu (způsob odstranění takovýchto chyb upravuje §131 tr. ř.). Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek k odstraňování vad písemného vyhotovení a opisů rozsudku určeno není.
K výše zmíněné relevantně uplatněné námitce obviněného je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zločinu (srov. §14 trestního zákoníku) podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (§138 odst. 1 trestního zákoníku).
Podstata trestného činu (srov. §13 trestního zákoníku) podvodu podle §209 trestního zákoníku spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti; tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Z hlediska vzniku škody na cizím majetku je důležitý okamžik dokonání trestného činu. Trestný čin podvodu je dokonán tehdy, jestliže došlo k obohacení pachatele, resp. čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (k tomu srov. například rozhodnutí publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. trest.).
S ohledem na právě uvedená teoretická východiska lze uzavřít, že pokud obviněný namítal, že ještě před zahájením trestního stíhání část dluhů uhradil, což se prý mělo projevit ve výši způsobené škody (resp. celkově způsobená škoda tak měla být nižší), jde o námitky naprosto nepřípadné. V soudní praxi není sporu o tom, že trestný čin podvodu podle §209 trestního zákoníku je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo jiného, přičemž případné vrácení peněz poškozenému (případně poškozeným) je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam pouze při rozhodování o trestu a náhradě škody, nikoliv při úvahách o vině a odpovídající právní kvalifikaci.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a