ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.842.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 842/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2010 o dovolání, které podal obviněný V. H. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 39 To 3/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 182/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný V. H. N., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 5 T 182/2009, byli obvinění V. H. N., V. B. N. a X. N. N. uznáni vinnými skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“). Obviněný V. H.N. byl za to potrestán podle §148 odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, podle §57a odst. 1 tr. zák. trestem zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Karviné v trvání tří let, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Obviněný V. B.N. byl za to potrestán podle §148 odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57a odst. 1 tr. zák. trestem zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Karviné v trvání tří let. Obviněný X. N. N. byl za to potrestán podle §148 odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57a odst. 1 tr. zák. trestem zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Karviné v trvání tří let.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak všichni tři obvinění a jednak státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Karviné (v neprospěch všech obviněných). Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl rozsudkem ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 39 To 3/2010, tak, že v bodě I. z podnětu státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. obviněné uznal vinnými, že:
„v době nejméně od 16. 3. 2009 do 27. 5. 2009 v K. a v B., okres K., se záměrem vyhnout se platbě spotřební daně, bez řádných účetních dokladů, dokládajících způsob nabytí, si opatřili nejméně 2.436 litrů lihu, který nebyl vyroben koncesovaným výrobcem a nebyl označen kontrolními páskami podle ust. §1 a §3 zák. č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, tento líh za účelem dalšího prodeje skladovali v garáži na ul. M. v B., v garáži na ul. Č. A. v B., v podnikatelském objektu na ul. S. v budově na pozemku v K.-N. M. a přepravovali ve vozidlech zn. Mercedes Vito, Citroën Jumper, a Škoda Favorit, přičemž část se nacházela v celkem 2.250 ks spotřebitelského balení – v lahvích o objemu 1 litr, neoznačených kontrolními páskami, čímž neodvedením spotřební daně podle zák. č. 353/2003 Sb. v platném znění o spotřebních daní způsobili České republice, zastoupené Celním úřadem v O., škodu na spotřební dani ve výši 429.300,- Kč“ .
Takto popsané jednání všech tří obviněných odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Obviněný V. H. N. byl za to potrestán podle §148 odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, podle §57a odst. 1 tr. zák. trestem zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Karviné v trvání tří let, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku). Obviněný V.B. N. byl za to potrestán podle §148 odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57a odst. 1 tr. zák. trestem zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Karviné v trvání tří let. Obviněný X. N. N. za byl za to potrestán podle §148 odst. 3 tr. zák. trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle §57a odst. 1 tr. zák. trestem zákazu pobytu v obvodu působnosti Okresního soudu v Karviné v trvání tří let.
V bodě II. svého rozhodnutí soud druhého stupně odvolání všech tří obviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný V. H. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jany Graňákové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě v něm uvedl, že rozhodnutím odvolacího soudu sice došlo k úpravě skutkové věty rozsudku v tom smyslu, že se měl jednání dopustit od 16. 3. 2009, tedy v době, kdy byla provedena prohlídka jiných prostor, k tomu však dodal, že se nejednalo o jeho prostory, nýbrž o garáž, kterou měl v té době pronajatou pan L. Jeho výslech však soud neprovedl a nevyžádal si ani jeho spisy, ze kterých je patrno, že byl odsouzen pro trestnou činnost stejného charakteru. Pokud jde o předmětnou garáž, jejím majitelem je spoluobviněný V. B. N., od něhož ji měl on sám (dovolatel) pronajatou až od 15. 5. 2009. Zdůraznil rovněž, že soud měl vycházet z toho, že má řádné povolení k pobytu na území České republiky, kde legálně podniká.
Dovolatel dále připomněl, že v přípravném řízení doznal, že osobně nakoupil 400 litrů lihu, který následně prodal. Líh, který se nacházel v předmětné garáži, však nebyl jeho, neboť do garáže mělo přístup více lidí. Nebylo mu ani prokázáno, že by se dopustil daného trestného činu nejméně se dvěma osobami, když – jak vypověděl spoluobviněný X. N. N. – ten „dělal toliko řidiče, neměl s tím nic společného“, což prý vyplývá také z „jednotlivého videozáznamu“. V tomto směru se shodně vyjádřil i další spoluobviněný V. B. N., který vypověděl, že „o tom nic nevěděl, když byl toliko vlastníkem garáže“. Ze samotného záznamu o sledování osob nelze ničeho dovodit, z jednotlivých videozáznamů vyplývá pouze vjíždění a vyjíždění vozidel, není vidět žádné zboží a nepodařilo se vůbec zjistit ani osoby, kterým by toto zboží bylo prodáváno. Konečně namítal, že nebyl proveden důkaz čtením protokolu o sledování osob, čímž také došlo k procesnímu pochybení a ke zkrácení jeho práva na obhajobu.
Obviněný je z těchto důvodů přesvědčen, že „vzhledem k tomu, že nelze dovodit, že by se daného činu dopustily další dvě osoby, dále nelze vůbec určit výši škody“, když je prý možno vycházet toliko z jeho výpovědi, je možné jeho „jednání kvalifikovat dle §148 odst. 1 trest. zákona“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 39 To 3/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 11. 2009, sp. zn. 5 T 182/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v posuzovaném případě obviněný své námitky proti výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jímž ho uznal vinným Krajský soud v Ostravě, založil v celém rozsahu na tom, jak soudy hodnotily důkazy a jaká zjištění z nich vyvodily i pokud jde o kvalifikační znak spáchání činu nejméně se dvěma osobami. Oba soudy učinily skutkový závěr, že dovolatel se trestné činnosti dopustil společně s dalšími dvěma obviněnými V. B. N. a X. N. N., a to při vědomí všech spolupachatelů o tom, že nakládají s lihem, který nebyl vyroben koncesovaným výrobcem a nebyl řádně v souladu se zákonem označen, přičemž tento skladovali a přepravovali s úmyslem jej prodat. Veškeré námitky, které proti výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. uplatnil obviněný ve svém dovolání, jsou polemikou s tím, jak byly hodnoceny důkazy, ze kterých soudy vyvodily svá skutková zjištění.
Pokud dovolatel nárokoval mírnější právní kvalifikaci svého trestného jednání, pak podle státní zástupkyně nepolemizoval s tím, že by okolnosti popsané ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu nenaplňovaly zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, ale s tím, že tyto okolnosti byly nesprávně zjištěny, že z provedených důkazů nevyplývají a že nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány (za prokázanou považuje pouze část skutku v rozsahu svého doznání, a proto za přiléhavou právní kvalifikaci pouze trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák.). Za takové situace však nejde o právní námitku ve smyslu dovolacích důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o skutkové námitky, které do rámce tohoto dovolacího důvodu nespadají. Námitka, že jeho jednání mělo být kvalifikováno pouze jako mírnější jmenovaný trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák., není vázána na skutkový stav, který byl zjištěn odvolacím soudem v napadeném rozsudku, ale je spojena s jiným skutkovým stavem, jehož zjištění se ve skutečnosti domáhá v podaném dovolání.
Státní zástupkyně zdůraznila, že pokud obviněný namítal porušení procesních ustanovení při dokazování, je třeba mu připomenout, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], které ovšem nespočívají v namítaných vadách při provádění důkazů.
Nad rámec vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně konstatovala, že skutek byl náležitě objasněn, soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci a i uložené tresty odpovídají zákonným kritériím. Z odůvodnění rozsudků obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi není možné shledat rozpory, natož pak rozpor extrémní.
Podle státní zástupkyně obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Dovolatel tento zákonný dovolací důvod pouze deklaroval, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
V závěru podání proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Většina výhrad totiž směřovala do rozsahu a úplnosti dokazování provedeného soudy obou instancí (konkrétně neprovedení výslechu svědka L., nevyžádání si trestního spisu tohoto svědka a nepřečtení protokolu o sledování osob) a do způsobu hodnocení jednotlivých důkazů (především výpovědí jeho samotného, spoluobviněných a některých svědků, nesprávné posouzení videozáznamu o sledování osob, apod.). Za irelevantní je třeba považovat i námitku vztahující se k výši způsobené škody, neboť ta neměla žádný význam pro posouzení jeho jednání v rámci tzv. kvalifikované skutkové podstaty [dovolatel byl totiž uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., tedy proto, že čin uvedený v odstavci 1 spáchal nejméně se dvěma osobami, nikoli i podle písm. c), tedy proto, že by takovým činem způsobil značnou škodu].
Z povahy výše zmíněných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil v zásadě námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal jak doplnění dokazování, tak odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Lze tak shrnout, že obviněným takto namítané vady měly povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, kterou lze (s jistou mírou tolerance, neboť v sobě obsahuje i určité prvky výhrady skutkové) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jednalo se konkrétně o námitku, že „nelze dovodit, že by se daného činu dopustily další 2 osoby, … je možné mé jednání kvalifikovat dle §148 odst. 1 trest. zákona“ , kterou zpochybnil závěr soudů obou stupňů o naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině nejprve uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami.
Okolnost, že pachatel spáchal trestný čin nejméně se dvěma osobami, zahrnuje jakoukoli formu účastenství, tedy i spolupachatelství (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/1968 Sb. rozh. trest.). K naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačuje při splnění materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1965 Sb. rozh. trest.). Pachatel však musí o této okolnosti vědět.
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je ještě třeba uvést, že pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že dovolatel ve větším rozsahu zkrátil daň a čin spáchal nejméně se dvěma osobami (společně se spoluobviněnými V. B. N. a X. N. N.).
Citovaná právní věta navazuje na zjištěný skutek a odpovídá mu. Provedeným dokazováním totiž nalézací soud zjistil, že všichni tři obvinění „… se záměrem vyhnout se platbě spotřební daně, bez řádných účetních dokladů, dokládajících způsob nabytí, si opatřili nejméně 2.436 litrů lihu, který nebyl vyroben koncesovaným výrobcem a nebyl označen kontrolními páskami … tento líh za účelem dalšího prodeje skladovali … a přepravovali … přičemž část se nacházela … v lahvích o objemu 1 litr, neoznačených kontrolními páskami, čímž neodvedením spotřební daně … způsobili České republice … škodu na spotřební dani ve výši 429.300,- Kč“ .
Dovolatelovu námitku vztahující se k právní kvalifikaci jeho jednání i podle odst. 3 písm. a) §148 odst. 1 tr. zák. je proto třeba považovat za zcela lichou, neboť v řízení před soudy nižších stupňů bylo jednoznačně prokázáno, že všichni tři obvinění (dokonce i s dalšími osobami, na něž však obžaloba podána nebyla) postupovali organizovaně, připraveně, dlouhodobě, a že prokazatelně vyvíjeli činnost, v jejímž průběhu si nelegálně opatřovali neznačené lihoviny, které skladovali a posléze uváděli do oběhu. Všichni obvinění postupovali ve vzájemné součinnosti a spolupráci, zboží do vozidel nakládali či z nich vykládali na několika různých místech, poté jej rozváželi a překládali do garáží i do jiných objektů, případně ukrývali přímo na ulici, před obchodními centry, přičemž z míry jejich účasti na překládání lahví v papírových krabicích a z rozsahu manipulace s krabicemi lze vzít za zcela vyloučené, že by jim nebylo známo, co je obsahem krabic. Zjištěné jednání všech obviněných tak lze v souladu se závěry soudů obou stupňů charakterizovat jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neboť čin spáchali společným jednáním. Všichni tři vedeni společným záměrem získat finanční zisk a vyhnout se zaplacení spotřební daně, proto každý z nich za takové jednání odpovídá, jako by trestný čin spáchal sám [z důvodu stručnosti postačuje v podrobnostech odkázat na závěry soudů obou stupňů, které v odůvodněních svých rozhodnutí k této otázce uvedly (srov. strany 11 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 7 napadeného rozhodnutí)].
Nejvyšší soud s ohledem na všechny tyto skutečnosti shledal, že právní posouzení jednání dovolatele jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. je zcela správné a zákonné. Pak ovšem nemohl považovat jeho výhrady za důvodné, a proto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a