ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.855.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 855/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. září 2010 o dovolání obviněného Ing. M. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 10 To 110/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 68/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 6 T 68/2008, byl obviněný Ing. M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„v postavení akcionáře a osoby jednající za spol. Trendstav, a. s., na základě zmocnění předsedou představenstva Ing. M., po společné domluvě v blíže nezjištěné době kolem září 2004 v H. K. v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty odváděnou spol. Trendstav, a. s., za III. a IV. čtvrtletí roku 2004 neoprávněným uplatněním daně na vstupu na podkladě fiktivně vystavených účetních (daňových) dokladů v souvislosti s realizací díla spočívajícího v opravě zpevněné plochy o výměře 680 m2 v P. n/L vč. úpravy podloží a drenážního systému a ve výměně a dodávce panelů na zpevněné plochy o výměře 590 m2 vč. úpravy podloží a drenážního systému v téže lokalitě pro fi. P.V. – E. s místem podnikání H. K. M. P., E., předstírali, že sjednané práce formou subdodávky realizovala firma J. N. s místem podnikání Č. S., P., registrovaná jako plátce DPH, za tímto účelem společně s L. T., opatřili
- smlouvu o dílo ze dne 16. 9. 2004 na investiční akci výměna a dodávka panelů na zpevněné plochy o výměře 590 m2 včetně úpravy podloží a drenážního systému a na opravu zpevněné plochy o výměře 680 m2 včetně úpravy podloží a drenážního systému v ceně díla 1.791.000,- Kč + 19 % DPH, (mezi spol. Trendstav, a. s., se sídlem H. K., P. P., S. a J. N. s místem podnikání Č. S., P.)
- kupní smlouvu ze dne 10. 8. 2004 na nákup betonových panelů 940 m2 v hodnotě 910.000.- Kč + 19 % DPH (mezi spol. Trendstav, a. s., se sídlem H. K., P. P., S. a J. N. s místem podnikání Č. S., P.),
- a faktury:
ze dne 29. 9. 2004 s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 29. 9. 2004 a splatností dne 29. 9. 2004 na částku 1.082.900,- Kč (vč. DPH 172.900,- Kč) – týká se dodání panelů,
ze dne 25. 10. 2004 s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 25. 10. 2004 a splatností dne 8. 11. 2004 na částku 2.131.290,- Kč (vč. DPH 340.290,- Kč) – týká se zemních prací,
na jejichž podkladě byla společností Trendstav, a. s., uplatněna v přiznání k DPH za 3. čtvrtletí 2004 daň na vstupu ve výši 172.900,- Kč a ve 4. čtvrtletí 2004 daň na vstupu ve výši 340.290,- Kč, přestože fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem J. N. s místem podnikání Č. S., P., uvedené práce a prodej neprovedla a předmětné účetní doklady nevystavila, práce nerealizoval ani jiný plátce DPH což se následně snažili zakrýt mimo jiné tím, že dne 8. 8. 2005 na Finančním úřadu v J. zajistili za J. N. bez jeho vědomí podání Přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2004, Přiznání k dani z přidané hodnoty za III.čtvrtletí roku 2004 a Přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 2004, přičemž uvedené jednání směřovalo k získání výhody spočívající v tom, že bude daň z přidané hodnoty za III. čtvrtletí roku 2004 snížena o částku 172.900,- Kč a ve IV. čtvrtletí 2004 o částku 340.290,- Kč“ .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) ukončený ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu podle §148 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové (v neprospěch obviněného), tak obviněný. Krajský soud v Hradci Králové o nich rozhodl usnesením ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 10 To 110/2010, tak, že je obě podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Dalibora Jandury podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel, vědom si testu konformity podaného dovolání s ustanovením §265b odst. 1 tr. ř., v úvodu svého podání pouze na okraj poznamenal, že napadená rozhodnutí nepochybně trpí vadou při posuzování předběžné otázky, kdy ani jeden ze soudů se právu konformním způsobem nevypořádal (resp. nevypořádal vůbec) s obhajobou předloženým důkazem o nulové daňové povinnosti společnosti Trendstav, a. s., [rozhodnutí FÚ v H. K. č.j. 166508/09/228914602574 ze dne 16. 6. 2009, z něhož vyplývá, že žádná další daňová povinnost za předmětné období konvenující tvrzením v obžalobě (škoda 172.900,- Kč) nevznikla], a následně citoval „Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno“ (odkázal na: Pavel Šámal, a kolektiv, Trestní řád, 6. vydání, C.H.BECK 2008, s. 100 – 107).
Obviněný dále poukázal na skutečnost, že jím již v dříve podaném odvolání tvrzený a dokládaný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé při současném nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu byl již Nejvyšším soudem verifikován pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho případě je vina nesprávně dovozována toliko z jediné nesporně zjištěné skutečnosti, a to že vystavil a vypořádal faktury za cenu díla.
Podle dovolatele skutek a jiná okolnost skutkové povahy nebyly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a nebyly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Popis skutku ve skutkové větě neodpovídá skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů v procesu dokazování shrnutým v odůvodněních jejich rozhodnutí. Zejména jde o to, že skutková zjištění zachycená v těchto odůvodněních nedávají podklad pro závěr o pachatelství odsouzeného vyplývající z uvážení §9 a 10 tr. zák. a o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu.
S ohledem na uplatněný dovolací důvod obviněný zrekapitulovat důležité okolnosti skutkové povahy zjištěné v řízení, když za rozhodné považoval, že bylo prokázáno, že neznal J. N. před zahájením daňového řízení, že sporné práce byly provedeny a jejich provedení potvrzeno finančním úřadem, že v trestním řízení navzdory znění obžaloby nebylo prokázáno a ani není součástí skutkové věty, že by šlo o práce neprovedené (i ze strany správce daně nebyly práce sporovány a nebyla uplatněna námitka jejich neprovedení ve vztahu k dani z příjmu), že bylo prokázáno, že svědek J. N. byl plátcem DPH, a že on (obviněný) zajišťoval technickou stránku provedení stavby a finanční vypořádání, nikoli obstarání dodavatele a zajištění smluvní agendy.
Dovolatel je přesvědčen, že i ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že soud zcela rezignoval na povinnost zjistit míru účasti každého ze spoluobviněných na jednání, které považoval za trestněprávně relevantní. Z hlediska použité právní kvalifikace spolupachatelství jsou tak skutková zjištění zcela nedostatečná, aby je bylo možno tak, jak soudy obou stupňů provedly, právně kvalifikovat.
Obviněný zdůraznil, že institut spolupachatelství předpokládá naplnění zákonných znaků podle §9 odst. 2 tr. zák., tj. společné jednání a úmysl ke společnému jednání směřující. Takto však z provedených skutkových zjištění dovodit nelze. Soud prvního stupně neprovedl žádný test vzdálenosti odsouzeného od pachatelství trestného činu (angažovanosti na pachatelství trestného činu) a jeho hmotně právní závěr o jeho vině není založen ani na vyloučení hypotézy účastenství v užším smyslu ani na vyloučení hypotézy nevědomí o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu.
I za daného skutkového stavu, jakkoli jej dovolatel považuje za nesprávně zjištěný, bylo povinností soudu posoudit jasným a přezkoumatelným způsobem jeho účastenství v širším i užším smyslu. Měl-li se dopustit vystavení předmětných faktur a finančního vypořádávání obchodní záležitosti podle smlouvy, kterou neuzavíral a jejíž obsah ani nedeterminoval, pak je třeba zvážit všechny v úvahu přicházející možnosti právní kvalifikace. Tak se však nestalo a skutková zjištění provedená soudem prvního stupně neposkytují ústavně konformním způsobem podklad pro závěr o jeho pachatelství trestného činu, resp. o jeho vině.
Obviněný je proto přesvědčen, že pokud by se soudy obou instancí touto stránkou věci zabývaly, musely by nutně uvážit i jeho případné postavení jako osoby, jež jednavši ve skutkovém omylu učinila zjištěné úkony v postavení „živého nástroje“ nepřímého pachatele, případně jednala jako pomocník. Proto také zastává názor, že pokud by nedošlo k úmrtí spoluobviněného Mgr. L. T., nutně by soud prvního stupně musel k tomuto relevantní závěry učinit součástí svých skutkových zjištění, aby vůbec mohl ve věci přezkoumatelným způsobem rozhodnout. Avšak poté, co bylo řízení proti právě jmenovanému zastaveno z důvodů uvedených v §172 odst. 1 písm. d) tr. ř., soud tuto svoji povinnost pominul a žádné závěry o účastenství v širším smyslu, které byl povinen tak jako tak provést, neučinil a izolovaně rozhodl pouze o něm, jako by byl jediným pachatelem. To považuje za nepřípustné „zjednodušení“ právní kvalifikace učiněné v elementárním rozporu se zásadou in dubio pro reo k jeho tíži.
Co se týče vývojového stadia pokusu trestného činu dovolatel uvedl, že všechny znaky skutkové podstaty musí být pokryty zaviněním, v daném případě úmyslným. Ze skutkové věty rozsudku však není vůbec zřejmé, jak soud dospěl k závěru, že (obviněný) úmyslně směřoval ke způsobení škodlivého následku, když subjektivní stránku trestného činu nijak nerozvedl ani v odůvodnění rozsudku. Ve skutkových zjištěních absentuje závěr o existenci příčinné souvislosti mezi jeho zjištěným jednáním a trestněprávně relevantním následkem a o naplnění subjektivní stránky úmyslného zavinění ve vztahu k této příčinné souvislosti a ke škodlivému následku. Chybí zcela zjištění, že (obviněný) při svém jednání měl a mohl mít povědomí o možném vzniku krácení daně. Nejenže není prokázáno jeho úmyslné zavinění, ale za daných skutkových okolností mu lze jen těžko přičítat i hypotetické zavinění v rovině vědomé nedbalosti (daňová přiznání J. N. vyplňovala svědkyně D. P. na základě diktátu Mgr. L. T. a ze samotné jeho přítomnosti v jedné místnosti lze těžko dovozovat podíl na tomto jednání). Úmysl se musí vztahovat i na to, že je zkracována daň nebo jiná povinná platba anebo že je vylákávána daňová výhoda a subjektivní stránku tohoto trestného činu je třeba prokazovat stejně jako každý jiný znak skutkové podstaty. Při takových absencích zjištění je proto vyloučeno právně kvalifikovat jeho jednání tak, jak to provedl soud prvního stupně a potvrdil soud odvolací, tedy jako by on sám vědomě a úmyslně páchal ve spolupachatelství trestný čin.
Obviněný je proto přesvědčen, že jeho jednání i za existujícího stavu skutkových zjištění není trestným činem. Je-li skutková věta sestavena způsobem, který použil soud prvního stupně, a je-li takto definováno skutkové zjištění, je nepřezkoumatelné naplnění hypotézy skutkové podstaty trestného činu, když není možné verifikovat, zda je účastníkem trestného činu v širším smyslu, v užším smyslu, posoudit akcesoritu účastenství či zda je vůbec jeho jednání trestným činem.
I pro případ, že by jednání popsané ve skutkové větě v celém svém rozsahu dopadalo na jeho jednání, pak je dovolatel přesvědčen, že tímto jednáním se nedopustil trestného činu ani jako spolupachatel (hlavní pachatel) ani jako pomocník. Zkrácení daně předpokládá vědomé jednání směřující k umenšení daňové povinnosti daňového subjektu, resp. jeho obohacení, resp. způsobení újmy na zákonném nároku státu. Pokusem je takové jednání, i když k trestněprávně relevantnímu jednání nedošlo. Ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by jakkoli konal s cílem zkrátit daň. Zákonem vyžadované úmyslné zavinění předpokládá u pachatele povědomí přinejmenším o tom, že může nastat škodlivý následek v podobě zkrácení daně (bez povědomí o určité skutečnosti nemůže být nikdo s eventuelním následkem srozuměn).
Obviněný připomněl, že pokus zkrácení daně měl spočívat v tom, že do účetnictví společnosti Trendstav, a. s., byly založeny řádně vystavené faktury J. N. a na základě uvedených účetních dokladů byla následně stanovena daňová povinnost společnosti Trendstav, a. s., k dani z DPH, čímž mělo dojít k pokusu získat uplatněním faktur na vstupu odpočet DPH. Jeho jednání, jak bylo zjištěno, není neoprávněným jednáním, které by mělo být z hlediska typové závažnosti, následku a subsidiarity trestní represe podrobeno trestněprávnímu posuzování, pokud společnost Trendstav, a. s., vstoupila do smluvního vztahu s plátcem DPH, kterému byla povinnost odvést DPH podle vystavených faktur vyměřena a který vyměřenou DPH splácí. S ohledem na to, že zároveň byla v případě částky daně za IV. čtvrtletí příslušná částka daně vyměřena i společnosti Trendstav, a. s., jde o duplicitní platbu téže daňové povinnosti ve prospěch státu a v rozporu s hmotným právem, je to stát, kdo se nezákonně z nastalé situace obohacuje. Ve vztahu ke společnosti Trendstav, a. s., proto k žádnému krácení daně nedošlo a ani nemohlo dojít, byla-li, ať za jakýchkoliv okolností, podána řádná daňová přiznání svědka J. N., jež byla přijata, podle nichž byla daň stanovena a podle nichž je daň hrazena. Navíc bylo prokázáno, že společnost Trendstav, a. s., zaplatila J. N. dohodnutou cenu díla (poukázala v rámci této platby cenu díla bankovním převodem finanční částku přesahující vyměřenou DPH), tudíž jmenovaný mohl a měl splnit svoji daňovou povinnost a odvést vyměřené DPH v době, kdy tak učinit měl.
Dovolatel je tak s ohledem na uvedené skutečnosti přesvědčen, že nebyla jeho jednáním objektivní ani subjektivní stránka trestného činu naplněna, nebylo provedeno právní posouzení věci se zákonem konformním způsobem a existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé. Protože tyto okolnosti osvědčují důvodnost podaného dovolání, v závěru svého podání navrhl, aby „Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a za podmínek ust. §265 l tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitka, ve které obviněný s odkazem na rozhodnutí Finančního úřadu H.K. vytýká nesprávné řešení předběžné otázky vzniku daňové povinnosti, směřuje výlučně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Pro úplnost dodal, že otázka existence daňové povinnosti je u trestného činu podle §148 tr. zák. nepochybně otázkou viny, přičemž všechny takovéto otázky řeší orgány činné v trestním řízení samostatně (§9 odst. 1 tr. ř. in fine). Tvrzení dovolatele navíc nemají oporu v odůvodnění soudních rozhodnutí a do určité míry se dostávají do rozporu i s jeho vlastní argumentací v závěru dovolání, kde hovoří o vyměření daňové povinnosti společnosti Trendstav, a. s., za IV. čtvrtletí roku 2004 a v této souvislosti dokonce o protiprávním obohacení státu.
Rovněž další námitky, podle kterých zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky spolupachatelství pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., lze podle státního zástupce pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Dovolatel se totiž i v tomto směru uchyluje k některým námitkám skutkového charakteru a některá skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě zcela pomíjí. Tak např. vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo při posuzování úlohy zemřelého původně spoluobviněného Mgr. L. T. a hovoří o „řádně vystavených fakturách dodavatele J. N.“, přičemž zcela ignoruje zjištění o fiktivnosti smluvních vztahů mezi firmou Trendstav, a. s., a J. N.
K námitkám směřujícím proti právnímu posouzení skutku proto státní zástupce pouze ve stručnosti uvedl, že podle skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě, ze kterých je při posuzování důvodnosti dovolacích námitek nutno důsledně vycházet, dovolatel společně s nyní již zemřelým Mgr. L. T. „po společné domluvě ... v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty odváděnou spol. Trendstav, a. s.“ opatřili doklady týkající se fiktivního zdanitelného plnění a následně v návaznosti na tyto doklady uplatnili v daňových přiznáních nepravdivé údaje, na jejichž podkladě, pokud by tyto údaje byly příslušným finančním úřadem akceptovány, by byla společnosti Trendstav, a. s., neoprávněně vyměřena daň nižší o částku 513.190,- Kč. Tato skutková zjištění plně odpovídají spolupachatelství pokusu trestného činu podle §9 odst. 2 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky ve formě úmyslu, když oba obvinění vedeni společným úmyslem zkrátit daň vyhotovili nepravdivé doklady a podali nepravdivé daňové přiznání a již tak svým jednáním začali naplňovat skutkovou podstatu uvedeného trestného činu. Subjektivní stránka pokusu trestného činu na straně obviněného je mimo výslovného konstatování jeho úmyslu ve skutkové větě dokreslována též zjištěními, podle kterých celou „akci“ v P. n./L. zajišťoval a podle kterých si obviněný Mgr. L. T. bez jeho součinnosti nemohl opatřit údaje o výši vyfakturovaných plnění, která ve svém souhrnu představovala společností Trendstav, a. s., uplatněnou daň na vstupu.
Podle státního zástupce jsou poněkud nelogické dovolatelovy námitky o nedostatku příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem, a o nedostatku zavinění k této příčinné souvislosti. Jednání obviněného totiž zůstalo nedokonáno ve stadiu pokusu a pro tuto vývojovou fázi trestné činnosti je typické, že ke vzniku škodlivého následku vůbec nedojde. Za této situace se samozřejmě ani příčinná souvislost mezi jednáním a následkem nemohla plně rozvinout. Nicméně, pokud by daňový orgán tato přiznání bez dalšího akceptoval a došlo by ke zkrácení daňové povinnosti, nepochybně by se tak stalo jedině v důsledku ve skutkové větě popsaného jednání obviněných.
Státní zástupce dále poukázal na to, že zamýšleným následkem trestného činu bylo zkrácení konkrétní daňové povinnosti konkrétního plátce daně – společnosti Trendstav, a. s. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je naprosto irelevantní, že v důsledku „zastíracích manévrů“ pachatelů (daňová přiznání J. N. byla vyplněna až v době probíhající daňové kontroly – viz str. 4 rozsudku) došlo k tomu, že daňová povinnost byla daňovým orgánem vyměřena svědku J. N. a popř. jím i zčásti uhrazena. Pokud dovolatel tvrdí, že jmenovanému svědku byla zaplacena cena díla, pak opět nejde o skutkové zjištění učiněné soudy, ale o vlastní skutkové tvrzení dovolatele. V tomto směru lze poukázat na v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně citovanou výpověď svědka J. N., podle které byl kontaktován a instruován obviněným Mgr. L. T. a následně i obviněným Ing. M. S. v tom směru, aby při výslechu pracovníky finančního úřadu nebo policií v rozporu se skutečností uvedl, že práce skutečně provedl a doklady vystavil; obviněný Ing. M. S. mu následně poskytl prostředky v hotovosti na úhradu DPH z předmětné transakce. K tomu státní zástupce doplnil, že výše naznačený postup obviněného, který byl reakcí na probíhající kontrolu finančního úřadu a směřoval k zakrytí již spáchaného pokusu trestného činu, v žádném případě nelze považovat za dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Pro úplnost státní zástupce ještě dodal, že podle skutkových zjištění na str. 3 až 4 rozhodnutí odvolacího soudu fakturované práce zřejmě nebyly provedeny vůbec nebo ve výrazně menším rozsahu. Dovolatel si tedy opět „upravuje“ skutková zjištění, pokud v dovolání kategoricky tvrdí, že sporné práce byly provedeny. Tato jeho tvrzení jsou ovšem z hlediska jeho trestní odpovědnosti irelevantní, když podstatné je, že dodávky zboží a prací nebyly v žádném případě provedeny J. N.
Státní zástupce v závěru svého vyjádření shrnul, že ty námitky obviněného, které lze s jistou tolerancí podřadit pod deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil, nemohly obstát. Šlo především o výhradu, kterou s odkazem na rozhodnutí Finančního úřadu v H. K. vytýkal údajně nesprávné řešení předběžné otázky vztahující se k okamžiku vzniku daňové povinnosti. Taková námitka totiž směřuje výlučně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Otázka vzniku a existence daňové povinnosti je u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. nepochybně otázkou viny, kterou řeší orgány činné v trestním řízení (tedy i soudy) samostatně (srov. §9 odst. 1 tr. ř.). Zmíněná námitka dovolatele – jak na to správně poukázal již státní zástupce – navíc nemá oporu ani v odůvodnění soudních rozhodnutí a do jisté míry je i v rozporu i s jeho vlastní argumentací (srov. závěr jeho podání), kde se zmiňoval o vyměření daňové povinnosti společnosti Trendstav, a. s., za IV. čtvrtletí roku 2004 (a v této souvislosti dokonce o protiprávním obohacení státu).
Pod uplatněný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) nelze podřadit ani námitky, jimiž dovolatel ve svém podání nepřímo napadal způsob hodnocení důkazů, jak jej učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Je totiž zřejmé, že teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
S ohledem na právě uvedené nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že všechny až doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo jednak o námitku, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a jednak o námitku neexistence příčinné souvislosti mezi zjištěným jednáním a trestněprávně relevantním následkem a nenaplnění subjektivní stránky úmyslného zavinění ve vztahu k této příčinné souvislosti a ke škodlivému následku.
Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání skutku) se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a takovým činem způsobí značnou škodu.
Jelikož jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována, je třeba připomenout ustanovení §4 tr. zák., podle něhož trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé) .
Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák.).
K námitce obviněného, že skutkový stav nevykazuje znaky spolupachatelství pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §9 odst. 2 tr. zák., §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. je třeba uvést, že z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že (obviněný) se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu ve větším rozsahu zkrátit daň a způsobit tak značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. I když tato právní věta neobsahuje výslovné vyjádření, že se tak stalo „společným jednáním dvou nebo více osob“ (srov. shora §9 odst. 2 tr. zák.), nelze pochybovat o tom, že obviněný jednal jako spolupachatel ve smyslu citovaného ustanovení.
Skutková věta výroku odsuzujícího rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění totiž obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. spáchaného ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. naplňují. Podává se z ní, že obviněný „… po společné domluvě v blíže nezjištěné době kolem září 2004 … v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty odváděnou spol. Trendstav, a. s., za III. a IV. čtvrtletí roku 2004 neoprávněným uplatněním daně na vstupu na podkladě fiktivně vystavených účetních (daňových) dokladů v souvislosti s realizací díla … pro fi. P. V. – E. … předstírali, že sjednané práce formou subdodávky realizovala firma J. N. … registrovaná jako plátce DPH, za tímto účelem společně s L. T. … opatřili … smlouvu o dílo ze dne 16. 9. 2004 … kupní smlouvu ze dne 10. 8. 2004 a faktury: ze dne 29. 9. 2004 … ze dne 25. 10. 2004 … přičemž uvedené jednání směřovalo k získání výhody spočívající v tom, že bude daň z přidané hodnoty za III. čtvrtletí roku 2004 snížena o částku 172.900,- Kč a ve IV. čtvrtletí 2004 o částku 340.290,- Kč …“. Už tato skutková zjištění dostatečně svědčí o správnosti závěru soudů obou instancí, že dovolatel jednal jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. pokusu jmenovaného trestného činu. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí sice opomněl tento právní závěr odůvodnit, odvolací soud však jeho pochybení napravil (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení). K dovolatelově námitce, že soud zcela rezignoval na povinnost zjistit míru účasti každého ze spoluobviněných na jednání, které považoval za trestněprávně relevantní, stačí dodat, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že oba (původně) obvinění (tj. Ing. M. S. a Mgr. L. T.) jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., neměla míra účasti každého z nich na trestním jednání na tento závěr žádný vliv (význam by mohla mít leda v případě závěru o jiné formě trestné součinnosti, příp. při úvahách o druzích a výměrách trestů obviněným ukládaných).
Zjištěným jednáním byla u dovolatele evidentně naplněna i zákonem požadovaná subjektivní stránka ve formě úmyslu. Jakkoliv tento závěr opomenuly odůvodnit ve svých rozhodnutích dokonce oba soudy, nelze pochybovat o tom, že dovolatel jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Pro tento závěr svědčí jak skutkové zjištění obou soudů, že oba obvinění vedeni společným úmyslem zkrátit daň vyhotovili nepravdivé doklady a podali nepravdivé daňové přiznání, čímž již začali naplňovat skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, tak jejich další skutkové zjištění, že (dovolatel) celou „akci“ v P. n./L. zajišťoval, a že druhý z nich (původně spoluobviněný Mgr. L. T.) bez součinnosti dovolatele nemohl opatřit údaje o výši vyfakturovaných plnění, která ve svém souhrnu představovala společností Trendstav, a. s., uplatněnou daň na vstupu (srov. stranu 12 rozsudku nalézacího soudu a stranu 4 usnesení odvolacího soudu).
Mezi zaviněným (úmyslným) jednáním obviněného a zamýšleným následkem (získání výhody spočívající v tom, že daň z přidané hodnoty bude snížena za III. čtvrtletí roku 2004 o částku 172.900,- Kč a ve IV. čtvrtletí 2004 o částku 340.290,- Kč – tedy celkem o částku 513.190,- Kč) je mimo jakoukoliv pochybnost dána příčinná souvislost. Jak na to přiléhavě poukázal již státní zástupce, jednání obviněného zůstalo nedokonáno ve stadiu pokusu, přičemž pro tuto vývojovou fázi trestné činnosti je typické, že ke vzniku škodlivého následku vůbec nedojde. Třebaže za této situace se příčinná souvislost mezi jednáním a následkem nemohla plně rozvinout, nelze nevidět, že pokud by daňový orgán obě předložená přiznání bez dalšího akceptoval, došlo by ke zkrácení daňové povinnosti právě v důsledku jednání dovolatele (a rovněž původně spoluobviněného Mgr. L. T.) popsaného ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
Se státním zástupcem se Nejvyšší soud identifikoval i v tom, že zamýšleným následkem obou spolupachatelů pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. bylo zkrácení konkrétní daňové povinnosti konkrétního plátce daně – společnosti Trendstav, a. s. Proto z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele je naprosto irelevantní, že v důsledku „zastíracích manévrů“ obou spolupachatelů (daňová přiznání J. N. byla vyplněna až v době probíhající daňové kontroly, jak zjistil soud prvního stupně – srov. stranu 4 jeho rozsudku) došlo k tomu, že daňová povinnost byla daňovým orgánem vyměřena svědku J. N. a popř. jím i zčásti uhrazena.
Tvrdil-li dovolatel v této souvislosti, že svědku J. N. byla zaplacena cena díla, pak jde o jeho vlastní skutkové tvrzení, nikoliv o skutkové zjištění učiněné soudy obou instancí. Ty naopak z výpovědi jmenovaného svědka zjistily, že (jmenovaný svědek) byl kontaktován a instruován nejprve (původně) obviněným Mgr. L. T. a následně i dovolatelem v tom směru, aby při výslechu pracovníky finančního úřadu nebo policií v rozporu se skutečností uvedl, že práce skutečně provedl a doklady vystavil (dovolatel mu následně poskytl prostředky v hotovosti na úhradu DPH z předmětné transakce). Takové počínání dovolatele, které bylo reakcí na probíhající kontrolu finančního úřadu a směřovalo k zakrytí již spáchaného pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., rozhodně nelze považovat za dobrovolné upuštění od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Z těchto podstatných důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a