ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1468.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1468/2011 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2011 o dovolání obviněného A. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2011, sp. zn. 6 To 224/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T 21/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2011, sp. zn. 27 T 21/2011 byl obviněný A. N. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný dne 5. 2. 2011 kolem 22.30 hod. v Ú. n. L. , ul. H. na tamní služebně Policie České republiky, kde se tím časem nacházel zadržen podle §26 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb. z důvodu podezření ze spáchání přestupku v Ú. n. L. , ul. J. P. poblíž domu v úmyslu působit na výkon pravomoci službu konajících příslušníků Police České republiky nejprve postupně slovně napadnul vulgárními výroky uvedenými ve spise službu konajícího policistu pprap. Bc. Tomáše Radu a následně mu vyhrožoval, že až bude propuštěn, tak ho zabije, a aby dodal svým výrokům na důraze, tak vykopnul železnou mříž oddělující policejní služebnu od místnosti pro příjem oznámení a kopnutím poškodil vstupní dveře policejní služebny, takže jmenovaný službu konající policista byl nucen přivolat na pomoc radiostanicí policejní hlídku ve složení nstržm. Michal Matiscsák a prap. Aleš Peresoljak a hlídku strážníků městské police ve složení Kamil Mastík, Jan Kozelka a Jan Dima, avšak obviněný i v přítomnosti policejních posil dále pokračoval ve svém trestném jednání, kopal do dveří policejní služebny a slovně napadnul vulgárními výroky, uvedenými ve spise službu konajícího policistu nstržm. Michala Matiscsáka a následně mu vyhrožoval, že až ho potká venku, tak ho zabije, a zabije také jeho manželku, takže tímto svým jednáním v obou napadených policistech vzbudil důvodné obavy, že své výhružky splní, a od tohoto svého protiprávního jednání upustil až poté, co proti němu bylo v souladu se zákonem použito ze strany příslušníků Policie České republiky donucovacích prostředků.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný A. N. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 6 To 224/2011 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Svatopluka Bundy dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dále že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutek, tak jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, neboť dle jeho názoru nešlo o trestný čin, ale v první fázi mohlo jít pouze o přestupek proti veřejnému pořádku. Dále zdůraznil, že před projednávaným skutkem byl zcela bezdůvodně eskortován ve služebním vozidle PČR Ústí nad Labem do objektu této police, tam byl izolován v cele, přičemž zde neměl dostatek kyslíku. Jeho žádosti o umístění jinde nebylo vyhověno a naopak byl následně provokován příslušníky tamní policie, bylo proti němu postupně používáno různých donucovacích prostředků a to zcela zbytečně, neboť každým takovým postupem vyvolávali policisté stále větší averzi dovolatele vůči nim. Byl provokován rovněž použitím obranného spreje, což vedlo k tomu, že dovolatel použil nevhodných výrazů a choval se tak, jak by se jinak v případě, že by kasr použit nebyl, nechoval. Má tedy zato, že právě netaktický postup policistů jej vyprovokoval k jednání, které je považováno za jednání trestné a které bylo kvalifikováno jako přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navíc dle názoru dovolatele existuje určitý nesoulad mezi skutkovým stavem, který popisuje on a který považuje za objektivní a mezi skutkovým stavem a posléze i právními závěry, které zjistily a do svých rozhodnutí převzaly soudy. Z tohoto důvodu se proto necítí vinným v plném rozsahu z jednání, které je popsáno v citovaných rozhodnutích soudů. Trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou se mu pak jeví jako nepřiměřeně přísný. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (zřejmě míněno usnesení tohoto soudu) ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 6 To 224/2011 a posléze i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2011, č. j. 27 T 21/2011-89 zrušil a poté podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat, a dále vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo nejprve zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze v převažující části podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá i nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují v převažující části právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, když zejména namítá, že soud prvního stupně stejně jako soud odvolací nevzaly v úvahu, že byl ke svému jednání vyprovokován chováním policistů. To je nakonec zřejmé i z formulace závěru dovolání, dle kterého „existuje nesoulad mezi skutkovým stavem, který považuje za objektivní dovolatel a skutkovým stavem který zjistily soudy“. Námitky, které dovolatel takto v rámci dovolání uplatnil ve vztahu ke skutkovým zjištěním, jsou tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
Jen pro úplnost tak lze dodat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházely přitom zejména z výpovědi svědků M. V. , T. R. , M. M. , A. P. , J. D. , K. M. a J. K. , kteří vesměs potvrdili, že obviněný byl agresivní a nejen že nebyl nijak provokován přítomnými osobami, nýbrž právě naopak svou agresí reagoval na uklidňující snahy přítomných. Tyto důkazy si plně korespondují a společně tak vyvracejí obhajobu obviněného a vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že se obviněný jednání popsaného ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 27 T 21/2011 skutečně dopustil.
Jiná situace je stran námitky obviněného ohledně nesprávného právního posouzení skutku (resp. ohledně toho, že dovolatel nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když jeho jednání by bylo možno posoudit maximálně jako přestupek proti veřejnému pořádku), neboť tuto je nutno označit jako relevantní a odpovídající dovolatelem uplatněným dovolacím důvodům, nicméně je nutno ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví, nebo způsobením značné škody v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby.
Ze skutkových zjištění soudů, opírajících se o celou řadu ve věci provedených důkazů a podrobně popsaných ve výrokové části rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 27 T 21/2011, v tomto směru vyplynulo, že obviněný jednak vyhrožoval usmrcením službu konajícím policistům Bc. Tomáši Radovi a Michalu Matiscsákovi, a jednak vyhrožoval v přítomnosti policistů (a to nejen příslušníků Policie České republiky, ale i strážníků městské policie), provádějících proti němu oprávněný zákrok, i usmrcením manželky policisty Michala Matiscsáka.
Ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je třeba za úřední osobu považovat mimo jiné i příslušníky bezpečnostního sboru nebo strážníky obecní police, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.
Z uvedeného vyplývá, že všichni přítomní příslušníci Policie České republiky jakož i strážníci městské policie, kteří se v době skutku na policejní služebně nacházeli a podíleli se v rámci svých pravomocí na zákroku vůči obviněnému (který byl správně vyhodnocen jako zákonný a to včetně použití donucovacích prostředků), požívali ochrany úřední osoby ve smyslu ustanovení §326 tr. zákoníku.
Dále je třeba uvést, že Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudů, že v případě obviněným pronesených výhrůžek, navíc doprovázených intenzivním agresivním chováním obviněného, jež se projevovalo nejen vulgárním urážením přítomných osob, nýbrž i poškozováním zařízení policejní služebny, šlo o výhrůžky, jež musely být přítomnými osobami posouzeny jako výhrůžky vážně pronesené, jež navíc byly i způsobilé s ohledem na osobu obviněného (jež byl v minulosti opakovaně soudně trestán i pro násilné jednání) vyvolat důvodnou obavu z jejich uskutečnění.
Nepochybně pak z učiněných skutkových zjištění vyplývá rovněž to, že obviněný předmětné výhrůžky vůči policistům použil právě v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a že takto z hlediska subjektivní stránky jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud tedy soudy toto jednání obviněného kvalifikovaly jako výše popsaný přečin, pak podle názoru dovolacího soudu nijak nepochybily. Je totiž zřejmé, že soudy učinily ve vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty tohoto přečinu zcela konkrétní skutková zjištění, která následně okresní soud popsal v tzv. skutkové větě výroku o vině. Postupoval přitom zcela v souladu s §120 odst. 3 tr. ř., když uvedl potřebné konkrétní okolnosti, v nichž po objektivní i subjektivní stránce spatřuje naplnění skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přitom mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy tedy na základě dostatečně provedeného důkazního řízení ustálily řádně skutkový stav, jenž podřadily pod odpovídající právní kvalifikaci. Námitka dovolatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek proti veřejnému pořádku (bez bližšího upřesnění příslušného a odpovídající zákonného ustanovení) je zcela nedůvodná, neboť v úvahu odpovídající ustanovení §47 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (upravující přestupky proti veřejnému pořádku), nepostihuje jednání obviněného v plném rozsahu, když uvedeného přestupku dle citovaného ustanovení se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci. Nepřípadné pak je rovněž ustanovení §49 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb. upravující přestupky proti občanskému soužití. V daném případě totiž učiněná skutková zjištění jdou zcela nad rámec znaků uvedených přestupků.
Pokud dovolatel dále namítl, že trest, který mu byl uložen, je nepřiměřeně přísný, pak je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. P ochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř., tj. ani prostřednictvím dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami dovolatele více nezabýval.
V souvislosti s argumentací obviněného považuje Nejvyšší soud opětovně za potřebné zdůraznit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který není druhou alternativou odvolání. Na tomto místě je pak potřebné konstatovat, že obsahově shodné námitky, které byly uplatněny v řízení o dovolání, zazněly ve své podstatě již v rámci uplatněné obhajoby před soudem prvního stupně, a byly rovněž uplatněny před soudem odvolacím. Pro případ takového okruhu námitek je nezbytné upozornit na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, byť část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího důvodu právně irelevantní, tudíž by ohledně nich přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda