ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.155.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 155/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2011 o dovolání obviněného Ing. P. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2010, sp. zn. 5 To 480/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 267/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 89 T 267/2009, byl obviněný Ing. P. K. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. a byl mu za to uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, dále trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 25 měsíců a peněžitý trest ve výši 35 000 Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Brně podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. P. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podaném dovolání obviněný zrekapituloval závěry soudů obou stupňů s tím, že svědčí o nesprávném právním posouzení skutku, jehož se podle zjištění soudů měl dopustit v podstatě tak, že v B. dne 18. 6. 2009 v ranních hodinách po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní automobil zn. Nissan Patrol, přičemž ve 02.55 hod. byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR a v jeho krvi se v době řízení nacházelo nejméně 2,07 promile alkoholu.
Vytkl soudům, že řádně nezjistily skutkový stav posuzované věci, a to především s ohledem na způsob, jakým byly hodnoceny prováděné důkazy. Dále namítl, že pominuly závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Zdeňka Krejzlíka. Tento znalec poukázal na výrazný rozdíl mezi výsledky dechových zkoušek, klinického vyšetření a závěry biochemické laboratoře Úrazové nemocnice v Brně. V této souvislosti obviněný namítl, že Úrazová nemocnice v Brně není oprávněna provádět vyšetření krve pro potřebu orgánů činných v trestním řízení, vyšetření bylo provedeno pouze jednou metodou a proto nebyla objektivně zjištěna hladina alkoholu v jeho krvi. Výsledek krevní zkoušky uskutečněný v Úrazové nemocnici Brno byl proveden v rozporu s platnými směrnicemi Ministerstev vnitra a zdravotnictví a proto jej nelze použít jako důkaz ke stanovení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době řízení motorového vozidla. Závěr o jeho vině pak nebylo možno dovodit ani z výpovědí policistů – svědků Prokopa a Šmerdy, kteří se vyjádřili pouze tak, že z jeho dechu cítili alkohol. V tomto směru nelze přehlédnout, že svědci s ohledem na časový odstup, jakož i množství jimi prováděných kontrol řidičů, zřejmě vycházeli z pořízeného úředního záznamu, což vzbuzuje pochybnosti o procesní použitelnosti jejich svědectví. V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel zpochybňuje toliko skutková zjištění soudů, nikoliv však vady v právním posouzení zjištěných skutkových okolností. Uplatněné dovolací námitky obviněného tak neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno,v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům obou stupňů především vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení provedených důkazů, popřípadě v důsledku použití nepřípustného důkazního prostředku.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Na základě obsahu spisu je především třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů (srov. zejména str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 usnesení odvolacího soudu).
Soudy se také podrobně a pečlivě vypořádaly s tvrzením dovolatele o nepoužitelnosti vyšetření krve obviněného provedeného Úrazovou nemocnicí v Brně a také náležitě odůvodnily svůj postoj k znaleckému posudku z odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Krejzlíka. Dále je třeba připomenout, že z protokolu o lékařském vyšetření na alkohol v krvi obviněného vyplývá, že vzorek krve byl Úrazovou nemocnicí v Brně zkoumán opakovaně metodou plynové chromatografie, jakož i metodou enzymatickou.
Soudy se patřičně vypořádaly též s námitkou, že Úrazová nemocnice v Brně není určena Ministerstvem zdravotnictví jako laboratoř oprávněná k provádění vyšetření na množství alkoholu v krvi pro forenzní účely s tím, že jen tato skutečnost nebrání použití tohoto vyšetření jako důkazu v trestním řízení.
V tomto směru lze odkázat na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., podle něhož, může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Jen ten fakt, že lékařské vyšetření na zjištění alkoholu v krvi provedla laboratoř, která není k tomu výslovně určena, nezpůsobuje nepoužitelnost tohoto důkazního prostředku, zvláště, když toto vyšetření provedla i metodami, které se k tomuto účelu jinak používají. Nejvyšší soud z tohoto pohledu nemá důvodu závěry obou nižších soudů jakkoli zpochybňovat, zvláště když odpovídají nejen svědectví policistů Michala Prokopa a Jiřího Šmerdy, kteří v podstatě shodně popsali evidentní známky požití alkoholu u obviněného v době, kdy u něj jako u řidiče motorového vozidla prováděli kontrolu, ale též výsledkům opakovaných dechových zkoušek (viz č. l. 46-47 spisu). K problematice použitelnosti tohoto důkazního prostředků lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že výsledek dechové zkoušky nelze bez dalšího odmítnout jako důkaz jen proto, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá i ostatním provedeným důkazům. Nejvyšší soud nemá důvod se v této věci od tohoto právního názoru jakkoli odchylovat.
V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík