ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.109.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 109/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného V. L. , proti povinnému M. S. , zastoupenému JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem se sídlem v Podbořanech, Masarykovo náměstí 14, pro částku 39.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. Nc 3619/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 2. 6. 2009, č. j. 9 Co 629/2008-77, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 5. 2008, č. j. Nc 3619/2003-62, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tvrzením, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v závěru, že k zániku vymáhaného práva lze přihlédnout jen tehdy, došlo-li k němu po vydání exekučního titulu; tato podmínka, jak plyne z tvrzení samotného povinného splněna, nebyla, jelikož vymáhaná pohledávka i podle něho samotného byla zaplacena před vydáním podkladového směnečného platebního rozkazu.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda „vymáhání pohledávky v exekučním řízení, která byla již dříve, před právní mocí exekučního titulu, zaplacena, je či není v rozporu s dobrými mravy, případně zda jde ze strany oprávněného o zneužití práva a zda soud neměl s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku odepřít oprávněnému soudní ochranu výkonu jeho práva“), povinný namítá, že „směnka, jež byla předmětem nalézacího řízení, byla vystavena v souvislosti s uzavřením leasingové smlouvy jako záruka za zaplacení pohledávky z této smlouvy, a že měla být použita pouze v případě, že závazek ze smlouvy splněn nebude.“ Přestože povinný zaplatil leasingové splátky i celý dluh řádně a včas, byla směnka uplatněna v nalézacím řízení, v němž byl vydán podkladový směnečný platební rozkaz. Dluh ze směnky byl tedy podle něho vymáhán neoprávněně a pokud povinný proti směnečnému platebnímu rozkazu „nebrojil odpovídajícím způsobem“, takže platební rozkaz nabyl právní moci, je tomu tak „z větší části jeho vlastní vinou, totiž z důvodu neznalosti práva“. Je-li tedy v exekučním řízení vymáhán neexistující dluh, jde podle povinného o zneužití práva ze strany oprávněného a „soud by měl takovému výkonu zabránit, ochranu mu odepřít a exekuční řízení zastavit.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Důvody zániku vymáhaného práva jsou uvedeny v hmotném právu, např. v ustanovení §559 až 587 občanského zákoníku. Při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. lze k zániku vymáhaného práva přihlédnout zásadně jen tehdy, jestliže k němu došlo v době po (viz doslovné znění uvedeného zákonného ustanovení) vydání rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení exekuce. Okolnosti, které znamenají zánik práva a které nastaly před vydáním tohoto titulu, zákon umožňuje uplatňovat jen v nalézacím řízení způsobem k tomu předepsaným. Skutečnost, kdy nastala právní moc nebo vykonatelnost vykonávaného rozhodnutí, je z tohoto hlediska nerozhodná (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2242 s., vysvětl. 10)
K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá ani námitka, že výkon práva ze strany oprávněné je v rozporu s dobrými mravy; závěr, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému ustanovením §251 o.s.ř. pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně, dovodil Nejvyšší soud v usnesení z 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003 pod poř. č. 67.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu