ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1496.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1496/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného REAFIN, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Ke Krči 999/18, identifikační číslo osoby 252 37 012, proti povinnému Mgr. J. H. , pro 638.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 24 Nc 2826/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2008, č. j. 13 Co 411/2008-90, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 24 Nc 2826/2007-80, zamítl návrh povinného ze dne 25. 2. 2008 a ze dne 1. 4. 2008 na odklad a zastavení exekuce a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil odvolateli v tom, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má stejně jako notářský zápis jen formální charakter, že exekutor či notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by zkoumal její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž dává souhlas k jeho vykonatelnosti. Jinak stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinný neprokázal, že ve skutečnosti s oprávněným žádnou smlouvu o půjčce neuzavřel, přičemž také vycházel ze zjištění okresního soudu o tom, že povinný uznal svůj závazek vůči společnosti ORFIN GROUP s. r. o. ve výši 638 000,- Kč a zavázal se jej zaplatit nejpozději do 15. 3. 2007 (Prohlášení o uznání dluhu a dohoda o způsobu jeho úhrady ze dne 21. 11. 2006, učiněné za účasti rozhodce Dr. Mgr. J. F., CSc., č. l. 54). Dále se uvedené strany shodly za účasti stejného rozhodce, že dne 21. 11. 2006 uzavřely smlouvu o půjčce na částku 178 000,- Kč se splatností do 31. 12. 2007 včetně, dne 1. 3. 2007 smlouvu o půjčce na částku 460 000,- Kč se splatností ke dni 31. 12. 2007 včetně, dne 1. 3. 2007 byla uzavřena smlouva o půjčce na částku 635 000,- Kč se splatností ke dni 15. 3. 2007, která je vyjádřením součtu půjčky ze dne 21. 11. 2006 ve výši 178 000,- Kč a půjčky ze dne 1. 3. 2007 ve výši 460 000,- Kč (usnesení rozhodce /ad hoc/ Dr. Mgr. J. F., CSc, ve věci dohody o nápravě vztahu ze dne 30. 3. 2007, č. l. 55). Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 22. 3. 2007 (č. l. 58) pak oprávněná prokázala, že na ni přešla pohledávka za povinným.
Povinný v dovolání uvedl, že proti jednatelům oprávněné společnosti je v souvislosti s ním vedeno trestní řízení u Krajského ředitelství policie Západočeského kraje pro podezření z podvodu (č. j. KRPK-250-8/TČ-2009-030381). Namítá, že řízení obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že z §153 o. s. ř. vyplývá, že „soud je během řízení povinen provést všechny potřebné důkazy a objasnit podstatu věci, zejména když návrh na provedení důkazu ze strany povinného byl podán“. Podle obsahu spisu „nebyly splněny povinnosti uložené v §153 o. s. ř., které mají po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí soudu“. Uvedl také, že nesplnění těchto povinností má za následek nesprávné posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (ve vztahu k zastavení exekuce) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv povinný přikládá napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Namítá-li totiž, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přichází do úvahy pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07 či ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10).
V souzené věci uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, nemají přesah do roviny zásadního posouzení procesních norem a nelze jimi přípustnost dovolání založit. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, tudíž není přípustné.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, rovněž není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod poř. č. 233).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu