ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.170.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 170/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného JUDr. S. C. , zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 24, proti povinné Sokras, s.r.o. , se sídlem Staré Splavy 82, PSČ 471 63, identifikační číslo osoby 613 26 674, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 10, pro 6.853.058,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 Nc 4636/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec ze dne 5. září 2008, č. j. 35 Co 408/2007 - 147, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 23. 3. 2007, č. j. 14 Nc 4636/2005 - 83, zastavil exekuci nařízenou na majetek povinné (podle notářských zápisů notářky JUDr. Jany Vaňkové ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. NZ 180/2005, N 186/2005 a NZ 179/2005, N 185/2005) rozhodnutím téhož soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 14 Nc 4636/2005 - 6 (výrok I.), zrušil dosud vydaná rozhodnutí o nákladech této exekuce, která postihují majetek povinného, obsažená v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2005, č. j. 14 Nc 4636/2005 - 6 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení o zastavení exekuce a nákladů exekuce (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně z notářského zápisu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. NZ 179/2005, N 185/2005, zjistil, že obchodní společnost Sokras, s.r.o., zastoupená jednatelem M. G., jako dlužník, učinila uznání závazku (dluhu) ve výši 4.063.017,- Kč ve prospěch JUDr. S. C., který se stal věřitelem jako postupník na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2005 a jejího dodatku č. 1, uzavřené s postupitelem obchodní společností Gedos s.r.o. Z uznání dále vyplývá, že pohledávka vznikla z nezaplacení daňových dokladů - faktur za dodávku stavebních výkonů, materiálu a prací v letech 1995-1997, které byly následně se souhlasem orgánů postupitele a dlužníka zaúčtovány jako finanční půjčky poskytnuté na provozní a investiční účely dlužníka. Pohledávka byla účtována fakturou č. 2195089 ze dne 1. 6. 1995 ve výši 2.691.887,- Kč se splatností dne 23. 6. 1995, fakturou č. 2195099 ze dne 15. 6. 1995 ve výši 946.130,- Kč se splatností dne 30. 6. 1995 a fakturou č. 2197154 ze dne 9. 10. 1997 ve výši 625.000,- Kč se splatností 20. 10. 1997. Celková dlužná částka ve výši 4.263.017,- Kč byla ponížena o plnění ve výši 200.000,- Kč a ke dni podpisu notářského zápisu činila 4.063.017,- Kč. Z notářského zápisu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. NZ 180/2005, N 186/2005, pak vyplývá, že obchodní společnost Sokras, s.r.o., zastoupená jednatelem M. G., jako dlužník, uznala závazek (dluh) ve výši 2.790.041,- Kč ve prospěch JUDr. S. C., který se stal věřitelem jako postupník na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 5. 2005 a jejího dodatku č. 1, uzavřené s postupitelem M. G.. Z tohoto uznání se podává, že pohledávka vznikla z titulu poskytnutých půjček do společnosti a na úhradu závazků společnosti Sokras, s.r.o. v období od 24. 5. 1994 do 19. 3. 1997, jak vyplývá z uznání dluhu ze dne 31. 12. 1998. Celková dlužná částka ke dni podpisu notářského zápisu činila 2.790.041,- Kč. Okresní soud se nejprve zabýval námitkou povinné o neplatnosti smluv o postoupení pohledávek oprávněnému ze dne 14. 3. 2005 (z původního věřitele GEDOS s.r.o.) a ze dne 2. 5. 2005 (z původního věřitele M. G.), přičemž dospěl k závěru, že obě tyto smlouvy jsou absolutně neplatné podle §37 obč. zák. pro neurčitost, neboť z nich nelze „nezaměnitelně“ dovodit, které konkrétní pohledávky jimi byly (měly být) postoupeny (za absolutně neplatné z důvodu neurčitosti považoval rovněž uznání dluhu ze dne 31. 12. 1998, na něž odkazuje smlouva o postoupení pohledávky ze dne 2. 5. 2005, uzavřená mezi postupitelem M. G. a oprávněným jako postupníkem); na základě toho dovodil, že oprávněný není aktivně věcně legitimován k vymáhání pohledávky a že je tak dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Následně se okresní soud zabýval otázkou, zda výše uvedený závěr mohlo zhojit uznání dluhu povinné ze dne 15. 6. 2005, obsažené v notářských zápisech JUDr. Vaňkové sp. zn. 180/2005, N 186/2005 (v případě původního věřitele M. G.) a sp. zn. NZ 179/2005, N 185/2005 (v případě původního věřitele GEDOS s.r.o.); v tomto směru uzavřel, že uznání dluhu původního věřitele M. G. je pro neurčitost absolutně neplatné podle §37 obč. zák., a v uznání dluhu původního věřitele GEDOS s.r.o. je sice dlužná pohledávka specifikována v souladu s §323 obch. zák., povinná však v řízení prokázala, že oprávněný není k vymáhání pohledávky aktivně legitimován, neboť smlouva o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2005 je pro neurčitost absolutně neplatná, a práva z této pohledávky tak na něj nepřešla. Ve vztahu k „pohledávkám vyúčtovaným fakturou č. 2195089 a č. 2195099“ posoudil vznesenou námitku promlčení jako důvodnou, neboť pohledávky z těchto faktur mohly být uplatněny u soudu dne 26. 6. 1995, resp. dne 3. 7. 1995 (a promlčeny podle §408 odst. 1 obch. zák. tak byly dne 27. 6. 2005, resp. dne 4. 7. 2005), avšak návrh na exekuci postihující majetek povinné byl podán u soudu až dne 11. 7. 2005. Dále okresní soud uvedl, že k promlčení práva došlo bez ohledu na návrh oprávněného na zřízení soudcovského zástavního práva ze dne 22. 6. 2005, neboť tento návrh nestaví ve smyslu §402 obch. zák. běh „absolutní“ desetileté promlčecí doby podle §408 odst. 1 obch. zák. Uznání závazků ze dne 15. 6. 2005 tedy nedostatek aktivní věcné legitimace oprávněného k vymáhání pohledávek nezhojilo.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec usnesením ze dne 5. 9. 2008, č. j. 35 Co 408/2007 - 147, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. částečně potvrdil a částečně změnil tak, že „exekuci nařízenou na majetek povinné usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 7. 2005, č. j. 14 Nc 4636/2005 - 6, zastavil co do vymáhaných pohledávek ve výši 6.228.058,- Kč, co do vymáhané pohledávky ve výši 625.000,- Kč (exekučním titulem ve vztahu k této pohledávce je notářský zápis sepsaný JUDr. Janou Vaňkovou, notářkou v Praze, ze dne 15. 6. 2005, NZ 179/2005, N 185/2005, kdy jde o finanční částku vyúčtovanou fakturou č. 2197154 ze dne 9. 10. 1997 splatnou 20. 10. 1997) návrh povinného na zastavení exekuce zamítl“, a výroky II., III. a IV. usnesení okresního soudu zrušil. Odvolací soud, poté co zopakoval dokazování, na rozdíl od soudu prvního stupně učinil závěr, že uznání dluhu ze dne 31. 12. 1998 a následně ze dne 22. 12. 2002 „je dostatečně určitým právním úkonem“ a že tudíž smlouva o postoupení pohledávky ze dne 14. 3. 2005 je platná. Zdůraznil, že z §408 odst. 2 obch. zák. plyne, že jej lze aplikovat jen na exekuční tituly vydané v soudním nebo rozhodčím řízení, tedy nikoli na notářské zápisy se svolením k vykonatelnosti. Jelikož v dané věci povinná vznesla námitku promlčení, přičemž exekuční řízení bylo zahájeno dne 11. 7. 2005, a tedy v běhu promlčecí doby bylo exekuční řízení zahájeno pro pohledávku 625.000,- Kč, vyúčtovanou fakturou č. 2197154 (původně 945.716,- Kč), splatnou dne 20. 10. 1997, pak ve vztahu k této pohledávce nemůže být námitka promlčení úspěšná. Za správný však považoval závěr soudu prvního stupně, že právo na vymožení pohledávek vyúčtovaných fakturami č. 2195089 a č. 2195099, splatnými dne 23. 6. 1995 a dne 30. 6. 1995, je promlčeno, neboť mohlo být poprvé uplatněno dne 26. 6. 1995, resp. dne 3. 7. 1995. Námitku oprávněného, že své právo uplatnil včas tím, že dne 22. 6. 2005 podal návrh na zřízení soudcovského zástavního práva pro vymáhanou pohledávku ve výši 6.853.058,- Kč, nepovažoval za důvodnou, neboť řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech není soudním řízením, jež má na mysli §402 obch. zák., jelikož má funkci jen zajišťovací, „nikoliv nalézací“. Odvolací soud proto uzavřel, že je dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve vztahu k pohledávkám identifikovaným fakturami č. 2195089 a 2195099, splatnými dne 23. 6. 1995 a 30. 6. 1995, nikoliv ve vztahu k pohledávce identifikované fakturou č. 2197154, splatnou 20. 10. 1997. Ohledně tvrzené pohledávky původního věřitele M. G. dovodil, že pokud poskytoval povinné (právnické osobě) půjčky či za ni platil něco, co měla plnit ona sama, činil tak jako fyzická osoba, takže jeho nároky vůči ní mají svůj základ v občanskoprávních, nikoli v obchodních vztazích; proto i uznání dluhu ze dne 31. 12. 1998 musí mít náležitosti uvedené v §558 obč. zák. Jelikož však tento právní úkon postrádá určité vymezení jednotlivých uznávaných dluhů co do jejich důvodu, je podle §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné. Z téhož důvodu je neplatná i smlouva o postoupení pohledávky ze dne 2. 5. 2005, uzavřená mezi M. G. a oprávněným, a věřitelem je tak stále M. G. Listinu nazvanou „dohoda o narovnání“ ze dne 13. 5. 2005, předloženou oprávněným, považoval krajský soud za právně bezvýznamnou, neboť nesplňuje náležitosti požadované ustanovením §585 obč. zák. Výroky II., III. a IV. odvolací soud zrušil, neboť exekuce pro část vymáhané pohledávky pokračuje.
Proti části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jíž bylo částečně potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení exekuce, podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť má za to, že řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Domnívá se, že zásadní právní význam pro danou věc má jednak otázka, „zda jsou s podáním návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva spojeny účinky ve vztahu k běhu promlčecí lhůty ve smyslu §402 obch. zák.“, a dále otázka, „zda jsou s exekučním titulem ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti spojeny právní důsledky ve smyslu §408 odst. 2 obch. zák., tedy důsledky obdobné existenci pravomocného rozhodnutí soudu nebo rozhodce“. Dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 365/2005, vyslovuje názor, že ustanovení §402 obch. zák. „hovoří o jakémkoliv právním úkonu, který se považuje za zahájení soudního řízení“, a tedy, že zahájeným řízením může být jakékoli řízení (tj. nejen nalézací) bez ohledu na to, „spěje-li k rozhodnutí nalézacímu, k rozhodnutí v rámci výkonu rozhodnutí či k rozhodnutí s důsledky zajišťovacími“. Pokud pak jde o druhou otázku, považuje závěr odvolacího soudu, že s exekučním titulem ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti nejsou spojeny účinky předvídané §408 odst. 2 obch. zák., tj. že v takovém případě nesvědčí oprávněnému ochranná tříměsíční lhůta pro zahájení řízení o výkon rozhodnutí, za nedůvodně restriktivní. V této souvislosti „připomíná, že úprava ustanovení §408 odst. 2 obch. zák. je starší“ než institut notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, a lze mít proto za to, že pokud by toto ustanovení „vzniklo za existence uvedeného exekučního titulu v právním řádu ČR, pak by zákonodárce tento typ exekučního titulu do předmětného ustanovení též pojal“. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatel spatřuje v tom, že soud neprovedl jím navržené důkazy (výslech svědků M. G., F. N. a A. T.) rozhodné pro právní posouzení věci, na základě nichž by při hodnocení dohody o narovnání ze dne 13. 5. 2005 bylo možno dojít k jiným právním závěrům, než ke kterým dospěl odvolací soud. Dále namítá, že důkaz touto listinou provedl jen odvolací soud, namísto toho, aby rozhodnutí soudu prvního stupně (který též neprovedl všechny navržené důkazy) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení tak, aby účastníci nebyli zkráceni na jejich právu „na dvouinstanční řízení“. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Povinná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 exekučního řádu přípustné.
Oprávněný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice přednesl, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k tomuto závěru dospět nelze.
Otázka, zda jsou s podáním návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva spojeny účinky ve vztahu k běhu promlčecí lhůty ve smyslu §402 obch. zák., byla již Nejvyšším soudem řešena, a to např. v rozhodnutí ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2006, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že za úkon považovaný podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení ve smyslu §402 obch. zák. je třeba považovat návrh, resp. žalobu, jímž je zahájeno nalézací řízení. Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozhodnutí ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1290/2003 [dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3762/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, v němž uvedl, že „§402 obch. zák. upravuje vliv zahájeného soudního řízení (nalézacího) na stavení promlčecí doby tak, že promlčecí doba se zahájením soudního řízení (žalobou na plnění či žalobou na určení) staví; podle ustálené soudní praxe se za úkon považovaný za zahájení soudního řízení pokládá žaloba (§79 odst. 1 o. s. ř.), nikoliv návrh na výkon rozhodnutí (exekuci)], přičemž od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. Z uvedeného vyplývá, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pokud jde o otázku, zda jsou s exekučním titulem ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti spojeny právní důsledky ve smyslu §408 odst. 2 obch. zák., tedy důsledky obdobné existenci pravomocného rozhodnutí soudu nebo rozhodce, pak i tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena např. v usnesení ze dne 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, v němž dovolací soud mj. uvedl, že „I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro soudní výkon rozhodnutí, není - jak vyplývá ze znění §274 písm. e) o. s. ř. - rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny … a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §159 o. s. ř.). … Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter“. K obdobným závěrům dovolací soud dospěl také např. v rozhodnutí ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3103/2005. I v tomto ohledu je tedy napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a ani jedna z vymezených otázek, jimž dovolatel připisuje zásadní právní význam, tak není způsobilá přípustnost dovolání v této věci založit.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání v dané věci taktéž nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005), přičemž o situaci, že by tento dovolací důvod směřoval k podmínce existence právní otázky zásadního významu, se v daném případě nejedná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá v dovoláním napadeném potvrzujícím výroku po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu