ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1742.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1742/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného statutárního města Kladno , se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 44, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti povinnému P. F., pro 300,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 6016/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 9 Co 481/2008-20, takto:
I. Dovolání proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 9 Co 481/2008-20, o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 4. 2. 2008, č. j. 21 Nc 6016/2008-8, kterým okresní soud nařídil exekuci na majetek povinného podle rozhodnutí Magistrátu města Kladna o uložení pokuty ve správním řízení ze dne 15. 5. 2003, č. 0058111, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I). Oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Jitce Studené částku 7 735,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Dospěl k závěru, že exekuční titul nelze vykonat, protože prekluzívní pětiletá lhůta stanovená v 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále též jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), uplynula, jestliže pokuta byla splatná do 31. 5. 2003. I když byl §88 zákona č. 200/1990 Sb. zákonem č. 501/2004 Sb. zrušen, odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2205/2002, dovodil, že je třeba podle tohoto ustanovení postupovat, neboť v době vydání vykonávaného rozhodnutí bylo účinné.
Oprávněný v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Uvedl, že §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., byl článkem XV zákona č. 501/2004 Sb. k 1. 1. 2006 zrušen, aniž bylo upraveno, jak se posuzuje lhůta, která počala běžet před tímto datem. Proto je třeba běh lhůty posuzovat podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 500/2004 Sb.“), jenž ve svém §106 odst. 3 odkazuje na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravující v §70 režim promlčení. Návrh na nařízení exekuce byl podán 28. 1. 2008, a proto šestiletá promlčecí lhůta nemohla uplynout. Dále oprávněný nesouhlasil ani s výroky o nákladech exekuce a nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání ve věci samé (výrok I napadeného usnesení) – přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), odst. 3, §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 a §130 zákona č. 120/2001 Sb. - není důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu nevyplývají. Nejvyšší soud se proto (v mezích právních otázek vymezených dovoláním) zabýval právním názorem odvolacího soudu, že právo vymáhat plnění na základě exekučního titulu, jímž je blok na pokutu, je v projednávané věci prekludováno.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Exekučním titulem je v souzené věci blok na pokutu ze dne 15. 5. 2003, č. 0058111, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit oprávněnému 300,- Kč ve lhůtě patnácti dnů.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1800/2007), uzavřel, že pojí-li se otázky významné pro exekuci správního rozhodnutí s předpisem, na základě něhož byl vydán (přičemž rozhodné je znění předpisu účinné v době vydání rozhodnutí), je také třeba lhůtu, do kdy lze rozhodnutí vykonat – jako vlastnost exekučního titulu – posuzovat podle právní úpravy upravující její běh v době vydání exekučního titulu.
Jestliže byl exekuční titul vydán 15. 5. 2003, téhož dne nabyl právní moci a stal se vykonatelným 31. 5. 2003, lze je vykonat jen v pětileté prekluzívní lhůtě, stanovené v době vydání rozhodnutí ustanovením §88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2005, tedy do 31. 5. 2008.
Domáhal-li se oprávněný nařízení exekuce návrhem ze dne 28. 1. 2008, odvolací soud správně v souladu se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že uplynutím uvedené lhůty nárok oprávněného zanikl.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti výroku I. napadeného usnesení – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. usnesením zamítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech exekuce a nákladech řízení (výrok II a III napadeného usnesení) není přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení (nákladech exekuce) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení (stejně jako usnesení o nákladech exekuce) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 5 ročníku 2005 pod pořadovým číslem 70, případně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněného proti výrokům II a III jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Povinnému, jemuž vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení (§142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.), žádné náklady podle obsahu spisu nevznikly, dovolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová
předsedkyně senátu