ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.185.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 185/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) E. V. a b) I. Č. , proti povinnému M. N. , za účasti Mgr. M. T. , zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, pro částku 301.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 371/2003, o dovolání Mgr. M. T. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 27. 8. 2009, č. j. 15 Co 306/2009-84, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 29. 4. 2009, č. j. 73 Nc 371/2003-53, okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve výši 237.426,- Kč tak, že následující pohledávky budou uspokojeny v tomto pořadí a výši:
1. pohledávka soudního exekutora Mgr. M. T. na nákladech exekuce ve výši 21.150,- Kč k hotovému zaplacení,
2. pohledávka oprávněného Finančního úřadu Plzeň-město ve výši 215.890,- Kč na její částečnou úhradu k hotovému zaplacení,
3. společná pohledávka oprávněných E. V. a I. Č. ve výši 377,- Kč na její částečnou úhradu k hotovému zaplacení.
Napadeným rozhodnutím krajský soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že z rozdělované podstaty ve shora uvedené výši budou pohledávky uspokojeny v tomto pořadí a výši:
1. pohledávka zástavního věřitele Finančního úřadu v Plzni ve výši 215.890,- Kč,
2. pohledávky oprávněných E. V. a I. Č. ve výši 10.768,- Kč u každé z nich.
Odvolací soud s poukazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005 uzavřel, že v přezkoumávané věci jde o řízení zahájené a nedokončené do dne nabytí účinnosti zákona č. 347/2007 Sb., je tedy podle něj třeba při rozvrhu postupovat podle ustanovení §69 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 a podle §337c o. s. ř. v témže znění. Pokud jde o pořadí vymáhaných pohledávek, je nutno vycházet z ustanovení §337c odst. 2 a 5 o. s. ř., pro pořadí oprávněných je tedy rozhodující den, kdy soudu došel návrh na nařízení exekuce (v souzené věci 13.2.2003), a u pohledávky exekutora den vzniku práva na zaplacení částek podle příkazu k úhradě nákladů exekuce (v souzené věci nabyl příkaz k úhradě nákladů exekuce z 13.10.2008 právní moci 20.11.2008), z čehož odvolací soud dovodil, že v souzené věci na pohledávku nákladů exekuce a na „pohledávky v páté skupině nezbývá nic.“
V dovolání soudní exekutor namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o nutnosti aplikace předpisů účinných do 31. 12. 2007. Podle jeho názoru byl odvolací soud povinen postupovat podle ustanovení §68 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2008 a vycházet z toho, že náklady exekuce se při jejím provedení prodejem nemovitostí uspokojí v první skupině přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení §337c odst. 1 písmena a) o. s. ř., přičemž při výpočtu odměny exekutora je nutno aplikovat ustanovení §5 odst. 1 ve spojení s ustanovením §5 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a jako základ brát tu část rozdělované podstaty, kterou byl uspokojen jak nárok oprávněných, tak nárok zástavního věřitele. I kdyby se však měly aplikovat závěry stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 200/2005, odvolací soud v souladu s nimi nepostupoval. Podle bodu XVIII. stanoviska sdílí pohledávka soudního exekutora na náklady exekuce osud pohledávky oprávněného, z čehož podle dovolatele vyplývá, že ani za použití zákonné úpravy účinné do 31.12.2007 tak nebylo možno pohledávce soudního exekutora přiznat oproti pohledávce oprávněných pořadí horší.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. f), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., které by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v přezkoumávané věci jde o řízení zahájené a nedokončené do dne nabytí účinnosti zákona č. 347/2007 Sb., a že je tedy třeba při rozvrhu postupovat podle ustanovení §69 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 a podle §337c o. s. ř. v témže znění.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu v souzené věci není.
K uvedené otázce Nejvyšší soud i Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09 nebo nález téhož soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09) uzavřely, že exekuční řízení realizované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. (před 1. 1. 2008) je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 . Protože se o takový případ jedná v souzené věci, kdy exekuce byla nařízena usnesením z 21. 2. 2003 /č. l. 15/), je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 31/2006. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávka soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině (§337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od těchto názorů odchýlit.
Důvodná není ani dovolatelova námitka, že i kdyby se postupovalo podle výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu, odvolací soud v souladu s tímto stanoviskem nerozhodl, jestliže uzavřel, že na pohledávku nákladů exekuce nezbývá nic; pro pořadí pohledávek oprávněných je totiž rozhodné datum doručení návrhu na nařízení exekuce soudu (13. 2. 2003), zatímco pro pohledávku soudního exekutora na náklady exekuce datum právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce, tedy den 20.11.2008.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Dovolatel procesně úspěšný nebyl, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §234b odst. 5 věty první o. s. ř. výrok shora uvedený.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu