ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2784.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2784/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou se sídlem v Brně, Foltýnova 37, proti žalovanému JUDr. D. Č. , o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 356/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 26 Co 26/2009 - 36, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 26 Co 26/2009 - 36,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 5 C 356/2007 - 23, rozhodl, že „z exekuce vedené na majetek povinného P. K. k uspokojení pohledávky žalovaného oprávněného JUDr. D. Č., nařízené rozhodnutím téhož soudu ze dne 10. 9. 2007, č. j. 7 Nc 3070/2007 - 9, se vylučují peněžní prostředky na účtu žalobkyně - manželky povinného, č. ú. 94-43870647/8060, vedeného u peněžního ústavu Stavební spořitelna České spořitelny, a.s.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společné jmění manželů (dále též jen „SJM“) žalobkyně a P. K. bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2004, č. j. 21 C 377/2003 - 28, podle §148 odst. 1 a 2 obč. zák. zúženo ke dni 7. 11. 2003 až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, že dne 25. 11. 2003 žalobkyně uzavřela u Stavební spořitelny České spořitelny a.s. smlouvu o stavebním spoření, že povinnému P. K. (manželu žalobkyně) bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2007, č. j. 7 C 526/2005 - 56, uloženo zaplatit žalovanému 56.716,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za právní služby poskytnuté v roce 2005, že na návrh žalovaného byla usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 9. 2007, č. j. 7 Nc 3070/2007 - 9, podle uvedeného vykonatelného rozsudku nařízena exekuce na majetek povinného a že pověřená exekutorka JUDr. Monika Elfmarková vydala dne 30. 10. 2007 exekuční příkaz č. 115 EX 213/07 - 28, jímž přikázala provedení exekuce postižením jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř., a to postižením peněžních prostředků na zmiňovaném účtu stavebního spoření žalobkyně. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčilo právo k majetku, jež nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř., neboť společné jmění manželů žalobkyně a jejího manžela bylo rozhodnutím soudu zúženo několik let před vznikem vymáhané pohledávky, a peněžní prostředky na předmětném účtu žalobkyně nebyly v důsledku tohoto zúžení součástí společného jmění manželů, nýbrž právo na tyto prostředky náleželo výlučně žalobkyni. Na tomto závěru nemohou podle soudu prvního stupně ničeho změnit ani ustanovení §262a o. s. ř. a §42 odst. 1 exekučního řádu, neboť „jejich neaplikovatelnost v posuzované věci vyplývá z toho, že irelevantnost zúžení společného jmění ve výkonu rozhodnutí (exekuci) z hlediska postižitelnosti majetku manžela povinného je podle nich dána (jak vyplývá z jejich výslovné dikce) pouze v případě smluvního zúžení SJM (podle §143a obč. zák.), nikoli v případě, kdy společné jmění manželů bylo zúženo konstitutivním rozhodnutím soudu (podle §148 obč. zák.)“; z téhož důvodu neaplikoval ani §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež taktéž dopadá pouze na situace, kdy bylo SJM zúženo smlouvou, nikoli rozhodnutím soudu. Exekuce způsobem zvoleným exekučním příkazem soudní exekutorky ze dne 30. 10. 2007 postižením jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř., a to postižením peněžních prostředků na účtu stavebního spoření žalobkyně, by tak v daném případě připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by měl povinný vůči žalobkyni nějakou pohledávku nebo mu vůči ní svědčilo jiné právo, na základě kterého by měl proti ní jakožto majiteli účtu právo na prostředky vložené na účet. Žádné takové jiné právo však žalovaný ani po poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neoznačil a jen uvedl, že dle jeho názoru toto právo vyplývá ze SJM žalobkyně a povinného a z výkladu §320 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 26 Co 26/2009 - 36, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s právními závěry soudu prvního stupně a zabýval se otázkou, jak se z hlediska své právní povahy liší zúžení SJM smlouvou podle §143a obč. zák. od téhož aktu založeného rozhodnutím soudu podle §148 odst. 2 obč. zák., přičemž dovodil, že při aplikaci §262a odst. 1 o. s. ř. a §42 odst. 1 exekučního řádu má zúžení SJM rozhodnutím soudu stejný právní význam, jako zúžení smlouvou, a doslovný výklad zákona, k němuž „se uchýlil“ soud prvního stupně tak není na místě. V této souvislosti odkázal na komentář k občanskému soudnímu řádu (Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád, komentář, díl II., vydání 7., Praha, C. H, Beck 2006, str. 1434, 1454), a to nejen v souvislosti s §262a odst. 1, nýbrž i s §267 odst. 2 písm a) o. s. ř. Uzavřel, že z těchto důvodů nesdílí názor soudu prvního stupně, že žalobkyni svědčí právo, jež nepřipouští exekuci (§267 odst. 1 o. s. ř. ), nýbrž je názoru opačného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť má za to, že odvolací soud sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, pokud se zcela extenzivním výkladem odchýlil od zákonné dikce §262a odst. 1 a 2 o. s. ř. a §42 odst. 1 ex. řádu. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že vymáhaná pohledávka vznikla až několik let po vydání rozsudku o zúžení SJM, že s manželem nesdílejí společnou domácnost a že žalovaný byl jejím manželem informován o zúžení jejich společného jmění manželů (a to jak nejprve „notářskými dohodami“, tak následně soudním rozhodnutím), a to již v roce 2005, kdy přebíral jeho právní zastoupení; jí navržený důkaz výslechem manžela k prokázání této skutečnosti však nebyl soudem proveden. Za účelem prokázání této skutečnosti dovolatelka k dovolání přiložila čestná prohlášení P. K. a S. V., z nichž je podle ní zřejmé, že žalovaný o rozsudku o zúžení SJM věděl, a již tato skutečnost sama o sobě podle ní vylučuje možnost aplikace §262a odst. 1 o. s. ř. Pokud se týká aplikace §262a odst. 1 o. s. ř. má dovolatelka dále zato, že pokud by zákonodárce měl na mysli, aby toto ustanovení bylo aplikováno i v případě zúžení SJM soudním rozhodnutím, pak by v dikci tohoto ustanovení neuváděl explicitně, že za majetek postižitelný exekucí se považuje i majetek, o který bylo SJM zúženo na základě smlouvy. Domnívá se, že dohoda o zúžení SJM podle §143a obč. zák., sepsaná ve formě notářského zápisu, a soudní rozhodnutí o zúžení SJM vydané na základě §148 odst. 1 a 2 obč. zák., nejsou „analogickými veřejnými listinami“. Vzhledem k výslovné dikci uvedených ustanovení je dle dovolatelky nutno dovodit, že jsou aplikovatelná pouze v případech smluvního zúžení SJM, nikoliv však bylo-li SJM zúženo konstitutivním rozhodnutím soudu za podmínek §148 odst. 1 a 2 obč. zák. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že ustanovení §262a odst. 1 ve spojení s §42 exekučního řádu lze aplikovat na finanční prostředky uložené na jejím účtu vedeném u Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle §242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §42 odst. 1 exekučního řádu exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení při provádění exekuce se také nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li smlouvou rozšířen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky.
Podle §36 odst. 1 exekučního řádu jsou účastníky exekučního řízení oprávněný a povinný. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou-li exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkového hodnoty, i manžel povinného.
Podle §59 odst. 1 exekučního řádu exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) prodejem podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech.
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky lze - jak vyplývá z §303 a násl. o. s. ř. - postihnout pohledávku povinného z účtu u peněžního ústavu (srov. §303 až §311 o. s. ř.), jinou peněžitou pohledávku povinného (srov. §312 až §319 o. s. ř.), jakož i jiné majetkové právo povinného, které je převoditelné a není peněžitou pohledávkou, ani právem, které přísluší jen povinnému osobně (srov. §320 o. s. ř.). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2587/99.
Podle §320 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí lze nařídit postižením jiného majetkového práva povinného než mzdy, peněžité pohledávky nebo nároku uvedeného v §299, jde-li o právo, které má majetkovou hodnotu a které není spojeno s osobou povinného a je převoditelné na jiného. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se na tento výkon rozhodnutí použijí přiměřeně ustanovení §312 odst. 2, §313 - 316, není-li stanoveno jinak.
V posuzované věci bylo zjištěno, že Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 10. 9. 2007, č. j. 7 Nc 3070/2007 - 9, nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 7. 2007, č. j. 7 C 526/2005 - 56, proti manželu žalobkyně exekuci k vymožení pohledávky žalovaného (oprávněného) ve výši 56.716,- Kč s příslušenstvím, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Moniku Elfmarkovou, která dne 30. 10. 2007 vydala exekuční příkaz č. 115 EX 213/07 - 28, jímž přikázala provedení exekuce postižením jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř., a to postižením peněžních prostředků na účtu žalobkyně č. 94-43870647/8060, vedeném u peněžního ústavu Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. Společné jmění žalobkyně a jejího manžela (povinného) bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2004, č. j. 21 C 377/2003 - 28, podle §148 odst. 1 a 2 obč. zák. zúženo ke dni 7. 11. 2003 až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Dne 25. 11. 2003 žalobkyně uzavřela u Stavební spořitelny České spořitelny a.s. smlouvu o stavebním spoření.
Dále z obsahu spisu mimo jiné vyplývá, že citovaným exekučním příkazem pověřená exekutorka přikázala peněžnímu ústavu Stavební spořitelně České spořitelny, a.s., aby od okamžiku, kdy jí bude doručen tento exekuční příkaz, nevyplácela až do výše vymáhané pohledávky, jejího příslušenství a nákladů exekuce, peněžní prostředky a neprováděla na ně započtení ani jinak s nimi nenakládala. Peněžnímu ústavu dále přikázala odepsat vymáhanou pohledávku, její příslušenství a náklady exekuce okamžikem, kdy mu bude doručeno vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu a příslušnou částku poukázala na její účet.
Žalobkyně se v dané věci domáhala vyloučení peněžitých prostředků, které uložila na účet stavebního spoření u Stavební spořitelny České spořitelny a.s. na základě smlouvy o stavebním spoření ze dne 25. 11. 2003, z důvodu, že je vedena exekuce na majetek proti jejímu manželovi, v rámci níž vydala soudní exekutorka exekuční příkaz, jímž postihla peněžní prostředky na uvedeném účtu žalobkyně, byť podle exekučního příkazu nařídila exekuci postižením jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř.
Zatímco u přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu provádí výkon rozhodnutí peněžní ústav tak, že při splnění zákonných podmínek provede odepsání vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu a vyplatí ji oprávněnému (§307 o. s. ř.), je postižení jiných majetkových práv založeno na zcela odlišné konstrukci. Předpokládá totiž existenci nějakého majetkového práva (nikoliv však mzdu, peněžitou pohledávku nebo nárok uvedený v §299 o. s. ř.), které má povinný vůči svému dlužníku, jenž se pro účely tohoto způsobu výkonu rozhodnutí stává poddlužníkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, a dále usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 12 Co 914/2007). Z tohoto důvodu musí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí obsahovat označení dlužníka povinného a individualizaci pohledávky povinného, která má být oprávněnému přikázána. Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiného majetkového práva náleží dlužníku povinného a je pouze na něm, aby posoudil, zda podle jemu doručeného usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí může být výkon rozhodnutí také proveden. Dospěje-li dlužník povinného (poddlužník) k závěru, že ve skutečnosti proti němu povinný nemá přikázanou pohledávku, není povinen to oznámit soudu. Uvedený závěr má dlužník oznámit oprávněnému, sdělit mu důvody, proč jím navržený a nařízený výkon rozhodnutí nemůže být proveden, a tímto způsobem se pokusit zabránit podání poddlužnické žaloby oprávněným. Provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiného majetkového práva svěřuje tedy zákon dlužníku povinného, přičemž oprávněnému k pohledávce povinného za jeho dlužníkem vzniká tzv. úkojné právo vůči tomuto poddlužníku. Nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku, může oprávněný právo na zaplacení přikázané pohledávky uplatnit u soudu, a to vůči poddlužníku tzv. poddlužnickou žalobou. Tuto žalobu soud projedná ve sporném řízení podle části třetí občanského soudního řádu.
Ačkoliv tedy pověřená soudní exekutorka v označeném exekučním příkaze rozhodla o provedení exekuce postižením jiných majetkových práv podle §320 o. s. ř., přičemž za dlužníka povinného považovala manželku povinného (takto ovšem není manželka povinného označena), a ačkoliv další průběh exekuce byl svěřen do rukou poddlužnice (manželky povinného) a bylo pouze na ní, jak bude vůči oprávněnému postupovat, přesto přikázala peněžnímu ústavu, aby s peněžními prostředky nenakládal, aby je zablokoval a aby odepsal vymáhanou pohledávku, její příslušenství a náklady exekuce okamžikem, kdy mu bude doručeno vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení exekuce a exekučního příkazu a příslušnou částku poukázal na její účet. Tento nezákonný postup pověřené soudní exekutorky vedl k postižení majetku manželky povinného způsobem, který je v rozporu se zákonem (§320 o. s. ř.) i s judikaturou Nejvyššího soudu, která dovodila, že ve společném jmění mohou být jen peněžní prostředky z účtu již vybrané, a to majitelem účtu (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 2891/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2175/2007).
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni svědčí právo k peněžním prostředkům uloženým na jejím účtu stavebního spoření, jež nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř., neboť společné jmění manželů žalobkyně a jejího manžela bylo rozhodnutím soudu zúženo několik let před vznikem vymáhané pohledávky, a peněžní prostředky na předmětném účtu žalobkyně nebyly v důsledku tohoto zúžení součástí společného jmění manželů, nýbrž právo na tyto prostředky náleželo výlučně žalobkyni. Na tom podle jeho názoru nemůže nic změnit ani ustanovení §262a o. s. ř., §42 odst. 1 exekučního řádu a §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jelikož společné jmění manželů bylo v daném případě zúženo konstitutivním rozhodnutím soudu (podle §148 obč. zák.), a nikoliv smlouvou podle §143a obč. zák.
Naproti tomu odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil s odkazem na odbornou literaturu (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1776 s., str. 2193) pouze na závěru, že při použití ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř., §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §42 odst. 1 exekučního řádu má zúžení SJM rozhodnutím soudu stejný právní význam jako zúžení smlouvou. Tento jeho názor je sice obecně správný a též v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, k závěru o nedůvodnosti excindační žaloby v posuzovaném případě ovšem není postačující (resp. je předčasný). Odvolací soud se totiž ve svém rozhodnutí nezabýval tím, zda finanční prostředky uložené na předmětném účtu stavebního spoření žalobkyně náleží do společného jmění manželů či nikoliv, případně zda je lze za takové považovat, a proč, ani tím, zda tyto prostředky jsou způsobilým předmětem exekuce, která podle vydaného exekučního příkazu ze dne 30. 10. 2007, č. 115 EX 213/07 - 28, má být provedena postižením jiných majetkových práv povinného podle §320 o. s. ř., ovšem způsobem, který ve vztahu k žalobkyni je v rozporu se zákonem i judikaturou soudů.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl tak - navzdory nedůvodnosti námitky žalobkyně, že ustanovení §262a o. s. ř., §42 odst. 1 exekučního řádu a §267 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nelze aplikovat v případě zúžení SJM konstitutivním rozhodnutím soudu podle §148 obč. zák. - naplněn, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu