ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3987.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3987/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné LOANINVEST LIMITED, se sídlem Mary Street, P. O. Box 908GT, George Town, Grand Cayman, proti povinnému E. P. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, pro částku 86.020,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 Nc 5186/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 25. 2. 2009, č. j. 30 Co 250/2008-141, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 3. 2007, č. j. 10 Nc 5186/2007-39, ve znění usnesení z 29. 6. 2007, č. j. 10 Nc 5186/2007-48, jímž okresní soud nařídil exekuci. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny všechny podmínky pro nařízení exekuce, zejména, že exekuční titul je vykonatelný po stránce právní i formální, a že oprávněná a povinný jsou věcně legitimováni. S odvolací námitkou povinného, že mu podkladový rozsudek nebyl doručen, a pro případ, že doručenka obsahuje podpis, pak že ten není jeho, se odvolací soud vypořádal závěrem, že „z tzv. modré doručenky opatřené razítkem pošty a podpisem doručovatele vyplývá, že podkladový rozsudek byl doručen do vlastních rukou povinného dne 6. 1. 1998, což plyne z vlastnoručního podpisu povinného.“ Vzhledem k námitce odvolatele, že podpis na doručence není jeho, odvolací soud řízení doplnil znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, z něhož dovodil jednoznačný závěr, že podpis na doručence je vlastnoručním podpisem povinného. Namítá-li povinný, že jeho zástupci nebylo v nalézacím řízení řádně doručeno opravné usnesení, nemohlo se toto rozhodnutí dotknout práv povinného, jelikož oprava se týkala označení třetího povinného (F. B.). Pokud povinný spatřuje vadu řízení v tom, že mu nebylo doručeno rozhodnutí odvolacího Vrchního soudu v Praze, pak z nalézacího řízení je zřejmé, že toto se týkalo pouze odvolání čtvrté povinné (V. M.), takže v tomto případě povinný nebyl účastníkem odvolacího řízení. K námitce povinného, že doručenka „nemá náležitosti zákona,“ odvolací soud provedl listinný důkaz jejím obsahem, a dovodil, že ta má „veškeré náležitosti veřejné listiny v souladu s ustanovením §50f odst. 1, 2 o. s. ř.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož „napadené rozhodnutí ve věci samé má zásadní právní význam, a to z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b), neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“ Naplnění prvního z uvedených dovolacích důvodů spočívá v závěru odvolacího soudu, že doručenka má údajně zákonné náležitosti veřejné listiny podle §50 odst. 1, 2 o. s. ř.; tento závěr nemůže být správný již proto, že takovéto ustanovení k datu doručení exekučního titulu, tj. k 6. 1. 1998, „vůbec nebylo součástí občanského soudního řádu, do něhož bylo vloženo až od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.“ Druhý důvod, pro který povinný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „neúplné a tudíž i nesprávné“, spočívá ve skutečnosti, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkami odvolatelů, jimiž zpochybňovali správnost závěrů soudu prvního stupně, a pominul právně významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení „důvodnosti žalobou uplatněného nároku.“ Vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. podle povinného spočívají v tom, že
- mu nebylo doručeno usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi,
- usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce je neodůvodněné, a proto nepřezkoumatelné,
- se soud nezabýval jeho námitkou neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky původní věřitelkou (žalobkyní) Českou spořitelnou, a. s. na nynější povinnou (pohledávka nemohla být postoupena nebankovnímu subjektu, jak to plyne /s ohledem na postupnou aproximaci občanského a obchodního práva/ z judikatury německých soudů,
- byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení, když okresní soud poté, co bylo jeho v pořadí prvé rozhodnutí zrušeno, se v následujícím usnesení nevypořádal s námitkami povinných, ač mu to odvolací soud v kasačním usnesení uložil, a když pak krajský soud prováděl dokazování vlastně v první instanci.
Dovolatel pak obsáhle poukazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, z níž své závěry, že řízení bylo stiženo mnoha vadami, jež mohly mít (a podle jeho názoru měly) za následek nesprávné právní rozhodnutí, dovozuje.
Dovolací soud (jenž o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 /čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb./), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí (v jehož důsledku by pak soud prvního stupně rozhodl jinak /v daném případě rozhodl stejně/), přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání vymezil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však povinný – jenž přípustnost dovolání sice odůvodnil zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, avšak pouze obecně (odkazem na tento právní pojem, užitý v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), aniž tedy vymezil konkrétní právní otázku, pro jejíž řešení by takovýto význam měl být dán – tuto svou základní povinnost nesplnil (opět jen poukázal na zákonná ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/).
Dovolatel zpochybnil závěr, že k exekuci navržený titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržené rozhodnutí povinný převzal. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul skutečně doručen, a předložil vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí nepřevzal.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho vykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností převzetí exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou. Totéž samozřejmě platí o všech dalších námitkách, jež ostatně sám povinný kvalifikuje jako uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jediná výtka, která – posuzováno podle jejího obsahu – je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je námitka nesprávného právního posouzení, jestliže odvolací soud náležitosti doručenky kvalifikoval podle ustanovení §50f o. s. ř. V tomto směru nutno přisvědčit dovolateli, že toto ustanovení k datu doručení titulu, tj. 6. 1. 1998, občanský soudní řád neobsahoval (i když ani povinný nemá pravdu v tom, že zmíněné ustanovení bylo do tohoto předpisu „vloženo až od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.“, jelikož správný údaj je od 1. 1. 2003). Skutečnost, že k datu doručení titulu náležitosti doručenky předepisoval předpis jiný, a to vyhláška č. 78/1989 Sb. ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb., poštovní řád, jenž byl zrušen teprve ke dni 1. 7. 2000, však nic nemůže změnit na správnosti závěru odvolacího soudu, že doručenka náležitosti veřejné listiny – a opak ostatně netvrdí ani samotný povinný – splňovala. O této právní kvalifikaci se ovšem dovolací soud s ohledem na výše uvedené zmiňuje jen pro úplnost.
K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá vést ani námitka neplatnosti postupní smlouvy. Při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se povinný nemůže bránit aktivní legitimaci oprávněného jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva z titulu nebo zpochybněním listin oprávněným ve smyslu §256 odst. 2 o. s. ř. (§36 odst. 4 exekučního řádu) předložených; okolnost, zda oprávněný vymáhanou pohledávku platně postoupil (a právě neplatnost postupní smlouvy se v dovolání namítá) před zahájením exekučního řízení třetí osobě, zkoumá exekuční soud, je-li povinným uplatněna (vyjde-li jinak najevo) až ve stadiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí případně exekuce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 11. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4930/2007, nebo z 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 149/2006).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu