ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4554.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4554/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. M. P. , zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkové schody 67, proti povinnému K. S. , pro částku 3.797.254,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 6 Nc 6274/2008, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 30. 4. 2009, č. j. 23 Co 118/2009-25, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. 1. 2009, č. j. 6 Nc 6274/2008-18, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že není-li listina o přechodu či převodu práva vydána přímo státním orgánem či notářem, musí být státním orgánem či notářem alespoň ověřena. Toto ověření či osvědčení se ovšem týká přímo této listiny, tj. jejího originálu, jejího obsahu nebo alespoň podpisů osob, které tuto listinu podepsali, nejde tedy o pouhé ověření kopie této listiny; nepostačuje proto pouhá státním orgánem či notářem ověřená kopie listiny, jejíž originál jimi nebyl vydán ani shora popsaným způsobem ověřen, neboť při ověřování kopie je pouze úředně konstatováno, že ta je shodná s originálem, aniž by se ověřující orgán jakkoli zabýval obsahovou stránkou této listiny. Pokud jde o odvolatelem namítané ověření smlouvy o podmíněném postoupení pohledávky z 27. 9. 2001 Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, i v tomto případě se jedná o pouhé ověření, že kopie souhlasí s originálem založeným ve sbírce listin katastrálního úřadu, navíc se odvolatelovy námitky týkají převážně pouze doložení postoupení pohledávky z původní věřitelky Komerční banky, a. s. na M. V., přitom náležitosti vyžadované ustanovením §34 odst. 4 exekučního řádu nesplňuje ani oprávněným předložená (v pořadí druhá) smlouva o postoupení pohledávky z 27. 8. 2002, uzavřená mezi M. V. a oprávněným.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že jím předložené listiny nebyly způsobilé prokázat přechod práva. O přechodu práva podle jeho názoru svědčí kromě listin, jež jsou podle něj způsobilé tento přechod prokázat, i ta skutečnost, že okresnímu soudu doložil úředně ověřené fotokopie pokladních složenek, jimiž podle jeho názoru prokázal zaplacení úplaty za postoupení pohledávky, a to jak mezi Komerční bankou, a. s. a M. V., tak následně mezi ním a oprávněným. V závěru dovolání oprávněný vyjadřuje přesvědčení, že podpisy účastníků na postupních smlouvách, jakož i podpisy osob jednajících za smluvní strany nemusí být úředně ověřeny, neboť tuto podmínku pro platnost postupní smlouvy občanský zákoník ani jiný zákon nevyžaduje. Oprávněný zdůrazňuje, že je „naprosto běžnou praxí, že na základě smluv o postoupení pohledávky (buď v originále nebo v úředně ověřené fotokopii, případně kopii ze státního úřadu), na kterých nejsou úředně ověřené podpisy účastníků, dochází k právním úkonům, které spočívají např. v přihlášení se s pohledávkou do dražebního jednání apod., kdy exekutor má za prokázané, že pohledávka byla na postupníka postoupena.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
V souzené věci však dovolatel – jenž se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá – tuto svou základní povinnost nesplnil a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí dosavadní judikatury.
V usnesení z 30. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 383/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že – poněvadž smlouva o postoupení pohledávky má povahu soukromé listiny – lze jí přechod práva prokázat jen tehdy, je-li ověřena státním orgánem či notářem, tj. jsou-li podpisy na ní zákonným způsobem ověřeny.
V usnesení z 21. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 591/2006, týž soud zdůraznil, že ověření podpisů na postupní smlouvě, jíž je prokazován přechod práva z exekučního titulu podle §36 odst. 4 exekučního řádu, je nezbytné vzhledem k principu formalizace předpokladů nařízení exekuce (viz obdobně také usnesení téhož soudu z 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 721/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1999, nebo usnesení z 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2053/2004). Ověřený opis smlouvy s neověřenými podpisy k prokázání přechodu práva z exekučního titulu nestačí, neboť vidimací se soukromé listině vyšší kvalita věrohodnosti neposkytuje.
Shodný názor zastává i literatura (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2114 s., vysvětl. 3), podle níž v případech, kdy k sukcesi nedochází přímo ze zákona, musí být přechod práva nebo povinnosti doložen listinou vydanou státním orgánem, např. usnesením o dědictví, výpisem z obchodního rejstříku, z katastru nemovitosti nebo listinou notáře. Soukromá listina (tj. listina vyhotovená někým jiným než státním orgánem) dokládající např. postoupení pohledávky či převzetí dluhu, sama o sobě způsobilá prokázat přechod práva či povinnosti není. Soudní praxe však dovodila, že uvedená listina vyhovuje požadavkům §256 odst. 2 tehdy, jestliže podpisy na ní byly zákonem předepsaným způsobem ověřeny.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu