ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5255.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5255/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Táborská 350, identifikační číslo osoby 00063584, zastoupené Mgr. Barborou Velázquezovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 390/18, proti povinnému L. R. , zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, vyklizením bytu se zajištěním přístřeší, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 256/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2007, č. j. 29 Co 323/2007 - 13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 3. 2007, č. j. 35 E 256/2007 - 5, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil na základě svého rozsudku ze dne 8. 12. 2005, č. j. 55 C 126/2005 - 19, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, č. j. 54 Co 233/2006 - 33, výkon rozhodnutí vyklizením povinného z bytu č. 11, sestávajícího z kuchyně, l pokoje a příslušenství, ve 2. podlaží domu č.p. , a přestěhováním povinného a všech, kdo s ním bydlí na základě jeho práva, do přístřeší v domě č.p. , kterou provozuje společnost BIKO-RES v.o.s., IČ 250 57 855, se sídlem Praha 8, Pomořanská 486/7, a dále rozhodl o způsobu provedení vyklizení a povinnému uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 5.600,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné (§251, §161 odst. l a §261a odst. l o. s. ř.) a že povinnému byla zajištěna bytová náhrada určená ve vykonávaném rozhodnutí (§343 odst. l o. s. ř.). Námitky povinného, týkající se vzniku dluhu na nájemném, jeho finanční situace a nedobrého zdravotního stavu, shledal bezvýznamnými.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním (doplněným soudem mu ustanoveným advokátem), neboť má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud se „spokojil“ pouze s listinným důkazem - oznámením o zajištění přístřeší ze strany oprávněné a že se nezabýval tím, zda přístřeší splňuje všechna rozhodná kritéria. Vzhledem k jeho námitkám v odvolání však odvolací soud měl najisto postavit otázku týkající se posouzení zajištěného přístřeší a tím, zda nedošlo k porušení lidské důstojnosti; místo toho odvolání „pouze rutinně zamítl“. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle dovolatele má po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soudy tuto otázku neřeší jednotně, a kromě toho má význam i v ústavněprávní rovině z hlediska práva na spravedlivý proces, jelikož mu bylo zcela odepřeno právo jednat před soudem, a to jak v nalézacím řízení, tak i v řízení vykonávacím. Dovolatel dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 2020/2007 a sp. zn. II. ÚS 2339/07), z níž vyplývá, že „zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. může být založen rovněž dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 o. s. ř.“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Dovolací přezkum se tak otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatel argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice uvedl, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k takovému závěru dospět nelze. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle §343 odst. l o. s. ř. ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede.
Podle §343 odst. 2 o. s. ř. zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného je povinen prokázat oprávněný.
Podle §343 odst. 3 o. s. ř. nebude-li prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykovávanému rozhodnutí, popřípadě že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem, nařídí soud před rozhodnutím o nařízení výkon rozhodnutí jednání. Při zjišťování, zda bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, popřípadě zda bylo pro povinného zajištěno přístřeší, soud provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
Podle §4 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 102/1992 Sb.“), o tom, že je zajištěna bytová náhrada, která je způsobilá k nastěhování a k řádnému užívání, vydá obec tomu, kdo o bytovou náhradu žádal, potvrzení.
Oprávněný, jehož stíhá povinnost zajistit pro povinného bytovou náhradu nebo přístřeší, prokazuje toto zajištění potvrzením vydaným podle §4 zákona č. 102/1991 Sb. nebo jinou listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem o tom, že bytová náhrada či přístřeší je zajištěno.
Nejvyšší soud otázku, zda lze v řízení o výkon rozhodnutí k návrhu oprávněné obce použít listinu vydanou toutéž obcí prokazující zajištění přístřeší pro povinného, vyřešil v usnesení ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2117/2003, v němž dospěl k závěru, že „neodpírá-li zákon obci, která je v řízení zároveň v postavení oprávněné osoby, oprávnění vydat potvrzení nebo listinu ve shora uvedeném smyslu, je třeba jí vydané potvrzení nebo listinu považovat za takové, kterými lze zajištění bytové náhrady či přístřeší prokázat (aniž by bylo třeba před nařízením výkonu rozhodnutí nařizovat jednání“. V odůvodnění usnesení ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1948/2004 Nejvyšší soud uvedl, že „tato právní úprava (rozuměj úprava podle §343 odst. 2 a odst. 3 věty první o. s. ř.) sleduje ten cíl, aby soud při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením se zajištěním bytovné náhrady měl napevno postaveno, že oprávněný svou povinnost (prokázat zajištění bytové náhrady nebo přístřeší pro povinného) skutečně splnil, a to v rozsahu a kvalitě předpokládané ve vykonávaném rozhodnutí. Proto také zákon stanoví, že tuto svou povinnost může oprávněný - bez toho, že by soud prováděl dokazování - splnit jen v zákoně uvedenými kvalifikovanými listinami“.
V posuzovaném případě oprávněná prokázala potvrzením ze 19. 2. 2007, vydaným podle §343 odst. 3 o. s. ř., že pro povinného zajistila na základě exekučního titulu přístřeší v objektu veřejné ubytovny v Praze 4, Hlavní ul. 2930/114, jehož je vlastnicí, v třílůžkovém pokoji 11/03/02. Vycházel-li odvolací soud při svém rozhodnutí z tohoto potvrzení o zajištění přístřeší povinnému, je to v souladu s §343 o. s. ř., s §4 zákona č. 102/1992 Sb. i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
K námitce povinného, že v nalézacím řízení mu bylo odepřeno právo jednat před soudem, je třeba uvést, že Nejvyšší soud již dříve vyložil, že případné vady nalézacího řízení (i kdyby skutečně existovaly) se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003 a usnesení ze dne 17. května 2007, sp. zn. 20 Cdo 935/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání povinného proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v témže znění není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §151 odst. l o. s. ř., neboť oprávněné, jenž by jinak měla právo na jejich náhradu, žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu