ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.733.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 733/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Telefónica Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4, Michli, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, proti povinnému F. Ch. , zastoupenému JUDr. Břetislavem Kuncem, advokátem se sídlem v Praze 11, Lečkova 11, pro 31.177,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. Nc 3292/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2007, č. j. 69 Co 134/2007-28, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 23. 10. 2002, č. j. Nc 3292/20025-5, kterým obvodní soud nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha, ze dne 17. 10. 2001, č. j. 024446/2001-631/Sek/G, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 31 177,50 Kč, jakož i nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila. Dospěl k závěru, že exekuční titul je po formální stránce vykonatelný, neboť byl účinně doručen opatrovníku povinného, jehož pobyt nebyl znám (§16 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení /správní řád/, dále též jen „správní řád“), a že v exekučním řízení se již soud nemůže zabývat oprávněností ustanovení opatrovníka v řízení nalézacím.
Povinný v dovolání uvedl, že v době vydání správního rozhodnutí a jeho doručování opatrovníkovi byl mimo území České republiky a neměl s oprávněnou nic společného. Neměl proto žádnou možnost se proti protiprávnímu postupu oprávněné bránit. Uvedl, že s oprávněnou (resp. s její předchůdkyní – společností Eurotel Praha, s. r. o.) nikdy žádnou smlouvu neuzavřel a neměl vůči ní žádné závazky, také mu nikdy nebyla doručena žádná faktura. Vzhledem k datu vydání správního rozhodnutí mu byla odepřena i možnost uplatnit své námitky v rámci obnovy řízení podle §100 správního řádu. Uvedl, že popisovaným způsobem lze zcela zničit materiální existenci občana, aniž se o tom jakkoli dozví, a je věcí náhody, jaká částka je po něm vymáhána. Poukázal na §3 občanského zákoníku, který by bylo možné per analogiam iuris uplatnit i na správní řízení. Má zato, že orgány České republiky řádně nechránily jeho práva a vážně ho poškodily. Uvedl také, že po návratu domů podal trestní oznámení na neznámého pachatele.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani samotný dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních), jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam nepřisuzuje a ani posouzením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.
Jak již také dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/1998, nebo usnesení z 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Stejný závěr platí i pro řízení správní.
Tvrdí-li tedy dovolatel, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky, je uvedená námitka relevantní pouze v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu. Odtud vyplývá závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka ve správním řízení, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, se exekuční soud zabývat nemůže. Při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by významné mohlo být jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku; tuto námitku však dovolatel nevznesl (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, usnesení ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1173/2002) a neuplatnil ji ani v řízení odvolacím. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že ustanovením opatrovníka osobě neznámého původu se mnohokrát zabýval i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 1. prosince 2008, sp. zn. I. ÚS 3269/07).
Dále dovolatel namítá, že s právním předchůdcem oprávněné žádnou smlouvu neuzavřel a že vůči ní nemá žádné závazky. Touto námitkou však zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, kterou není exekuční soud již oprávněn přezkoumávat (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitkou rozporu nařízení exekuce s dobrými mravy se Nejvyšší soud již také zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002) a učinil závěr, že rozpor s dobrými mravy, jenž je institutem hmotněprávním, nelze úspěšně namítat ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce, jež je institutem procesněprávním, přičemž tento institut nelze uplatnit ani ve vztahu ke správnímu rozhodnutí.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu