ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1064.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1064/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. J. v. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Kohoutovou Valentovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fričova č. 2500/5, proti žalované Vienna International Hotelmanagement Aktiengesellschaft se sídlem ve Vídni, Dresdner Strasse č. 87, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 15, o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 76/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2009 č.j. 19 Co 331/2009-143, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivany Kohoutové Valentové, advokátky se sídlem v Praze 2, Fričova č. 2500/5.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.9.2009 č.j. 19 Co 331/2009-143, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11.2.2009 č.j. 17 C 76/2008-102 ve věci samé (tj. ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1.7.2005 do 17.3.2008 částku 2,277.593,- Kč s úroky z prodlení z částek a ve výších, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Žalovaná v dovolání v první řadě namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyřešily otázku, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. [ve znění účinném do 31.12.2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“]. Za „podstatnou právní otázku“ v této souvislosti dovolatelka považovala, „zda a za jakých podmínek má být při aplikaci tohoto ustanovení přihlíženo k podnikání zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, a k jeho angažmá ve statutárních orgánech společnosti“.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil
Základním hlediskem při rozhodování soudu o tom, zda na žádost zaměstnavatele sníží, popřípadě nepřizná zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující šest měsíců, je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána.
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004, sp.zn. Cpjn 4/2004, k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce, na které odkazuje i odvolací soud v posuzované věci). Tyto právní závěry lze obdobně vztáhnout i na jiné výdělečné činnosti, včetně případného „angažmá zaměstnance ve statutárních orgánech společnosti“.
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst. 1 zák. práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno, nejde jen – jak se dovolatelka mylně domnívá - o teoretickou možnost zapojení se do práce (namítá-li, že „v rozhodné době v podstatě vůbec nebylo možné, že by člověk se vzděláním odpovídajícím téměř vysokoškolskému, s bohatými zkušenostmi v manažerské funkci nezískal na území hlavního města Prahy zaměstnání“), ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo, že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil (z hlediska daného účelu bylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil). Na těchto obecně přijímaných právních názorech dovolací soud přes námitky dovolatelky i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k tomu, že by „měly být řešeny odlišně, než tomu bylo doposud“.
V projednávané věci odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při posuzování, zda jsou dány důvody pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, z uvedených hledisek důsledně vycházel. Důvodně přitom přihlédl zejména ke skutečnosti, že žalobce, který „nemohl nalézt odpovídající zaměstnání bezpochyby i s ohledem na výpovědní důvod“ (závažné porušení pracovní kázně) uplatněný žalovanou v neplatné výpovědi, sice „začal podnikat, ale z této výdělečné činnosti nedosáhl takového příjmu, jako v pracovním poměru u žalované“ (průměrný výdělek žalobce u žalované kterého dosahoval ve funkci generálního ředitele luxusního 5-hvězdičkového hotelu „tvořil částku 142.740,- Kč, kterou po neplatném rozvázání pracovního poměru svými podnikatelskými aktivitami nedosahoval“, a navíc „se změnila jeho náplň práce, ztratil prestižní pozici, neměl nárok na dovolenou, ani na služební vůz“ a „šlo o pracovní příležitosti velmi nestabilní, které trvaly pouze krátkou dobu“), a že proto podmínky, za nichž žalobce vykonával svou podnikatelskou činnost, neodpovídají těm podmínkám, za kterých by konal práci u žalované a nejsou tedy v zásadě rovnocenné nebo dokonce výhodnější, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí o tom, zda jsou dány důvody pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, nemělo být učiněno bez zřetele k „životní úrovni zaměstnance v rozhodné době“, potom přehlíží, že zaměstnanci, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nelze klást v jeho neprospěch, má-li i nadále nadprůměrné příjmy; podstatné je, zda zaměstnanec vykonával práci či podnikatelskou (nebo jinou výdělečnou) činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Za situace, kdy žalovaná „neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že příjmy žalobce byly vyšší než jeho příjmy z pracovního poměru u žalované“, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že vycházel z údajů, které o své výdělečné činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního poměru uvedl sám žalobce.
Jestliže v posuzované věci odvolací soud v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou přiznal žalobci náhradu mzdy proto, že podle jeho závěrů nebyly splněny předpoklady pro odepření nebo snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, nemůže uplatnění a přisouzení této náhrady „odporovat dobrým mravům“, obzvláště za situace, kdy žalobci – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil – mohlo být přiznáno na náhradě mzdy až dvakrát více, než požadoval v žalobě.
Žalovaná v dovolání rovněž namítá, že náhrada mzdy podle ustanovení §61 zák. práce neměla být žalobci přiznána v hrubé výši, neboť „v důsledku uvedeného tak žalobce – zaměstnanec zcela paradoxně na náhradě mzdy obdrží výrazně více, než by obdržel, kdyby v rozhodné době skutečně pracoval“, což podle názoru dovolatelky „jistě není účel daného právního institutu a neodpovídá to vůbec jeho restituční povaze“.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že v rozhodovací činnosti soudů byl v minulosti přijat právní názor, že povinnost zaměstnavatele zaplatit mzdu (náhradu mzdy), která přísluší zaměstnanci, uloží soud v rozsudku po odpočtu daně ze mzdy v tzv. „čisté“ výši (srov. závěr býv. Nejvyššího soudu ČSSR ve Stanovisku ze dne 26.4.1983, sp. zn. Sc 3/82, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 1983, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 13. 11. 1969, sp. zn. 6 Cz 43/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1970). Uvedené závěry judikatury soudů, založené na právní úpravě účinné do 31.12.1992, však nelze po 1.1.1993 v důsledku změněné právní úpravy v daňové oblasti (zrušení zákona č. 76/1952 Sb., o dani ze mzdy, ve znění pozdějších předpisů, a přijetí zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu) použít, a proto je možné zaměstnanci přiznat v „čisté“ výši mzdu (náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru) jen za dobu do 31.12.1992. Vzhledem k tomu, že mzda (náhrada mzdy) náležející zaměstnanci po 1.1.1993 podléhá dani z příjmu, stanoví soud ve svém rozhodnutí výši mzdy (náhrady mzdy) od 1.1.1993 v „hrubé“ výši a je věcí plátce daně, popřípadě poplatníka, aby v souladu se zákonem splnil své povinnosti při výběru a placení daně (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 436/2005). Přiznal-li proto odvolací soud žalobci náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce v hrubé výši, tj. včetně všech zákonných odvodů, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenu judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Dovolatelka dále vytýká soudům, že nesprávně stanovily den, kdy se žalovaná dostala do prodlení s úhradou náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť podle jejího názoru měl být počátek prodlení „stanoven na den následující po dni nabytí právní moci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 33 C 103/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 492/2007-103 ze dne 13.2.2007, na základě kterého bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi žalobcem a žalovanou“.
V této souvislosti dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), že nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vzniká nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit, a to za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že žalobou podle ustanovení §64 zák. práce napadl platnost rozvázání pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost (§10 a §19 zákona o mzdě) a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením (§253 zák. práce); přitom je nerozhodné, zda v té době již bylo v řízení podle ustanovení §64 zák. práce o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto.
Protože v projednávané věci žalobce žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání (dopisem ze dne 28.4.2005), žalobou podle ustanovení §64 zák. práce napadl platnost rozvázání pracovního poměru a žalovaná mu neumožnila pokračovat v práci, vznikl mu – jak vyplývá z výše uvedeného - ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru žalobcův pracovní poměr skončit (po dni 30.6.2006), nárok na náhradu mzdy. Žalovaná, která nároky žalobce dobrovolně neuspokojovala, se nepochybně dostala do prodlení ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 zák. práce, a to ode dne následujícího po dni, kdy nastala splatnost nároku žalobce na náhrady mzdy. Z ustanovení §10 odst.1 a §19 zákona č. 1/1992 Sb., ve znění účinném do 31.12.2006 přitom vyplývá, že, nebyla-li splatnost mzdy (náhrady mzdy) dohodnuta v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě, stávají se splatnými uplynutím posledního dne měsíce, který následuje po měsíci, za nějž se mzda (náhrada mzdy) vyplácí. Protože v projednávané věci bylo v pracovní smlouvě uzavřené mezi účastníky dohodnuto, že mzda (náhrada mzdy) bude žalobci vyplácena 11. dne v měsíci za předchozí kalendářní měsíc, měla žalovaná povinnost platit žalobci náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru pravidelně (průběžně) každý měsíc k dohodnutému datu, a to ode dne 1.7.2005, od kdy žalobce uspokojení svého nároku požadoval. Soud prvního stupně (jehož právní závěry v tomto směru odvolací soud nijak nezpochybnil) proto v souladu se zákonem dovodil, že žalovaná byla v prodlení s uspokojením nároku žalobce na náhrady mzdy vždy od 12. dne měsíce následujícího po měsíci, za který je náhrada mzdy vyplácena, a to bez ohledu na to, kdy bylo soudem pravomocně rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi účastníky.
Dovolatelka konečně vytýká odvolacímu soudu, že přiznal žalobci náhradu mzdy i za období, „kdy neměl vůli pracovat“ a „nezapojil se do výdělečné činnosti svobodně o své vůli“. Touto námitkou však dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, která považoval za „perfektní“) vychází (zejména, že „bylo prokázáno, že žalobce se intenzivně snažil získat uplatnění v pracovněprávním poměru“, avšak neúspěšně, a proto „na doporučení pracovníků personálních agentur si zřídil živnostenské oprávnění na konzultační činnost“). Protože dovolání žalované v tomto směru představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. §237 odst. 3 o.s.ř. a též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření žalované, že podává dovolání „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že napadá rozsudek odvolacího soudu též v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Protože dovolání žalované směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky její dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu