ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1355.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1355/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. S., zastoupené JUDr. Karlem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Tyršova č. 64 proti žalované VEBA, textilní závody a.s. se sídlem v Broumově, Přadlácká č. 89, IČ 45534276, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 304/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dne 27. října 2009 č.j. 20 Co 91/2008-346, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 198.422,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná na odškodnění pracovního úrazu nahradila ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí vzniká od 1.6.2005; po několikeré změně žaloby provedené se souhlasem soudu (a po vyloučení dalších žalobkyní uplatněných nároků k samostatnému řízení) nakonec požadovala náhradu ušlého výdělku až do 31.8.2007 v celkové výši 313.889,- Kč s podrobně specifikovanými úroky z prodlení a od 1.9.2007 placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, představujícího „dorovnání do průměrného výdělku před vznikem škody, jehož výše po valorizaci provedené vládním nařízením č. 557/2006 Sb. činí 17.582,- Kč, po odečtení skutečného příjmu žalobkyně v daném měsíci“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako zaměstnankyně žalované utrpěla dne 10.1.1997 pracovní úraz (poranění hlavy), na jehož odškodnění jí žalovaná na základě dohody o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 25.7.1997 „poskytovala dorovnání do průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody, jehož výše po přepočtu provedeném žalovanou dle vládního nařízení č. 67/2005 Sb. činila 15.979,- Kč“. Po skončení pracovního poměru na základě výpovědi ze strany žalované ke dni 31.10.2004 se žalobkyně od 10.1.2005 zaevidovala u příslušného úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a v březnu 2005 podala žádost o přiznání invalidního důchodu. Vzhledem k tomu, že při jednání konaném dne 28.4.2005 k posouzení zdravotního stavu žalobkyně dospěla posudková lékařka OSSZ Náchod – mimo jiné - k závěru, že „stav žalobkyně po pracovním úrazu nesnižuje schopnost výdělečné činnosti žalobkyně“, zastavila žalovaná v důsledku toho poskytování náhrady za ztrátu na výdělku zpětně ke dni 10.1.2005. Žalobkyně však „je přesvědčena, že i nadále trvá její pracovní omezení v důsledku pracovního úrazu“, a proto „podává tuto žalobu“.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23.11.2007 č.j. 4 C 304/2005-236 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 198.422,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a „ve zbývající části, a to co do částky 115.467,- Kč“ s úroky z prodlení a ohledně požadavku žalobkyně na placení pravidelného „měsíčního dorovnání do průměrného výdělku před vznikem škody“ od 1.9.2007, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 786,- Kč a „ČR – na účet Okresního soudu v Náchodě“ soudní poplatek ve výši 7.940,- Kč a náklady řízení ve výši 13.039,- Kč. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že, ačkoli při jednání o posouzení zdravotního stavu žalobkyně dne 28.4.2005 dospěla posudková lékařka k závěru, že „u žalobkyně byl zjištěn dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, když za jeho hlavní příčinu bylo považováno postižení páteře“ (a proto „na následky choroby obecné byla žalobkyně uznána částečně invalidní“), byly tyto závěry posudkové lékařky „jednoznačně vyvráceny znaleckými posudky prof. MUDr. Karla Martiníka, DrSc. a Doc. PhDr. Jana Laška, CSc.“, podle kterých „jsou omezení žalobkyně ve výdělečné činnosti z následků pracovního úrazu ze dne 10.1.1997 trvalá a nezvratná, s věkem se budou zhoršovat, a žalobkyně byla a je v důsledku utrpěného pracovního úrazu částečně invalidní“. Za tohoto stavu tedy podle názoru soudu prvního stupně „bylo oběma znaleckými posudky prokázáno, že žalobkyně měla a má nadále vůči žalované nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“, kterou v případě žalobkyně „je třeba stanovit“ ve výši rozdílu mezi valorizovaným průměrným výdělkem před vznikem škody, jehož výši 10.808,- Kč ke dni 10.1.1997 „účastníci učinili nespornou“, a součtem předpokládaného (pravděpodobného) výdělku (ve výši 75% minimální mzdy) a částečného invalidního důchodu; po provedeném výpočtu přiznal soud žalobkyni za žalované období od 1.6.2005 do 31.8.2007 celkem 198.422,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27.10.2009 č.j. 20 Co 91/2008-346 rozsudek soudu prvního stupně „vyjma odvoláním nenapadeného výroku pod bodem III.“ potvrdil „ve výroku pod bodem II.“ (jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 115.467,- Kč s úroky z prodlení) a ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 198.422,- Kč s úroky z prodlení zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že „České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“. Odvolací soud po doplnění dokazování o revizní ústavní znalecký posudek Všeobecné fakultní nemocnice v Praze z tohoto posudku a z výslechu pověřené osoby tohoto znaleckého ústavu Doc. MUDr. Olgy Švestkové, Ph.D. zjistil, že „žalobkyně od roku 2004 dosud netrpí žádnými zdravotními obtížemi, které by souvisely s jejím pracovním úrazem“. Od roku 2004 má žalobkyně potíže s bederní páteří, kde vliv pracovního úrazu na tyto potíže pouze s ohledem na vrozenou vadu žalobkyně (v roce 1985 byla u žalobkyně zjištěna skolióza páteře) sice „nelze vyloučit se stoprocentní jistotou“, avšak vzhledem k tomu, že tyto potíže s páteří (způsobené degenerativními změnami v oblasti bederní páteře) „se u žalobkyně projevily až v roce 2004, tedy sedm let po úraze a i po skončení pracovního poměru“, nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k závěru, „že by nepříznivý zdravotní stav žalobkyně (omezující její výdělečnou činnost) od roku 2004 dosud byl v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, který žalobkyně utrpěla v roce 1997, když „ani potíže s termoregulací, které sama žalobkyně považuje za stěžejní a o kterých tvrdí, že ty ji právě vylučují z pracovního procesu, nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“ (podle zjištění znaleckého ústavu potíže s termoregulací „jsou typické pro pseudoneurastenický syndrom, který však není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem“). Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně za žalované období od 1.6.2005 do 31.8.2007 „nemá právo na dorovnání svého příjmu do průměrného výdělku před vznikem škody (§195 zák. práce)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího a měnícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. V první řadě provedla širší polemiku se závěry ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, z něhož odvolací soud učinil skutkový závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a žalovanou ztrátou na výdělku. Zejména namítala, že „vyšetření kontrolovalo odezvu nervstva na sluchový podnět (intenzívní zvuk – pocení)“, ale „vůbec se nezabývalo tím, jak vegetativní soustava žalobkyně reaguje na změnu teploty (neschopnost soustředění, přehnané reakce, prokrvení tkání, kolapsové stavy)“, což podle názoru dovolatelky „je nejdůležitější pro závěry o termoregulaci“. Podle jejího názoru žalobkyně „má snížené možnosti uplatnit se v zaměstnání v důsledku pracovního úrazu a následného postkomočního syndromu s psychickými problémy, kolapsy a bolestmi hlavy“. Žalobkyně dále vyslovila nesouhlas s postupem soudu prvního stupně (který se v jeho konečném rozhodnutí projevil částečným zamítnutím žaloby), jestliže odečítal od valorizovaných průměrných výdělků před vznikem škody pravděpodobný výdělek, který stanovil v sazbě minimální mzdy platné podle příslušných vládních nařízení, protože – jak zdůraznil – „nižší pravděpodobný výdělek než minimální mzda by nemohl být zjištěn, když žádný zaměstnavatele nemůže odměňovat svého pracovníka pod úroveň minimální mzdy“. Dovolatelka přitom poukázala na „nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.9.2002 č. IV. ÚS 568/2002 (správně sp. zn. IV. ÚS 568/2000)“, podle kterého „je třeba brát v úvahu, že následky onemocnění nemocí z povolání přetrvávají, a mají tak nepochybně vliv i na další postavení osob, které se v důsledku podané výpovědi (byť s onemocněním nemocí z povolání nesouvisející) ocitají v postavení nezaměstnaných“, že „v poměru ke zdravým pracovníkům, jimž byla dána výpověď ze stejného důvodu, jsou handicapováni zdravotním postižením“, a že „právě proto je třeba se v takových případech zabývat dále zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností anebo zda je dána právě a jen v důsledku onemocnění z povolání“; kdyby – jak dovolatelka zdůraznila - bylo prokázáno, že „na trhu práce existovala pro postiženého zaměstnance možnost získat vhodné zaměstnání a v jeho získání mu zabránily pouze následky nemoci z povolání (v případě žalobkyně je zřejmé, že žádný potenciální zaměstnavatel není ochoten kvůli jedné zaměstnankyni instalovat klimatizaci), pak by bývalý zaměstnavatel musel nést odpovědnost za škodu“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé zčásti změněn (ohledně částky 198.422,- Kč s úroky z prodlení odvolací soud žalobu zamítl, zatímco soud prvního stupně v této části žalobě vyhověl) a zčásti potvrzen (oba soudy shodně rozhodly o zamítnutí žaloby ohledně částky 115.467,- Kč s úroky z prodlení). Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu tak došlo k tzv. rozštěpení uplatněných nároků, je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Dovolání žalobkyně proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v této části bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně utrpěla jako zaměstnankyně žalované dne 10.1.1997 pracovní úraz (komočně kontuzní poranění hlavy), způsobený pádem protipožárních dveří na hlavu žalobkyně, a že za škodu tímto úrazem vzniklou jí odpovídá žalovaná. Pro následky pracovního úrazu byla žalobkyně převedena na jinou, méně placenou práci a žalovaná se na základě dohody ze dne 25.7.1997 zavázala poskytovat žalobkyni náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Pracovní poměr účastníků skončil na základě výpovědi dané žalovanou žalobkyni ze zdravotních důvodů ke dni 31.10.2004, od 10.1.2005 se žalobkyně zaevidovala na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a zpětně ke dni 1.1.2005 jí byl přiznán částečný invalidní důchod. S poukazem na skutečnost, že podle „Záznamu o jednání“ konaném dne 28.4.2005 k posouzení zdravotního stavu žalobkyně dospěla posudková lékařka ČSSZ MUDr. Jarmila Soukupová – mimo jiné - k závěru, že „stav žalobkyně po komočně kontuzním poranění hlavy nesnižuje schopnost výdělečné činnosti žalobkyně“, žalovaná zpětně ke dni 10.1.2005 přestala žalobkyni vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku, neboť podle jejího názoru za této situace „nastala u žalobkyně změna poměrů“, „opravňující zaměstnavatele pozastavit výplatu náhrady“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 1.6.2005 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o inspekci práce (srov. §364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při pracovním úrazu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození na zdraví zaměstnance nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za tuto ztrátu je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro následky pracovního úrazu dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech – tak jako v projednávané věci - byly splněny, je zaměstnavatel povinen hradit zaměstnanci škodu, dokud nenastane skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zák. práce.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), a nové poměry poškozeného.
Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném či záporném smyslu a ve výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Podle ustálené judikatury se změny v úpravě svých povinností ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce může zaměstnavatel úspěšně domáhat nejen v případě onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu poškozeného zaměstnance, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem (jeho následky) a jež samy o sobě vylučují jakoukoliv výdělečnou činnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.11.1978 sp. zn. 5 Cz 54/1978, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1980), ale i tehdy, jestliže tato onemocnění (zhoršení zdravotního stavu) sice nemají za následek úplnou ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného, ale znemožňují mu výkon práce, kterou konal před vznikem škody a která byla určující pro zjištění průměrného výdělku před vznikem škody. Rovněž za této situace je zřejmé, že poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se změnily, neboť poškozený by stejně - i kdyby neutrpěl pracovní úraz - nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav konat stejnou práci jako před vznikem škody a dosahovat tedy stejný výdělek jako před poškozením, a že jde o změnu (ve srovnání s dosavadním stavem) podstatnou (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 47).
Uvedená změna poměrů však nemusí vždy znamenat zánik povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Nemůže-li poškozený pro onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu, jež nejsou v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem, konat stejnou práci jako před vznikem škody, ale byl-li by způsobilý - kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu - konat jinou práci (méně placenou), z níž ho onemocnění nebo zhoršení zdravotního stavu nevylučuje, je zaměstnavatel i nadále povinen platit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Za těchto změněných poměrů však poškozenému nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku před vznikem škody, ale jen do výše průměrného výdělku (zjištěného zpravidla jako pravděpodobný výdělek), kterého by dosahoval při výkonu výše zmíněné jiné práce. Jestliže ovšem pracovní způsobilost poškozeného zaměstnance je ovlivněna (omezena) pouze jeho „obecným“ onemocněním, pak mu pro následky pracovního úrazu žádná odškodnitelná ztráta na výdělku nevzniká, neboť stejného výdělku (příjmu) by dosahoval, i kdyby neutrpěl pracovní úraz (škoda na výdělku by zaměstnanci z obecných příčin i tak vznikla).
V projednávané věci dospěl odvolací soud v této souvislosti k závěru, že „žalobkyně od roku 2004 dosud netrpí žádnými zdravotními obtížemi, které by souvisely s jejím pracovním úrazem“, nýbrž že její zdravotní potíže (s bederní páteří a s termoregulací), které omezují její pracovní způsobilost, jsou důsledkem obecným příčin, a že proto ohledně žalované škody (ztráty) na výdělku za období od 1.6.2005 do 31.8.2007, „není dána příčinná souvislost s pracovním úrazem, který žalobkyně utrpěla v roce 1997“. Uvedený závěr odvolacího soudu představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru žalobkyně v dovolání zpochybňuje (podle jejího názoru „žalobkyně má snížené možnosti uplatnit se v zaměstnání v důsledku pracovního úrazu“) a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že skutkový závěr o tom, že „žalobkyně od roku 2004 dosud netrpí žádnými zdravotními obtížemi, které by souvisely s jejím pracovním úrazem“, a že její „potíže s bederní páteří“ a „potíže s termoregulací nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, odvolací soud učinil z výsledků dokazování (zejména z revizního ústavního znaleckého posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ze dne 16.6.2009 a z výslechu předsedkyně znalecké komise Doc. MUDr. Olgy Švestkové, Ph.D. na jednání před odvolacím soudem dne 13.10.2009), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a náležitě vysvětlil, jakými úvahami se přitom řídil (že potíže s páteří „se u žalobkyně projevily až sedm let po úraze“, že „porucha termoregulace jako onemocnění u žalobkyně zjištěna nebyla“, nýbrž že „naopak vyšlo najevo“, že žalobkyní uváděné potíže s termoregulací „jsou typické pro pseudoneurastenický syndrom, který však není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem“). V rámci hodnocení důkazů vztahujících se k této skutkové otázce odvolací soud též patřičně zdůvodnil, proč pokládal revizní posudek výše uvedeného znaleckého ústavu z hlediska jeho závěru za správný, oproti názoru prof. MUDr. Karla Martiníka, DrSc. obsaženého ve znaleckém posudku ze dne 4.9.2006 a jeho dodatku ze dne 4.4.2007 (zejména že jmenovaný znalec „žalobkyni osobně nevyšetřil a při vypracování znaleckého posudku vyšel pouze z lékařských zpráv“ a že „teprve až znalecký ústav provedl standardní vyšetření autonomního nervového systému žalobkyně“). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatelka, že vyšetření znaleckým ústavem „kontrolovalo odezvu nervstva na sluchový podnět (intenzívní zvuk – pocení)“, ale „vůbec se nezabývalo tím, jak vegetativní soustava žalobkyně reaguje na změnu teploty (neschopnost soustředění, přehnané reakce, prokrvení tkání, kolapsové stavy)“, což podle názoru dovolatelky „je nejdůležitější pro závěry o termoregulaci“, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Za tohoto stavu, kdy skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že „žalobkyně od roku 2004 dosud netrpí žádnými zdravotními obtížemi, které by souvisely s jejím pracovním úrazem“, zůstalo přes námitky dovolatelky nezpochybněno, má uvedená skutečnost za následek zánik nároku žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.6.2005 do 31.8.2007 není opodstatněný, neboť ohledně žalované škody (ztráty) na výdělku „není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem, který žalobkyně utrpěla v roce 1997“.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 198.422,- Kč s úroky z prodlení, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobkyně ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 115.467,- Kč s úroky z prodlení. Dovolání žalobkyně proti tomuto výroku napadeného rozsudku není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v této části nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatelka vyslovila nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, který při výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku odečítal od valorizovaných průměrných výdělku před vznikem škody pravděpodobný výdělek, který stanovil ve výši 75% minimální mzdy (zatímco žalobkyně v žalobě při výpočtu náhrady „odečítá částky, které jsou jí vypláceny do hranice životního minima“) a poukázala přitom na „nález Ústavního soudu ČR ze dne 30.9.2002 č. IV. ÚS 568/2002 (správně sp. zn. IV. ÚS 568/2000)“, podle kterého v případě, kdy se poškozený zaměstnanec po rozvázání pracovního poměru u odpovědného zaměstnavatele ocitne bez práce, „je třeba se zabývat dále zjištěním, zda nemožnost získat nové zaměstnání je způsobena obecnou nezaměstnaností anebo zda je dána právě a jen v důsledku onemocnění z povolání (pracovního úrazu)“. Úvaha dovolatelky, vycházející z uvedeného právního názoru Ústavního soudu, že, kdyby „na trhu práce existovala pro postiženého zaměstnance možnost získat vhodné zaměstnání a v jeho získání mu zabránily pouze následky nemoci z povolání (pracovního úrazu), pak by bývalý zaměstnavatel musel nést odpovědnost za škodu“, však předpokládá, že u poškozeného zaměstnance přetrvávají následky pracovního úrazu, které jej omezují (resp. mu zcela zabraňují) ve výdělečné činnosti. O takovou situaci se však v projednávané věci zřejmě nejedná, neboť odvolací soud své celkové zamítavé rozhodnutí (o neopodstatněnosti uplatněného nároku v celém rozsahu) založil na skutkovém závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi žalovanou škodou a pracovním úrazem žalobkyně, jehož správností se dovolací soud k námitkám dovolatelky zabýval již výše ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a dovodil, že uvedené skutková zjištění odvolacího soudu má oporu v provedeném dokazování.
Protože za této situace napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá (nemůže mít) po právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu