ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1735.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1735/2011-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr.Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce A. D. , zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, proti žalované D. M. ,.o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 5/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2011, č. j. 20 Co 112/2011–58, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Okresního soudu v Náchodě
ze dne 14. ledna 2011, č. j. 5 C 5/2011–42, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 3. března 2011, č. j. 20 Co 112/2011–58, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. ledna 2011, č. j. 5 C 5/2011–42, zamítl „žalobu na obnovu řízení Okresního soudu v Náchodě, vedeného pod sp. zn. 7 C 33/94 a skončeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 1995, č. j. 18 Co 224/95–66,“ a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 3. března 2011, č. j. 20 Co 112/2011–58, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu ve spojení s usnesením soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je v rozporu s hmotným právem. Navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah usnesení soudů obou stupňů i dovolání je dovolateli znám, tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolatel v dovolání vedle usnesení odvolacího soudu napadl výslovně i usnesení soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví
podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Jestliže žalobce dále směřoval své dovolání proti usnesení odvolacího soudu, dovolání není přípustné.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §239 odst. 1 písm. a) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení
s §237 odst. 3 jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004,
sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003,
sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu,
aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 ).
Dovolání, byť označuje usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí, které má ve věci samé zásadní právní význam, nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Uplatňuje-li dovolatel námitku, že odvolací soud svým rozhodnutím „nepotvrdil ani nevyvrátil právní závěr soudu prvního stupně ohledně opožděnosti návrhu žalobce na obnovu řízení“, tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu již proto, že na posouzení této skutečností, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Dovolatel ostatně touto námitkou žádným způsobem nezpochybňuje závěry, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jeho argumentace se vztahuje k věci samé a směřuje k vyložení důvodů, pro které považuje návrh na obnovu řízení z věcného hlediska za důvodný.
Procesní postup odvolacího soudu byl zcela v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž účastník řízení, proti kterému směřuje návrh na obnovu řízení, nemůže být osobou odlišnou od účastníků řízení, o jehož obnovu jde, avšak pouze tehdy, nedošlo-li na jeho straně před podáním návrhu na obnovu řízení k univerzální nebo singulární sukcesi (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999,
sp. zn. 2 Cdon 92/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
po č. R 10/2000, v sešitě 2/2000). Za situace, kdy žalobce směřoval svůj návrh na povolení obnovy řízení proti žalované, která, jak bylo zjištěno, před podáním tohoto návrhu zemřela, odvolací soud postupoval správně, když řízení o takovém návrhu pro nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Postup odvolacího soudu byl rovněž správný, jestliže současně s tím zrušil i napadené rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť za situace, kdy nebyla splněna podmínka řízení na straně žalované, se již soud nemohl zabývat včasností podání návrhu na povolení obnovy řízení.
Dovolatel pouze v dovolání poukazoval na skutečnost, že se odvolací soud nezabýval „právními důsledky pravomocného dědického řízení, které nastaly po úmrtí D. M.“ s poukazem na to, že „účinky tohoto dědického řízení obsažené v usnesení
č. j. D 853/70 platí do současné doby a soudy se s ním rovněž patřičně nevypořádaly“.
Z této obecné námitky především není jakkoliv zřejmé, jak by se měla promítnout do poměrů souzené věci. Pokud snad – byť ani tato skutečnost z obsahu dovolání přímo nevyplývá – dovolatel naznačuje, že by se výsledky uvedeného dědického řízení měly promítnout do okruhu účastníků řízení o obnově, ačkoliv takovou námitku ani v řízení před soudem prvního ani druhého stupně neuplatnil, a již z tohoto důvodu je uvedená námitka v dovolacím řízení jakožto nová nepřípustná ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., není tato námitka důvodná. Dovolatel byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. listopadu 2010, č. j. 0 Nc 1868/2010-30, vyzván, aby v soudem stanovené lhůtě mimo jiné označil účastníky řízení o obnově – žalobce a žalovaného. V podání ze dne 24. listopadu 2010 dovolatel jako žalovanou označil výslovně zemřelou Drahomíru Morávkovou a v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů na takto označené žalované setrval. Postupu odvolacího soudu proto nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované, která zemřela před podáním návrhu na zahájení řízení, v dovolacím řízení náklady vzniknout nemohly a procesně neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu